Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Půtky o trůn mezi syny a synovci Vratislavovými

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Půtky o trůn mezi syny a synovci Vratislavovými
Podtitulek: (Rok 1092—1125)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 247–279.
Licence: PD old 70

Břetislav II. Církevní věci. Konec obřadu slovanského v Čechách. Půtky s Poláky. Křižáci a pronásledování židů. První rušení zákonu o posloupnosti. Smrt Břetislavova. Bořivoj II. Kníže Oldřich Brněnský. Půtky v Polště a v Němcích. Půtky o trůn v Čechách. Svatopluk panovníkem. Jindřich V. Německý. Války s Uhry a Poláky. Zahynutí Vršovců. Další boje. Smrt Svatoplukova. Nové půtky o trůn. Vladislav I. Sjezd v Rokycanech. Otík Olomucký zatčen. Bitva pod Krkonoši. Kníže Soběslav. Urovnání svárů v domě knížecím. Bořivoj opět v Čechách. Válka s Uhry. Viprecht Grojský. Nemoc a smrt Vladislava I. Vnitřní záležitosti. Letopisec Kosmas.

Když nový mocnář český Břetislav II., nejstarší krále Vratislavův syn, vjížděl dne 14. září 1092 ve slavném průvodu do Prahy, přivítán jest radostně hudbou i zpěvem, píšťalami a bubny ode mládenců i panen pražských, rozdělených ve mnohé zástupy v městě i před městem; u brány za Tejnem dočekavše ho biskup Kosmas a přední duchovenstvo i panstvo české, provodili ho skvostně, ve hlučném davu lidstva i všeobecném zvonění po městě, až na hrad pražský, kdežto starodávním obyčejem nastolen, to jest na stolec knížecí řádně a slavně usazen jest.[1]

Takto přijat byv od celého národu se srdečností, sám zase k němu srdečně se měl. Povolav sněm valný ke dni sv. Václava do Prahy, strojil po tři dni slavné hody všem sněmovníkům, nežli dal se s nimi do jednání o věci obecné. První jeho péče byla o konečné vykořenění všech obyčejů pohanských mezi Čechy. Ještě zajisté vždy sedláci mnozí v Čechách přinášeli tajné oběti ďásům, modlívali se k domácím svým skřetům a pochovávali mrtvé ve starosvatých hájích, slavíce trýzny nade hroby jejich;[2] ještě vždy kouzelníci a vlchevci měli větší u nich váhu nežli kněz křesťanský; a poněvadž ve vlasti již pověrám těm nedostávalo se posily a vzdělání, posíláno pro ně ke Slovanům severním, do Arkony a Retry.[3] Břetislav ale kázal posekati a spáliti všecky ty posvátné háje v Čechách a vyhnati ze země kouzelníky a vlchevce, kdekoli kterého lze bylo zastihnouti. Také politické řády nové ustanoveny jsou ku prospěchu zemskému: těch ale kronikář zaznamenat! nedbal.

Břetislav II. přiznával se, jakož i před ním Kunrat, opět ku protipapeži Klemensovi III., jehožto i větší částka kněžstva českého a moravského za papeže měli. Poněvadž ale tehdejší mohucký arcibiskup Ruthart, jenž měl světiti biskupy Kosmasa i Ondřeje, přidržel se Urbana II., svěcení ono potkávalo se zase s mnohými odklady a nesnázemi. Nehody této, která pro nedostatek biskupa řádně svěceného svírala církev českou již na čtvrté léto, moravskou pak ještě déle, užil ku prospěchu svému roku 1093 neznámý dobrodruh, jenž vraceje se z pouti do Jeruzaléma, pravil se býti Ruprechtem, biskupem kavillonským ve Provincii. I poněvadž kanovník pražský, jménem Osel, jenž touž pouť byl vykonal, o něm seznával, že ouřad biskupský od něho na cestě zastáván byl, přijali ho u sebe vlídně i kníže Břetislav i biskup Kosmas, ještě neposvěcený, a vděčni mu byli za to, že světil v Čechách nové kostely a kněží a v Zelený čtvrtek (14. Apr.) exorcisoval v kostele sv. Víta obyčejné křížmo. O velikonoci ale přišel k němu kněz jakýsi s tajným poselstvím: a tu marné byly všecky prosby od biskupa i od knížete, aby prodlil u nich: ouprkem jal se utíkati do Sas. I lekli se Čechové podezřelého tajemství, které za tímto sobě počínaním se krylo; a poslavše do Kavillony doptat se jistoty o poběhlci a ouřadu jeho, dostali od Desideria, biskupa tamějšího, za odpověd, že nikdy nebylo biskupa kavillonského jménem Ruprechta. Neslýchaný tento příklad biskupování podvodem osobeného podán jest papeži Klemensovi k rozhodnutí, jenž hned poručil posvětiti znova všecky od něho svěcené kostely, biřmovati ty, kteříž jeho křížmem křestěni jsou, a žákům od něho svěceným dáti při první příští ordinaci jiných nové požehnání, kladením rukou na hlavy jejich. Pohoršení tak veřejné hnulo bezpochyby arcibiskupem Ruthartem, že nenamítav více překážek, udělil konečně oběma biskupům, Kosmasovu a Ondřejovi, posvěcení tak dlouho žádané, a sice na synodě mohucké dne 12. března 1094.

Liturgie slovanská, udrževší se v Čechách vedle latinské ve přízni u lidu, ačkoli ne bez odporu všelikého, hned od věku Methodiova i Bořivojova, konečně v druhé polovici 11. století zdá se že již obmezena byla jen na klášter sázavský, co poslední outočiště své. Ještě roku 1079 ujímal se jí Vratislav, bezpochyby k žádosti sněmu českého, přímluvou svou u Řehoře VII., prose o její potvrzení. Papež ale nejen odepřel prosbu takovou, ale i poručil (2. Jan. 1080), aby kníže zrušil v zemi své dokonce obyčej tento nemoudrý a drzý, kterémuž církev někdy prý jen z vyšších ohledů shovívala.[4] Vratislav, nebyv tehdáž co společník Jindřicha IV. s papežem v přízni — pročež Řehoř VII. i v rozpacích byl, měl-li mu vzkázati obyčejné v bulách apoštolské pozdravení a požehnání —, neuposlechnul rozkazu tohoto, ochraňoval vždy klášter sázavský, jehož opat Božetěch, jakož jsme již řekli, byl i miláčkem jeho mezi českými preláty. Ale po Vratislavově smrti bratří slovanští sami, sváříce se a brojíce jeden proti druhému, uspíšili pád liturgie této v Čechách již neodvratný.[5] Tři z nich, Demeter, Kanan a Holiš, usilovali o to vsí mocí, aby svrhli Božetěcha z důstojenství, domnívajíce prý se každý z nich, že dosednou potom na jeho místo; i nedávali dvoru knížecímu pokoje, osočujíce opata svého žalobami nejhrubšími, které kdykoli vyšetřovány jsou, pokaždé ukázaly se býti ničemnými, až konečně Břetislav, rozmrzev se nad neustálým tím škorpením, vyhnati kázal z kláštera i opata i svárlivé bratří a uvésti tam mnichy latinské z kláštera břevnovského. Rozkaz ten vyšel s volí pánů českých ku konci roku 1096, a dne 3. Jan. 1097 byv již probošt břevnovský Děthart dle žádosti biskupa Kosmasa k opatství jmenován, obdržel potom 8. Mart. svěcení. Knihy slovanské kláštera toho, stavše se napotom nepotřebnými, zkaženy a roztroušeny všecky, a naproti tomu od opata nového latinských s potřebu buď napsáno aneb nakoupeno.[6] Někteří mnichové slovanští, chodivše žebrotou po zemi, přijati potom z milosrdenství zase do kláštera, i poskytována jim do smrti chudičká výživa.

Když král Vratislav nejstarší dceru svou vdával Vladislavovi, bratru Boleslava Smělého, do Polska, zdá se, že dal jí u věně důchody kraje Kladského, kterýchžto potom požíval Vladislav i po brzké její smrti, ba i po dosednutí svém na trůn celého Polska. Nyní ale umínil Břetislav netrpěti toho déle, zvláště an Vladislav váhal již i odváděti daň roku 1054 za postoupení Slezka vymíněnou. Takéť přibylo tehdáž mnoho pánů polských do Čech, kteříž utíkajíce násilí krakovského palatina Setěcha za příčinou královy k němu křehkosti, ukládali o pád přemocného milce toho a nalezali radu i pomoc zvláště u mohutných Vršovců, jichžto dva starostové, Mutina i Božej, vysoce váženi byli u Břetislava. Tito polští poběhlci, poddavše se pod rozkazy Zbyhněva, pobočního syna králova, táhli s ním pod město Vratislav, kteréžto jim se i vzdalo. Stejným časem, hned na počátku panování svého (1093), počal tedy také Břetislav proti Polákům válku a vedl ji tak šťastně i dle obyčeje tehdejšího spolu tak barbarsky, že ačkoli pomáhali Polákům i král uherský Ladislav i jeden z knížat moravských, on přece poplenil celé Slezsko z této strany Odry tak, že od hradu Rečenu až pode Hlohov nezůstalo prý, kromě pevného města Němčího, ani osady ani domečku neporušeného. Naposledy žádal Vladislav o pokoj, zaplatil najednou daň dvouletou, kterouž dlužen byl, totiž 60 hřiven zlata i 1000 hřiven stříbra, zavázal se i k budoucímu jejímu placení a uznal spolu Zbyhněva za syna svého. Kraj Kladský mírem tímto podán v léno pravému královu synu a Břetislavovu synovci Boleslavovu Křivoustému, jenž ačkoli ještě mladičký, přece již byl té války se oučastnil, hledaje s palatinem Setěchem učiniti v Moravě diversi.[7]

Moravský ten kníže, který pomáhal Polákům i Uhrům ve válce proti Břetislavovi, byl bezpochyby Svatopluk, nejstarší někdy Oty Krásného syn.[8] Jaké i jemu v onom míru výminky určeny, není nám známo: jen to jisté jest, že tím neubylo nedůvěry u českých knížat obapolně vzniklé. Když pak nadto Vladislav, král polský, nechtěl opustiti Setěcha, i královnou samou hájeného, takže i nad syny své sobě ho vážil, z druhé pak strany kníže moravský vždy více se bezpečil ochranou mocného ujce svého, krále uherského, nemohl pokoj v okolnostech takových nabývati stálosti. Polští knížata, hledajíce podpory, nalezli ji u Břetislava Českého; moravskému pak knížeti přispěl král Ladislav ku pomoci, jenž i ve válečném prý o to tažení smrtí zachvácen jest dne 27. Juni 1095. Avšak o celé této válce, pro chudost a neshodnost došlých nás o ní zpráv, nelze podati obrazu nižádného; zdá se, že jen vojenskými vpády a obapolným země pleněním vedena byla. Roku 1096 Břetislav, obořiv tvrz polskou Brdo nad Nisou, vystavil doleji nad touž řekou nový hrad Kamenec na skále; a když přitom pozoroval, že Vršovci přátelili s Poláky, vypověděv oba jejich starosty ze země, Mutinu, župana litoměřického, svého potud nejtajnějšího radu, a Božeje, pána libického i žateckého župana, vzal spolu celé jmění jejich u plen. Božej odveden s ženou i dětmi po Labi do Míšně, odkudž ku polskému Vladislavovu jako i Mutina před ním prchnuv, přijat jest tam milostivě. Boleslava Křivoustého naproti tomu Břetislav, když slavil skvostně hody vánoční roku 1099 v Žatci, učinil svým mečinošem čili maršálkem, vykázav mu za tu službu částku daně od otce jeho do Čech ročně placené.

