Dekameron/Den druhý/Povídka druhá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka druhá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Seconda
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 98–106.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Rinaldo d’Asti byv oloupen, uchýlí se na Castel Guiglielmo a jest pohoštěn ovdovělou paní, pak když mu škoda nahražena, vrátí se zdráv a bez pohromy domů.

Příhodám Martellinovým, jež vypravovala Neifile, nad míru se smály dívky a mezi mladíky nejvíce Filostrato, jemuž, poněvadž seděl poblíže Neifily, královna rozkázala, aby pokračoval u vypravování, načež bez odkladu počal takto:

„Krásné dámy, přál bych si vypravovati vám povídku, smíšenou z věcí nábožných, nehod i lásky, která snad bude nejinak než prospěšna těm, kdož ji vyslechnou, a zejména těm, kdož putovali v nejistých končinách lásky, kdež ten, kdo se nepomodlil otčenáš ke svatému Julianu, často, ačkoli má dobré lože, mívá špatný nocleh.

Byl kdysi za časů markraběte Azza z Ferrary kupec jménem Rinaldo d’Asti, jenž za obchodem přijel do Bologni. Když pak byl svoje záležitosti obstaral a vracel se domů, stalo se, když opustiv Ferraru jel k Veroně, setkal se s několika lidmi, kteří se mu zdáli býti kupci, ale byli to zbojníci a lidé nešlechetní, s nimiž se neopatrně pustil do hovoru a přidružil se k nim. Tito vidouce, že je kupec a soudíce, že má při sobě peníze, smluvili se, že jej oloupí, jakmile se naskytne příznivá chvíle. Aby pak nepovstalo u něho nějaké podezření, rozmlouvali s ním jako lidé slušní a spořádaní toliko o počestných a spravedlivých věcech, chovajíce se k němu jak jen mohli uctivě a vlídně. A protož on pokládal si za velké štěstí, že se s nimi setkal, neboť byl sám toliko s jedním sluhou a koněm. A takto putujíce a v hovoru, jak se právě přihodilo, přecházejíce od věci k věci, jali se hovořiti též o modlitbách, jimiž se lidé obracejí k Bohu, a jeden z loupežníků — byli tři — pravil k Rinaldovi:

„A vy, urozený pane, jaké pak modlitby užíváte na cestě?“

Načež Rinaldo odpověděl: „Mám-li mluvit pravdu, jsem v těchto věcech člověk sprostný a mám po ruce jen málo modliteb, neboť žiju po starosvětsku a dva groše jsou mi tolik co dvacet čtyry haléře. Ale přes to míval jsem vždycky v obyčeji, pomodliti se na cestě, kdykoli jsem opouštěl hospodu, otčenáš a zdrávas za otce a matku svatého Juliana, načež jsem prosil Pána boha i jeho, aby mi na příští noc dopřáli dobrého noclehu. A často již za mého života býval jsem ve velkém nebezpečí na svých cestách, z nichž ze všech jsem vyvázl, a na noc dostalo se mi dobrého přístřeší a dobrého pohostění. Proto také věřím pevně, že svatý Julian, na jehož počest se modlím, vyprosil mi tuto milost od Boha. A myslím, že bych neměl dobrou cestu a nedočkal se bez pohromy příští noci, kdybych ji někdy z rána neodříkal.“

Na to onen, jenž se ho byl tázal, pravil: „A dnes ráno jste ji odříkal?“

A Rinaldo odpověděl: „Ovšem že.“

Na to onen, jenž již věděl, kterak vše půjde, pomyslel si: „Bude ti toho třeba, neboť nemýlím-li se, zdá se mi, že budeš míti nocleh dost špatný.“ A pak pravil: „Já rovněž mnoho cestoval, a nikdy jsem se to nemodlil, ačkoli jsem často slyšel doporučovati tu modlitbu, ale nikdy se mi nepřihodilo, abych byl jinak než dobře nocoval, a snad ještě dnes večer se dozvíme, kdo bude lépe nocovat, zdali vy, jenž jste se ji modlil, či já, jenž se ji nemodlil. Ovšem modlívám se na místě toho „dirupisti“ nebo „intemerata“ nebo „deprofundi“, jež mají, jak mi často říkávala moje babička, velikou moc.“

A takto hovoříce o všelikých věcech, pokračovali ve své cestě a zlosynové čekali jen na příhodné místo a dobu pro svůj nešlechetný úmysl. I stalo se, že když se již připozdilo, dospěli na cestě do Castel Guiglielmo ke brodu přes řeku, a tu tři lupiči použivše pozdní doby a odlehlosti místa, přepadli jej, oloupili a zanechavše jej bez koně a v košili, odcházejíce pravili k němu:

„Jdi a hleď, zdali tvůj svatý Julian této noci poskytne ti tak dobré hospody jako nám.“

A přebrodivše se přes řeku jeli dále.

