Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Obraz veřejného života v Čechách na počátku 15. století

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Obraz veřejného života v Čechách na počátku 15. století
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 467–493.
Licence: PD old 70

Důležitost dějin českých té doby. Poměr Čech k německé říši. Koruna česká i země česká. Obor královské vlády dvorské a zemské. Sněmy zemské a sjezdy dvorské i krajské. Nejvyšší ouředníci zemští a dvorští. Rozdělení země v archidiakonáty a kraje. Ouřadové soudní v Čechách. Způsob a řád vedení práva u zemského i dvorského soudu v Praze. Rozdíly pozemků a majitelé jejich. Rozdíly stavovské. Přehled i popis kolegiátních církví a klášterů českých. Poměry národnosti. Průmysl a obchod.

Vypravováním dějin českých octnuli jsme se konečně na prahu 15. století — onoho století, kteréž zjevy svými v Čechách netoliko vyniklo nade všecky domácí epochy, ale vlast naši postavilo na čas do popředí dějin evropských a národu českému pojistilo čestnou památku v historii vzdělanosti lidské. Z Čech tehdáž vyšla valná pobudka, za kterouž duch lidský počal svobodněji a samostatněji rozhlédati se v oboru pravdy a práva. Zásluha ta posavad ovšem neuznává se všeobecně, ba namnoze bývá i popírána: nikdo však nezapře, že záležitosti duchovní, které popředně zaměstnávají mysl lidskou po vše časy a o kterýchž ve křesťanstvu neshoda panuje i podnes, již té doby, tudíž poprvé v národě českém, snažně a valně byly rozjímány a přetřásány. Naprosté dobré jest idea, kteréž člověčenstvo nikdy dosáhnouti, ale ku kteréž jen snažiti a více neb méně blížiti se má i může. Čechové 15. století učinili aspoň pamětihodný počátek. Že tím vzbuzen záhy fanatismus na obě strany, jehož ohlas ani podnes ještě nezaniká, v tom seznati a ctíti jest nám vůli svrchovaného ředitele osudů lidských, jehožto rady a cesty nedostihlé jsou rozumu našemu; jen tolik jest nám pochopno, že zápasem také duch člověka se sílí, a jakož vítězství bez boje, tak ani pokroku nebývá bez úsilí.

Dějiny české až do počátku 15. století vyvíjely se pod převahou působení panovničího jako u všech národů; ode trůnu králova i od věhlasu při něm soustředěného visíval hlavně směr i zdar všech podniků života pospolitého. Ale již poznali jsme, v jak zbědovaném konci octnulo se působení toto za panování Václava IV., an netoliko král, ale i jeho přední protivníci vášněmi nechvalnými, avšak prudkými upadali až do nicoty. To dalo příčinu, že napotom dějiny české braly hlavní svůj počátek a impuls nikoli shůry, ode dvora panovničího a vrstev národu výše postavených, alebrž zdola, z lůna národu vůbec, ze snah a z úsilí, které zrodivše se v lidu samém, zavládly čím dále tím rozhodněji veřejným jeho životem a co živel nový změnily tvárnost dějin netoliko českých, ale poněkud i všeobecných.

Jest nám tudíž tím více potřebí oznámiti se předběžně s okolnostmi a výminkami, do kterých postaven byl život pospolitý národu českého, a poznati blíže prameny, ze kterýchž napotom dějiny české prýštily se. Zpytujme především, jaké bylo právní ustrojení národu, jaké postavení zevnitř, k sousedům svým, i uvnitř, jaké byly různosti ve společnosti národní a které i jaké poměry panovaly mezi rozdílnými jeho třídami.

