Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Předslovanští národové v Čechách: II. Markomani

Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký
Předslovanští národové v Čechách: I. Bójové	Předslovanští národové v Čechách: II. Markomani	Čechové prvověcí

Údaje o textu
Titulek:	Předslovanští národové v Čechách: II. Markomani
Autor:	František Palacký
Zdroj:	PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 79–91.
Licence:	PD old 70

Veliký kmen národů německých plemene indoevropského prostíral se v nejstarší historické době po rozlehlých krajinách od Rénu až po Odru a od Mohanu k severu přes moře až do Skandinávie. Hojné ratolesti starých Suevů, mezi nimiž Gótové, Vandalové, Longobardi, Markomani, Kvádové, Hermunduři a Burgundové v dějinách střední Evropy nejvíce prosluli, tiskli se od nejdávnější doby vždy dále na jih a na východ a západ, sousedy své tu podrobujíce, tu vyhánějíce. Sousedili pak jim od věků nepamětných, jako až posavad, z jedné strany Vlachové a Kymrové, z druhé národové slovanští i litevští. I zdařilo se Němcům v toku předposledního tisíciletí rozšířiti sídla svá i vládu svou po střední Evropě dále a mocněji nežli jiným kmenům indoevropským. Potiskováním jejich k jihu Vlachové větším dílem utlačeni, Slované pak na čas dále k východu pošinuti jsou.

Markomani a Kvádové v prvním století před Kristem bydlili na střední Odře, odkudž někdy poslali Ariovistovi, vůdci německému, bojovnou pomoc proti Juliovi Caesarovi.^[1] Odtud později pronikli jižně přes Moravu k Dunaji až doprostřed dnešních Uher, kdežto je nalezáme již za prvních let panování císaře Augusta. Výprava ta usnadněna jim byla zeslábnutím Bójů po nešťastné válce s Boerebistou a rozpadnutím se krátkotrvalé říše dácké. V Uhřích sousedili s Panonci, se Skordisky a s Dáky, a přiblížili se až ku pomezí říše Augustovy. Možná že i Římané sami hověli jim v těch sídlech proto, aby skrze ně mohli nepokojní Dákové tím lépe na uzdě držáni býti. Že zajisté knížata markomanští měli u císaře Augusta přízeň, o tom svědčí sama ta láska i čest, se kterouž markomanský kněžic Marobud na dvoře císařově přijat a chován byl.

Marobud strávil mládí své v Římě. Oplývaje dary ducha i těla, puzen jsa ctižádostí a užívaje příležitostí opatrně, oznámil se tam i s uměním i s výhodami vyšší vzdělanosti; po římsku vyspěl i v polního vůdce i v panovníka. Vrátiv pak se ke svým, zmocnil se brzy vrchu vlády, zřídil sobě dvůr královský, otočil se tělesnou stráží a vedl panování své dle zvyků a zásad římských. Nezadlouho ale počalo mu těsno býti v tehdejší vlasti jeho; touha vydobýti sobě moc a říši velikou nedala mu stání. Toho však nemohl v uherském Podunají zjednati sobě tak, aby nezavadil o mocnost římskou, dosahující až k těm krajinám; a přece cítil, že by mu nebezpečno bylo popouzeti světovládné Římany na sebe. Pročež umínil opustiti kraje ty a usaditi se podál Říman na severu. Znaltě i silné hradby hor, které ochraňují zemi českou vůkol, i zemdlené předešlými porážkami obyvatele její. Obořiv se tedy na Bóje, opanoval vlast jejich poně bez veliké nesnáze; a ubytovav se ve hlavním městě, dal jemu napotom své vlastní jméno Marobudum.^[2] Stala se tato proměna v Čechách okolo roku 12 před narozením Krista Pána.

