Důvody svatého Otce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Důvody svatého Otce
Autor: Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek: Les Raisons du Saint-Père
Zdroj: LECONTE DE LISLE, Ch. M. R.: Nová řada básní. Praha: J. Otto, 1901. s. 103–108.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Noc sedm římských hor i plání zahalila.
Sám třetí Inocenc v své zavřen oratoři
sní, ruce sepjaté, jej kryje říza bílá,
na které náprsní kříž ostře zlatem hoří.

Od klenby hliněná antická lampa svítí
na drobných řetízcích je vzdušně zavěšena,
po bytu askety mdlý odlesk sem tam nití
i v tváři kostnaté, jež přísně zamyšlena.

Pod drsným obočím své přimknuv zřítelnice,
co svatý Otec snil se zachmuřeným čelem,
svit myrrhou prosáknut jak šleh’ by v okenice
a rázem naplnil oratoř v stínu ztmělém.

Rovnými záhyby svůj východní háv splývat
Stín nechal bělostný a rusovlasý, sirý,
před mnichem klidně stál, jal v oči se mu dívat,
na nahých rukách mu i nohách zely díry.

Jak vínek královský tak trní husté sítě,
zkad krve zčernalé spád posud tekl živě,
kol čela božského se vily poloskrytě
zpod zlaté čelenky odstíny zádumčivé.

V své přísné velebě ten Přízrak vážně stanul
nad Říma zvolencem a nad konklave synem,
host nebes mlčící, kterému z očí kanul
jen smutek vznešený, tím zatopil jej stínem.

Však tomu Přízraku, jenž z azuru stkán, zoře,
se díval v jeho sny tak dojemně a vlídně,
bez bázně, bez úcty, v své sobectví se noře
s pohledem ledovým děl svatý Otec klidně:

„Jak, ty’s to? Spasitel náš z prvotního pádu?
Co chceš tu? K čemu sem se opět krok tvůj sklání?
Proč opouštíš svůj ráj, v něm světla s mírem vládu,
v náš Západ zkalený jdeš, který neznáš ani?

Rci, k čemu opustil’s odvěký pobyt v ráji?
jdeš cestu tarasit nám, hanět dílo naše?
Chceš vyrvat předčasně meč soudu z dlaní v taji
a odpuštění z úst v ráz divoce a plaše?

Což neřekl jsi sám, ty Mučenníku smíru:
Ó jděte, rozptylte se mezi pronárody
a važte, rozvažte, je nuťte věřit, v míru
pak paste berel svých ty volné, lidské rody?

Ó duše vycítí, jak’s vysoko a vzdálen
a směrem větrů všech bez vůdce bloudí ctnosti
a vinou naší to se nestalo, že’s šálen,
ty’s Mistře nevěděl, co přijde v budoucnosti.

Kocábka rybáře pod divých bouří bičem
se kácí ve vln hrob, nedoufá v sebe, zase
slyš, hydra stohlavá kacířství drzým chtíčem
rve onu Jednotu, jež z Víry zrodila se.

A víc než tři sta let a stále bez oddechu
národů zuřivých překypět ručej hrozí,
se tře a potírá ve spoustách, v divém spěchu
z černého Severu, zkad vyhnali je bozi.

Či sám rci, měli jsme tvým sledním slibům vzdáni
na návrat vítězný, jenž nesplnil se posud
v jho šíj svou schylovat a záda důtkám v lkání,
v svém blátě lézti dál, svůj v zapomnění osud!

Ó vzpomeň onoho, jenž křídlem zved’ tě tmavým
na Horu Zkoušky tam a děl ti ve závrati:
Viz lidské národy, já, Nazarejský, pravím,
ty všecky tobě dám, mne chceš-li zbožňovati.

Jsem starý Mstitel, duch, jenž řetězy vše drtí
nesmrtný Zápasník, jenž blesky schvácen darmo,
jejž těžké břemeno všech záští rve a škrtí,
jenž vždy však spěje v dál a nikdy nekles’ v jarmo.

Mnou, Synu člověka, se mocným, velkým stává
ten, kdo mne miluje, chceš vládnouti mým jménem?
vše věda nezdolný a velký jak já, hlava,
proč Vykupiteli jsi „Nechci!“ zalkal stenem?

Proč chmurným Osudům nevyrval’s okrsk světa,
proč halen v pýchu svou jsi nechtěl založiti
říš věčnou na zemi, kde Spravedlnost zkvétá,
proč v purpur Caesarův se nechtěl’s zahaliti?

Ne, k dnu chtěl’s vypiti svůj kalich plný žluče
pod nebe černé vbit do prázdna nesměrnosti
a zrazen krve pln jsi s kříže do náruče
pad’ smrti s výkřikem poslední zoufalosti.

O svatém díle svém ty’s Kriste pochyboval
a člověk nestálý s mučenickým svým dílem
v tvém těle strhaném vzlyk’, by se v ticho schoval,
jak božský paprsk tvůj smrt zhasla. Za tvým cílem

My houževnatější jsme dědicové tvoji,
my slovem, ohněm též po dlouhá léta mnohá
lstí silné zdoláme a slabé v krutém boji;
ze syna tesaře jsme udělali Boha!

U paty čekanu před námi barbar podlý
nachýlil v pokoře své ponížené čelo
a halíř chuďasa, lakomce zlaté modly
tvůj otář zmnožily, kde slovo naše znělo.

Jak vichr bouřlivý, jenž rozžene prach v dáli,
tvůj osvobodit hrob, kde nic jsi nezanechal,
my dravců zástupy jsme k boji rozpoutali,
na Východ pohanský že národ i král spěchal.

Před hranic požárem, Noc viz, se rozptyluje,
pod kosy ostřím, viz, žeň špatná leží sžata
v děs duší naději míchajíc ukazuje,
co Peklo zažíhá až k Nebi víra svatá.

Ty Ježíši jsi náš! Pro věky jsme tu dále,
nad zemí dobytou své páže vztahujíce,
ve řeží povyku a v proklínání stále
když umlkne hlas náš, ty budeš mluvit více!

To námi sen tvůj tak byl zreformován, Kriste!
neb mnohem líp’ než ty my podlé lidstvo známe,
my vzali purpur si i meč i klíče k jisté
své vládě, za to svět ti v křečích podáváme.

Od včírka dospěli jsme k této metě skvělé,
teď zbývá kacíře jen zdolat převrácené,
tož nechoď přerušiti nám dílo brzy celé
a nehať sítě nám na vesmír nalíčené.

Ve krvi bezbožných, ve našich hymen ruchu
nech Víru jednati, nás nepřerušuj, v taji
svých nebes mystických ty vládni říší duchů,
než příští staletí se všecka vyčerpají.

A zmizíme-li též kdys jednou, až nás bystře
proud světa vzkypělý v svůj divý strhne příval,
nám v dík ty zůstaneš a pro vždycky, ó Mistře,
Bůh poslední, vždy Bůh, o kterém člověk sníval.“ —

Tu svatý Otec zmlk’ a vzal kříž s hrudi svojí,
jej třikrát políbil pln oddanosti ryzí,
palcem se znamenal a v nočních stínů roji
zřel vzdušný toho zjev, jenž Kristus byl, jak mizí.