Čechy co stát za celé druhé polovice 14. století octnuly se byly ve zvláštním postavení. Starodávný jejich poměr k římské neboli k německé říši — poměr to ne národa k národu, ale panovníka ku panovníku — změnil se tím podstatně, že králové čeští Karel IV. a Václav IV. sami zavládli korunou císařskou. Karlovy dalekosáhlé záměry nenesly se k ničemu menšímu nežli ke spojení a ku povlovnému sloučení obou korun, německé i české, dohromady. Zděděné Království české bylo mu původním pevným základem veškeré jeho moci a jakoby jádrem, ku kterémuž okolní državy jako za otce a praděda jeho všecky přilnouti a s ním pomalu srostnouti měly; množství ouzemí od sebe vespolek nezávislých a suverénních, ve kteréž Německo za jeho doby již skutkem rozpadlo se bylo, chtěl on ne brannou mocí, bouřlivě a náhle, ale pomalu a bez hluku, smlouvami trhovými a dědickými získati rodu a panství svému. Myšlenky vymaniti Čechy od Němec byl tak vzdálen, že naopak snažil se o nejužší ne tak spojení, jako raději ztotožnění a zjedinění jich obou, že chtěl Čechy postaviti v čelo Německa a z Prahy učiniti metropoli veškeré říše římské. Nebezpečí, ježto hrozilo sporem národností, předcházel tím, že v Zlaté bule roku 1356 i slovanskému jazyku pojistil rovné právo v říši vedle německého a italského.[1] Příroda vsak nehověla záměrům těmto, jelikož již on byl ne vše činil, čeho ke zdaru jejich bylo potřebí. Synové a nástupci jeho mohli ovšem míti známost takových jeho oučelů, ale neměli ani chuti ani způsobilosti vésti je ku konci svému. Takž již pod nimi a skrze ně položeny zárodky, jichžto rozvojem Čechy odcizily se říši německé více a více. Ještě sice 11. března 1383 dal byl král Václav na sněmě normberském vřaditi zemi tuto mezi čtyři „partaje“, do kterýchž celé Německo za příčinou zemského míru rozděleno bylo: ale ssazením krále toho dne 20. srpna 1400 zrušilo se poprvé všeliké spojení země české s německou, an král Ruprecht Klem nenabyl nižádné moci nad Čechami, a Čechové panujícího v Němcích krále ani sobě nepovšimnuvše, po Václavově smrti provedli válku mnoholetou i vítěznou proti Německu. Známo jest, že vnitřní organisace říše německé ustrojila se později hlavně na základě říšské matriky za příčinou daní k válce proti husitům potřebných: i rozumí se samo sebou, že do ústrojí toho nepojímány Čechy, proti nimž právě ono ústrojí chystalo se, a sice s nezdarem. Proto Království české bylo by ještě dříve nežli Švejcary roztrhlo spolek svůj s říší německou, kdyby panovníci jeho byli nestarali se o udržení jeho pro vlastní svou výhodu; neboť zvláštní anomálií bylo jim co kurfirstům napotom v říši jen práv požívati, ježto prázdni byli všech k ní povinností; hlas jejich při volbách králů a císařů římských i později býval téměř rozhodným, kdežto jako prve zdráhali se stále přispívati ke vnitřním říše potřebám a břemenům.[2] Stavové pak a země česká vůbec nevážili sobě ani později osobního toho poměru panovníků svých; v celém jejich domácím zákonodárství, ve všech aktách sněmovních a zápisech zemských nenalézá se i za Karla IV. a Václava IV. ani nejmenšího znamení o zákonném nějakém spojení aneb ouvazku říše české s říší římskou a německou.[3]

Poměr však tento zakládal se spolu na celé ústavě a správě Království českého za krále Václava tak, že o něm teprv po jasném rozeznání těchto nabýti lze přiměřeného úsudku. V politickém zajisté ohledu činíval se již tehdáž určitý rozdíl mezi celou říší, čili jak se říkalo, korunou českou a mezi pouhým královstvím toliko čili zemí českou; první jmeno značilo všecky země i všecka práva, ježto náležely králům českým pod jakýmkoli titulem; druhé pak jen Čechy v užším smyslu. Ku koruně české náležely tedy pod Václavem IV. kromě země české také Morava, Slezsko, Lužice obojí, marka braniborská, Hořejší Falce, vévodství lucemburské a veliké množství jednotlivých panství a statků i manství v celém Německu až do Porejní. Kdyby Václav uměl byl rázně a opatrně vésti žezlo vložené od otce do rukou jeho, bylo mu prostředků dosti nasnadě, aby jednotu říše, přes všecko dělení mezi bratry a bratrance, udržeti mohl. Nebudeme však zde opakovati, jak nedbalým byl oukolu takového i mnoho-li tím událo se ujmy koruně české, zčásti nenahraditelné; jen na to chceme upozorniti, že moc té koruny ještě i při Václavově smrti (1419) byla dosti znamenitá. Všecky ku koruně náležité země v domácích svých záležitostech požívaly autonomie čili svézákonnosti, buď již oddávna zděděné, buď později teprv královými privilegiemi nabyté; král ustanovoval v nich jen zemské hejtmany nebo purkrabí co náměstky své k řízení svých regálií a podržel pro svou kancelář výhradné právo k udělování nových milostí, práv a privilegií vůbec. Řádně ustrojeného kolegium, ježto by všecky záležitosti říšské spravovalo k ruce králově bezprostředně, čili státního ministerium ve smyslu naší doby, tehdáž ještě nebylo. Král měl ovšem okolo sebe tajnou radu svou, do níž volal i z níž propouštěl libovolně, kohokoli se mu zdálo; byli v ní knížata, preláti, páni a také lidé stavu městského v počtu neurčitém, kterýmž král na čas jejich služby zapisoval jisté týhodní platy buďto z kutnohorské urbury, aneb z jiných určitých důchodů komory královské: ale po vyslechnutí rady své král obyčejně sám rozhodoval o věcech a vykonání nálezů svých ukládal také pokaždé tomu. komu se mu zdálo býti nejvhodněji.