Vědomo jest, kterak roku 1096 počala se veliká tažení křižácká k dobytí zase země zaslíbené a k vysvobození hrobu Kristova z moci nevěřících. První k nim příčina dána ve Francii, avšak i Čechy již téhož léta jimi pobouřeny jsou. Křižáci již v Němcích obořili se byli na židy co domnělé křesťanů nepřately, nutíce je všude ku přijímání křestu. Totéž jal se páchati jeden jejich silný zástup, kterýžto skrze vlast naši do Uher se bera, posilil se mnohými Čechy a Moravany k němu přibylými. Všickni židé pražští museli se dáti pokřesťaniti od krvavých fanatiků těchto; neboť zabíjeli každého, kdokoli se protivil. Daremné bylo horlení biskupa pražského Kosmasa proti nekřesťanskému takovému šíření evangelium; nikdo neměl té moci, aby byl brániti mohl prostopášnosti té, an kníže Břetislav zaměstnán byl ve Slezku stavením Kamence. I nemohloť jináče býti, nežli že ti, kteří násilím křestěni jsou, po odjezdu násilníků odpadávali opět od víry a vraceli se k židovství. Když ale později zámožnější mezi nimi počali se stěhovati podtají do Polska i do Uher, kníže Břetislav rozhněvav se, kázal komorníkovi svému odejmouti jim dříve všecky peníze jejich a potom teprv pustiti je, kam chtěli. Sešlo se prý tímto způsobem pokladů nesčíslné množství do knížecí komory; ubohým židům nenecháno více, než čím leda živiti se mohli.

Historie vede těžkou na Břetislava II. žalobu, že první snažil se zrušiti zákon posloupnosti na trůnu, vynešený dědem jeho Břetislavem I. Mělť zajisté po něm panovati Kunratův syn Oldřich, jakožto věkem nejstarší mezi tehdejšími Přemyslovci: on ale obmýšlel již za živobytí svého prostředky, kterak by bratru svému Bořivojovi dopomohl hned po sobě na trůn. Neznámeť již arci příčin obapolné lásky a nenávisti, přízně aneb záští mezi tehdejšími knížaty v Čechách a v Moravě; knížata olomučtí, synové někdy Oty Krásného, byli prý aspoň po smrti Ladislava Uherského věrně oddaní velikému knížeti; ne tak ale Kunratovci Oldřich a Litolt, v Brněnsku a Znojemsku panovavší. Avšak ať provinění jejich bylo jakékoli: veliký kníže měl i moc i právo potrestati je za to a Břetislav, dav roku 1097 zatknouti Oldřicha i uvězniti na hradě kladském, neobmeškal užívati práva toho. Naproti tomu ale neslušelo mu nikoli zrušiti zákon, mocí kteréhož sám teprv byl se dostal na vrch vlády zemské. Také páni čeští, jejichž otcové byli potvrdili přísahami svými onen zákon, měli nesvoliti ku křivdě té, jakkoli veliká byla jejich ke Břetislavovi a bratřím jeho láska. Nemesis neváhala dlouho a pomsta její stihla je samy i děti jejich.

Po Kosmasově smrti doprovodil Břetislav II. sám nově voleného biskupa Heřmana do Řezna k císaři Jindřichovi IV. pro zjednání jemu investitury, předeslav dary skvostné ke dvoru císařskému, aby tam laskavěji přijat byl. Jeho tamější přátelé vyšedše mu tři míle vstříc, oslavili vjezd jeho do města (19. Apr. 1099). O investituru biskupovu nebyly žádné nesnáze. Po ní ale prosil Břetislav, aby císař, propůjčiv již napřed vévodskou korouhev českou jeho bratrovi Bořivojovi, rozkázal spolu všem tam přítomným Čechům, aby po Břetislavově smrti nejiného než Bořivoje za vévodu sobě volili. I k této žádosti svolil Jindřich rád, ana ho činila pánem a rozsudím ve při, která do té doby nikoli byla nenáležela k soudu jeho.

Křivda jednou počatá musela provedena i dalším křivděním podpírána býti. Samo se rozumí, že Oldřich, k jehožto ujmě proměny tyto se dály, byl s nimi nespokojen; aby ale škoditi nemohl, zabral se Břetislav s vojskem silným proti němu do Moravy. Tu nejprv hrad Podivín znovu vystaviv, daroval jej opět biskupovi pražskému; potom pak sjel se s králem Kolomanem na hranicích uherských, přáteliv se s ním, aby snad neujímal se křivdu trpících a tudíž nespokojených; při kteréžto příležitosti ostřehomský arcibiskup Serafín k žádosti Břetislavově udělil svěcení kněžské nejen biskupu Heřmanovi, který dříve byl proboštem boleslavským, ale i letopisci našemu Kosmasovi, muži tehdáž již 54letému. Konečně ale přitáhl s vojskem svým k obležení města Brna. Kunratovci, nemajíce dosti síly ke zjevnému odporu, dali se na outěk, otevřevše mu všecka města svá, aby jich nehubil. On tedy osadiv je lidem svým, odevzdal celý ten kraj bratrovi a vrátil se do Čech.

Následujícího roku 1100 doprovodil hrabě Viprecht Grojský biskupa Heřmana do Mohuče, kdež tento, an arcibiskup Ruthart živ byl ve vyhnanství, svěcen jest na biskupství od kardinála Ruprechta, legáta Klemensova, u přítomnosti císařově a mnohých biskupů dne 8. Apr. V Moravě mezitím po smrti Ondřejově († 22. Mai 1097) následovali po sobě rychlou změnou biskupové Jindřich (1098), Petr (1099] a Jan (1104—1126).

Mladší Kunratovec, kníže Litolt, uchránil se s druhy svými u hraběte Gotfrida, pána hradu Rakous v zemi rakouské, kdež přijat byl pohostinu vlídně. Odtud nepřátelské vpády činívaje do sousedního Znojemska, znepokojil také svatbu Bořivojovu s Gerbirkou, dcerou Leopolda Krásného a sestrou Leopolda Svatého, markrabat rakouských, ana slavena byla ve Znojmě dne 18. Okt. s velikou nádherou. Břetislav chtěje konec učiniti nepohodlí takovému, přitáhl opět s vojskem do Moravy a žádal, aby Gotfrid Litolta buďto jemu vydal, aneb od sebe vybyl. To když Litolt znamenal, chytře vymknuv kastelána hraběcího ze hradu, osadil jej cele svými lidmi. Gotfrid oblouzena se vida, šel sám žalovat Břetislavovi a vedl pak správu nad dobýváním hradu svého. I bojovaliť tu Litolt a družina jeho s takovou srdnatostí a zmužilostí, že zasloužili, aby štěstí jim lépe bylo přálo. Celých šest neděl trvalo neustále dnem i nocí ztékaní a dobývání hradu, a vždy nadarmo, až konečně malá ta posádka umořena hladem. Litolt ve tmě noční proklouznul skrze ležení nepřátelské a nazejtří vzdali se ti, kteří za ním ve hradě byli zůstali.

Po spáchaném bezpráví proti základnímu říše své zákonu Břetislav neměl dlouhého živobytí, ano v posledních dnech podjímalo prý ho i jakési tušení o strašlivé jeho smrti, jež i oznamoval věrným svým. Když den sv. Tomáše (21. Dec. 1100) pozdě večer z honby v lesech křivoklátských jezdecky vracel se do zbečenského dvora a lidé jeho s pochodněmi vyšli do lesů jemu vstříc, tu jistý Lorek uhlídav svou chvíli, vyskočil ze zálohy, a vraziv mu silnou ranou oštíp do břicha, probodl ho naskrze. Jako hvězda z nebe, dí Kosmas, tak upadl kníže v lese na zemi; pozdě přispěvše věrní jeho, vytahovali oštíp z něho a zdvihali omdlévajícího; jiní křikem a zmatkem hned jako ztřeštění rozbíhali se na vše strany ku postižení vraha. Tento pak utíkaje na koni, padl s ním do rokle, kdežto brzy našli ho probodeného vlastním mečem, ač neví se, zoumysla-li. Šlo vůbec o něm domnění, že byl nastrojen od vyhnaných Vršovců Božeje a Mutiny.

Břetislav požíval veliké lásky u národu svého; pročež nešťastný jeho pád stal se pohromou pro všecky Čechy. Nazejtří ještě živ jsa, s biskupem Heřmanem v modlitbách a napomínáních zkroušeně a kajícně připravoval se k smrti. Daň polskou, která mu o několik dní dříve přinešena byla, rozdělil celou mezi všecky české kláštery, sám založiv z nich jeden v Litomyšli. Když mu připomenuli synáčka jeho Břetislávka, s Lukardou Bavorskou zplozeného, řekl: „Dejte mu lesní můj roh a oštíp, jiného více mu dáti mně nenáleží.“ Zesnulť uvečer dne 22. Dec. Při pohřbu jeho v kostele u sv. Víta v Praze plakali prý kněží a lid, bohatí a chudí všickni.

Hned po Břetislavovu zavraždění posláno jest co nejrychleji do Moravy k Bořivojovi, jenž pak přispíšil sobě tak velice, že již v den vánoční (25. Dec. 1100) uvázal se v Praze co Bořivoj II. ve stolec knížecí s volí všech přítomných. Jeho dobrosrdečnost a prostota získaly mu mnoho přátel. Nicméně vyznati se musí, že byl usurpátorem, jenž nemoha panovati právem bezpečně a mocně, nezadlouho dosti trpce zakusiti musel bezpráví nyní spáchaného. Trůn český, když mu jednou odjat pevný základ práva i zákonnosti, kolotal se napotom sem i tam skrze celý věk lidský, potřásaje pokaždé celou státní soustavou, při jejímžto tetelení hynulo napořád lidu na tisíce a moc i květ národu uvedeny jsou až na kraj záhuby.[9]

Když opustil Bořivoj Moravu, knížata Oldřich a Litolt opět tam vešedše, zmocnili se všech měst prve jim poddaných. Také Vršovci Božej a Mutina vrátili se do Čech a Bořivoj viděl se přinucena přijmouti je na milost i svěřiti jim zase dávné jejich ouřady v Žatecku i Litoměřicku; oni ale dokázali se býti vděčnými, slouživše mu potom věrnou oddaností.

Kníže Oldřich, maje dobré právo ke trůnu českému, neupustil od něho nemužně. Divno však, že i on utekl se nejprv k Jindřichovi IV., ačkoli věděti musel, že císař ten již byl potvrdil Bořivoje v Čechách. Jindřich přijav od Oldřicha peníze, propůjčil i jemu Čechy k manství, ale nechal to jemu na starosti, aby se uvázal v panství nad národem sám. Oldřich vypraviv nejprv poselství do Čech, v jehožto čele stál moudrý a výmluvný Neuša Dobromilovec, žádal, aby ho uznali dle zákona za panovníka, káral důtklivými slovy nešlechetnost Bořivojovu a nevěrnost pánů českých, i vyhrožoval trestem, jestliže ho neuposlechnou. Vida však, že touto cestou nedosáhne ničeho, jal se sbírati pomoc válečnou v Rakousích i Bavořích ku provedení práva svého násilím. Jeho po matce příbuzní, bratří Žehart neb Sighart, hrabě na Burghausen a Schalaburg, i biskup Oldřich a jistý hrabě Fridrich (snad z Beilsteinu) přispěli ku pomoci jeho s vojskem; a nepochyboval také, že jakmile jen ukáže se v Čechách, povstane veliká národu částka a připojí se k němu. Ale když v měsíci srpnu přitáhl vojensky až doprostřed země, nepřivinul se přece nikdo k němu. Na pahorcích nedaleko Malína, kdež povstaly později Kutné Hory, postavil se proti němu Bořivoj, hotov jsa podstoupiti ho v bitvě; jen potůček Vysplice dělil od sebe vojska, jenž obapolně dobře spatřiti se mohla. Němci, ztrativše naději o veliké pomoci a kořisti v Čechách, uznali najednou nebezpečí své tím větší, ana jich spolu došla zpráva, že i olomucký Svatopluk táhne po nich, aby zzadu na ně se obořil. Nebylo zbytí, leda rychlým outěkem v noci. Opustivše tedy ležení své i všecka zavazedla náhle, prchli jedinou jim zbývající ouzkou cestou mezi lesy přes Habry do Moravy. Oldřich, nabyv tak trpké zkušeností, nepokoušel se napotom více o panování v Čechách a Bořivoj nechal jej Brněnskem pokojné vládnouti, takže až do smrti své tam se udržel († 1115).