Až potud Markomani, a spojení s nimi oddávna Kvádové, kteří také té doby usadili se ve východní Moravě a v severozápadních Uhřích, byli co do mravů a obyčejů, nápodobně všem kmenům německým na východu, suroví, bojovní kočevníci. U nich, jako u všech výbojných národů, šetřilo se rozdílů stavů odjakživa přísně; národ dělil se vůbec na svobody a chlapy čili na pány a parobky. Jen první užívali národního neboli obecného práva; druzí, z podmaněných cizinců pocházejíce, naprosto služební, neměli práv osobních. Pánům jediná píle byla válka i lov; jiné práce všecky zůstavovány parobkům pod správou starců, žen a dětí. Války konány od pánů pomocí družin, složených ze svobod chudších a z chlapů osvobozených. Síla tedy, zmužilost a otrlost váženy nad jiné ctnosti; a k nabytí takové přednosti směřoval celý způsob života jejich. V obyčeji majíce měnívati coročně sídla svá, vystavovali sobě chatrče porůznu a maní, u pramenů a potoků, pro potřebu jen okamžitou; mnozí bydlívali v zimě také v jamách a jeskyních. Dospělí i v zimě šatívali jen částku těla svého koží neb lýčím; mládež zůstávala neoděná. Svobodové nejudatnější a nejzkušenější, byvše voleni za vojevody ve válkách, povyšovali se na důstojenství knížat; ti pro uvažování a konání obecného dobrého ukládali národu sněmy, kromě nichžto ani co uzavíráno ani ve skutek uvozováno býti nemělo. Protož knížecí moc dědičná byla velice obmezena. Kněží čili popů bylo málo; hlavní péče jejich obětovati bohům, navazovati a věštiti a na sněmích bdíti o pořádek. Nezřídka i lidí přinášeno v žertvu bohům. U veliké cti byly čisté mravy, cud a věrnost manželská; hostinnosti svatě šetřeno, avšak loupež u cizích a nepřátel spáchaná pokládána za chvalnou. Zpočátku ani peněz neznali, ani většího jmění sobě nevážili; brzy ale navykli obému skrze Římany. Živili se masem, mlékem, sýrem; jídávali také divočinu buď surovou, buď zakřehlou mnutím rukama nebo nohama. Obilí za příčinou častého stěhování jen málo zasíváno a z něho jakýs druh piva vyvařován.^[3]

Takoví byli Markomani, když Marobud je uvedl do Čech. Osvíceného rozumu jeho nezůstala tajna i důležitost i potřeba vyššího vzdělání jak pro obecné dobré lidu, tak i pro osobní jeho záměry. Protož i ušetřil Bójů podmaněných a již poněkud vzdělanějších, ano hleděl slíti je v jeden s Markomany národ; proto také vábil Římany poběhlé jakož i kupce a řemeslníky římské do země své, ke dvoru svému.^[4] Avšak jemu, podmaniteli, o nic výše nešlo než o válku; na způsob Římanů cvičívalť i šikovával vojsko své, rozmnožené pomalu až na 70 000 pěchoty, 4000 jezdců. Takž mu lze bylo, způsobem u německých národů potud neslýchaným, panování své i doma upevniti, i vně rozšířiti.

Národové okolo Markomanů bydlivší, Lygiové v Hořejších Slezích, Silingové (větev vandalská) za Krkonošemi, Burgundové na Odře a Vartě, Gótové na dolejší Visle, Semnoni v Lužicích a Branibořích, Hermunduři v Sasích a za nimi Langobardové, pak Nariskové za Šumavou^[5] — tyto hojné ratolesti kmene německého musily brzy uznati Marobuda za pána svého. Kterým způsobem, pod jakými závazky a výminkami se to stalo, nedá se již nyní určiti: o tom však není pochyby, že jim byl opravdovým pánem, nikoli pak poně hlavou spolku jejich.^[6] Tak velikou říší vládnuv i všem sousedům strašný byv, smělť i k císaři Augustovi v Římě užívati hrdých slov i v jednání svém staviti se k němu co roveň k rovni. Nepopouzel sice Římanů, ale ukazoval to zjevně, že se jich také nebojí.

Avšak císaři Augustovi takový soused — ana jen bójská poušť dělila jeho říši od římské — jakkoli přátelsky se osvědčoval, vždy nebezpečnějším se býti zdál, než aby dlouho moci jeho shovívati se mělo. Poslal tedy, roku 6 po narození Kristově, dvě vojska pokořit jeho; jedno z nich pod zkušeným vůdcem Sentiem Saturninem, vladařem v podmaněné již hořejší Germánii, mělo od Rýna skrze Chatty a lesy Hercynské táhnouc dotírati Markomanům v bok, an by zatím císařův pastorek a nástupce Tiberius pronikal s druhým hlavním vojskem od Dunaje zrovna do Čech; tam teprv měli oba vjedno spojiti se. A vskutku již byl Tiberius se svými legiemi dorazil Karnuntu, hlavního města na Dunaji (mezi Vídní a Haimburkem), odkudž dále proti vojsku markomanskému, jen s pět dní cesty vzdálenému, se chystal; také Sentius Saturninus se svou mocí válečnou nápodobně se byl přiblížil: ana tu náhle rozhlásila se pověst hrozná, že národové panonští a dalmatští, odedávna k odboji spiklí, povstavše velikou mocí proti vládě římské, povraždili všecky Římany v zemích svých a všech tam posádek se zmocnili. Toto tak nenadálé a ohromné nebezpečí poděsilo a vzbouřilo i Augustovu otrlou a neoblomnou duši; nic zajisté nebránilo těmto zuřivým a již po římsku vycvičeným nepřátelům přikvačiti na Itálii, jakož se k tomu i měli, a naložiti s ní právě tak, jako z druhé strany na Macedonii přikvačivše, ji ukrutně byli rozsápali. To najednou proměnilo veškeren věcí stav: v radě římské již, jakož očitý o tom dí svědek,^[7] „potřebnému nad slavné přednost dána“; Tiberius Marobudovi namístě války pokoje podav a s ním ku přátelství se smluviv,^[8] obrátil zbraň svou proti odbojcům. Takto znikla mladá říše markomanská prvního a největšího nebezpečí, které jí hrozilo; i zdálo se, že nabyla tím více pevnosti.