Pouštějíce nyní všecku takto naznačenou vládu královskou v zemích korunních mimo sebe a prohlédajíce ke správě Království českého v užším smyslu, musíme i tu ihned napřed rozeznávati dva rozdílné od sebe obory právní: 1. obor vlády bezprostředně královské čili dvorské a 2. obor královské vlády zemské.

Obor vlády bezprostředně královské čili dvorské povstal byl teprv pod českými Otakary, a zvláště pod Přemyslem Otakarem II., dle vzoru a vlivu německého a vzmáhal se zvláště za kralování Jana Lucemburského i Karla IV.; jeho hlavni známka záležela ve feudalismu vůbec a skrzeň ve převládaní privilegií, imunit a řádů zvláštních vesměs. Do jejího područí náležely všecky teprv za Otakara II. ustrojené po německu kraje a stavy: zejmena kromě okolí chebského celý tehdejší Chebský kraj, pak Žitavsko, Trutnovsko a celé hrabství kladské; dále ve vnitřku země všecka královská města i hrady královské s lény jim příslušnými, tudíž i všichni lén těch požívající manové. Ti všichni nepodléhali pod právomocí nejvyššího zemského soudu v Praze,[4] ale ve věcech politických a vojenských stáli pod správou zvláštních ouředníků královských, požívajíce udělené jim imunity co do věcí obecních a přisluhování práva; pročež také nechodívali na sněmy zemské obyčejné, alebrž jen na zápovědné sněmy a sjezdy ke dvoru zvláště rozepsané, a to více ke slyšení vůle královy nežli k jednání o záležitostech zemských. V ohledu kameralistickém náležela do této kategorie také všecka kostelní a klášterská zboží, považována byvše poněkud také za statky komory královské. Proto nařizoval král vždy sám svou mocí a bez svolení zemského nejen o všem, cokoli ve válečném ohledu nacházelo se pod správou jeho purkrabí a manů, též i měst královských a duchovenstva vůbec — kteréžto v dobách válečných zejmena ku povozům potravním bylo zavázáno —, ale v jisté míře i o jejich statcích, jmění a důchodech, zejmena zapisováním jich do zástavy za královské dluhy. Obor tento vládní až po krále Václava IV. šířil se každým desítiletím: netoliko hojným povyšováním městeček venkovských na města královská,[5] ale i počtem manství pořád se vzmáhajícím, ano nejen odoumrtního práva u desk dvorských pilně se šetřilo, ale také mnozí páni zpupné statky své podávali králi v ušlechtilá manství (feuda, nobilia. Edellehen), chtíce tím netoliko uniknouti z područí ouřadů župních a ústavy hradové i soudu zemského vůbec, ale nabýti také patrimoniální moci soudní nad poddanými svými.[6] Touto cestou zdálo se, že feudalismus, opanujíc krok za krokem veškeru zemi, měl ve prospěch moci královské změniti pomalu a bez hluku celou vládu v české zemi: ale nastalé brzy války husitské zastavily proud takový směrem cele jinakým a královu plnomocí velmi závadným.

