Dekameron/Den třetí/Povídka desátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka desátá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Decima
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 343–354.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý, překlad písně Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Alibek se stane poustevnicí, mnich Rustico ji naučí posílati čerta do pekla; pak opustivši poustevnu, stane se manželkou Neerbalovou.

Dioneo, jenž byl pozorně naslouchal povídce královnině, spozorovav, že je skončena a že již toliko jemu zbývá vypravovat, nečekaje rozkazu, s úsměvem jal se vyprávět:

„Rozmilé dívky, snad jste nikdy neslyšely vypravovat, kterak se ďábel posílá do pekla, a protož, aniž bych se příliš vzdaloval účelu dnešních vašich hovorů, povím vám to. A snad že z toho dovedete něčeho vyzískat pro sebe, když se o tom dozvíte, a můžete také poznat, že ačkoliv láska raději sídlí ve velkých palácích a útulných ložnicích, než v chudých chatrčích, přece někdy hustými lesy a příkrými skalami a pustými jeskyněmi proniká a dává na jevo svoji moc. Z toho lze poznat, kterak dovede svojí moci všecko podrobit.

Abych tedy přistoupil k věci, pravím, že ve městě Capse v Berbersku žil kdysi muž velmi bohatý, jenž mimo jiné dítky měl dcerušku krásnou a spůsobnou, jejíž jméno bylo Alibek. Tato nejsouc křesťankou a slyšíc od mnohých křesťanů, kteří byli v městě, chváliti víru křesťanskou a služby Boží, tázala se jednoho dne kohosi, jakým spůsobem a kterak nejsnáze by bylo lze sloužiti Bohu. Dostala v odpověď, že nejlépe slouží Bohu ti, kdož nejvíce se vzdalují věcí světských, jakož činí ti, kdož se uchýlili do samoty pustin Thebaidy.

Dívka, jež byla velmi sprostné mysle a měla věku as čtrnácte let, puzena, nikoliv spořádanou žádostí, nýbrž dětinskou choutkou, nepověděvši nikomu o tom, hned následujícího jitra vydala se potají samotna na cestu k poušti Thebaidy a s velkým namaháním, jež snášela puzena svou žádostí, po několika dnech dostala se na poušť. A spatřivši z dálky chýžku, přiblížila se k ní a nalezla u dveří svatého muže, jenž se jí tázal, co tu hledá.

Dívka odpověděla, že z vnuknutí Božího přišla, aby se oddala jeho službě, a že jest jí třeba někoho, kdo by ji tomu přiučil.

Ctihodný muž vida ji mladou a velmi krásnou, obávaje se, aby zlý duch, kdyby ji podržel, jej neobloudil, pochválil její dobrý úmysl a vyčastoval ji několika kořínky, planými jablky a datlemi a dav jí napít vody, pravil:

„Milá dcero, nedaleko odtud bydlí svatý muž, jenž v tom, čeho hledáš, jest mnohem větší mistr, než já; k tomu jdi.“

A ukázal jí cestu.

Když pak tam přišla a dostalo se jí téže odpovědi, šla ještě dále a přišla k poustevně mladého poustevníka, velmi pobožného a dobrého, jehož jmeno bylo Rustico, a toho žádala o totéž, oč byla žádala ostatní.

On, chtěje svoji ctnost podrobiti velké zkoušce, neposlal ji pryč, jak ostatní byli učinili, ale ponechal ji ve své poustevně. Když pak nastala noc, připravil jí lože z palmových ratolestí a pravil jí, aby si odpočinula.

Když se tak stalo, nemeškalo pokušení podniknouti boj s jeho dobrými úmysly. A poněvadž již po dlouhou dobu nebyl poznal pokušení, bez dlouhého boje dal se na ústup a dal se přemoci. I zapomenuv na všechny svaté myšlenky, na modlitby a kajícné skutky a maje na paměti mladost a krásu dívčinu, jal se pomýšleti na to, kterak a jakým spůsobem měl by si s ní počínat, by jej nepovažovala za člověka prostopášného, a přece dosáhl toho, po čem u ní toužil. I počal se jí nejprve všelijak vyptávat a přesvědčil se, že dosud nepoznala muže a že je tak sprostná, jak se zdála. Pročež si umínil, že pod záminkou, jakoby sloužila Bohu, přiměje ji, aby mu byla po vůli.