Povážíme-li, že té doby Římané a Němci, podmanivše sobě již z obou stran národy galické, etruské a jiné, jenž je předtím byli dělili, dotýkali se vespolek po celém pomezí svém na Rejnu i na Dunaji; nadto že i veliká částka Němec od legií římských již přemožena, několikráte zbrannou rukou proskočena, anobrž i pevnost římská Aliso ve Předrejní, ve vlasti německé, postavena byla; že konečně v Němcích dle smyslu Římanů nic více jim podrobiti nezbývalo než právě Marobuda i Markomany^[9] jeho: snadno uznáme, jak velice takovýto konec podniku, který již ostatku svobody německé záhubou byl hrozil, musel zotavovati svobodomyslného ducha německého, pobuzovati ho k novým nadějem a dobývati Marobudu nepřemoženému nové u něho vážnosti. Ale ouplné spokojenosti s Marobudem nemohli ovšem Němci jeviti. Opravdu, nač byla ta úmluva protipřírodná? Že by Říman, že by Tiberius upřímně k ní se nesl, kdo tomu měl věřiti? Nebylať než poklid do příhodnější chvíle. I neměl-li Marobud raději užíti nesnáze nepřítelovy, a ve spojení s Panonci i s Dalmáty naň dorazíc, jej zničiti a utištěným národům navrátiti svobodu jejich?

Co tak Marobud zmeškal, splnil poněkud o tři léta později mladý Armin, kníže cheruské. Přivábiv úkladnou přítulností svou nového vladaře v Germánii Quinctilia Vara hluboko do země, podskočil ho v lesích Teutoburských, a potřev tu tři nejkrásnější římské legie, stal se mstitelem i osvoboditelem vlasti své. Nejděsnější kořist bitvy této, hlavu nešťastného Vara, jenžto v zoufání sám se byl usmrtil, poslal Armin Marobudovi na upomenutí, že s nepřáteli těmito ne mír, ale válku míti a je porážeti lze i sluší. Marobud ale nedal sebou hnouti; anobrž pohaniv nevěru a ouskočnost Arminovu, kterou dobromyslného Vara, k věčné prý hanbě své, potlačil,^[10] odeslal hlavu tu do Říma k pohřbu čestnému.

