Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Panování Boleslava I. v Čechách

Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký
Křesťanství v Čechách až po smrt sv. Václava	Panování Boleslava I. v Čechách	Panování Boleslava II.

Údaje o textu
Titulek:	Panování Boleslava I. v Čechách
Podtitulek:	(Rok 935—967)
Autor:	František Palacký
Zdroj:	PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 181–186.
Licence:	PD old 70

Války s Otou Velikým a s Uhry. Proměny uvnitř země české. Výboje v Moravě, v Uhřích a v Bílém Charvatsku. Dúbravka. Pokřesťanění Poláků.

Zavraždění svatého Václava počítáno jest od souvěkých letopisců německých mezi nejtěžší nehody, které potkaly slavného císaře Otu I., příjmím Velikého, hned na počátku panování jeho.^[1] Není tedy pochyby, že skutku onomu sloužily za pohnoutku také žádost a úsilí vymaniti se ovšem od Němců a navrátiti české zemi dávnou její nepodlehlost. Boleslav, předvídaje proto krutou s Němci válku, pospíchal především podrobiti sobě aneb vyhostiti ze vlasti ty české pány, kteří povolni byli chovati se dle saských rozkazů.^[2]

Když tedy od jednoho z nich, souseda i přítele Němců, Ota I. o pomoc a ochranu proti Boleslavovi požádán, posláni jsou Durynkové a Sasici ku pokoření nového panovníka českého; k Sasikům, jež hrabě Asik vedl, přidán byl pověstný pluk meziborský, záležející ze samých někdejších loupežníků. Zvěděv pak o tom Boleslav, že vojska německá vpadla na dvou místech, Durynkové zvláště a Sasikové též, do země, rozdělil i on houfy své, a s jedněmi čeliv osobně proti Durynkům, porazil je i vyhnal ouprkem ze vlasti. A když Asik, nade druhým českým vojskem zvítěziv a o tom, co se Durynkům stalo, nic nevěda, vtisknul se hlouběji do Čech, obskočen jest od Boleslava, vrátivšího se nenadále, a vojsko jeho potřeno i on sám zabit. Potom teprv obrátil se Boleslav proti odbojnému pánu českému, a vyhnav jeho, dobyl i obořil jeho hrad, pustý od té doby.^[3]

Letopisec Widukind, jenž sám jediný podal nám o této věci zprávu, dokládá jen ještě, že válka takovýmto způsobem počavší trvala po celých čtrnácte let: ale co dále v ní se zběhlo, toho nikoli nevypravuje;^[4] jen k roku 946 připomíná jako náhodou, že viděl sám rukojmě od Boleslava k Otovi poslané, jež prý císař lidu veřejně ukazovati dal, veliké nad nimi potěšení maje.^[5] Zdá se tedy, že válka ta čtrnáctiletá byla jen takřečená válka pohraničná, ve středověkosti téměř obyčejná, ve kteréžto štěstí nakládalo brzy té, brzy oné straně. Mohutný Ota I., maje dosti činiti s nepřáteli na západu i na severu, též doma s odbojnými a neposlušnými knížaty, nemohl na ten čas ani sám vytáhnouti do pole proti Čechům, ani válčiti proti nim s celou podstatou říše své. Také Boleslav, zaměstnán bezpochyby tu hojnými odpory domácími, tu válkami se sousedy na východu, nebyl s to, aby rozhodným důrazem donutil Němce k uzavření stálého pokoje.

