Daň boží/Balada o Vojtěchovi

Daň boží Jan Vojtěch Sedlák
Švarná Maryša	Balada o Vojtěchovi	U lože

Údaje o textu
Titulek:	Balada o Vojtěchovi
Autor:	Jan Vojtěch Sedlák
Zdroj:	SEDLÁK, Jan Vojtěch. Daň boží. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929. 76 s. S. 52–58. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Bylo to jedné kruté zimy,
— kronika rodná vypráví mi —

Hoch statný z pohorského statku
opustil náhle otce, matku.

Posupný vzdor měl v každém oku,
zanechalť křivák v zádech soku.

*

Míjí léto s novým letem,
Vojtěch stále bloudí světem.

Zkřížil skoro svět už celý,
na Rus došel, ve Španěly.

Zatvrdl v srdci, zvykl všemu,
ve Vlaších sloužil Radeckému.

Statný byl junák, samé hrany,
voják a bitec obávaný.

Když všechno táhlo nazpět domů,
po rodných zdech se zastesklo mu.

* * *

Leta letí, leta plynou,
matka leží pod kalinou.

Pod kalinou tiše dřímá,
čeká, čeká svého syna.

Neulétla duše její,
květy, větve se jí chvějí,

celý keřík v hlavách chví se:
nevrátí se, — navrátí se?

*

Sám už starý otec zbývá,
shrben chodí, hlavou kývá,

jako suchý vích se klátí,
komu mám vše odevzdati?

*

Ke kalině letí ptáci,
k domovu se Vojtěch vrací.

U kaliny Vojtěch klečí,
nemá slov a nemá řeči.

Kalina jen v prudkém chvění,
střásá květy k odpuštění.

*

Tiše dřímou oba staří,
v statku Vojtěch hospodaří.

Statkem zpívá, dítě chová
mladá žena Vojtěchova.

Jako jedle v jeho lese
sedlák Vojtěch hlavu nese.

Rovné tělo jako svíce
lopotí se na dědice.

* * *

Na ženě nikdy nestav hradu,
miluje lest a klam a zradu.

I když ji bereš do náručí,
za její oči kdo ti ručí?

I když tě bere do objetí,
zdalipak víš, že nejsi třetí?

A když tě líbá — není Jidáš?
Věrnosti ženské nedohlídáš.

*

Pohorský statek poklidně leží,
od statku cesty do světa běží.

Po cestách Vojtěch k obzoru hledí,
kudy se vracel naposledy.

Svět jeho v srdci v rumy se hroutí,
musí se, musí rozhodnouti.

Z obzorů tichý vánek duje,
vzpomínka, dálka přitahuje.

*

Rozdal a prohrál a propil pole,
lesy i úrodu ve stodole.

Na cestě stál a k statku se díval,
jak rudý kohout po něm si zpíval.

A když krov celý v dýmu se skácel,
Vojtěch se zase do světa vracel.

Posupný vzdor měl v každém oku,
památku nechal ještě soku.

Hrdě se díval na vše strany,
jako dub bleskem znamenaný.

*

A když mu bylo skoro sto let,
ještě ho nechtělo tělo bolet.

A když mu bylo přes sto roků,
ještě měl zbojnictví v každém oku,

ještě měl tělo samé hrany,
ještě byl silák obávaný.

Ještě šel stále širým světem,
s bolestí svou a s flašinetem.

*

Jak táhnou k hnízdu rodnému ptáci,
na místa viny Vojtěch se vrací.

Chalupa cizí, dědek se diví,
mračí se, mračí dědeček sivý.

Dívá se, dívá na houfek dětí,
nemůže, nechce rozuměti.

»Zahraj nám, dědečku, nasaď kliku« —
Neslyší dědeček dětského křiku.

Za všemi dětmi naposledy
docupal hošík drobný, bledý.

K starcově mošně bázlivě sahá,
plesnivou kůrku hladově tahá.

Dědeček stojí a nemůže jíti,
ty oči hladové podivně svítí.

Nitro z nich taje, nitro z nich puká, — —
v hladové tváři tahy zří vnuka. — —

Dědečkova hlava bílá
po prvé se pochýlila.

*

Přišel večer, vyšla hvězda,
šel dědeček do Újezda.

Od Újezda ke Svitavě,
neunesl tíhy v hlavě.

Svítí hvězda večernice,
lesknou se v ní kolejnice.

Lesknou se jak stuha z kovu,
běží, běží k Adamovu. — —

K Adamovu kolej běží, — —
na koleji hlava leží.