Tu pak nejprve mnohými slovy jí vykládal, kterak ďábel jest nepřítelem Pánaboha. Potom ji poučoval, že nelze se Bohu zavděčiti lépe žádnou jinou službou, než uvězniti ďábla do pekla, kam jej Bůh zaklel.

Dívka se ho tázala, kterak se to dělá.

Na to odpověděl Rustico:

„To se hned dozvíš; čiň jen, co činím já.“

A jal se svlékati šaty a dívka činila tak po něm, načež úplně svlečen poklekl jakoby k modlitbě a kázal jí, aby poklekla proti němu. A když takto klečeli a Rustico více než jindy rozpálen byl žádostí, vida ji tak krásnou, hříšný jeho úd jal se mocně povstávati. Alibek vidouc to podivila se, řkouc:

„Rustico, co ti to tu trčí, co já nemám?“

„Ó, dcero moje,“ pravil Rustico, „to jest ďábel, o němž jsem ti vypravoval; vidíš teď, kterak mne velmi trýzní, že to jedva mohu vydržeti.“

Na to pravila dívka:

„Pochválen bud Pánbůh, že je mi lépe než tobě, že nemám takového ďábla.“

I pravil Rustico:

„Máš pravdu; ale máš cos jiného na místě toho, a to já zas nemám.“

I tázala se Alibek:

„Co pak?“

Načež odpověděl Rustico:

„Máš peklo, a pravím ti, věřím, že Pánbůh mi tě poslal pro spásu mé duše, neboť když mne tento ďábel tak trýzní a ty bys. měla se mnou tolik slitování a dovolila, abych jej poslal do pekla, poskytla bys mi velké útěchy a Bohu bys prokázala velikou radost a službu, jestliže jsi k vůli tomu sem přišla, jak pravíš.“

Dívka plna důvěry mu odpověděla:

„Otče můj, když mám peklo, učiňte jen tak, kdykoli vám bude libo.“

Na to odpověděl Rustico:

„Dcero má, budiž požehnána; pojďme tedy a uvězněme ho tam tak, aby mne nechal na pokoji.“

A řka to uvedl dívku k postýlce a poučil ji, kterak si má počínat, aby uvěznila zlosyna Bohem proklatého. Dívka, jež doposud nebyla měla v pekle žádného ďábla, pocítila na poprvé trochu bolesti. Pročež pravila k Rusticovi:

„Otče můj, zajisté že musí býti ten ďábel zlosyn a v pravdě nepřítel boží, že ještě v pekle působí bolest, když se tam dostal.“

Rustico jí odpověděl:

„Dcero, nebude tomu tak vždycky.“

Aby pak jí dokázal, ještě šestkráte to s ní na postýlce opakoval, až konečně ďábel zkrotí a nechal jej na pokoji. Avšak v následujících dnech, když vše opakovali a dívka vždycky byla poslušna a ochotna vyhovět mu, počala míti zalíbení v této hře, pravila kdysi k Rusticovi:

„Poznávám dobře, že pravdu mluvili oni ctihodní lidé v Capse, že sloužiti Bohu jest velmi sladké. Zajisté nepamatuju, že bych byla kdy něco konala, co by mi bylo spůsobilo takovou rozkoš a kratochvíli, jako posílati ďábla do pekla. A proto se mi zdá, že každý, kdo by pomýšlel na cos jiného, než sloužiti Bohu, je hlupák.“

A proto častěji přicházela k Rusticovi, řkouc:

„Otče můj, přišla jsem sem, abych sloužila Bohu, a nikoliv, abych zahálela, pojďme dáti ďábla do pekla.“

A když tak činili, pravila dívka kdysi:

„Rustico, nevím, proč ďábel utíká z pekla; kdyby tam byl tak rád, jak rádo jej peklo přijímá a drží, nikdy by je neopustil.“

Poněvadž pak tak často dívka zvala Rustica a pobízela jej, aby sloužil Bohu, tak se při tom unavil, že brzy mu bylo zima, brzy horko a proto jal se vykládati dívce, že netřeba ďábla trestat a posílati do pekla, leda když z bujnosti zvedá hlavu, oni pak z milosti Boží tak jej zkrotili, že prosí Boha, aby ho nechala na pokoji. A tak poněkud přiměl dívku, aby ho nepokoušela.