Teprv roku 950, když již celá říše německá upokojena, s Francií mír uzavřen a Polabští Slované podmaněni byli, obrátil se Ota Veliký také osobně proti Čechům, k ukončení dlouholeté války. S vojskem nadmíru hojným a silným pronikl, ač ne bez znamenité škody,^[6] až ku Praze, kteroužto, jmenovitě dnešní Staré Město, počal dobývati v měsíci červenci, sám měv hlavní sídlo své tuším ve Staré Boleslavi.^[7] Prahy hájil tehdáž nejstarší Boleslavův syn, potomní Boleslav II., otec zdá se že zdržoval se na hradě z druhé strany řeky Vltavy. Jaké boje asi před hradbami pražskými podstoupeny, nepovídá se; jen to se praví, že když již Staré Město pražské outokem vzato býti mělo, císař opatrnou myslí rozvedl bitvu, aby prý bojovníci jeho neupadli v nebezpečí bitováním.^[8] Takovouto pak srdnatost a mohutnost císařovu pováživ otec Boleslav, umínil prý raději podrobiti se jemu nežli podniknouti zkázu poslední; pročež přišed osobně do ležení Otova a tu pod korouhvemi stoje, krále slyše i odpovědi dávaje, odpuštění prý zasloužil.^[9] Výminky, pod kterými se to stalo, nejsou známy; z pozdějších o tom pramenů a z celého pásma dějin jen to se souditi dá, že Boleslav zavázal se Otovi napotom poplaten a věren býti, to jest ničeho proti němu více nepočínati.^[10] Ota nařídil prý bratrovi svému Jindřichovi, knížeti bavorskému, aby na Boleslava pozor dávaje, hleděl zachovati jeho v té věrnosti. Boleslav však stál napotom vždy věrně k danému slovu, aniž pak více chtěl nadužíti nesnáze Otovy, když roku 953 nové odbojné povstání všech téměř knížat německých jemu zkázou hrozilo, ačkoli nepřispěl jemu ku pomoci proti nim. Teprv když o potrestání a pokoření společných nepřátel činiti bylo, spojil i on válečnou moc svou s mocí říšskou.

Ještěť tehdáž Maďarové nebyli přestali zhoubných nájezdů svých do křesťanstva; ještěť rozbíhali se téměř coročně na vše strany, do blízka i daleka, k loupežem, vraždám i zážehům; jmenovitě roku 933 do Durynska i Sas; 934 do Řecka: 935 do hořejší Itálie a Burgund; 937 přes Šváby do Francie i Aquitánie; 938 do Sas dolejších; 940 do Itálie; 943 do Řecka; 944 do Bavor i Korutan; 947 do Itálie; 951 skrze Itálii do jižné Francie. Kolikráte a kdy navštívili také Čechy, nenacházíme nikde zaznamenáno. Avšak s tou bezemstností jako dříve nepotkávali se více v zemích křesťanských, bývavše už často dosti krvavě na hlavu poráženi, zvláště v Němcích; hrůza jména jejich mizela čím dále tím více, až i konečně podařilo se učiniti navždy konec velikému jejich zbojnictví.

Pozváni byvše od nespokojených knížat německých, vpadli byli roku 954 času postního do jižných Němec, a vrazivše přes Rýn do Francie, vrátili se skrze Itálií domů. Následujícího pak léta 955 zjevili se posledníkráte, avšak silněji než kdy, ke stotisícům bojovných lidí. Toť již nebyl těkavý zbojníků houf, jenž jen o loupež dbajíce, zmizeli toutéž rychlostí, kterou se byli naskytli: byloť vojsko mohutné a vítězné, vyšlé k podmaňování zemí. Nebezpečí, které hrozilo jimi opět celé západní Evropě, stalo se nyní tím větší, že stejnou dobou i Slované na dolním Polabí, pobídnuti jsouce od Otových příbuzných, počali byli proti říši silně bouřiti. An Ota osobně o útoky jejich odraziti se snažil, v měsíci červenci, Maďaři nemajíce odporu, prosuli se v jižných Němcích až pod město Augšpurk, jež oblehli. Tam tedy obrátil se na rychlost i Ota s částkou vojska svého (pozůstaviv druhé proti Slovanům) a spojil se s Bavory až tam ustoupivšími, též se Šváby a Franky, kteří voláni byvše, honem byli přispěti mohli. Také Boleslav poslal tisíc výborně ozbrojených Čechů Němcům ku pomoci, sám doma chystaje se podstoupiti nepřátely, kdyby se jim zachtělo překročiti hranice vlasti.^[11]

