Dějiny práva na území republiky československé/§ 5. Povšechný ráz

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Základní ráz této doby jest: jest to období práva zvykového neboli nepsaného; převládají zde prameny historické a prameny právnické nemají vždy cenu nepochybnou. Zprávy a právní památky té doby jsou velmi skrovné, takže jsme tu odkázáni na pouhé dohady.

V zemích českých platilo původně právo kmenové. Jednotliví kmenové čeští zaujavší sídla v našich zemích podrželi svoje zvláštní právo. Byl to úplný partikularism právní, t. j. partikularism práv kmenových. Také lze míti za to, že i u nás, právě tak jako i u jiných národů, platila zásada osobnosti práva neboli princip personality práva, t. j. každý příslušník určitého kmene nosil svoje právo s sebou a bylo jemu také podle jeho práva souzeno. Tato práva kmenová byla právy zvykovými a k sepsání jejich vůbec nedošlo.

Posílení a rozšířenÍ moci knížete pražského jeví svůj vliv také na vytváření práva a to ve dvojím směru. Jednak proti právu zvykovému tvoří se t. zv. právo knížecí neboli úřední, které jest již právem psaným a které vydává a tvoří kníže pražský jako zákonodárce více méně neobmezený. Jednak toto právo knížecí není právenl kmenovým, nýbrž územním neboli teritoriálním, t. j. v obvodu oblasti moci knížete pražského platí stejné právo pro všechnv obyvatele bez ohledu na příslušnost k určité­mu kmenu. Proti dosavadnímu kmenovému partikularismu právnímu spěje se k sjednocení práva, a zásada osobnosti práva (princip personality) začíná ustupovati zásadě územnosti práva (princinu teritoriality).

Avšak při tomto sjednocování práva zajisté ještě velmi neúplném vznikají již v této době určité výjimky. Pro kupce a cizince, — což jest v této době vlastně pojem totožný, — platí zvláštní právo a rovněž i židé se řídí svým zvláštním právem židovským. Odlišnost obou těchto druhů práv se zakládá na privilegiu knížecím. Dále i církev se řídí zvláštním právem řimským — ecclesia vivit lege romana — a později i církevním, které z římského práva vychází. Vzniká tedy nový partikularism právní.

Právnických pramenů v této době jest poskrovnu. Tři t. zv. nejstarší zákony české:

  1. edikt knížete Boleslava II. z r. 992, kterým se biskupům pražským udělují určitá práva;
  2. dekreta Břetislava I. z r. 1039, která obsahují předpisy práva soukromého, trestního a správního;
  3. starešinský zákon Břetislava I. z r. 1055, kterým se na trůně českém zavádí posloupnost podle řádu starešinského neboli seniorátního.

nejsou prameny zcela nepochybnými.

Nesporným právnickým pramenem jsou statuta ducis Ottonis, pocházející od Konráda Oty as r. 1189, z doby, kdy již byl knížetem pražským. Statuta tato vznikla v již. Moravě a platila také asi jen pro již. Moravu. Obsahují předpisy soudního zřízení, organisace úřední, práva trestního i soukromého, a podávají nám v podstatě jen svědectví o právu v této době v již. Moravě platném.

Další právnické prameny jsou listiny císařské a papežské, jimiž se knížatům pražským a biskupům pražským a olomouckým udělovala různá privilegia, aneb jimiž se upravoval poměr Čech k Německu; dále privilegia českých panovníků. Z této doby máme však již také listiny domácí, knížecí resp. královské, biskupské a soukromé.

Značnou cenu v této době mají prameny historické, které jsou buď domácí — legendy o sv. Cyrilu i Metodu, Václavu, Ludmile, Vojtěchu, kronika Kosmova — buď cizí — německé, polské, byzantské i arabské.