Po smrti krále polského Vladislava roku 1102 povstal rozbroj mezi syny jeho Boleslavem Křivoustým a Zbyhněvem, mezi kteréž otec byl rozdělil říši svou. Zbyhněv, pán severního Polska, první ucházel se o pomoc českou a získal sobě netoliko Bořivoje, ale i ještě více bojovného Svatopluka Olomuckého, takže oba stavše se spojenci jeho, vytáhli roku 1103 do Hořejšího Slezska k jeho pomoci a dle obyčeje tehdejších válek označili tažení své všude pálením a pleněním. Tu však poslal Boleslav k Bořivojovi pěstouna svého Skrbimíra, jenž aby vyvedl Čechy ze spolku toho, podplatil Hrabiši a Protivena, přední Bořivojovy rádce, i podával jemu samému tisíc hřiven stříbra, mimoto přivodě jemu na mysl blízké pána svého pokrevenství. Bořivoj dav sebou hnouti, opustil pole a odřekl se Zbyhněvovi dalšího závazku. Svatopluk ale, jehož při tomto jednání pominuto bylo, zůstal Zbyhněvovi věrným a jal se i sám válčiti dále proti Boleslavovi. Ten týden po velikonoci, jenž bylo po dni 17. Apr. 1104, vpadli Poláci pod správou Želislava u veliké síle do Moravy. Svatopluk postaviv se zmužile proti nim, svedl s nimi bitvu nadmíru krvavou, kteráž oslabila obě strany tak velice, že Svatopluk, ačkoli zvítězil, nemohl přece stíhati nepřátel a odebrati jim kořist veškerou. Želislav ztratil v bitvě té svou levici, začež potom obdarován jest od krále svého rukou z ryzího zlata ulitou. Později sám také Boleslav učinil válečný do Moravy vpád, ale vrátil se bez prospěchu zase.[10]

Roku 1105 mocnář český zapleten jest také do německých záležitostí. Dávné rozbroje v Němcích octly se byly na té míře, že protivníci starého císaře Jindřicha IV. volili sobě proti němu konečně jeho vlastní syny za krále, Kunrata, a když ten brzo umřel, Jindřicha, příjmím Pátého; po čemž tu zase, jako i dříve několikráte, vedena válka mezi otcem a synem. Starý císař povolal ku pomoci své Bořivoje Českého a jeho svaka, rakouského markrabi Leopolda, příjmím Svatého. Bořivoj popleniv nejprv země markrabě koubského Děpolta z Vohburka, potom v měsíci srpnu spojil se s vojskem císařovým u Řezna. Nad řekou Řeznem postavili Jindřich IV. a syn jeho Jindřich V. všecka vojska svá tak proti sobě, že jen řeka dělila je od sebe; i po tři dni šarvátkováno z obou stran. Bitva veliká a rozhodná zdála se již býti nevyhnutelnou. Tu však opustila krále odvaha k boji vražednému proti otci, takže dav se do tajného rokování s knížaty císaři pomocnými, sliboval dáti sestru svou Anežku, ovdovělou vévodkyni švábskou, za manželku Leopoldovi, markrabi rakouskému, odstoupí-li od císaře; a on to skutečně učinil, i odřekl se otce, ačkoli k synovi proto nepřestoupil.[11] Když tedy císař jal se činiti nařízení k bitvě, ohlásil Leopold, že bíti se nebude; Bořivoj pak osvědčoval se, že nemá dosti síly, aby sám jediný se svými podstoupiti mohl všecky nepřátely. Obě tedy vojska dle úmluvy mezi knížaty učiněné rozešla se pokojně a starý císař se zoufáním spatřil se opuštěna od přátel i nepřátel. Hořem sklíčený uchýlil se nejprv do města Řezna, a když i tam nemohl býti v bezpečí, skrze Čechy a Sasy do Porejní, kdežto brzy potom odřekl se vlády. Do Čech přišed skrze Prachatice a Netolice, přijat jest od knížete Bořivoje s velikou ctí, takže sám kníže sprovodil ho skrze celou zemi, opatřil jeho komonstvo hojně všemi potřebami, uctil ho znamenitými dary, a konečně na čeřenu hor Krušných odevzdal ho svakovi a manu svému Viprechtovi Grojskému k dalšímu doprovázení.[12]

Stalo se jistě z příčin nemálo důležitých, že Bořivoj u Řezna neobětoval se za císaře; neboť již dávno bylo zřejmě viděti, kterak olomucký kníže Svatopluk ukládal o něm, aby ho násilím svrhl z trůnu. Chtěje bojovný a bujarý kníže ten získati sobě v Čechách pány a města, vypravil tam množství tajných jednatelů, ke všelikému pomlouvání, slibování a podplacování dobře vystrojených. Byl-li Bořivoj v Němcích poražen, bylo po něm i v Čechách veta, a císař neměl té moci, aby obhájil ho na trůnu.

Již v měsíci říjnu téhož léta 1105 přitáhl Svatopluk do Čech s vojskem nehojným sice, ale bojechtivým, získav sobě krále uherského i polského, takže když ku Praze se blížil, oni v Moravě pozadu jeho chránili.[13] Někteří jeho přátelé připojili se k němu na cestě, jiní dali se zavříti v městech pražských, aby mu mohli otevříti brány jejich. Bořivoj nechal ho přiblížiti se až ku Praze, kterouž ale osadil věrnými zástupy pod velením biskupa Heřmana, sám se svými Vyšehradu chrániv. Svatopluk rozestavil svých šestero výborně ozbrojených pluků na polích před branami staroměstskými; když ale nikdo nevycházel z města k němu, any brány zavřeny, věže a zdi městské lidem branným dobře obsazeny byly, přepraviv se pode vsí Bubny přes Vltavu, postavil se u potůčku Brusky před branou Malostranskou: ale i tu obležení jevili tak málo nepokoje a strachu, že i samé baby na zdech městských stojící posmívaly se jemu. Tudíž vrátiv se touž cestou nazpět, lehnul lidem svým na bývalém tehdáž, po pravém břehu Vltavy mezi oběma městy u zdí staroměstských tržišti[14] v té naději, že v noci aspoň přijdou k němu z obou měst přívrženci jeho: avšak i to zmařeno jest opatrností biskupa Heřmana i věrností Přivitana, kmeta staroměstského. Tím zmaten jsa v oumyslech svých, svolal nazejtří ráno radu vojenskou, i osvědčoval se, že jakkoli slabší jest vojsko jeho na počet, volí přece raději zahynouti v boji nežli ustoupiti s hanbou nazpět. Ale radové jeho, mezi nimiž za čelné pokládáni byli hrabě Vacek a Budivoj Chřenovec, přemluvili ho, že konečně tenkráte pustil od předsevzetí takového; vždyť přijde (říkali mu) ten čas, kdež oni těly svými vystaví mu most, přes který dostane se bezpečně na stolec panovničí: nyní ale že sluší podrobiti se nemožnosti. Sebrav tedy lidi své, odtáhl s nimi k Olomouci nazpět; Bořivoj pak následoval ho, ačkoli s vojskem sedmeronásob větším, přece jen opodál, až ke hranicím českým; bál se zajisté zrady u svých, kdyby měl utkati ho bojem.

Kníže Svatopluk byl pán smělý a podnikavý, plný ctižádosti a bojovné odvahy, bystroumý a opatrný, ale také náruživý, bujný a divoký, a mistr v lécení lstivých oukladů.[15] Kdyby okolnosti byly hověly lépe, byl by se stal podmanitelem, an uměl získati sobě u vysoké míře lásku všech bojovníků. Nyní ale přesvědčil se vlastní zkušeností, že většina Čechů stála při Bořivoji věrně a pevně; zvláště pak bohatí a mocní Vršovci byli největší jeho podporou v zemi. Pokud to trvalo, neměl čáky zvítěziti nad ním v boji otevřeném: pročež nastoupil cesty ouskočné, které vedly ho jistěji k cíli. Bořivoj naproti tomu byl muž prostý, mírný a přívětivý, ale lehkověrný, takže snadno dal se oklamati. I přišel k němu důvěrník olomuckého knížete, pro hrozná trýznění od něho prý odpadlý, a zjevil mu všecky jeho tajné ouklady; mísiv lež i pravdu dohromady, obouzel u Bořivoje právě ty pány, kteří mu nejvěrněji oddaní byli, co spiklé zrádce, i naplnil duši jeho tolikerým podezřením, že ubohý pomámený kníže, nemaje rady a přítele ducha vyššího, jenž by ho byl z klamu vyvedl, pozutínal pod sebou, jakož Kosmas dí, všecky ty nejsilnější větve, které ho vzhůru držely, až konečně musel spadnouti z vrcholu moci a slávy své neuchranně. Ssadiv zajisté několik županů, svěřil ouřady jejich cizozemcům, odvrátil od sebe bratra Vladislava, i pokoušeje se několikrát nadarmo jmouti Vršovce Mutinu a Božeje, přinutil je svou neupřímností sám, že konečně odpadli od něho. Jakmile Svatoplukovi to se podařilo, vpadl opět vojensky do Čech, na jaře roku 1107: Bořivoj, jakkoli se bránil, nemohl odolati déle, jakmile nastalo srozumění mezi Vladislavem a Vršovci z jedné a mezi Svatoplukem z druhé strany. Ustanoveno napřed, že budoucně Vladislav dosedne hned po Svatoplukovi na panovničí stolec v Čechách, a úmluva ta potvrzena přísahami strany obojí. Po čemž když Svatopluk nastolen byl slavně v Praze dne 14. máje 1107, nezbylo Bořivojovi nic než utéci ven ze země. On aspoň nemohl slušně naříkati na krutost osudu svého, an svržen byl z trůnu týmže právem i týmiž prostředky, kterými byl se naň povýšil. Pamatovati však sluší, že strany, vyšinuvše se jednou ze stezky zákonné, volaly se nicméně ke svatosti nových umluv pro nahrazení starého práva. Bořivojovi věrní šli za ním k jeho svaku Viprechtovi Grojskému; také nejmladší bratr Soběslav, kněžic velikých nadějí, oučastnil se dobrovolně osudu jeho.

Když potom v létě roku téhož král Jindřich V., již sám jediný panovník německý, přišel do Sas, pospíšil si k němu Bořivoj s žalobou o tom, co se mu bylo přihodilo, slibuje mu dáti velikou sumu peněz, jestliže mu opět dopomůže na trůn. Král tedy povolal nového mocnáře českého k sobě pod milostí svatoříšskou, s tou přísnou pohrůžkou, nepřijde-li aneb bude-li váhati, že říše sama přijde a navštíví jeho v Praze. Hrdé té řeči Svatopluk tehdáž ještě nesměl staviti se na odpor, nebyv ještě dosti upevněn ve své moci, aniž maje naději, že by králi dostatečně odolati mohl. Svolav tedy věrné své na sněm do Chlumce pod Krušnými horami, odevzdal tam zemskou vládu prozatím Otovi, bratru svému, an byl umínil jeti ku králi sám s velikou družinou. Velice však oklamal se v naději, že neobyčejná smělost a důvěra jeho najde v srdci Jindřichově ohlas soucitný; k tomu cíli byl by především musel hlaholiti ušlechtilým kovem. Sotvaže přišel, nebyv ani slyšán, zatčen jest dle králova rozkazu tuším v Goslaru a držán pod stráží nehodnou. Jeho pak družině odevzdal Jindřich Bořivoje s tím přikázaním, aby jeho co panovníka uvedli opět do Prahy na staroslavný stolec knížecí.

Když tedy po třídenní cestě Bořivoj pod ochranou Viprechta Grojského rozbil stany své pod hradem Donínem, Ota zvěděv, co se stalo, umínil hned vytáhnouti s šesti brannými zástupy přes hory proti němu. „Proč váháme déle?“ pravil; „čeho jsme se obávali, stalo se; vizme nyní, ochrání-li moc králova nového mocnáře od mečů našich.“ Táhnuv celou noc, vpadnul časně ráno do Bořivojova ležení: ten ale, měv o příští jeho zprávu, již se byl opět dal na outěk.