Skutkem tím šlo víc a více najevo, že Marobud staral se ne tak o svobodu a nepodlehlost Němec, jako raději o upevnění své vlastní moci a vlády; vlády tím těžší a nesnesitelnější, čím nevídanější byla Němcům od Němců. I co platno bylo brániti cizotě na pomezí, ana zatím rodila i plodila se doma? Protož naděje a tužby jak osob, tak i rodů celých odvracovaly se od Marobuda; i brzy počato nenáviděti, koho ne již milovati, ale jen báti se náleželo. Naproti tomu osvoboditel Armin tím výše vznesl se ve přízni a lásce národu. Řevnění obou německých vojevodů podněcováno jejich okoly a potahy osobními. Marobud zajisté měl k ruce své vojsko oddávna vycvičené, veliteli svému oddané a jím se honosící: naproti tomu Armin svým vítězstvím nad Římany byl síly národní tak zjařil a vznítil, že kmenové jím osvobození podnikali ochotně a hrdě správu jeho. Semnoni a Langobardi, Cherusků sousedové, odpověděvše Marobudovi, spojili se s Arminem proti němu. I jiných příčin ke sporu a půtce nenedostávalo se. Pročež konečně léta 17 po narození Kristově vypukla mezi oběma válka, ta největší a nejpamátnější, kterou kmenové němečtí vedli potud mezi sebou. Oba vůdcové, ve škole římské cvičení, rovnali se sobě co do ducha, srdnatosti a zkušenosti; neméně rovnaly se i válečné síly i bojovné odvahy vojsk jejich. Ztráta nevěrou Semnonů a Langobardů povstalá nahražena statným Ingviomerem, knížetem cheruským a ujcem Arminovým, přešedším s družinou svou k Marobudovi, an pokládal za potupné a sebe nehodné postaviti se pod nejvyšší velení mladého synovce svého. V nynějších Sasích obě vojska potkala se; strhla se bitva veliká, řádně šikovaná, avšak nerozhodná, jelikož na obojí straně poraženo bylo křídlo pravé. Marobud, předvídaje novou zase bitvu, kázal plukům svým ustoupiti na blízká návrší, na zištnější místa. Tu ale začato pobíhati šiků jeho: zástupové po zástupích přecházeli k Arminu. Takto zemdlený, nemohl déle zdržeti pole proti nepříteli, čím dále tím silnějšímu. Ustoupiv do Čech, požádal na novém císaři Tiberiovi pomoci, povinné jemu dle onehdejší přátelské smlouvy. Ale Tiberius radost maje, že Němci domácími válkami slabli, ničeho se více nevzdaloval nežli platné pomoci; odpověděl, že Marobud, nepřispěv dříve Římanům proti Cheruskům, propadl právo své ku podobné od nich pomoci. Avšak z pouhé opatrnosti, aby konečný Marobudův pád nedodal Arminovi již nebezpečnému nové síly, vypravil syna svého Drusa k Dunaji pro zjednání pokoje mezi knížaty německými. Zrádná pomoc tato měla Marobudovu zkázu jen odročiti, nikoli odvrátiti. Závazek poslušenství, který byl poutal až potud k Marobudovi národy vně Čech bydlivší, rozvázán jest; moc žezla jeho zlomena i obmezena na samé toliko Markomany. Avšak i tu podvrácena jest nakonec ouklady římskými. Katvald, kníže gótský, od Marobuda někdy vyhnaný, chopil se příležitosti ku pomstě. Tajnou pomocí Drusovou, sebrav silné vojsko, vpadl roku 19 po narození Kristově do Čech, a získav sobě dary přední pány říše markomanské, zmocnil se náhlým outokem i sídla Marobudova i hradu příležícího. Tam padli mu v kořist nejen pokladové od Markomanů zdávna vybojovaní, ale i mnozí kupci a uskokové římští.^[11]

Marobudovi odevšad opuštěnému nezbývalo jiného outočiště nežli velikomyslnost nejchytřejšího jeho nepřítele císaře Tiberia. Přeplaviv se s svou družinou ve dnešních Rakousích přes Dunaj do krajin římských, psal jemu, ne prosebně co vyhnanec, ale jako bývalý panovník, že zván byv ke všelikým národům, volil svěřiti se přátelství Římanů. Odpověděl císař, že zůstane-li, najde v Itálii úchranu bezpečnou i čestnou; nechce-li tomu, že mu volno vrátiti se pod tímže bezpečím, pod kterým přišel. Spolu vypravoval Tiberius senátu římskému řečí obšírnou, jak velikým a mocným byl Marobud, jak silní a bojovní byli národové jemu poddaní a jak blízcí Itálie; ani Filipa prý Athénským, ani Pyrrha neb Antiocha Římanům tolik báti se nebylo jako Marobuda tohoto, jenžto nyní chytrými ouklady císařovými přemožen a přinucen jest Římanů sám prositi o milost.^[12] Vykázáno mu sídlo v Ravenně, kdež ještě osmnácte let chován byl, na pohrůžku národům suevským, jestliže by chtěli krajiny římské znovu nepokojiti.

Ostatně i nepřátelům Marobudovým, jenž byli nástrojem pádu jeho, nepovedlo se o nic lépe. Mnohoslavný Armin, an zaslepen byv štěstím, chtěl brzy raději pánem a králem nežli osvoboditelem Němců slouti, zavražděn jest ode příbuzných svých proto v témže létě, když i Marobud padl; Drusus sešel, o čtyry léta později, jedem, ne bez příčiny své hanebné ženy; Katvald pak, nový kníže markomanský, podobal se Marobudovi ne v moci a v slávě, ale jen v neštěstí. Po krátkém zajisté panování (roku 21 po Kristu), přispěním hermundurského knížete Vibillia i přičiněním Římanů, neméně náhle z trůnu svržen jest, nežli naň byl vstoupil; i ani on neznal lepšího outočiště nad milost císaře Tiberia, od něhož přijat a do kolonie Forum Julium v narbonenské Galii poslán jest. Družinu jeho, spolu s Marobudovou, kázal císař osaditi vně říše římské, mezi řekami Moravou a Váhem, dav jim Vannia, kvádského knížete z rodu Tudrova, za krále.^[13]