Sluha Rinaldův vida, že jeho pán byl napaden, jako zbabělec ničeho nepodniknul na jeho pomoc, nýbrž obrátiv koně, na němž jel, ujížděl a nezastavil se dříve, až byl v Castel Guiglielmo, kdež, přibyv tam již večer, nestaral se o nic jiného, než aby nalezl hospody.

Rinaldo, byv zanechán v košili a bos, a poněvadž byla velká zima a sníh neustále hustě padal, nevěda co si počít, vida že nastala noc, a třesa se, jektaje zuby počal se ohlížeti, zdali by nalezl nějakého přístřeší, kde by mohl stráviti noc, aby nezemřel zimou. Avšak nenalezl ničeho, neboť nedávno před tím byla v kraji válka a vše bylo spáleno, a poháněn zimou spěchal ke Castel Guiglielmo, nevěda, zdali sluha jeho tam neb jinam utekl, a doufaje, dostane-li se tam, že Bůh mu sešle nějakou pomoc.

Avšak tma noční jej překvapila, když byl vzdálen od hradu ještě skorem míli, pročež přišel sem tak pozdě, že byly již brány zamčeny a mosty vytaženy, a nemohl do vnitř. Tu smuten a zarmoucen s pláčem se ohlížel, kde by se mohl ukrýti, aby aspoň naň nepadal sníh a náhodou spatřil dům při zdi hradní, jenž měl výstupek, pod nímž odhodlal se zůstati přes noc. Pod tímto výstupkem nalezaly se dveře, a poněvadž byly zamčeny, shrnul na prahu jejich trochu slámy, kterou nalezl v okolí, smutně a zarmoucen na ni ulehl, stěžuje si svatému Julianu, že sklamal jeho důvěru. Avšak svatý Julian pamatoval na něho a bez dlouhého otálení mu opatřil dobrou hospodu.

V tomto hradě bydlela paní, vdova, těla krásnějšího než kterákoli jiná, kterou markrabě Azzo miloval jako svůj život a choval ji tu pro svoje potěšení. Tato paní bydlela v onom domě, pod jehož výstupek Rinaldo se byl uchýlil, a den před tím právě byl sem přibyl markrabě, aby strávil noc s ní, dal si v domě jejím potají připravit lázeň a znamenitou večeři. Když pak bylo vše připraveno a ona čekala toliko na příchod markraběte, stalo se, že přišel ke bráně sluha, jenž přinesl markraběti zprávy, jež ho přiměly, aby ihned odejel. Pročež, vzkázav paní, aby jej nečekala, rychlé vydal se na cestu. Paní nebyla tím valně potěšena a nevědouc co počít, umínila si, užíti lázně připravené pro markraběte, pak povečeřeti a odebrati se na lože, i vešla tedy do lázně.

Tato lázeň nalezala se poblíž dveří, kde nebohý Rinaldo byl si vyhledal útulek; proto paní v lázni zaslechla stesky Rinaldovy a kterak jektal zuby, jakoby čáp klepal zobákem. Zavolala tudiž svoji služku a pravila:

„Vyjdi nahoru a podívej se přes zeď, kdo je to u dveří, co je zač a co tu dělá.“

Služka šla a spozorovala v šeru jakéhosi člověka sedícího v košili a bosého, a jak již praveno, velice se třesoucího; tázala se ho tedy, kdo jest. A Rinaldo, třesa se tak, že jedva mohl pronésti slova, pověděl jí co nejstručněji mohl, kdo jest a kterak a proč se sem dostal; na to pak žalostně počal ji prosit, aby, může-li to být, nenechala jej zde v noci zemřít mrazem. Služka slitovavši se nad ním, vrátila se k paní a všechno jí pověděla. Paní, rovněž hnuta milosrdenstvím, vzpomenula si, že má klíč k těmto dveřím, kudy markrabě nejednou potají přicházel, i pravila:

„Jdi a potichu mu otevři dveře; je tu večeře a není tu, kdo by ji snědl, a máme dosti místa, abychom mu poskytly přístřeší.“

Služka pochválivši velice svoji paní pro toto milosrdenství, šla a když mu otevřela a vpustila jej dovnitř, tu paní vidouc jej skorem zmrzlého pravila k němu:

„Honem, dobrý muži, vstup do této lázně, jest ještě teplá.“

On, nedávaje se dlouho pobízet, milerád tak učinil a byl všecek posilněn teplem lázně, tak že se mu zdálo, že od smrti vrací se k životu. Paní dala mu připraviti šaty po svém manželi, jenž byl nedávno před tím zemřel, a když je oblékl, padly mu, jakoby byly na něho šity. A čekaje, co mu paní nařídí, jal se děkovati Bohu a svatému Julianu, jenž jej byl vyprostil z takové zlé noci, jaká ho čekala, a uvedl jej, jak se zdálo, pod dobré přístřeší.