Pod obor královské zemské vlády, a tudíž pod právomocí nejvyššího zemského soudu v Praze, ve krajích pak pod staré ouřady župní čili coudní náleželi všichni svobodní zemané, páni, rytíři, vladykové, dědiníci a poddaní jejich vesměs. Vláda ta zakládala se původně ještě na staroslovanské ústavě hradové, jenž neznajíc psaných zákoníků, obyčejem starodávním svézákonně dle pouhého rozeznávaní a citu práva i spravedlnosti řídila se, ani rozdílům stavovským ani privilegiím vůbec nehovíc; avšak snahy a usilování jednoty panské roku 1394 nebyly ani prvním, ani jediným zjevem vlivu protivného, kterým vzmáhající se feudalismus poměry ty zjinačiti hleděl. Nejvyšší ouřadové političtí a soudní té doby ještě nebyli od sebe odděleni;[7] nejen kolegium „nejvyšších ouředníků a soudců zemských“ (kteréž později slulo „královským místodržitelstvím“ v Čechách), ale i kmetové zemští a ouřadové župní vynášeli soudní tak dobře jako politické nálezy, ačkoli jináče dosti určitě bylo vyměřeno, k čemu a pokud oprávněn byl každý jednotlivý ouřad. Zasedání nejvyššího soudu zemského, obnovující se obyčejně čtyřikrát do roka, v takřečené suché dni,[8] bývala původně ve starožitnosti spojena také, čili raději sloučena s obyčejnými a řádnými zemskými sněmy, ačkoli stejnost ta již ve 14. století počala tratiti se, kdežto takřečení „zápovědní sněmové“ (to jest rozepsaní od krále ku kterékoli době) pomalu stali se i pravidlem. A poněvadž české desky zemské původně nebyly ničím jiným nežli ouředními registry aneb protokoly a pamětními knihami onoho nejvyššího soudu, snadno jest pochopiti, proč nejstarší jejich kvaterny vedle soudních akt a zápisů pojímaly do sebe také zápisy sněmovní a všeliká od nejvyššího ouřadu vydaná politická nařízení.

Slušíť zajisté co do sněmování českého vůbec míti na zřeteli, že za této doby sněmy české neodbývaly se ještě ve formách tak určitých a pevných jako po válkách husitských a zvláště po stavovských rozepřech, které ukončeny byly teprv roku 1517 smluvou svatováclavskou. Mezi nejvalnějšími sněmy zápovědními, ježto bychom ne bez práva sněmy české říše nazývati mohli, protože netoliko stavové země české, ale i zemí korunních vůbec k nim voláni bývali, a mezi již dotčenými obecnými, řádnými sněmy uprostřed stávala všeliká shromáždění stavovská, o nichž již sotva lze bude určiti najisto, kteří a jací stavové k nim voláni a pokud oprávněni bývali. Kdykoli jednalo se o věcech důležitých, týkajících se celé říše a poměrů jejích, kupříkladu o dědičné posloupnosti na trůnu, o nápadu některých ouzemí pro potomky rodu královského, o výbavě dcer královských, o uzavíraní obtížného pokoje s knížaty okolními, o nových zákonech na ustrojení celé říše, o svolení mimořádné všeobecné berně atp., svoláváni jsou netoliko všichni stavové čeští, ale i poslanci neboli stavovští oudové ze všech zemí korunních a domáháno se jejich svolení. O slezských těch kterých knížat osobní přítomnosti a oučastenství v takových sněmích českých nejednou činí se zmínka; zdali však jednotliví oudové stavovští, kupříkladu z Moravy nebo z Lužice obojí, sami svou osobou, aneb jen co poslanci od svých buďto ouřadů, neboli sněmů zemských oprávněni byli oučastniti se jich a kterak dávali hlasy své k usnešením sněmovním, o tom nám ještě před důkladnějším té věci prozkoumáním rozhodovati nelze; tolikéž ani o té otázce, zdali v případech takových král, dle práva i obyčeje, stavy zemí korunních do Čech volati povinen byl, aneb mohl-li toho i nechati, dle vlastního uznání svého. Bývali však i takoví zápovědní sněmové, ve kterých korunní země nikoli neměly účastenství, alebrž jen čeští stavové sami, a sice královská města, kláštery a manové tak dobře jako dědicové statků zpupných, páni, rytíři, zemané a dědiníci vůbec. Můžeť vůbec sloužiti za pravidlo, že sněmové takoví svoláváni byli, kdykoli králové zamýšleli na stavích žádati svolení a vybíraní berní, což, aspoň za krále Václava, dosti pořídku se stávalo: poněvadž zajisté berně vybírána byla ode všech obyvatelů, šlechticů i nešlechticů, duchovních jako světských, manů i svobodníků, bez rozdílu, a sice dle míry řádných jejich důchodů, a poněvadž bylo za právo, že kdokoli daně platiti, ten je i svolovati má, svolávaní stavů těch samo sebou stávalo se nutným. Dále i takoví zápovědní sněmové odbýváni jsou, ku kterým nescházeli se města, ni klášteři a manové, ale jen svobodní zemané, páni, rytíři a panoše, kupříkladu měla-li vésti se válka uvnitř země a na zemské outraty (ku kteréž stavové podléhající královské vládě dvorské co královská komora ke službě královské zavázáni jsouce bez výminky, poslušenství svého nikterak odepříti nesměli). A ještě méně mohli tito stavové oučastniti se obyčejných sněmů, ježto splývaly se soudními dny dohromady a kdež jen o těch věcech jednalo se, ježto spadaly pouze do područí neboli oboru vlády zemské. Zdá se vůbec, že účastenství ve sněmích za starodávna pokládáno vesměs ne tak za právo, po němž toužiti, jako raději za povinnost, které lidé vyhýbati se hleděli: neboť o dietách, jichž by sněmovníci požívali, tak málo bývalo řeči jako i o volení poslanců na sněm, an vůbec každý svobodný zeman čili obyvatel celé země české měl na sněm dostavovati se, chudý tak dobře jako bohatý. Přirozený toho následek byl ten, že čím dále tím výhradněji jen zámožní obyvatelé, páni a rytíři, na sněmy chodili, ježto nákladu s tím spojeného méně si vážiti mohli.