Čechové nyní nevěděli, kdo vlastně byl pravým panovníkem jejich; vskutku zajisté žádný z těch, kteří o trůn se potýkali, neměl k němu dostatečného práva. Biskup Heřman, nechtěje straniti jednomu ani druhému, opustil zemi a zdržoval se u přítele svého, bamberského biskupa Oty.

Ačkoli Jindřich V. ničeho byl neučinil, aby dopomohl Bořivojovi ku panství v Čechách, tento přece zaplatil jemu sumu slíbenou. Dle toho poznal i Svatopluk jedinou tu cestu, která mohla vyvésti jeho z mrzké vazby opět na stolec knížecí. Trživ tedy s Jindřichem o propuštění své, zavázal se konečně dáti jemu 10 000 hřiven stříbra, zastavujíc Otu, bratra svého, za rukojmě až do jejich splnění. Tak propuštěn byv, když vrátil se do Prahy, našel komoru knížecí předešlými převraty načisto vyprázdněnou. I shrabal tedy po Čechách, cokoli zlatého neb stříbrného skvělo se v kostelích a na oltářích, ve šperku paní a v pokladnicích obyvatelů. Nebyloť člověka duchovního ani světského, počnouc od bohatých županů a opatů až do ubohého šumaře, jenž by pomocí svou byl nepřispěl ku půjčce té nedobrovolné. Biskup Heřman vrátiv se zase, podal z pokladu kostelního 70 hřiven čistého zlata, i zastavil u židů řezenských patero skvostných pallií, každé ve stu hřivnách stříbra. Tím vším nesebralo se ale více než 7000 hřiven, za ostatek musel kníže Ota vždy ještě vězeti: avšak uhlédav svou chvíli k uprchnutí, užil jí k veliké mrzutosti králově.

Zdá se, že Jindřich V. na konci sám počal se styděti za to své s trůnem českým šantročení. Když zajisté léta následujícího 1108 narodil se Svatoplukovi syn, nabídnul se býti jemu kmotrem; i dav novorozeňátko přinésti k sobě, aby mohl při křestu sám na rukou ho držeti, udělil mu jména svého a přidal vázaného dluh onen tří tisíc hřiven stříbra. Stalo se to arci tuším proto, že nyní potřeboval od statného Svatopluka přízně a pomoci, chtěje počíti válku proti Kolomanovi, králi uherskému.

Král ten postavy šeredné, ale ducha výtečného, připojil byl nedávno předtím k uherské koruně oboje království chorvatské i dalmatské, dav Almusovi, mladšímu bratru svému, zvláštní v Uhřích vévodství za Chorvatsko, kteréž dle smluv o to učiněných jemu nápadem se bylo dostalo po vymření starochorvatského královského rodu. Poněvadž ale i zde našlo se símě různic a rozbrojů, takže každý bratr počal se báti bratrových oukladů o bezživotí své, naposledy slabší Almus sám odolávati déle nemoha, utekl se o pomoc k Jindřichovi V., který již prve příčinu měv nespokojenu býti s Kolomanem, opověděl mu válku i požádal českého knížete o pomoc.

Válka byla Svatoplukův živel; i nemohlť neuposlechnouti hlasu královského kmotra svého, ačkoli byl potud ve přátelské smlouvě s Kolomanem. Když Jindřich, s vojskem německým vtrhnuv v měsíci září skrze Rakousy do Uher, dobýváním Prešpurka bavil se, vrazil kníže český u Trenčína do země, kterouž jal se pleniti odtud až do Podunají, zachvacuje všecky od Kolomana k osvobození Prešpurka neb ke škádlení vojska německého vysílané houfy, jež i na větším díle ukrutně poroubal, až se spojil s králem v ležení jeho. V Čechách k ochraně zemské byl zatím nechal hraběte Vacka i často jmenovaného Vršovce Mutinu s plnou mocí.

Mezi králi Kolomanem Uherským a Boleslavem Polským trvala věrná přízeň a smlouva; pročež když Čechové vtrhli do Uher, požádal Koloman Boleslava, aby obořiv se z druhé strany na Čechy, tím přispěl jemu ku pomoci; a Bořivoj i družina jeho, spatřivše tu příležitost zmocniti se snad zase vlády ztracené, pobízeli k tomu ještě více. Boleslav tedy, ačkoli měl také v Pomořanech válku, vytáhl s vojskem znamenitým proti Čechům. Vacek i Mutina postavili se proti němu ve Slezsku, chtíce mu brániti vchodu do země; ale poraženi byvše, museli coufnouti daleko do Čech, kdežto Boleslav i Bořivoj tři dni a tři noci mečem i ohněm plenivše, pohubili tři celé župy ve Hradecku.[16] Hrabě Vacek sčítal všecku vinu toho neštěstí na Mutinu, an prý bojoval proti nepřátelům jen naoko, měv snad zrádnou s nimi úmluvu; neboť byl prý šel podtají do Svídnice k rokování se strýcem svým Nemojem, jenž stál po straně Bořivojově. Vacek vzkázal o tom knížeti Svatoplukovi tajným poselstvím do ležení u Prešpurka a spolu navedl Poláky na to, že uprchli zase rychle z Čech, dav skrze jiné posly roztrousiti lživou zprávu, že již Svatopluk vracuje se z Uher s velikým vojskem.

Císařova výprava vojenská nezdařila se, protože nebylo lze dobýti Prešpurka; i bylať bezpochyby tato polská diversí příčinou, že městu onomu pomoženo a Jindřichovy oumysly zmařeny jsou; Svatopluk zajisté nemohl zůstati u něho, byv co nejpilněji odvolán blízkým nebezpečím vlastní země i vlastního trůnu svého. Rovzteklen jsa hněvem, když i Jindřich sám podněcoval ještě náruživost jeho,[17] přisahal, že zahladí dokonce Mutinu i veškeren rod jeho nevěrný. Aby ale je všecky tím jistěji dostal pod jednu ránu, tajil své děsné myšlénky, ba Vršovcům těm, kteří vedle něho do uherské války se byli vypravili, ukazoval i tvář obyčejně přívětivou.

Když Svatopluk dne 26. října 1108 u Litomyšle vkročil do země, přijat jest tam od Vacka i Mutiny, vyšedších jemu vstříc až na hranice české. Téhož dne trojí výstraha došla Mutiny od přátel jeho, aby prchnul, protože kníže obmýšlí jeho zavražditi aneb aspoň oslepiti; on ale nedbal toho, pravě, že nebojí se smrti; možná že se bezpečil na nevinnost svou neméně nežli na lichou přívětivost panovníkovu. Svatopluk přenocoval potom na Vratislavi, stoličném hradu župy mýtské.[18]

Nazejtří ráno povolal Svatopluk všecky přítomné župany čili hrabata, pány a vládyky do hlavní síně hradu vratislavského; přišli tam i Mutina s dvěma synáčky svými a páni Unislav i Domaslav z rodu Vršovců. Vévoda křepce vstoupiv mezi ně, z židle u kamen uprostranil konečně dlouho zadržanému vzteku svému. Řečí nad prsk ohnivou a soptící veškeru nenávist i pomstu, která sžírala útroby jeho, líčil netoliko nevěru Mutiny samého, ale všecky zrady a všecky zločiny, kterých celý rod jeho nad paměť lidskou prý se dopustil i proti zemi, i proti panujícímu domu Přemyslovu, a končil tím, že kázal je vyhubiti všecky do kořene. Přítomní souzeni tu na místě ke smrti; a kdo by nepřítomné, zvláště Božeje, zahubil, tomu přislíbeno všecko jeho dědictví nápadem. Hrůzou omráčení seděli mnozí ve shromáždění, ani neceknouce, když vévoda odcházeje dával znamení ke vraždě; jiní zase divokým křikem jali se jásati pochvalu. Mutina při celém tom jednání choval se až kupodivu pokojně, sedě nepohnutý a nemluvě ani slova; také když dvakrát mečem do něho ťali, nemknul se, a teprv když proti třetí ráně vstáti chtěl, padla mu hlava k nohoum jeho. V téže síni a chvíli zavražděni také Unislav i Domaslav, oba pak Mutinovi synové zatknuti jsou. Neuša, rodu sice jiného, ale Mutinovi velmi oddaný, utekl z hradu do houští, avšak prozrazen byv červeným rouchem svým, jat jest, vykleštěn a oslepen. Vakula, Heřman, Krása i jiní panoše vsedavše rychle na koně, hnali se letmo do Libice, kdežto Božej se synem svým Bořitou seděli právě u oběda. Když hradný oznamoval, že houf jezdců chvatem a ve zmatku po rovině se blíží: „Pusť je sem,“ vece Božej, „přicházejí z vojny, ať vejdou s božím požehnáním.“ Tu provaliv se divoký Krása do jizby, jal se ukrutně zlořečiti a mečem máchati proti nim. „Nesápejte se tak,“ dí mladý Bořita, „máte-li nás zatknouti, vždyť se to může stati beze hřmotu,“ — ale sotva dopověděv, již probodnutý padl na zem. Meč krví synovou zbrocený pohřížil vrah tudíž do prsou otce nebranného. Padouchové ti vydrancovavše staroslavný hrad načisto, nenechali ani mrtvým šatů jejich a dali je zahrabati nahé téhož ještě dne.

Vršovců bylo v Čechách mnoho a měli veliké statky i hojné přátely a služebníky; není pochyby, že ti, kteří nezahynuli jako Mutina i Božej překvapením, postavili se k odporu a k boji proti zabijákům svým, ačkoli nemohli arci odolati veřejnému zlodějství, kteréhož Svatopluk nestyděl se užívati proti nim za prostředek. Sice bylo by nepochopitelné, co jeden ze souvěkých kronikářů německých, bezpochyby přepjatě, udává,[19] že jich zavražděno téměř ke třem tisícům. Náš Kosmas vyznává, že nemohl dověděti se, kolik jich zahynulo, protože ne v jednom dni ani na jednom místě vražda se dála. Jedni že na trhy městské vedeni a tam odpraveni, jiní na hoře Petříně stínáni, mnozí také po ulicích a po domích zabíjeni jsou; některým pak přece že se podařilo vyváznouti do Polska i do Uher. „Co ale mám povídati,“ dí tentýž Kosmas, „o smrti synů Mutinových, jichžto usmrcení všecku převyšovalo ukrutnost? Byliť pacholíci dobře zvedení, v obcování svém roztomilí a tak krásní, jakových ani bystrý umělec v lehkosti vytvořiti, ani malíř na stěně vyobraziti neumí. Viděl jsem, kterak suroví katané, vyrvavše je oba z matčina náručí, ani nadarmo k ní o pomoc oupěli, na trh je vlekli a tam podškopovali. Všickni, kdo ještě srdce měli, rozutíkali se od podívání takového, v prsa se bijíce a žehnajíce.“

Slavníkovci a Vršovci byli, pokud nám vědomo, jediní dva rodové mezi starými lechy českými, kterým se poštěstilo bylo v kritické době Boleslava Ukrutného zachovati knížecí své jmění a důstojenství. Slavníkovci ale zahynuli byli větším dílem skrze Vršovce roku 996 na témž místě, kde nyní, po 112 létech, Nemesis tak hrozně navštívila starostu jejich Božeje. Nedá se zapírati, že Vršovci při tragickém pádu svém ve všech svých způsobech zjevili ušlechtilost nevšední, kdežto pro zločiny jim přičítané nedostává se důkazů. Od této doby ale jméno jejich tratí se v historii docela. Jen pro pomstu nad velikým svým zabijákem vyskytnul se ještě jeden z nich na krvavém jevišti a zmizel pak navěky.[20]

Když Svatopluk vrátil se s vojskem svým z Uher, podrážděný Koloman v patách za ním se pustiv, vtrhnul do Moravy, i odplatil se ubohé chudině vrchovatě za všecky ty ohavnosti, které pán její nedávno předtím v Pováží byl spáchal. Muselť tedy vévoda český bez meškání obrátiti se nazpět a hájiti Moravy od zuřivých nepřátel. Když ale, chtěje nazejtří podskočiti nepřítele nenadále, v temné noci tryskem jel skrze les se zástupy svými, vrazila se mu mrštná větev koncem ostrým do oka tak hluboko, že již nemohla než s okem samým ven vytáhnuta býti. Zdvihše omdlelého knížete, přivezli ho s zármutkem do Prahy zase (12. Nov.), an nepřítel ubíral se ven ze země. Ale sotvaže uhojila se rána oka jeho, hned odchvátal zase jarobujný vévoda pomstít se opět nad Uhry (z počátku Febr. 1109). Tři dni a tři noci kvapiv tryskem s jezdci svými, octnul se nenadále před hradem Nitrou, a byl by ho ouprkem se zmocnil, kdyby strážní byli nespatřili jeho v tu chvíli a nezavřeli brány před očima jeho. K řádnému dobývání jeho jezdectvo nehodilo se. Pročež obrátiv se zase, schytal na cestě všecky ty, kteří slyševše o vpádu nepřátel do země, pospíchali se skrýti s majetkem svým ve hradě; a hubíc ohněm i mečem krajinu celou, vrátil se nepronásledovaný do Moravy a do Čech opět.