Konečně den sv. Vavřince, 10. srpna 955, na polích od Augšpurku k jihozápadu okolo řeky Lechu rozlehlých, strhla se bitva řádná i rozhodná, a to jedna z největších a nejkrvavějších celé středověkosti. Maďarové počali ji tím, že obšedše podtají všecky německé šiky, vrhli se nejprve na šik zadní, do kteréhožto postaveni byli Čechové i s zavazedly; ti byvše překvapeni a nemohše odolati takové síle, jedni poroubáni, druzí rozehnáni aneb zajati. Pohromou tou počal také šik švábský nablízku postavený již kolotati a rušiti se. V největší však nesnázi přispěl od Oty poslaný vévoda Kunrat se Franky ku pomoci, a opraviv boj, připudil nepřátely k outěku a osvobodil opět ty, kteří od nich zajati byli. Když pak tím splašení Maďaři počali znova šikovati se, vojsko německé ze všech stran na ně se obořivší porazilo je. Úžasné tu bylo krveprolití a Lech právě rozvodněný pohltil také mnoho tisíc utíkajících. Bojováno pak ještě i druhého dne, ačkoli vítězství Němců již bylo rozhodnuto a pojištěno. Větší díl vojska maďarského byl v boji zahynul, celé jejich ležení dobyto a jato s několikero tisíc vězňů; mezi nimi též tři vůdcové, kteří potom oběšeni v Řezně. Jen malá částka oněch sto tisíců, kteří do boje byli vytáhli, vrátila se z něho: avšak i ta byla ještě silná dosti, aby troufati sobě mohla do nových bojů a loupeží.^[12]

Boleslav Český stál ve zbrani na hranicích země své, když Maďaři poražení vraceli se z Němec. Oni aby nevrátili se domů jako s prázdnýma rukama, obořili se s vůdcem svým Lehélem na Čechy. Tu však byli ještě nešťastnější nežli na Lechu, an Boleslav nejen je přemohl, ale i dokonce potřel a zahladil, Lehéla vůdce ajv.^[13] Tímto způsobem křivdy celé Evropě skrze plné půlstoletí činěné pomstěny jsou nad národem tímto v jednom válečném tažení a síla jeho divoce bujná oblomena i okrocena jedním rázem. Od té doby netroufali sobě více nepokojiti zemí křesťanských; ano dříve ještě, než minul jeden věk lidský, hledali sami smířiti se s Evropou, vstoupiti jako podomácku a navždy v čeleď národů jejích a vlastním pokřesťaněním se podati jí rukojemství věčného pokoje.

O dalších skutcích a podnikáních Boleslava I. historie téměř dokonce mlčí. Přestav snažiti se o ouplnou nepodlehlost proti Německu a obrátiv zato síly své více k východu a dovnitř zemí svých, nenaskytnul se více pozoru západních kronikářů; a česká Musa historická, probudivši se teprv později k samostatnému životu, zachovala z doby této paměť jen velmi chudou. Avšak porovnáme-li jen to, co nám známo jest o domácím stavu národu českého před Boleslavem a po něm, nemůžeme nespatřiti důležité proměny, které panováním jeho povstaly v poměrech panovníků českých jak ohledem na národ vlastní, tak i ohledem na sousední říše. Před Boleslavem I. byli lechové čeští jako malí knížata, z nichžto každý chodil po směru své vlastní politiky, s jinými často velmi neshodné; u cizích souvěkých spisovatelů jmenovali se tito lechové vždy reguli neb duces Boemanorum a panující kníže z rodu Přemyslova jevil se ne co pán jejich, ale jen jako nějaký starší mezi nimi, jako přední mezi druhy sobě jináče rovnými. Svazek jednoty státní byl tedy dotavad příliš slabý, an hrozil roztrhnouti se při jakékoli náhodě. Ale od věku Boleslava I. vypravují dějiny české již ne o knížatech více, ale jen o jednom panovníku a o poddaných jeho; přední muži v národu slují napotom vždy milites, aneb, což tehdáž jen ouřad zemský značilo, comites; ani sám bohatý a mocný Vojtěchův otec, Slavník libický, jehožto statky a panstva dosahovaly na východu země české od Kladska prý až ke hranicem bavorským, nečinil v tom výminky.^[14] Skutek tak důležité proměny nemohl se vykonati ani bez odporu ani bez mnohonásobného násilí: a není pochyby, že za to neméně nežli za vraždu nad bratrem spáchanou sluje Boleslav I. u potomstva příjmím Ukrutný. Avšak nejen naproti čelným mužům v národu, ale i naproti národu samému zdá se že panovník tento i bystromyslný^[15] i bujarý rozšířil znamenitě meze moci a práva knížecího v Čechách. Aspoň nejstarší letopisec náš Kosmas klade do panování jeho první nám známé sledy robot zemských, nejtěžšího to svízele v životě starých Čechů. Tímto pak zmohutněním a upevněním jedinovlády nabyly Čechy nejen více jednoty a pokoje v sobě samy, ale i větší podstaty proti sousedům a cizincům. To dokázalo se také brzy, tu slavnými prospěchy válečnými v Moravě a Charvátech, tu blahodějným vlivem, kterýž Čechy počaly jeviti na Polsko.