Kromě rozličného způsobu takovýchto sněmů celozemských svolávali však králové také zvláštní dvorské i krajské sjezdy. Dvorské takové sjezdy rozpisovány bývaly v oborech jak nahoře dotčené dvorské, tak i zemské vlády. Sjezdové dvorští posledního druhu dáli se, když jen kmetové zemští (scabini terrestres) anebo jistý počet pánů a rytířů za příčinou zvláštních potřeb zemských ke dvoru královskému voláni byli; sjezdové pak v oboru dvorské vlády prohlašováni, když jen purkrabí královští a poslanci z měst i od klášterů k němu dostaviti se měli. Ve případech takovýchto ustanovoval král sám, měli-li kupříkladu posíláni býti jen radní městští, aneb i někteří starší obecní. A sjezdové druhu toho ukládáni jsou, když králové těmto poddaným svým důkladněji oznámiti chtěli vůli svou a rozhodnutí, kterýmž by říditi se měli; protož neměli oni vlivu nižádného co do zemského zákonodárství vůbec, ale zdá se, že týkali se jen záležitostí policejních a finančních.

Také k rozpisování sjezdů krajských čili shromáždění obyvatelstva k rokování jen v některých krajích obyčejně příčinu dávala potřeba předejíti aneb zameziti rušení veřejného pokoje v těch kterých krajích. I toto rozpisování dálo se obyčejně od krále samého, aneb aspoň jeho jmenem, an ke sjezdům takovým posílal plnomocné posly své, aby s obyvateli krajskými vyjednávali na jeho místě. Sjezdové takoví po úpadku starožitné ústavy hradové čili župní nedáli se více pravidelně v určité časy, ale jen kdykoli potřeba jejich v radě králově se uznávala.

Řádné sídlo nejvyšší vlády, jak dvorské, tak i zemské, byl královský hrad pražský, kdež i král sám obyčejně přebýval. Tam, vedle samého paláce králova, soustředili se i nejvyšší ouřadové královští a zemští a chovány desky jak zemské, tak i dvorské; tam odbývala se také řádná zasedání nejvyššího zemského i dvorského soudu. Když pak král Václav IV. později přenesl sídlo své do „králova dvora“ vedle nynější Prašné brány na Starém Městě pražském, stalo se nejednou, že zemský soud o suchých dnech odbýval se buďto v dominikánském klášteře sv. Klemensa (v nynějším Klementinum) u mostu Pražského, aneb u minoritů vedle kostela sv. Jakuba v témž městě.