Marobudem bylo jméno Markomanů vzneslo se na čas k největší slávě a k věčné v dějinách památce, s ním opět kleslo do předešlé své nepatrnosti. Zůstali sice Markomané se starými spojenci svými, s Kvády, také nyní ve spolku: ale vrch vlády byl již nyní při těchto, ne při oněch. Nový kvádský král Vannius, Římanům oddaný a od nich podporovaný, rozšířil hranice říše až přes Hron v Uhřích, kde sousedili s ním nejprv Dákové, potom Jazygové, ode Dněpru k Tise prosunulí. Panoval také bezpochyby nad Markomany na západu; zdali ale celými Čechami vládl, aneb zdali na severu této země z jedné strany Hermundurové, pod Vibilliem zmohutnělí, z druhé vandalští Silingové se rozhostili, to pro nedostatek širších o tom zpráv nedá se určiti.^[14] Po třicetiletém panování roku 51 také Vannius vlády zbaven jest skrze starého Vibillia, pomocí Lygiů a synů sestry Vanniovy, Vangia i Sida; tito dva rozdělili panství nad říší jeho mezi sebou. Sido panoval ještě roku 70, kdežto nakládal v domácích válkách Římanů straně Vespasiánově.^[15] O národu markomanském však v těchto dějinách sotva kdy více řeč jest; ba tento, jakož i příbuzní jeho Kvádové, po Sidově smrti podniknul vládu knížat cizích;^[16] zdali hermundurských, jakož nejvíce se podobá, nebo jiných, neví se s jistotou. Kdokoli však jim panoval, podléhal císařům římským, nemoha panství svého vésti bez pomoci jejich, ne-li válečné, aspoň peněžité. Z toho rozuměti jest, proč bláznivý římský tyran Domicián v nešťastné válce své proti Dákům a Decebalovi pravil se míti tak patrné právo ku pomoci od Kvádů i Markomanů, že pro odepření jí, vyslance jejich zavražditi dav, i proti nim samým roku 90 po Kristu válku zdvihl. Poražen ale byv i zde, jako téměř všude, koupil konečně pokoj od Dáků podvolením se k dani roční — první to dani, kterou Římané platili národům barbarským.

Od této doby historie mlčí skrze celých 75 let naskrze o národech za Dunajem na Moravě a Labi osedlých. Sloužíť i to ke slávě čtyr císařů, Nervy, Trajána, Hadriána i Antonia, kterýžto věk (od roku 96 do 161 po Kristu) počítán byl mezi nejšťastnější doby římské říše, že za jejich panování barbarové nesměli překročiti hranice této říše rukou brannou. Jsou sice pramenové dějepisní, kteří z této doby nás došli, jen chudí a kalní: avšak i oni pochybovati nedávají, že z této strany nenastávalo Římanům žádné nebezpečí.

Ale podál říše římské, ve hloubi národů severních, zdvihala se mezitím bouře nenadálá, jejížto konečné strhnutí se pod Marcem Aureliem, císařem více učeným a ctnostným nežli srdnatým (roku 162—180), hrozilo říši záhubou. V polovici totiž druhého století národové na Odře a Visle bydlivší (tudíž jak se zdá, Slované) počali se pohybovati a potiskovati sousedy své na jihu a západu; kteřížto pak, nemohouce dílem odolati outokům takovým, dílem také kořisti žádostiví jsouce, obořili se celou silou svou na římskou říši.^[17] Již okolo roku 165 po Kristu na hranicích jejích, počna od pramene Dunaje až přes Dácii, množství národů,^[18] z částky posavad neznámých, zejména Hermunduři, Longobardi, Nariskové, Markomani, Kvádi, Vandalové, Jatvězi, Buriové, Jazygové, Astingové, Viktofali, Roxolani, Bastarni, Alani, Peukini a Kostuboci, vyrojivše se náhle, činili do říše nájezdy loupežné. Nejedni zbraní v rukou žádali přijati a v říši osazeni býti.^[19] Válka dlouhá i krvavá, která z toho následovala, sluje v dějepisích válkou markomanskou; ne proto, že by Markomané byli v ní hlavní moc provozovali, ačkoli měli opět svého vlastního krále Ballomara, ale že jméno jejich bylo na té straně Římanům nejznámější, zvláště an i Marcus Aurelius nyní, jako někdy Tiberius, opíral válečné výpravy své o město Karnuntum.