V letním čase potom,[21] když král Jindřich V. počal proti Boleslavovi Křivoustému neprospěšnou svou válku, Svatopluk spojil vojsko své s vojskem jeho. Při nezdařilém dobývání Hlohova potýkali se také Čechové, oučastni jsouce všech strastí a nebezpečenství vojska německého; přední mezi nimi jmenují se hrabě Vacek a Dětříšek Buzovec. Jindřich protáhnuv skrze celé Slezsko sem i tam, an Boleslav, nedávaje se do řádné bitvy, jej ze všech stran sužoval a potravu mu odjímal, ustanovil konečně ustoupiti z pole; pročež Svatopluk celý den 21. září strávil ve stanu králově, rokuje s ním o tom, jak se mělo táhnouti nazpět. Když ale v soumraku večerním vracel se do stanů svých, z blízké doubravy přimísil se neznámý jezdec do komonstva jeho, poslaný, jakž někteří se domnívali, od Vršovce Jana, syna Tistova, aneb podle jiných od Viprechta Grojského, ve králově vojště přítomného,[22] a vrazil mu oštíp svůj mezi lopatky takovou silou, že vévoda tudíž padl s koně bezduchý. Vraha spasila bystrá ve zmatku opatrnost a rychlonohý kůň jeho.

Celý tábor český vzbouřil se nenadálým příběhem tím; neboť bojovný Svatopluk požíval veliké lásky u všech válečníků, ačkoli vláda jeho nemohla býti v požehnání u lidu domácího a pokojemilovného. Prchnutím vraha i nevědomím, kdo vlastně ho nastrojil, nabylo z jedné strany podezření a nedůvěra, z druhé hněv na nedbalé komonstvo tím většího podnětu. Jindřich musel vkročiti za prostředek, aby pouchlácholil náruživosti až strach pobouřené. Nazejtří ráno přišel sám do ležení českého ku konání smutku nad mrtvolou přítele a kmotra svého.

Mezitím již počalo se bylo jednati také o nástupci na uprázdněném trůnu. Hrabě Viprecht Grojský první byl šel ku králi, aby pomocí jeho byl navrácen Bořivoj zase ku předešlému důstojenství;[23] naproti tomu žádalo vojsko české svobodného volení, kteréhož mu přítomný král ani odepříti nemohl. I předstoupil zemřelého vévody nejvěrnější slouha, hrabě Vacek, před Jindřicha, prose ho ve své ještě žalosti s pláčem, aby ráčil potvrditi bratra Svatoplukova Otu za vévodu českého, ano ho zvolilo prý celé vojsko jednohlasně. A když to král učinil, zazpíval celý tábor český slavné „Gospodi, pomiluj ny“ třikrát, jako obyčejně při volení; Dětříšek pak pospíšil si do Olomouce, by přivedl Otu bez dlení do Prahy.

Byloť ale nyní více knížat, kteří osobovali sobě právo k českému trůnu. Kníže Oldřich Brněnský, kterémuž ono náleželo vlastně dle zákonů, zdá se sice, že ani o ně více se nehlásil: naproti tomu ale žádal kníže Vladislav splnění smlouvy, při povýšení Svatoplukově před více než dvěma lety zavřené i přísahami stvrzené, an skutek v ní předvídaný právě byl nastal. Jemu přála strana pokojemilovná i větším dílem česká, jejížto hlavy byli biskup Heřman i Paběn, vyšehradský kastelán, kdežto bojovníci a větším dílem Moravané přidrželi se knížete Oty. Svolán tedy sněm,[24] na kterémž, po bouřlivém rokování, Ota pustil konečně od pretense své a Vladislav I. dávným obyčejem slavně nastolen byl (2. Okt. 1109). Zdá se pak, že tenkráte zase uřízeno jest, aby někdy po Vladislavovi panoval nejiný než Ota.

Bořivoje vyhnaného ujímali se nyní netoliko Viprecht, ale i vítězný král polský Boleslav;[25] a poněvadž Jindřich V. nemohl bezpečně vrátiti se ze Slezska, leda za shovívaním Boleslavovým i Viprechtovým, slušno jest se domýšleti,[26] že žádavše oba od krále Bořivojovo uznání a potvrzení, položili je za výminku hovení takového. Však Jindřich V. nikdy o slovo své nedbav, rušil je, jakmile a kolikrátkoli okamžitý prospěch toho žádal. Proto také, sotva do Němec se vrátiv, od téhož hraběte Vacka, který o několik neděl dříve v táboře za Otu se byl přimlouval, dal se hned zase pro Vladislava získati, ana nová jeho prosba podporována byla darem 500 hřiven stříbra.[27] Viprecht pak byl již opět padl u něho v nemilost, snad proto, že službu pod výminkami konav, s nepřítelem byl v žádosti své se srovnal. Následkem toho všeho zase propadlo u Jindřicha Bořivojovo právo.

Vévoda Vladislav umíniv sobě slaviti hody vánoční s Otou Olomuckým ve Králové Hradci, již byl tam dal činiti přípravy ke slavnému hostů svých uvítání, když mu nenadále přišlo z Bamberka pozvání od krále Jindřicha, aby k Novému roku 1110 přišel k němu do Řezna. Vyslal tedy namísto sebe hraběte Vacka do Hradce ku přivítání a častování knížete Oty, sám pak vydav se dne 22. Dec. na cestu, strávil v plném bezpečí vánoce s komonstvem svým v Plzni.

Třetí den po Vladislavově odjezdu včasně ráno zjevil se Bořivoj nenadále před bránami pražskými s vojskem malým sice, ale dobře ozbrojeným; maje přátelské dorozumění v obou městech, zmocnil se jich bez odporu, ba i mimo vědomí větší částky obyvatelstva; za ním pak táhl synovec jeho Václav, syn Viprechta Grojského, s několika zástupy. Tento náhlý převrat všech poměrů uvedl celý národ, zvláště ale Pražany, v největší zmatek. Mnozí utíkali z města, opouštějíce rod i jmění své; jiní s plesáním hrnuli se k novému panovníku, a užívajíce své chvíle, an Bořivoj jim v tom shovíval, jali se drancovati domy uteklých; mnozí zvenku také pospíchali do města, rychlým podrobením získati sobě lásku nového mocnáře, jenž i přijímal sliby jejich skrze starého důvěrníka svého Hrabiši. Biskupa Heřmana ostříhali v jeho vlastním domě, aby prchnouti nemohl. Téhož dne obsadil Bořivoj také pevný Vyšehrad, an mu ho kastelán Paběn bez odporu postoupil. „Běda tobě, ubohá vlasti!“ vzdychal tento dobrý, ale málo srdnatý starec, „jsi tak neveliká, i přece máš as dvadcatero mladých pánů, v nichžto každý rád by sám panoval tobě celé!“

V témž čase přiblížil se také Boleslav Křivoustý ke hranicem českým, i rozplašil tam stráže krajištné, chtěje přispěti Bořivojovi ku pomoci: ale slyšev, že on již Prahy a Vyšehradu se zmocnil, a pokládaje tudíž pomoc svou za zbytečnou, vrátil se hned opět,[28] ana mu také válka s Pomořany dosti činiti dávala.

Pověst o tom, co v Praze se stalo, stihla rychle i Vladislava v Plzni i Otu a Vacka v Králové Hradci. Vladislav vypravil bez meškání župany Heřmana i Sezemu ku králi Jindřichovi do Bamberka, dávaje ho prositi o pomoc v nové půtce té, a pak vytáhl rychle se všemi svými ku Praze. Ale již před ním přispěli byli Ota i Vacek s několika lehkými jezdeckými pluky uvečer dne vánočního (25. Dec.) až k Vysočanům a nazejtří ráno již oblehli Vyšehrad a v něm Bořivoje ze všech stran tak silně, že nikdo nemohl více tam ani vcházeti ani vycházeti.

Dne 27. Dec. dostal se i Vladislav přes Bílou horu až ku Praze. Tu spatřiv brány zavřené a vysoké zdi branným lidem osazené, volal k nim: „V pokoji k vám přicházím; znejte mě i otevřete pánu svému!“ Když ale nikdo mu neodpovídal, obrátil se u veliké náruživosti přes potůček Brusnici a kopcem dolů k Bubnům táhnouti počal. U Ovence však potkal se s dlouhými řadami vojínů, které Viprecht Grojský byl poslal Bořivojovi ku pomoci pod správou syna svého Václava. Když obě strany se poznaly, zarazil se mladý Václav nemálo nad tak nenadálým shledáním, ale vida nezbytí, kázal rozvinouti korouhve a volati k boji. Vladislav, jenž ačkoli udaten byl, však nenáviděl válku, a zvláště válku domácí, chtěl pominouti nepřátel s pohrdáním, ale družina jeho byla méně netečná. Zvláště pak Dětříšek prosil: „Jestli ty, pane, nevážíš sobě hany od nehodných, dovol aspoň nám pokusiti se, zdali ještě jaká síla v oudech našich jest.“ „Však bojovati umím i já, musí-li tak býti,“ vece Vladislav, a chopiv se štítu, první obořil se na houf nepřátelský. Povstal boj velmi krvavý, ale outěkem nepřátel brzy skončený, a žádný z raněných neozdravěl více. Vladislav, ztrativ ze své strany jediného hraběte Vacenu, nestihal poražených, ale přepraviv se přes Vltavu, spojil se s Otou v ležení před Vyšehradem, kdežto radostně ode všech přivítán byl.

Co potom dále na polích mezi městy pražskými a Vyšehradem se dálo, to nám letopisec Kosmas již líčiti nechtěl, ano prý bylo až příliš šeredné: otcové cedili prý krev dětí a děti otců svých, bratří a strýcové vraždili se vespolek, ohavnosti páchány nad ohavnosti. Když slunce nad hody Thyestovými se zatmilo, jakže prý mohlo svítiti ještě déle nad Čechami?

Mezitím král Jindřich V., od Vladislava volaný, vstoupil byl do Čech dne 1. Januaria 1110, i předeslal hned ku Praze markrabi Děpolta Vohburského a Berengara, hraběte sulcbašského, aby zavrouce příměří mezi stranami, pozvali je obě k roku do Rokycan, náležitých tehdáž biskupovi pražskému. Čechové tedy odložili zbraň (dne 3. Jan.), chystajíce se na cestu. Bohužel, spustivše se lehkomyslně zákonu, na kterém stát se zakládal, opojili vlast svou krví domácí; pak ku pokutě a k hanbě jejich přišel mocnář cizí rozhodnout otázku, kdo napotom měl býti pánem v Čechách!