Dívka však vidouc, že Rustico na ní nechce, aby dávala ďábla do pekla, pravila k němu jednoho dne:

„Rustico, je-li tvůj ďábel skrocen a více tě netrýzní, nedává mi pokoj mé peklo. Proto bys učinil dobře, kdybys svým ďáblem upokojil moje peklo, jako já jsem svým peklem pomáhala pokořit pýchu tvého ďábla.“

Rustico, jenž se živil toliko kořínky, bylinami a vodou, nesnadno mohl vyhověti její žádosti a odpověděl, že je třeba mnoha ďáblů, aby se peklo upokojilo, že však učiní co může, a takto několikráte ji upokojil. Ale bylo toho tak málo, jako bob do tlamy lva. A proto dívka, které se zdálo, že neslouží tolik Bohu, jak by si přála, reptala ještě více.

Zatím co takto veden spor mezi ďáblem Rusticovým a peklem dívčiným následkem velké žádosti a nedostatečné moci, stalo se, že vypukl v Capse oheň, při němž otec dívčin se všemi svými dítkami a celou rodinou ve vlastním domě uhořel, tak že Alibek stala se dědičkou celého jeho jmění. Tu jakýsi mladík, jmenem Neerbal, jenž byl utratil všechno svoje jmění v záletech, zvěděv, že dívka jest živa, vydal se na cestu, aby ji vyhledal, a naleznuv ji, dříve než soud zabral otcovské její jmění pro nedostatek dědiců, k velké radosti Rusticově a proti vůli dívčině odvedl ji do Capsy, pojal ji za manželku a spolu s ní stal se dědicem velkého jmění.

Když pak se jí ženy tázaly, dříve než Neerbal k ní vešel, kterak sloužila Bohu, odpověděla, že dávala ďábla do pekla a že Neerbal dopustil se velkého hříchu, že ji od této služby odvrátil.

Ženy se tázaly:

„Kterak se dává ďábel do pekla?“

Dívka slovy a posuňky jim to ukázala. Tomu se daly do velkého smíchu a stále se smějíce, pravily:

„Nermuť se pro to, dceruško, to se tu také dělá; Neerbal také bude s tebou pěkně sloužit Pánubohu.“

Pak jedna po druhé opakovaly to po městě a smály se pořekadlu, že nejlépe se slouží Bohu, dává-li se ďábel do pekla. Pořekadlo to pak dostalo se i k nám přes moře a dosud se ho užívá. Pročež, rozmilé dívky, jimž je třeba milosti boží, učte se posílati ďábla do pekla, neboť jest to velmi milé Bohu a pro obě strany příjemné a pochází z toho mnoho dobrého.“

* * *

Tisíckrát aneb snad ještě častěji povídka Dioneova pohnula počestné dívky k smíchu, tak šprýmovná zdála se jim jeho slova.

Když pak ukončil svoji povídku, uznala královna, že nastal konec její slávy. Sňavši s hlavy vavřínový věnec položila jej velmi laskavě na hlavu Filostratovu, řkouc:

„Záhy uvidíme, zdali vlk dovede lépe vésti ovce, než ovce vedly vlky.“

Filostrato slyše to, pravil, směje se:

„Kdybyste se mi byly svěřily, vlci byli by naučili posílati ďábla do pekla o nic hůře, než Rustico poučil Alibek. A proto nenazývejte nás vlky, když jste nebyly ovečkami. Avšak když jste mi vládu svěřily, budu vám vládnout.“

Na to odpověděla Neifile:

„Slyšte, Filostrato, chtěl-li jste nás čemu učit, měl jste si počínati tak opatrně, jako si počínal Masetto z Lamporecchia s jeptiškami, a promluviti teprv pak, až jste nás naučil hrát na píšťalku.“

Filostrato shledav, že mu dovedou odseknout ráz na ráz, nechal žertu a jal se starati o svoji vládu. Dal si zavolati správce, chtěl, aby mu o všem pověděl. Mimo to mu potají nařídil, co se mu zdálo vhod a co by mohlo společnost uspokojit, pokud by vláda jeho trvala. Pak obrátiv se k dívkám, pravil:

„Rozmilé dívky, ke svému neštěstí, od té doby, co jsem se naučil rozeznávati dobré a zlé, povždy jsem byl pro krásu některé z vás v porobě lásky. Avšak ani moje pokora, ani moje poslušnost, ani že jsem se snažil, pokud mi bylo možno, říditi se všemi rozmary své paní, neprospěly mi, abych nejprv byl opuštěn k vůli jinému a pak, aby se mi vedlo čím dál tím hůře. A tak, myslím, bude až do mé smrti. A pročež zlíbilo se mi, aby zítra nemluvilo se o jiném, než o těch, jichž láska měla nešťastný konec. Neboť na dlouho čeká mne nešťastná budoucnost a jmeno mé,[1] kterým mne nazýváte, bylo mi dáno někým, jenž věděl, co mluví.“