Přední a první místo mezi nejvyššími ouředníky jak dvorskými, tak i zemskými této doby zaujímal ještě od starodávna nejvyšší komorník zemský Království českého, ačkoli největší moc a působení vládní nacházely se již tehdáž v rukou nejvyššího purkrabí pražského, ana pod jeho rozkazy postavena byla veškera branná i policejní moc králova; i poněvadž tudíž rozhodná část moci výkonné ve státu nacházela se u téhož purkrabí, nemeškal on dlouho, aby podřízené postavení vykonavatele rozkazů ouředních zaměnil na skvělejší ouřad rozkazovatele samého. Pravým však náčelníkem veškeré administrace zemské, pokud soustředěna byla v Praze, byl nejvyšší komorník zemský. Původně měl byl jen správu důchodů královských pod sebou: ale poněvadž soudnictví v době nejstarší bylo mezi předními prameny těch důchodů, nabyl on záhy vlivu rozhodného v celé administrací práva, kterážto stala se nyní hlavním oborem jeho působnosti, any finance vůbec již také pod jinou správu byly se dostaly. On v nepřítomnosti králově předsedal v nejvyšším soudě zemském, tudíž i ve sněmích obyčejných a řádných; pod jeho správou bezprostřední stáli všichni četní komorníci (bedalli) soudu zemského, kterýmž svěřeno bylo vykonávaní všelikých funkcí soudních, kupříkladu při pohánění k soudu, při soudním vyšetřování, při vedení pře, jakož i při vyhlašování a provozování soudních nálezů atp. Nejvyšší sudí zemský, sedě vedle něho, říditi měl samo vlastní jednání u soudu, bdíti nad přísným zachovávaním všech starodávných forem právních, rozdělovati jednotlivé oukony (jako kupříkladu potazy) mezi přítomné kmety a soudce, hájiti stranám rovné právo atd. Čtvrtý ouředník, nejvyšší zemský písař, sedával v síni soudní s písaři svými na zvláštní pavlači nablízku desk zemských, maje starati se o spravme jak zapisování, tak i čtení všech potřebných akt soudních. Také nejvyšší dvorský sudí počítán mezi ouředníky zemské, nikoli dvorské; i on zastával při soudu dvorském čili manském tentýž ouřad jako sudí zemský při soudu zemském, a sice také v čele všech ostatních ouředníků a pánů i manů, jakožto soudců k nálezům oprávněných. Ouředníky pak dvorskými i zemskými pospolu byli: nejvyšší hofmistr, nejvyšší maršálek, nejvyšší kancléř, podkomoří zemský, nejvyšší mincmistr ajv. Zato byli ouředníky pouze dvorskými: královské komory mistr, nejvyšší truksas, nejvyšší češník, nejvyšší lovčí a jiní méně důležití ouřadové, pak i zvláštní ouřednictvo králové, kteráž také mívala svého nejvyššího komorníka, hofmistra, maršálka atd.[9]

Zvláštní za krále Václava bylo postavení nejvyššího kancléře českého. Ouřad ten od 12. století až do věku císaře Karla IV. téměř nepřetržitě spojen byl s proboštstvím vyšehradským; což tím snáze díti se mohlo, že král sám k obojímu důstojenství ustanoviti mohl, kohokoli ráčil. Když ale za Karla IV. říšská kancelář do Prahy přenešena jest, registra pak říšská s českými vjedno sloučena jsou, nelze nám sice udati určitě poměru, v jakém kancléř český za Karla IV. postaven byl ku kancléři říšskému, ale tím patrněji jeví se to pod králem Václavem, kterýž již roku 1379 zjednodušil tu věc v ten způsob, že všecky kancelářské záležitosti a potřeby bez výminky přikázav jedinému říšskému kancléři, proboštovi vyšehradskému, ponechal pouhý toliko titul českého kancléře, jemužto k vybíraní tax a jiných náležitých příjmů dovolil mít i zvláštního ouředníka svého při nejvyšším zemském soudu. Od té doby proboštství vyšehradské stalo se pouhou sinekurou k zaopatřování vysoce urozených, ale obyčejně zchudlých mladých pánů.[10]

Ouřadové nejvyššího zemského maršálka, nejvyššího truksasa i češníka již za krále Jana byli dědičně propůjčeni panským rodinám z Lipé, z Hasenburka i z Vartenberka, čehož následkem neodvratným stalo se, že již i ve 14. století proměnili se v pouhé čestné tituly, takže jen v mimořádných příležitostech, při korunování a jiných vyšších slavnostech, u dvora králova na ně vzpomínáno a jich užíváno bylo. O ouřadech ostatních nepotřebí bohdá zvláštních výkladů. Takéť rozumí se samo sebou, že všichni dotčení nejvyšší ouředníci měli hojné náměstky a ouředníky sobě podřízené, s obory pro každého určitě vytknutými, do jichžto podrobného výkladu zde zavoditi se nebudeme.