Když válka markomanská vypukla, byla hlavní moc římská právě v Asii bojováním proti Parthům zabavena; pročež rozkázáno vojevodům římským v Noricum a v Panonii vládnoucím, aby zdržovali nabíhající nepřátely všemožnými způsoby, až by císařův zeť a spolupanovník Lucius Verus s vítěznými pluky svými z Asie se vrátil. Jakmile se to stalo, hned oba císařové vypravili se do pole. Zatím však barbarové již opanovali Panonii, probíhali Ilyrikum, vyhubili město Opitergium, oblehli Aquileji a spáchali mnohé ohavnosti; Itálii pak kromě ouzkosti od blížících se nepřátel svíral tehdáž také hlad i mor. Naštěstí podařilo se císařům vypuditi cizince z říše a přinutiti je k žádání o pokoj, ačkoli vojevoda Furius Victorinus od nich poražen byl; ba Kvádové, jejichžto král byl v boji zahynul, i za nástupce slíbili nevoliti nikoho, jenž by Římanům se nelíbil.

Ale pokoj ten netrval dlouho, ano hned po odtažení vojsk římských strhla se válka opět na témže pomezí a ještě s větší prudkostí. Marcus Aurelius, samovládce po smrti Lucia Vera, nemohl hned novému ještě většímu nebezpečí opříti se; pokladnice státní byla vyprázdněna, vojsko morem hrozným zředlo a zeslablo. Proto barbarové prorazivše opět hluboko do říše, až pod Aquileji, odvedli nesčíslný počet obyvatelů do zajetí; ano hluk jejich jeden od Rejna až do Itálie proniknuv, tu teprv od Pompejana i Pertinaxa, vůdců římských, potřen jest. Když ale konečně Marcus Aurelius vytáhl sám opět do pole, zporážel zase nepřátely mnohými bitvami, zahnal je za Dunaj, pak i sám vtrhl hluboce do zemí jejich, a tu několiko tvrzí vystaviv, osadil je římským vojskem. Jednou při takovém vpádu do země kvádské, mezi řekami Moravou a Hronem, vojsko římské v letním parnu roku 174 octlo se v dolině bezvodé, a tu od nepřátel mnohem silnějších obstoupeno; vojsko i koňstvo již horkem a žízní zalykali se: ale v ouzkosti největší strhla se rychle bouře náramná, s blýskáním, hromobitím a přívalem takovým, že se zdálo, ana nebesa vychrlila najednou všecky plameny a všecky vody své na zem: plamenné blesky na barbary po stráních a návrších rozestavené, živné deště na zástupy římské, kteřížto do přílbic a štítů je schytavše a jimi okříšeni jsouce, nepřátely konečně pobili a vyhladili. Uprošení z nebes pomoci této podivné přičítali sice pohané za zásluhu kouzelníku egyptskému jménem Arnuphis, ve vojště přítomnému, někteří pak také samému Marcovi Aureliovi pobožnému; křesťané však dávali o něm svědectví křesťanskému pluku melitenskému, jenž později „legio fulminatrix“ nazýván byl.

Císař Marcus Aurelius nyní na tom se ustanovil, že podrobí dokonale země Markomanů, Kvádů a Sarmatů (dnešní Čechy, Moravu a Hořejší Uhry) a učiní z nich novou provincii římskou; i byl by to snad dovedl, by odbojné počínání Avidia Cassia na východu ho neodvolalo spěšně do Sýrie a Egypta. Protož oumysl svůj změniv, zavřel pokoj s národy podunajskými. Hojné zástupy jich, a jmenovitě také Markomanů, do říše přijav, v rozdílných je krajinách zosadil. Výminky pokoje uloženy rozličným národům rozličné; Markomanům, jak se zdá, nejtěžší. Byloť jim vydati všecky římské zajaté a uskoky; naproti tomu postaveno do římských posádek v zemi jejich a kvádské 20 000 mužů, kteří od nich živeni býti měli. K obchodu s poddanými římskými v Noricum a Panonii vyznačeny jim místa i roky; aniž jim povoleno bylo sblížiti sídla svá pod míli k řece Dunaji.^[20]