Řka to povstal a propustil všechny až do hodiny večeře. Zahrada byla tak krásná a příjemná, že nikomu nenapadlo, opustit ji, aby hledal větší zábavy jinde. A proto, poněvadž slunce chýlící se k západu nespůsobovalo nijakých obtíží, jali se někteří z nich honit srny a králíky, jež zatím, co seděli, často skákali v jich střed a pokoušeli je. Dioneo a Fiammetta jali se zpívati o panu Vilému a paní del Vergiu. Filomena a Panfilo hráli v šachy, a tak ti toto a oni ono provozujíce, krátili si čas, tak že jedva se nadáli, nastala hodina večeře. Pročež postavivše stoly kolem krásné vodní nádržky, zde v nejlepší míře povečeřeli.

Filostrato, aby se neuchýlil od cesty, které se byly před ním přidržely královny, když vstali od stolu, nařídil, aby Lauretta započala tanec a zapěla píseň.

Dívka pravila:

„Pane můj, neznám cizích písní, aniž znám některou z písní mých, jež by se náležitě hodila společnosti tak veselé; chcete-li však některou z těch, které znám, mileráda zapěji.“

Král odpověděl:

„Vše, co tvého, může býti toliko krásné a příjemné, a protož zazpívej, cokoli znáš.“

Lauretta na to hlasem velmi příjemným, ale spůsobem poněkud smutným započala, kdežto ostatní jí přizvukovali, takto:

Nižádná zbědovaná
jak já nemusí lkáti,
jež darmo vzdychám láskou mdlá a štvaná.

Jenž řídí svět a každou hvězdu jasnou,
mne k svému potěšení
tak luznou stvořil, líbeznou a krásnou,
všem velkým duchům na znamení,
ať diví se a žasnou
z té krásy, na níž věčné jeho zření;
já nemám zalíbení
v křehkosti smrtelníků
a proto bývám často zneuznána.

Mne miloval již kdosi v mládí rád,
mne v náruči své choval
i v myšlénky své tajné vždy mne klad’,
na luzných očích mých se rozohňoval,
čas rychloletný rozkoši mých vnad,
jen laskání a lásce obětoval,
tak o mne usiloval,
že dvorná jsem mu přála;
však bídná, teď jsem na sirotu vzdána.

Pak začal vystupovat odvážlivý
hoch hrdý v mládí zdobě,
jak šlechtic on se choval domýšlivý,
mne chyt’ a falší v krátké době
se stal tak nevraživý,
že takřka od té chvíle zoufám sobě;
neb poznávám k své zlobě,
že k blahu mnohých na svět
jsem přišla, jedním být mám osedlána.

I klnu losu svému nešťastnému,
že k vůli šatu změně
jsem řekla: „Budu chotí tvojí!“ jemu;
když v tmavém veselá jsem byla denně,
teď zlu již zvykám všemu,
dřív počestnost vždy byla při mém jmeně.
Ach, umřít neprodleně
a dřív by lépe bylo,
než tak tě poznat, tebou zanechána.

Ó drahý, jímž jsem první v lásky čas
nad jiné byla ukojena,
jsi v nebi před tím, který stvořil nás,
ó nebudiž tvá duše zatvrzena!
můj prosebný slyš hlas,
tvá láska nemůž’ mnou být zapomněna,
ať není uhašena
ta vášeň, jež tě žehla,
jí cesta má buď k tobě urovnána.

Tak skončila Lauretta svoji píseň, kterou všickni pozorně vyslechli, ale každý jinak si ji vykládal. Někteří z nich vykládali ji po milánsku, že řádný vepř je lepší, než hezké děvče. Jiní dávali jí výklad důmyslnější, lepší a pravdivější, který tuto uváděti nemíním.

Na to král dav zapáliti mnohé pochodně, kázal na trávě a v kvítí zapěti jiné písně a tančiti, až všechny hvězdy počaly zapadati. Pročež zdálo se mu na čase, jíti spát a dav všem dobré noci nařídil, aby se všichni odebrali do svých ložnic.


  1. Filostrato značí řecky: přítel války.