Všichni nejvyšší ouředníci jmenováni bývali od krále: ale při jmenování ouředníků pouze zemských, jakožto nejvyššího purkrabí, nejvyššího komorníka, též nejvyššího sudího a písaře, nesl to s sebou starý řád i obyčej, že král míval zřetel ke zdání a přání sněmu zemského, ačkoli neumíme udati určitě, pokud a jak sněm uvodil ve skutek své zdání a přání. Bývaloť za právo, že první tři z jmenovaných ouředníků vybíráni býti měli jen ze stavu panského vyššího a dobře osedlého; nejvyšším však písařem zemským mohl i člověk stavu městského se státi, byl-li jen také v zemi osedlým, vyznamenávaje se přitom literním uměním.

Za příčinou častého po králi Otakarovi II. stavění nových královských hradů v zemi, ježto spolu hned na krajské „popravy“ povyšováni byli,[11] pak povlovného starých žup a soustavy hradové vůbec odumíraní jichžto však zbytky[12] udržely se tytýž přece až do počátku válek husitských, dále za příčinou nezjevného pro nás rozdělení moci a područí dvanácti kmetů zemských i pro jiné závady stalo se, že na počátku 15. století administrativné rozdělení celé země české na kraje neb okresy často bylo pohádkou i sebezběhlejším ve věcech zemských pánům českým.[13] Jen církevní rozdíly, za starodávna založené a posléze okolo roku 1345 arcibiskupem Arnoštem dopodrobna určené, zůstaly pevné a nezměněné po celá století; také roztřídění všelikých částí země dle potřeby nejvyššího dvorského soudu dá se z desk dvorských té doby až podnes v originálu zachovaných dosti dobře rozeznávati.

V církevním ohledu dělily se Čechy v desatero archidiakonátů (arcipřištství, arcijahenství?), objemu velmi nestejného; a sice:

1. Archidiakonát pražský, v němž co dekanáty byly počítány: Praha, Benešov, Říčany, Ořechov, Podbrdy, Rakovník, Slané, Říp, Chlumín a Brandejs nad Labem.

2. Archidiakonát kouřímský a v něm dekanáty: Kouřím, Kolín nad Labem, Německý Brod, Řečice, Čáslav a Štěpanov.

3. Archidiakonát bechyňský a dekanáty: Bechyně, Vltavsko, Chejnov, Doudleby, Volyně, Bozensko a Prácheň.

4. Archidiakonát žatecký a dekanáty: Žatec, Žlutice, Teplá, Kadaň i Loket.

5. Archidiakonát litoměřický s dekanáty: Litoměřice, Třebenice a Lipá.

6. Archidiakonát bílinský a dekanáty: Bílina i Oustí nad Labem.

7. Archidiakonát boleslavský a v něm dekanáty: Boleslav, Žitava, Jablonné, Mělník, Turnov, Hradiště (Mnichovo), Kamenec a Havransko.

8. Archidiakonát plzenský a dekanáty: Plzeň, Rokycany a Klatovy.

9. Archidiakonát horšovský s jediným dekanátem týn-horšovským.

10. Archidiakonát hradecký a v něm dekanáty: Hradec Králové, Jičín, Bydžov, Kladsko, Dobruška, Dvůr Králové, Kostelec a Broumov.

Dekanáty dříve ke hradeckému archidiakonátu také náležité: Chrudím, Mýto Vysoké, Polička i Lanškroun, odděleny byly k biskupství litomyšlskému.

Co do řízení věcí lenních čili statků manských v Království českém podávají staré desky dvorské z roku 1410 následující popis krajů, s udáním těch měst, ve kterých odoumrtí provolávána byla: 1. kraj (provincia) Hradecký a Mýtský, v němž provolání dála se ve Hradci Králové, v Mýtě Vysokém, v Městci a v Bydžově (někdy též v Jaroměři a Dvoru Králové). 2. Kraj Pražský, Boleslavský, Nymburský, Mělnický: provoláváno v Praze, v Bělé, Kostelci (nad Labem), Mělníce, Nymburce (někdy také ve Velvarech a v Žitavě). 3. Kraj Rakovnický a Berounský: provoláváno v Rakovníku i v Berouně, někdy také v Žebráce. 4. Bechyňský a Chejnovský kraj, provoláváno ve (Mladé) Vožici neb v Benešově. 5. Bozenský a Prachenský, provoláváno v Sušici, Mírovicích, Milíně a Miroticích. 6. Kraj Vltavský a Kamýcký: v Jílovém, Kamýku, Kníně a Krásné Hoře; některé též ve Vožici. 7. Plzensko, provoláváno v Klatovech, Plzni, Stříbře i Domažlicích, některé také v Tachově. 8. Kraj Písecký a Doudlebský, provoláváno v Budějovicích. Písku, Sušici, Vodňanech, někdy ve Veselém a v Lomnici. 9. Kraj Čáslavský, provoláváno v Čáslavi. 10. Kraj Žatecký, Litoměřický a Mostský: provoláváno v Lounech, Litoměřicích, Žatci, Mostě, v Oustí nad Labem, některá v Kadani. 11. Kouřimsko: provoláváno v Kouřimi a v Kolíně. 12. Chrudimsko, ve Chrudimi. 13. Slanský kraj: provoláváno ve Slaném a Velvarech, někdy také na Malé Straně pražské. V popisu tomto chybí Loketsko, Kladsko i Trutnovsko, ježto ouřadu pražskému podřízeny nebyly.