Takovéto svízele Markomani a Kvádi dlouho snésti nemohli. Stěžovali sobě nejprv na činěné jim zádavy od oněch posádek římských, ježto nedávajíce jim ani dobytku v pokoji pásti ani rolí orati, zajímali mnohé z nich bezprávně. Když pak stížnosti jejich nedocházely konce, chopili se opět zbraně, takže Marcus Aurelius, nedávno teprv nad nimi v Římě triumfovav, hned zase přinucen byl pospíšiti do Karnuntum a počnouti již třetí s nimi válku. I porazilť je arci opět několikráte a zhubil zemi jejich: ale konečně jich podrobení nepodařilo se mu. V čas války té umřel Marcus Aurelius ve Vídni, dnešním císařském sídle, dne 17. Mart. 180. Nerovný jemu nástupce Commodus, rozmrzev se nad válkou tak dlouhou i obtížnou, svolil konečně opět ku pokoji pod výminkami, aby Markomani a Kvádi vrátili všecky zajaté v poslední válce, též uskoky římské, a platívali Římanům určitou roční daň v obilí, zbrani a žoldnéřích; aby napotom sněmovávali mezi sebou jen v jednom místě, měsíčně jen jednou a vždy v přítomnosti římského centuriona; konečně aby nezdvihali války ani proti Jazygům neb Buriům, ani proti Vandalům. Za to všecky posádky římské v zemi jejich opuštěny, a posléze i cokoli ve smlouvě té nejobtížnějšího bylo, Markomanům od císaře prominuto jest.^[21]

Takto skončila se patnáctiletá veliká válka, ve kteréžto jméno Markomanů, téměř jen náhodou, posledníkráte ještě proslulo. Obnovovaliť sice oni, jako i jiní němečtí a sarmatští sousedé jejich, také v pozdějších dvou stoletích své vpády do krajin římských dosti často: tak kupříkladu roku 213 za císaře Caracally, roku 223 za Alexandra Severa, 236 za Maximina, 254 za Valeriána, 260 za Galliena, kdež až pod Ravennu se probili, 270 za Aureliána, kdežto vítězství jejich u Placencie Římany strachem omráčilo, 281 za Proba, 283 za Cara, 288, 299 a 302 za Diokleciána, i konečně ještě roku 358 za Constancia II. i Juliána; aniž pokaždé zbraní odehnáni, alebrž nejednou jen zlatem zase vybyti jsou: avšak loupežné tyto vpády, stejného vždy oučele i oučinku, neměly ani velikosti a slávy, ani památnosti dějinné do sebe. Nicméně i z nich poznati jest, kterak nepřírodný kolos moci a vlády římské slabnul věk po věku více, až konečně, jen lehce dotčen jsa, v rozvaliny ssul se. Obecný Říman, odloučen byv od oučastenství ve správě a obraně státu, ztratil zatím nejen vlasteneckého ducha, ale i dávní bojovnou povahu a srdnatost svou; plukové vojenští, nejvíce cizí žoldnéři, potáhli k sobě vrch moci a vlády, a po buřicku císaře tu prohlašujíce, tu opět ssazujíce, uvozovali den co den na říši bezvládu doma, zvenku pod náběhy národů barbarských. Mocné panovníky a vůdce, jakový byl Aurelián, zřídka vídati bylo na římském trůnu, jenžto nezakládaje se více v životu národním, ale jen v nekázaném vojště nájemném vrtkou hledaje podporu, nemohl konečně zniknouti pádu svého.

Poznamenati sluší, že když okolo roku 261 císař Gallienus s Attalem, králem markomanským, ku pokoji se smluvil, postoupil jemu částky Panonie, a dceru jeho Piparu k manželství pojav, zahořel náruživou k ní láskou.^[22] Připomínání toto králů markomanských, předtím Ballomara a nyní Attala, slouží za důkaz, že Markomani doby této zachovali nepodlehlost svou mezí národy německými, ačkoli zdá se, že císařové římští tytýž, dle příhody, nepřestávali sobě vrchní nad nimi a nade Kvády panství osobovati.