Vladislav poručil byl opět hraběti Vackovi postarati se o potřeby krále německého a dvoru i vojska jeho, rozloženého v Rokycanech a v okolí. Když pak potom knížata čeští, Vladislav s biskupem Heřmanem a Bořivoj se synovcem svým Václavem Grojským, obojí pak s komonstvem předních pánů českých přijeli do Rokycan, král Jindřich přivítav Vladislava i stranu jeho co nejvlídněji, přisoudil mu ihned všecko právo, Bořivoje pak ani před sebe nepustiv, kázal ho i s synovcem zatknouti beze všeho slyšení; ba tak surově a ukrutně nakládáno s ubohým Bořivojem a tak málo váženo v něm bývalého panovníka, že spoutavše ho řetězy jako zločince, odvezli na tvrz Hammerštejn v Porejní. Vladislav ale spřáteliv se tu s králem blíže, zavázal se postaviti jemu k jízdě do Říma, kterouž Jindřich tehdáž obmýšlel, 300 dobře oděných jezdců právě tak, jak otec jeho Vratislav někdy před třiceti léty byl učinil; i poslal je téhož ještě léta za ním, pod správou synovce svého Břetislava, sotva šestnáctiletého, syna po Břetislavovi II.

Do Prahy se vrátiv, zasedl Vladislav ku přísnému soudu nade všemi, kteří byli se přitulili k Bořivojovi; ortele smrti nevynesl sice nad nižádným, ale mnohé kázal oslepiti a jmění jejich buďto celé, buď z částky u plen vzíti. Kmet staropražský, Přivitan jménem, musel třikrát nositi prašivého psa po celém náměstí, po čemž jemu brada od kata usekána, sám pak konečně ze země vypovědín jest. Někteří obvinění hledali zachovati se outěkem: mezi nimi také poslední známý Vršovec Jan, Tistův syn, byv dostižen, na rozkaz Vackův oslepen jest.

Našly se brzy příčiny k nedůvěře a rozbroji také mezi Vladislavem a Otou, až po tu dobu tak svornými; praví se, že je zvláště popuzeli jistý Rozčej a zeť jeho Vacek, příjmím Mírný; avšak nevíme, čím vlastně vzniklo nedorozumění mezi oběma knížaty. Vladislav pozval k sobě Otu ke svátku velikonočnímu (10. Apr.), on pak nepřišel; podruhé volán jsa, přišel u silném komonstvu do Týnce nad Labem, kdežto pak knížata přátelsky rokovavše, po třech dnech rozešli se dokonale (jak se zdálo) smíření. Při této příležitosti letopisec náš Kosmas, děkan pražský, jménem kapituly své před knížata předstoupiv, stěžoval sobě do Oty, že odjav jim městys Sekyr-Kostel v Moravě, „zhasil (prý) světlo rodičů svých, kteréž rozsvěcovati měl“; Ota však odpíral tomu, pravě, že jen biskupovi nechtěl postoupiti statku toho, věda, že propůjčen byl ne jemu, ale jeho kapitule, této pak že jej s ochotností zase navracuje.

Ke dni 13. Juli svolal Vladislav sněm valný do Sadské; přišel tam i Ota s nehojnou družinou, an po nedávném smíření nedomníval se ničeho zlého. Třetí den ale, když již sněmovní práce všecky odbyty byly a Ota počal nařizovati o svém návratu, řečeno jest mu, že zůstati musí, jsa vězněm velikého knížete: dávána mu vina, že přestoupiv moc zákonem Břetislavovým sobě udělenou, rušil tím práva velikého knížete. Našli se, kteří jeho pro pokutu i oslepiti radili; Vladislav ale odpověděl, že nechce s ním, jakožto bratrem svým, rozdvojiti se navěky, ale že musí jen potrestati jeho, aby on i potomci jeho v Moravě věděli, kterak mají chovati se k velkým svým knížatům. Odveden jest tedy na Vyšehrad a potom na hrad Křivoklát čili Hrádek, tehdáž nově a pevněji než předtím vystavený, a ostříhán tam téměř plná tři léta. Statný kníže snášel tuto proměnu losu svého myslí rovnou, ba veselou a bez nevražení na Vladislava; později ale, když opět ku předešlé moci své se vrátil, odplatil se Rozčejovi a zeti jeho za zradu tu, dav je oba oslepiti.

Král Boleslav Polský zůstal Bořivojovi věrným i v jeho neštěstí. Mělť arci na dvoře svém hejno vystěhovalců českých, kteří Bořivojovi se byli přikázali, a mezi nimi zvláště Soběslava, nejmladšího Vratislavova syna: avšak i sám také vzpomínal na pohostinství, kteréhož požíval byl v Čechách za mládi své, utíkaje před mocí palatina Setěcha.[29] Jakmile tedy mohl, nařídil hned opět válku do Čech, aby mocí osvobodil Bořivoje z vazby a pomohl jemu opět na trůn. Táhlť pak do Čech (1. Okt.) ne obyčejnými v Krkonošech prosmyky a průseky, ale přes hory a doly strmé a neschodné, kdež se ho nejméně nadíti bylo, takže bez půtky, ba i bez odporu všelikého dostal se až k Cidlině u Chlumce; neboť ačkoli tu i tam zástupové českých oděnců se vyskytovali, nikde však netroufali si čeliti jemu. A jest při tom pamětihodno, že ku prosbě Soběslavově, proti obyčeji věku svého, zakázal byl vojsku přísně všeliké plenění a zažehání v Čechách.[30]

Vladislav I., když se to dálo, slavil v Praze hody svatováclavské se svými vesele, o Boleslavových záměrech ani tušení nemaje. Jakmile ale došla ho zpráva, že Poláci již do země vpadli a vždy více se blíží, sebrav na rychlost malé vojsko, postavil se dne 4. Okt. proti nim v okolí nynějšího Chlumce, takže jen řeka Cidlina mezi nima byla. Polský kníže Zbyhněv, Boleslavem ze vlasti vyhnaný, byl tu přítomen mezi Čechy, tak jako český Soběslav mezi Poláky. Žádné z obou vojsk netroufalo si pustiti se před očima nepřátel přes řeku, nebezpečnou skrze mnohé zátoky a bahniště. Boleslav, hledaje pohodlného brodu, táhl břehem nahoru i dolů a Čechové následovali každé hnutí jeho po druhé straně řeky. Pokusy dáti se do rokování zůstávaly bez prospěchu; čehož zajisté Boleslav pro Bořivoje, téhož pohledával i Vladislav pro Zbyhněva. V noci sešlo vojsko polské dolů až k Labi, a přepravivši se nazejtří ráno na příhodném místě přes Cidlinu, jalo se hledati Čechy, ježto i sami také přešli byli přes řeku na místě hořejším. Za příčinou ale nastávajícího již nedostatku potravy ustanovil Boleslav vrátiti se bez bitvy nazpět; avšak tu již kázal hubiti zemi mečem i ohněm, jak to divoký věk jeho měl za obyčej a za právo. Čechové šedše za ním v patách až za Trutnov, udeřili naň dne 8. Okt. takovým klopotem, že teprv pod Krkonoši strhla se mezi oběma vojsky bitva veliká. Outok byl přenáhlený a nepořádný; mnozí houfcové čeští, nabíhajíce porůznu na nepřátely dobře šikované, potřeni jsou jeden za druhým, a konečné obráceno na outěk vojsko celé. Udatný Dětříšek vida, že bitva ztracena i všickni prchnutím zachovati se chtějí, zvolal na spolubojovníky své, aby přivinul se k němu, kdokoli umí obětovati sebe a umříti pro vlast. Našlo se až ke stu srdnatých mužů, hotových složiti život svůj za oplatu co nejkrutější; ti postavivše se proti nejsilnějšímu proudu vítězných nepřátel, pobili jich až na tisíc, než konečně střelami a oštípy obsypáni jsouce, zahynuli všickni na místě. Ztráta u Čechů byla náramná; mezi jinými šlechtici padli toho dne i Zdiradovi někdy vrahové, bratří Nosislav a Držkraj. Přece ale Boleslav nestíhal poražených, alebrž jen trochu si poodpočinuv, vrátil se již dne 10. Okt. do zemí svých zase.

Po této z obou stran nezdařilé válce počalo nové rokování, ve kterémž obě strany vznášely již mírnější na sebe vespolek žádosti, až pak i brzy a navždy smířily se mezi sebou. Příbuzenství, poutající rody knížecí v Čechách i v Polště již dosti rozmanitě, utuženo jest na konci léta tohoto svazkem novým, an silnějším se býti ukázal nade všecky předešlé. Vladislavova první manželka byla Rejčka, dcera hraběte Jindřicha z Berku, z rodu markrabat burgauských;[31] Boleslav pak oženil se nyní podruhé, a to s její sestrou Salomenou; a obě sestry vedly napotom manžely své ku pokoji a ke svornosti. Také stará královna Svatava, Vladislavova matka i teta Boleslavova, přišedši z Moravy do Čech, usilovala o smíření se synů svých. Následkem toho vrátil se Soběslav do Čech, kdežto panující kníže postoupil mu Žatecka k jeho výživě, a Zbyhněv přijat jest do Polska zase; ačkoli bohužel svornost bratrská tu opět netrvala dlouho. Nešťastný Bořivoj zůstával vždy ještě ve vazbě své v Porejní, ana zatím manželka jeho i s dětmi meškala u bratra svého Leopolda, markraběte v Rakousích.

Z podobných příčin jako dříve mezi Vladislavem a Otou zdá se že povstala brzy také nedůvěra mezi Vladislavem a Soběslavem. Aspoň povídáno Soběslavovi, že bratr umínil dáti ho zatknouti, a sok i vrah jeho, který především k tomu nabízel, že byl onen hrabě Vacek, který jako někdy u Svatopluka, tak i nyní u Vladislava vysoce vážen byl. Vacek byl se předtím sám o to pričiňoval, aby Soběslav mohl navrátiti se do vlasti: přece ale uvěřil Soběslav tomuto snad křivému osočení tím snáze, že stejnou dobou dostal od velikého knížete rozkaz, aby přijel ke dvoru jeho. Spatřiv, dle zdání svého, povoláním takovým osidlo sobě kladené, zaklínal se, že umře prý raději, nežli by se na Vackovi nevymstil. Ke všemu jsa odhodlán, pojal s sebou as 300 jezdců, a jeda ke Vladislavovi na hrad jakýsi nedaleko Prahy ležící, předstoupil před bratra s nemnohými, zůstaviv větší částku družiny své nablízku. Oba bratří obědvali spolu pokojně; po čemž Vladislav, dávaje se na cestu k Vyšehradu, chtěl, aby Soběslav jeho tam následoval. I požádal tento Vacka, nedomnívajícího se o žádném oukladu, aby ho tam doprovodil; když ale oba polem jeli, spolu rozmlouvajíce, tu vyskočivše náhle tři oděnci z družiny Soběslavovy na Vacka, probodli ho zzadu.

Po spáchání tak nešlechetného činu nemohl Soběslav ani na okamžení prodlíti v zemi Vladislavově. Prchnuv ale s celou svou družinou do Míšenska, tam pod hradem Donínem jat jest od purkrabí doninského oukladem, snad Vladislavovi k libosti, a odveden na hrad vzdálenější v Sasích; jeho pak družina rozprchla se. Ale sotva měsíc ve vězení stráviv, hovením samého strážného svého utekl odtud zase a zabral se opět k Boleslavovi Křivoustému do Polska.

V měsíci prosinci téhož léta 1113 propustil konečně Vladislav knížete Otu z dlouhé jeho vazby křivoklátské a svěřil mu opět vládu nad Olomuckem. Ota tento Druhý, jenž pro rozdíl od otce jeho také Otou Černým sluje, oženil se léta následujícího (1114), vzav sobě za manželku nejmladší sestru veliké kněžny, Sofii, hrabinku z Berku, po čemž on i Vladislav v největší přízni spolu živi byli. Naproti tomu Soběslav zdá se že násilím raději nežli přízní hledal dobýti sobě zase nějakého panství. Přitáhnuv zajisté s několika polskými pluky před pevné město kladské, žádal na měšťanech, aby mu otevřeli brány; čehož když mu odepřeli a se bránili, dal město podpáliti, takže v krátkém čase popelem lehlo.