Zatím paní, když si byla trochu po lázni odpočinula, davši rozdělat ve svém pokoji velký oheň, vešla tam a tázala se, co dělá onen dobrý člověk.

Na to odpověděla služka: „Paní má, oblékl se, je to krásný muž a jak se podobá, velmi řádný a spůsobný.“

„Jdi tedy,“ pravila paní, „a povolej ho a pověz mu, aby přišel sem k ohni a zde povečeřel, neboť vím, že nevečeřel.“

Rinaldo vešed do komnaty a spatřiv paní, která se mu zdála býti urozená, poklonil se jí uctivě a vzdal jí díky, jak jen nejlépe mohl, za dobrodiní, jež mu byla prokázala. Paní, vidouc a slyšíc jej a shlédnuvši, že jest taký, jak služka byla o něm pověděla, vlídně jej přijala, usadila jej důvěrně vedle sebe u krbu a tázala se ho, jaká příhoda jej byla sem uvedla. Na to Rinaldo po řadě vše vypravoval. Paní, která již po příchodu sluhy Rinaldova na hrad byla cosi o tom slyšela, věřila tedy úplně tomu, co vypravoval, a pravila mu též, že ví o jeho sluhovi a že jej bude moci ráno snadno nalézti.

Poněvadž pak připraveno bylo na stůl, jak paní poručila, Rinaldo i ona umyli si ruce a usedli k večeři. On byl vysoké postavy a pěkné a příjemné tváři i spůsobů velmi pěkných a chvalitebných, právě v prostředních letech. Pročež paní často naň pohlížejíc a velice si v něm libujíc, beztoho již rozpálena touhou očekávajíc markraběte, jenž měl u ní stráviti noc, umínila si, že si to s ním nahradí. Po večeři, když vstala od stolu, radila se se svojí služkou, zdá-li se jí slušné, aby když ji markrabě opustil, použila výhody, které jí poskytla náhoda. Služka znajíc žádost své paní, jak jen mohla a dovedla, povzbuzovala ji, aby tak učinila.

Pročež paní obrátivši se ke krbu, kdež byla Rinalda zanechala samotna, jala se zamilovaně na něho pohlížet a pravila: „Nuže, Rinaldo, co jste tak zamyšlen? Nemyslíte, že možno nahraditi koně a trochu těch šatů, o které jste přišel? Zaplašte starosti, rozveselte se, jste doma. Neboť chtěla jsem vám již beztoho povědět, že vidouc vás v těchto šatech, jež náležely mému manželi, byla jsem aspoň stokrát v pokušení zlíbati vás a obejmouti vás, a kdybych se nebyla obávala, že vám to bude nepříjemno, byla bych tak učinila.“

Rinaldo slyše tato slova a vida planoucí zraky paniny, jako člověk, jenž není padlý na hlavu, přistoupil k ní s otevřenou náručí řka: „Paní má, pomyslím-li, že vám děkuji svůj život, a povážím-li, co jste pro mne učinila, jednal bych velmi nešlechetně, kdybych se nevynasnažil učinit vše, co by vám bylo k libosti, a poněvadž se vám zachtělo objímati mne a líbati mne, budu vás milerád líbati a objímati.“

Tu nebylo třeba dalších slov. Paní, jež jen hořela milostnou žádostí, ihned se mu vrhla v náručí a snad tisíckráte jej přitiskla žádostivě k sobě a zlíbala a také od něho byla zlíbána, načež povstali a odebrali se do ložnice a beze všeho odkladu úplně a častokráte, až nastal bílý den, ukojili svoji žádost.

Avšak když se počaly ukazovati červánky, jakož se paní líbilo, povstali. Aby pak věc nevzbudila lecjaké podezření, dala mu několik kusů šatu dosti chatrného, naplnila mu měšec penězy, prosíc jej, aby to zachoval v tajnosti, a ukázavši mu, kudy by se dostal do hradu a nalezl svého sluhu, nechala jej odejíti dveřmi, kudy byl přišel. On pak, když byl bílý den a brána hradu otevřena, tváře se, jako by přicházel z velké dálky, vešel do hradu a nalezl tu svého sluhu. A tu, když se oblekl v šaty, jež byly ve vaku sluhově, a již chtěl vsednouti na koně svého sluhy, stalo se, že tři loupežníci, kteří večer před tím byli jej oloupili, pro jiný zločin, který byli spáchali brzy po té, byli jati a vedeni do hradu a když se sami byli ze všeho vyznali, byl mu navrácen jeho kůň, šaty i peníze a neztratil při tom ničeho než pár podvazků, o nichž sami loupežníci nevěděli, kam se poděly. Pročež Rinaldo vzdávaje díky Bohu a svatému Julianu, vsedl na kůň a živ a zdráv vrátil se domů a tři loupežníci den na to houpali se ve větru.“