Že Boleslav I. i po dobytém roku 955 nad Maďary vítězství neodpočíval, ale v dalším s nimi boji prospěchu svého hledal, o tom ačkoli historie mlčí, však přece nelze pochybovati. Odjalť jim zajisté netoliko dnešní Moravu, pokud ještě byla v moci jejich, ale i celou východní částku někdejší říše Svatoplukovy, dnešní Slovensko mezi Dunajem a Tatrami až po horu Matru.^[16] Také na severu hor Tatranských, v tehdejším Charvatsku zdá se že dobyl sobě panství nad několika krajinami, které potom od jeho syna i nástupce ještě rozšířeno bylo. Toto po hořejším Poodří a Povislí ve dnešní Haliči rozlehlé Charvatsko, příjmím Bílé neb Veliké, jehožto hlavní město byl Krakov, jest arci po tu dobu nejtemnější stránka tehdejšího země- i dějepisu. Není nám ze souvěkých pramenů známo, ani jak veliké bylo a kam zasahovalo, ani kdo jím vládl; ba ani udati neumíme, kdy a jak Boleslavové naši se ho zmocnili a v ně se uvázali.^[17] Jaké pak boje to vše stálo, jakoví a kteří vůdcové polní tím mezi Čechy povstali a vynikli,^[18] zůstane nám taktéž bohužel navždy tmou pokryto.

Také nejstarší dějiny polské obestřeny jsou naskrze tmou nepaměti, ze kteréžto jen některé báječné povídky vynikají jako bludičky neposkytující světla. Jen to z nich viděti jest, že kolébkou celé potomní říše polské byla krajina ne krakovská, ale hnězdenská ve dnešním Poznaňsku. Tuto panovali, asi do polovice 9. století, potomci Piastovi, svrhše z trůnu rod knížecí neznámého již jména. Vláda jejich v polovici 10. století byla ještě vždy obmezena nejvíce pokrajím řeky Varty, mezi střední Odrou i Vislou; na severu sousedili jim Pomořané a Prusové, na jihu Charvati.

Roku 965 vdal Boleslav dceru svou Dúbravku knížeti polskému Měčislavovi I. čili Měškovi, ještě pohanu. I buďtože, jako polské kroniky praví, kněžna česká položila za výminku hned při zasnoubení svém pokřesťanění manžela svého, buďže, dle zprávy letopisců jiných, naklonila jej k tomu teprv po zasnoubení svým laskavým se chováním a moudrou řečí,^[19] to vždy jisté jest, že Dúbravka sama obrátila Měčislava ku křesťanské víře. Přijal křest roku 966 od kněze českého; s ním a brzy po něm dala se pokřestiti také veliká část národu polského. Dúbravka byla šla do Polska se znamenitou družinou stavu jak světského, tak i duchovního: jejímu snažení nejprv a potom pomocí nového biskupa poznaňského Jordána, též i sv. Vojtěcha pražského zdařilo se, dřív než věk minul, ouplné toho národu obrácení k víře křesťanské, kterážto víra, nechtěvši než náboženství pouhému a samému, proto utkvěla v něm stále a pevně, aniž k novému odpadu příčinu si brala.

Boleslav I. umřel 967, dne 15. července. Kdo i odkud byla manželka jeho, též kolik vůbec dítek po sobě pozůstavil, neví se; ve starých pamětech jmenují se vůbec jen synové Boleslav i Strachkvas a dcery Dúbravka a Mlada. On ale byl bez odporu jeden z nejmohutnějších panovníků, které kdy Čechové měli; památné jest a svědčí o znamenité jeho moci a slávě, že souvěcí spisovatelé zahraniční proti obyčeji svému nazývali jej vždy králem českým.^[20] Jakkoli těžce provinil se proti bratrovi a proti nejednomu lechu českému, vždy přece nedají se zapírati jeho zásluhy o zmohutnění Čech co státního celku: třebas bychom i to pouštěti museli, že ne on, jakož sice pravdě se podobá,^[21] ale teprv syn jeho staral se o zřízení zvláštní pro Čechy stolice biskupské.

---

1. 222
2. 223
3. 224
4. 225
5. 228
6. 227
7. 228
8. 329
9. 230
10. 231
11. 232
12. 233
13. 234
14. 235
15. 230
16. 237
17. 238
18. 239
19. 240
20. 241
21. 242