Konečně roku 1115 přestaly dlouhé sváry a půtky Přemyslovců mezi sebou a prostředkováním Boleslava Polského zjednáno jest všeobecné jejich umíření. Vladislav byl již několikrát prokázal se býti netoliko přísným a důrazným, ale i smírlivým a dobrotivým, a bratří jeho i bratranci nabyli vlastní zkušeností toho přesvědčení, že u něho násilím a vzpourou ničeho, věrnou ale oddaností všeho dosíci lze bylo. Pročež i Soběslav utekl se nyní ku prosbám a poslušenství a obdržel toho přímluvou Boleslavovou, že Vladislav, povolav ho v měsíci březnu nazpět, postoupil mu kraje Hradeckého se čtyrmi župami. Potom v měsíci červenci sjevše se spolu slavně z jedné strany Vladislav, Soběslav i Ota, z druhé Boleslav Polský ve Slezsku nad Nisou, utvrdili přátelství mezi sebou přísahami a dary vespolnými a rozešli se odtud s upřímnou srdečností. Že pak mezitím moravští knížata Oldřich Brněnský a Litolt Znojemský smrtí byli sešli, synové pak jejich ještě nezletilí byli, propůjčil Vladislav země jejich téhož ještě léta bratru Soběslavovi a potáhl Hradecko zase k sobě.

Také pro Bořivoje nastaly nyní lepší časy. Zproštěn byv své vazby na Hammerštejně, zabral se nejprv do Rakous k manželce své Gerbirce na počátku léta 1116; roku pak následujícího, v měsíci prosinci 1117, dal mu Vladislav důkaz své ušlechtilosti a bratrské lásky, po vše věky zřídka vídaný. Sestoupiv zajisté z trůnu, povolal naň bratra staršího a podrobil se sám jeho rozkazům. Dobřičký Bořivoj, octnuv se po dlouholeté bídě nenadále zase na vrchu moci a slávy, usiloval jako o závod prokazovati bratrovi vděčnost a lásku svou. Postoupiv mu všech krajin zálabských (mezi Labem a Krkonošemi), zůstavil sobě jen Zápraží čili krajů mezi Šumavou a Labem rozlehlých; i ačkoli provozoval panování svým vlastním jménem, nečinil však ničeho bez vědomí bratrova, uznávaje vyššího v něm ducha i radou jeho ve všem se řídě. Že pak po všem tom, co bylo předešlo, stav tak lektavý a kluzký mohl přece trvati z obou stran přes půltřetího léta, dává opravdu nejlepší důkaz, že srdce knížat našich nebyla ještě tak zdivočilá, jak by zavírati bylo ze scén, které od patnácti let téměř v obyčeji byly v domě Přemyslovců. Ostatně není pochyby, že k tomuto smíření a upřímnému sbratření se obou knížat přispěl také Bořivojův svak Leopold Svatý, markrabě rakouský; tehdejší zajisté jeho přízeň se dvorem českým potvrzuje se i společností války, kterou vedl s Čechy po čtyry léta proti Uhrům.

V Uhřích panoval tehdáž po Kolomanově smrti (1114) mladý lehkomyslný a marný král Štěpán II. Když přední páni uherští toho si žádali, aby panovník jejich sešel se někde osobně s mocnářem českým k obnovení a utvrzení přátelství mezi oběma říšemi, stal se v máji 1116 na pomezí, a sice na poli Luckém[32] sjezd, kterýž ale pohříchu nevedl ku pokoji, nýbrž k rozbroji. Z obou stran brali se tam knížata s celým vojskem a s pompou velikou; avšak hned při rozbíjení táborů povstaly svády, a nadto praví se, že jistý Solt, vzácný pán uherský, jenž se byl utekl ke Vladislavovi, pletichal na obě strany, výstrahy dávaje knížatům obapolně. Uhři bez vědomí krále svého k ochraně svého ležení kázali střelcům svým, divokým Bisenům a Sekulům, postaviti se mezi oba tábory, čehož arci Čechové nemohli vykládati sobě za přátelské znamení, pročež chopivše se zbraně, v okamžení octli se v zápasu. Strhl se boj velmi krutý (13. máje) a Uhři zvítězili na tom místě, zabivše Čechům udatného Juříka, žateckého kastelána, i větší částku pluku jeho, takže i Vladislav sám dal se již na outěk. Zatím ale Ota i Soběslav kopečkem obšedše tábor uherský se čtyrmi moravskými a tolikerými též českými zástupy, obořili se naň stranou. Tak nenadálému outoku nemohli Uhři (jichžto král právě tehdáž s arcibiskupem ostřihomským a s pány svými stoloval) odolávati dlouho; celé vojsko v náramném zmatku rozutíkalo se, takže konečně i vítězní Sekulové a Biseni prchnouti museli a veliké množství pánů uherských přišli o život. Čechové a Moravané stíhali poražené Uhry až k řece Váhu, ve kteréž také mnozí z nich utopili se; a celý bohatý tábor uherský padl vítězům v kořist.

Šlechetný Vladislav nebyl jistě vinen tak ohavným věrolomstvím; ani Štěpán, ledaže nestarav se o správu věcí, nechal každého činiti, co kdo chtěl. Samo sebou se rozumí, že skutkem takovým přátelství mezi oběma říšemi neobnoveno, ale zrušeno jest. Uhři potom skrze několik let činili nepřátelské vpády netoliko do Moravy, ale i do Rakous, čímž i markrabě Leopold do té války zapleten byl. Co ale vše potom se stalo, pro nedostatek zpráv nelze vypsati: zdá se, že ani z jedné ani z druhé strany nejevila se na bojišti znamenitá síla, zvláště také proto, že vojsko uherské mělo tehdáž také v Dalmatsku dosti činiti proti Benátčanům. Teprv roku 1119 Čechové i Rakušané spojenou a větší silou do Uher vtrhše, dobyli města Železného a poplenili zemi okolní. Potom učiněn jest pokoj.[33]

Léta 1120, dne 10. srpna, odjato Bořivojovi mocnářství zase a ubohý kníže musel i zemi opustiti. Jak a proč se to stalo, souvěký letopisec Kosmas, an oba knížecí bratry upřímně ctil, vypravovati nechtěl, a pozdější spisovatelé nevynesli o tom nic než domnění nedůvodná. Bořivoj umřel v Uhřích ve vyhnanství 2. Febr. 1124, po čemž tělo jeho přivezeno byvši do Čech, pochováno jest dne 14. Mart. čestně v kostele sv. Víta. Zůstali po něm dcera Rejčka i patero synů, Jaromír, Spytihněv, Leopold, Boleslav i Albrecht, z nichžto žádný více nedosednul na trůn český; také zdá se, že kmen jeho zašel již i v dětech jeho, ana o potomcích jeho dalších, vyjmouce jediného Jaromírova syna, nikde více řeč není.

O příčinách, proč roku 1123 také mezi Soběslavem a Vladislavem půtka se strhla, zachovalo se nám rovně málo zpráv. Vladislav přichvátav ve březnu onoho léta u prudkém hněvu a veliké síle do Moravy, vyhnal bratra i s rodinou (an nedávno předtím oženil se byl s Adlétou, dcerou uherského vévody Almusa) z oudělu jeho a dal Znojemsko Litoltovu synu Kunratovi II., Brněnsko pak připojil k ostatním zemím Oty II. Olomuckého. Adléta prchla ku příbuzným svým do Uher, Soběslav pak šel ponejprv do Mohuče k císaři Jindřichovi V., a když tam nic nepořídil — an přišel byl bez peněz —, ke svakovi svému, starému Viprechtu Grojskému; posléze pak, v měsíci listopadu, odebral se ku příteli mládi své Boleslavovi Křivoustému do Polska.

Hrabě Viprecht Grojský, jenž skrze čtyrycet let zaplétal se všelijak do dějin českých, okusil mezitím té největší vrtkavosti štěstí. Chtěje syna svého dobýti z vazby hammerštejnské (1110), odevzdal za to císaři Nížensko i Budišinsko, čímž obě tyto země odtrženy jsou na čas od Čech, byvše hraběti Ojířovi z Mansfeldu propůjčeny. Roku 1112 válčiv sám s knížaty saskými proti císaři, poražen jest, jat a ke smrti odsouzen; jen tím, že když s odpravením jeho meškáno, syn rychle všecko, cokoli měl, císaři obětoval, zachován mu sice život, ale nevrácena svoboda. Této dosáhl teprv, když synové jeho, ačkoli chudí, v prodlouženém záští zabili hraběte Ojíře (1115) a jali udatného Jindřicha, příjmím „se hlavou“ (1116), takže tohoto za něho na výměnu dáti mohli. Tu opět pro císaře bojovati počav, dobyl pomalu všech svých předešlých zemí zase, a dosáhl i purkrabství magdeburského, ba za 2000 hřiven stříbra také i Dolejší Lužice. A když roku 1123 míšenský purkrabě Jindřich, rodu vitinského, umřel bez dětí, chtěl císař i Míšně propůjčiti Viprechtovi: ale odporovali proti tomu knížata, zvláště pak Lothar, vévoda saský, hájíce práva, kteréž Kunratovi Vitinskému k ní nepochybně náleželo.[34]

Ve válce, kteráž vypukla tudíž o zemi míšenskou téhož léta (1123), žádali české pomoci netoliko Viprecht, ale i císař sám. I táhnulť Vladislav s Otou Olomuckým skutečně do toho boje: ale když Lothar, předstihnuv Čechy, nedal jim s vojskem císařovým spojiti se, kníže český nechtěje na se bráti celé břímě té války, vrátil se do Čech opět (24. Nov. 1123), s nepřáteli se ani nepotýkav. Země míšenská dostala se tímto způsobem Kunratovi Vitinskému i potomkům jeho; Viprecht udržel se toliko v ostatních posléze dobytých krajinách, ale umřel také brzy, dne 22. máje 1124, nedlouho před smrtí svou ještě mnichem se učiniv. Česká manželka i starší syn jeho Václav, příjmím též Viprecht, umřeli byli již před ním; dědil pak po něm syn mladší Jindřich jako vůbec, tak i česká manství Nížensko a Budišinsko.

Kníže Soběslav potulujíc se v cizině utekl se roku 1124 k saskému Lotharovi, potomnímu císaři, aby pomocí jeho mohl s Vladislavem smířen a do předešlých svých okolností zase uveden býti. Když ale Lotharova přímluva nezdařila se, šel po Viprechtově smrti k jeho synovi, aby ho těšil a jemu proti nepřátelům pomáhal, an hrabě Albrecht, příjmím Medvěd, jenž později prvním markrabětem braniborským se stal, proti němu válku počav, Dolní Lužici jemu skutečně na několik let byl odjal. U Jindřicha Grojského zůstal Soběslav, až jej blížící se změna veliká opět do Čech volala.

Hody vánoční roku 1124 a den Tří králů roku 1125 slavil byl Vladislav I. ještě v oblíbeném tehdáž u knížat českých zámku zbečenském nade Mží: ale ochuravěv tam, takže na těle chřadnouti počal, dal se odtud nésti na Vyšehrad. Viděti bylo, že již neunikne smrti, a protož čáka blízké proměny na trůnu rozpoutala rychle náruživosti tehdejších stran politických. Dva Břetislavovi vnukové hlásili se nyní ke trůnu českému, Soběslav i Ota. Kdo z nich, věkem starší jsa, měl dle zákona dědova lepší k němu právo, není nám vědomo: zdá se však, že Ota, kníže olomucký, jemužto také veřejně přislíbeno bylo, ne-li již 1109, aspoň jistě 1124, že hned po Vladislavovi následovati bude na trůnu. Mimoto když obě manželky, Vladislavova i Otova, sestersky byly sobě vespolek radny a pomocny, Ota pak co věrný přítel neopouštěl nemocného bratrance ani na chvíli, nebylo se jiného nadíti, nežli že i nástupcem jeho bude, a to tím spíše, že Soběslav, nebyv ještě vždy smířen s bratrem svým, musel ve vyhnanství zůstávati. Avšak ušlechtilostí ducha i srdce svého tento Soběslav získal sobě u národu lásku, která vzrostla v tím větší přízeň, čím trpčejší byl osobní osud jeho. Spoléhaje se na přízeň takovou, mohl se vždy odvážiti na to, aby přijda sám s malou družinou do Čech, u bratra umírajícího hledal milosti: takže uprostřed zimy, v noci, ke dni hromničnému, v lese na Bílé hoře u Prahy se octnuv, potom toulal se po zemi tu veřejně, tam podtají, až by se mu příležitost udála, kdežto by mohl vstoupiti do Vyšehradu bezpečně. I napomínali mnozí královnu Svatavu, tehdáž ještě žijící matku obou knížat, aby snažila se vlivem svým změniti Vladislavovy oumysly a protrhnouti sítě, kterýmiž jeho duch poután byl od strany Otovy. Ctihodná stařena přišedši k lůžku nemocného syna svého, prosila ho tak pohnutelně a s tolikerým obapolným slzí proléváním, že jí konečně odolati nemohl. Nahodil se byl tytéž dni také svatý Ota, biskup bamberský, do Čech, vraceje se ze slavné pouti své ku pokřesťanění Pomořanů předsevzaté; jemu zpovídal se Vladislav a skrze něho poslouženo jemu také svátostmi umírajících; i on také žádal, aby Vladislav smířil se s bratrem. Pročež povolán jest konečně (dne 25. Mart.) Soběslav na Vyšehrad a žádosti jeho naplnily se.