V toku čtvrtého století po Kristu tratí se v historii jméno Markomanů více a více; zřídka jen a jako náhodou národ ten ještě se připomíná. Pochází to však bezpochyby jen z nedostatečnosti zpráv nám z věku toho dochovaných; aniž domnívati se sluší, že by z té doby z vlasti své již vypuzeni, aneb k Alemanům počteni byli. Že zajisté ještě roku 396 trvali ve starých sídlech svých a v nepřízni s Římany, dokazuje životopisec sv. Ambrože téměř souvěký. Fritigil, královna markomanská, uslyševši o velikém biskupu tomto, uvěřila v Krista, i vypravila do Milána k Ambroži posly s dary a s žádostí, aby ji poučil, kterak věřiti má. Sv. Ambrož poslal jí katechismus pro ni zvláště sepsaný, prose ji přitom, by namluvila krále, manžela svého, aby zachovával s Římany pokoj. Fritigil zjednavši smlouvu mezi manželem a Římany, sama vydala se na cestu do Milána: ale když tam přišla, biskup Ambrož v těch dnech (4. Apr. 397) již byl umřel. Zdali ale křesťanství již tehdáž v zemi české poněkud se vkořenilo, nedá se jistiti pro veliké bouře, které brzy potom zemi tu přikvačily.

Vpád Hunů do Evropy roku 375 byl příčinou velikého ruchu všech národů mezi Rejnem, Dunajem a Černomořím bydlivších. Říše ostrogótská, králem Ermanarichem na Dněpru nedávno předtím založená, zbořena jimi rychle; Visigótové pak, mezi Dněstrem a Tisou osedlí, poraženi byvše v několika bitvách, utekli se přes Dunaj do byzantské říše. Co potom dále v krajinách na severu Tater rozlehlých dálo se, o tom již poučujeme se ne z historických památek toho věku, převelice chudých, ale jen z následků, které se nám zjevují. Dříve než minulo půl století, spatřujeme všecky mezi Černomořím a Rejnem, mezi Dunajem a Baltickým mořem bydlivší národy německé, sarmatské i slovanské ve jho podrobené, ba i císaře byzantské a římské ku poplatku barbarům těmto donucené. Panování takové nad národy tak bojovnými a svobodymilovnými nemohlo jinak vydobyto býti nežli hrozným násilím a krveproléváním bez konce. Že i Markomani podlehli síle hunské, jisté jest; ale nikde nezaznamenáno, kdy a kterak se to stalo.

Vandalové a zvláště větev jejich silinská (Silingi, Silezi) sousedili Markomanům od několika století na východu ve dnešním Slezsku. Jednotliví plukové jejich již za války markomanské tiskli se blíže k Dunaji, o sto let později opět jiní do Panonie přijati jsou; bezpochyby tištěni byvše od Slovanů na východu a severu, hleděli rozšířiti se na jih a západ. Na počátku však pátého století všickni ustupujíce před Huny, opustili dosavadní sídla svá a k Rejnu valně se prodírali. Již roku 405 německý kníže Radagais v čele několika sto tisíců Galů a Němců ve Předdunají a Předrejní bydlivších, tedy bezpochybně i Markomanů, do Itálie vrazil, kdežto však brzy potom zahynul. Jíní velicí zástupové vandalští a němečtí vůbec roku 406 přes Rejn do Galie vpadli, potom roku 409 Hispánii dobyli, a ji mezi sebou rozdělivše, po dvacet let drželi, až roku 429 skrze Góty odtamtud opět vyhnaní, do Afriky se přestěhovali a tam říši vandalskou založili.

Vědouce, že Huni již okolo roku 430 s Burgundy na Rejnu se potýkali, pochybovati nemůžeme, že bližší sídel jejich Markomani byli již před rokem 430 od nich podmaněni. Mohutný král hunský Ruj obořil se válečně na ně a na sousedy jejich, protože Římanům pomáhali. Proto mezi národy hroznému Attilovi, biči božímu (roku 444—53), poslušnými také Markomani a Kvádové, a to posledníkráte v historii, se připomínají. Po Attilovi všecka jejich památka najednou mizí, aniž ukázati lze, kam se poděli.

*

Takto vládli někdy vlastí naší dvě slavné větve dvou hlavních národů evropských po sobě, galičtí totiž čili vlaští Bójové, a němečtí Markomani, každý z nich asi po čtveru století. Nebyliť oni ani první, ani poslední panovníci a obyvatelé v Čechách. Meč jim byl vládu zjednal, meč jim vzal ji zase. Na místo jejich nastoupila větev třetího hlavního národu v Evropě, slovanští Čechové, kteří sice také s mečem zacházeti uměli, ale odjakživa vždy ještě více ku pluhu a k srpu lnuli, a protož i déle, ano až podnes, v požehnané vlasti té se udrželi.

---

1. 56
2. 57
3. 58
4. 59
5. 60
6. 61
7. 62
8. 63
9. 64
10. 65
11. 66
12. 67
13. 68
14. 69
15. 70
16. 71
17. 72
18. 73
19. 74
20. 75
21. 76
22. 77