Po takovéto proměně Ota, spatřiv, že lid se nad ní raduje, poznal, že mu není bezpečno meškati déle na dvoře Vladislavově; pročež ustoupil do Moravy, nedbaje na nedávní přísahu svou, že chce raději umříti nežli dáti se oddáliti ode knížecího stolce. Vladislav skonal teprv dne 12. dubna; tělo pak jeho zavezeno jest ku pohřbu do kladrubského kláštera, jejž sám přebohatě byl založil a nadal.

Kníže tento byl jistě v celé řadě Přemyslovců jeden z nejlepších a nejušlechtilejších. Ve všech těch zmatcích, do kterýchž panující v Čechách rod uveden byl zrušením základního zákona v říši a hojností soupeřů o trůn, on, pokud nám vědomo, zachoval se bezouhonně; nebylo v něm ani pýchy, ani mstivosti a ukrutnosti; jsa přísným, přece dal se snadno smířiti; skvěje se udatenstvím, nemiloval přece války;[35] tím pak prokázal nejvíce ušlechtilosti ducha, že i sám dobrovolně odřekl se panství k dobrému nešťastného bratra svého. Pokuty, kterými Otu i Soběslava trestal, byly bezpochyby od nich zaslouženy. Vladislav I. jest předek a rodič celého potom královského kmene v Čechách skrze nejstaršího syna svého Vladislava II. S manželkami svými, markrabinkou Rejčkou z Vohburka i švábskou hraběnkou Rejčkou z Berku, zplodil následující děti: Svatavu, kteráž od Němců Lukardou zvána byvši, vdána jest roku 1124 za hraběte Bedřicha II. z Bogen;[36] pak Vladislava II., potomního krále; Děpolta, od něhož pošli Děpoltici v Čechách; a Jindřicha, jehožto syn byl Jindřich Břetislav, potomní biskup i vévoda spolu.

Téhož léta jako Vladislav, avšak o několik neděl později (23. máje) umřel také císař Jindřich V. v Utrechtě, čímž se skončila stoletá řada císařů z domu franského, v níž Jindřich III. byl nade všecky jiné jasněji se skvěl. Když potom proti zvolení Lothara Saského za římského krále (30. srpna 1125) Hohenštaufové se opřeli, počalo se v říši pásmo záležitostí a udalostí nových zvláště zápasením mnohověkým Viblingů čili Ghibellinů a Velfů mezi sebou.

Veliký spor o investituru, ve kterémž jednalo se vlastně o tu otázku, mají-li biskupové a preláti němečtí záviseti od císaře aneb od papeže, — tento dlouhý spor rozdělen konečně konkordátem wurmuským dne 23. Sept. 1122 na obě strany rovně na ten způsob, že volení biskupů německých dáno napotom v moc duchovenstva samého, ačkoli ne beze všeho působení vůle císařovy do něho, císaři pak pozůstaveno bylo propůjčování regálií, papeži potvrzování a svěcení.[37] Konkordát tento určil tedy práva i povinnosti biskupů říšských naproti císaři. V Čechách však, kdežto císařové krom toho při volení biskupů neměli nižádného působení, úmluva taková nemohla nabýti záhy moci zákonné; netoliko zajisté první po Heřmanovi nástupce biskup Menhart (roku 1129),[38] ale i Jan po něm (roku 1134) voleni jsou ještě obyčejem starým, na sněmu zemském, po čemž museli jíti k císaři o investituru a k arcibiskupovi mohuckému o své posvěcení. Mezitím poměry tyto počaly se také již ve 12. století měniti, a to nejvíce skrze usilování samých biskupů pražských státi se nepostředními oudy říše svaté, zároveň biskupům německým.

První čtvrt 12. století vyznamenává se v Čechách neobyčejně hojným zakládaním nových ústavů duchovních neboli církevních. Kníže Bořivoj II. založil kolegiátní chrám v Sadské; kníže Svatopluk počal stavěti klášter kladrubský (roku 1108), který ale teprv Vladislavem I. vystaven a nejvíce mnichy zwifaltskými ze Šváb osazen byl; hrabě Vilém ze Sulzbachu, příbuzný kněžny Rejčky, založil klášter vilémovský roku 1120; o klášteru pak postoloprtském, jenž asi roku 1121 se počal, neví se, kdo ho stavěti dal. V Moravě povstal roku 1109 klášter třebícký skrze knížata Oldřicha Brněnského a Litolta Znojemského. Následovně roku 1125 počítalo se v celé říši české, kromě biskupských kapitul pražské a olomucké, kolegiátní chrámy a proboštství svatojirské v Praze, mělnické, staroboleslavské, litoměřické, vyšehradské a sadské, v Moravě pak brněnské; dále kláštery mužské břevnovský, ostrovský, sázavský, opatovský, litomyšlský, kladrubský, vilémovský, postoloprtský a v Moravě rajhradský, hradištský u Olomouce a třebícký; konečně klášter jeptišský u sv. Jiří v Praze. Všichni tito klášterové náleželi, jak se pro věk onen samo sebou rozumí, k řádu benediktinskému.

Staré rozdělení země české, ohledem na řízení její jak politické, tak i církevní, počíná v době této již sice tytýž poněkud jasněji jeviti se, vcelku ale vždy ještě velmi nedostatečně známo jest. Dlouhým a pracným zkoumáním nabyli jsme toho přesvědčení,[39] že celá země rozdělena byla ve krajiny čili kraje (provincia), tyto pak zase v župy a ouřady neboli popravy (districtus, regio); v církevním pak ohledu rovnaly se krajinám vůbec archidiakonáty, župám dekanáty, ačkoli v podrobnosti proměnami časů jistě také mnohé změny se dály. Větších oněch krajin neboli krajů (provinciae), velikosti však velmi nestejné, zdá se že bylo právě tolik jako kmetů zemských vůbec, totižto dvanácte, a sice asi Pražsko, Kouřimsko, Bechyňsko, Horšovsko, Plzeňsko, Žatecko, Bílinsko, Litoměřicko, Boleslavsko, Hradecko, Chrudimsko a tuším Litomyšlsko, jichžto jména vzata jsou ode hlavních měst neboli hradů jejich; vedle nich ale a takořka pod nimi jmenují se ve starých listinách ještě jiné ouřední neboli župní hrady, jako kupříkladu Vyšehrad, Tetín, Slané, Rakovník, Sedlec (u Karlových Varů), Děčín, Mělník, Kamenec, Havraň (nedaleko Nymburka), Čáslav, Kladsko, Vratislav neb Mýto Vysoké, Chýnov neb Chejnov, Doudleby, Netolice, Pracheň, Bozeň (nedaleko Březnice) a Rokyteň neb Rokytno (neznámé). Výčet však tento jest velice neouplný, za příčinou nedostatečnosti zpráv souvěkých, a hranice jejich vyměřiti naprosto nelze.

Počet hradů pevných množil se v zemi a počato již této doby, za příkladem Němců, staviti je také na příkré hory a skály; tím způsobem povstaly již nyní kupříkladu hrady Bezděz, Přimda, Skály a jiné. Roku 1121 praví se, že Vladislav znova vystavil hrady Donín (Dohna) za Krušnými horami a Podivín v Moravě. Když ale téhož léta někteří Němci se opovážili zakládati v Čechách na strmé skále hrad nový,[40] kníže s vojskem svým přepadnuv je náhle, po nedlouhém zápasu zjímal je všecky a jen snažná přímluva hraběte Albrechta Vindberského pomohla jim, že nejsou oběšeni.

Od té doby, co války křížové obrátily pozor křesťanstva k východu, počali také Čechové rodů bohatších čím dále tím hojněji putovati do Jeruzaléma; avšak i Řím i sv. Jakub Kompostellský ve Španielích navštěvováni jsou od českých poutníků. A jako v jiných zemích, tak i v Čechách provodily takovéto cesty blahodějnou moc svou co do křísení a vzdělání ducha lidského.

Nemůžeme více ukázati, kterak tehdejší školy české zřízeny byly, ačkoli víme, že žádná kolegiátní kapitula i žádný klášter bez nich nebyl. Ti, kdo toužili po vyšším vzdělání, chodívali do škol cizozemských, zvláště do Paříže a do Lutychu. Že tudíž i učenosti vlastně řečené (arciže jen pokud do věku onoho se hodila) nenedostávalo se ve vlasti naší, za to ručí nám i sám skvělý příklad často jmenovaného letopisce Kosmasa, rodilého Čecha. Muž tento, rodu bezpochyby šlechtického, byl se narodil za Břetislava I. roku 1045 a umřel co stařec osmdesátiletý dne 21. Okt. 1125. Studovav nejprve v Praze pod proboštem Markem, potom v Lutychu pod slovutným tehdáž mistrem Frankem, oženil se s Božetěchou, kteráž porodila jemu Jindřicha Zdíka, slavného potom biskupa olomuckého, a teprv ve 53 roce věku svého posvěcen jest, jakož jsme již připomenuli, na kněžství, po čemž brzy stal se i děkanem kapituly pražské u Sv. Víta. Větší částka známostí našich o předvěkých dějinách českých jest poklad, za kterýž jemu nejvíce děkovati máme; a příklad jeho povzbudil potom i jiné vzdělanější Čechy, že pokračovali v díle od něho počatém. Ačkoli pak vyznati se musí, že i on podroben byl mnohým předsudkům a pokléskám věku svého a že dílo jeho, kteréž teprv okolo léta 1120 psáti počal, má nedostatky mnohé, i co do obsahu, i co do formy: přece však pojišťují mu cenu navždy vysokou jeho duch, i u vysokém ještě stáří bujarý a jemný, jeho pravdomluvnost, srdce citelné všech slastí a strastí národu svého a všímající sobě všeho, cokoli má hlubší význam pro život člověka, konečně pak i ta upřímnost jeho, že nevydával se za více vědoucího, nežli věděl skutečně; a přednosti tyto, stavíce dílo jeho v bok i nejzanímavějším plodům středověké literatury, činí Kosmasa hodným náčelníkem celé řady dějepisců českých.[41] Ostatně spis ten sám vydává o tom svědectví, že spisovatel jeho nebyl učeným jedináčkem v Čechách; ba zdá se, že jiní krajané a vrstevníci převyšovali ho pouhou toliko učeností, právě tak, jako zase duchem a smyslem ušlechtilejším on nad ně vynikal.


  1. 354
  2. 355
  3. 356
  4. 357
  5. 358
  6. 359
  7. 360
  8. 361
  9. 362
  10. 363
  11. 364
  12. 365
  13. 366
  14. 367
  15. 368
  16. 369
  17. 370
  18. 371
  19. 372
  20. 373
  21. 374
  22. 375
  23. 375
  24. 377
  25. 378
  26. 379
  27. 380
  28. 381
  29. 382
  30. 383
  31. 384
  32. 385
  33. 386
  34. 387
  35. 388
  36. 389
  37. 390
  38. 391
  39. 392
  40. 393
  41. 394