Naproti tomu v popisu krajů také souvěkém a ouředním,[14] kde spolu o kmetech krajských řeč jest, čteme takto: „Krajuov jest dvanácte: 1. najprvé Kúřimsko: kmet purkrabie pražský nebo jeden z Dubé nebo Šternberk. 2. Slansko: v tom kraji kmet některý z Zajícuov. 3. Žatecko: v tom kraji Šumburk anebo Boreš kmet. 4. Plzensko: v tom kraji kmet Skalští, Švihovští neb Švamberk. 5. Prachensko: v tom kraji Vilhartičtí, Strakonický, Rožmitalský. 6. Písecko: v tom kraji některý z Ruoží neb Ústie páni. 7. Bechyňsko: pán z Rosenberka. Hradecký neb Landštejn kmet. 8. Čáslavsko: některý z Lichtenburka, z Chlumu kmet. 9. Hradecko: Chústníkové nebo Opočenští neb Veselský kmet. 10. Chrudimsko: pan Lacembok neb někteří z Chlumu neb Boskovec. 11. Boleslavsko: pan Michalec, Zvířetický, Berka, Valdštejn, Vartenberk. 12. Litoměřicko: také někteří z Berek, neb Děčinští; a dříve sú byli Škopkové, ale toho rodu není, než slovú Dubští.“ Zpráva tato ukazuje netoliko, že jen z předních rodin v zemi kmetové krajští voleni býti měli, ale také že ouřad jejich, kromě soudu zemského nejvyššího, také povolán byl k výkonům jistým ve krajích, kterých ale my najisto určitě jmenovati nemůžeme. Že pak ostatně kmetové zemští od krále odjakživa dle žádosti od sněmu najevo dané jmenováni a pod přísahu bráni byli, o tom poučily nás již děje roku 1395 a 1396.

V Praze vůbec za krále Václava nacházeli se následující ouřadové, jichžto soudní moc vztahovala se k celé zemi české:

1. Nejvyšší soud zemský již často připomínaný, jenž byl za jedinou instanci ve všech rozepřech týkajících se větších statků pozemských zpupných, též ve všech vážnějších sporech osobních mezi svobodnými zemany, pány, rytíři, vládykami a dědiníky, jakož i korporací duchovních a městských, spolu ale také za instanci vrchní čili apelatorní ohledem na všecky nižší soudy zemské. O jeho složení a vedení práva promluvíme hned obšírněji.

2. Nejvyšší soud dvorský, v němž podobným způsobem rozsuzovaly se pře týkající se statků manských a osobních poměrů lidí vázaných povinnostmi manskými. Také tento soud spolu byl za instanci vyšší ohledem na soudy manské jednotlivých hradů královských: někdy však, ve případech mimořádných a zvláště důležitých, podléhal i on kontrole nejvyššího soudu zemského. Všecky pamětní knihy jeho, to jest desky dvorské Království českého, zachovaly se v originálu neporušené od věku krále Václava IV. až po naše doby.

3. Komorní soud královský, v němžto pod předsedáním krále samého aneb ouředníka dvorského, jehož král sám ustanovil (obyčejně nejvyššího hofmistra neb maršálka), soudcové také od krále z počtu rad jeho jmenovaní rozhodovali ve přech jakéhokoli druhu cestou kratší, to jest bez forem u nejvyššího soudu předepsaných. Soud tento původem svým zastával místo soudu rozsudí čili opravců zvolených a podobal se jemu i posavad ještě: proto pan Ondřej z Dubé († 1412) ve svém Výkladu na právo zemské české[15] pominul jeho mlčením a v souvěkých písemnostech také jen zřídka o něm zmínka se děje.

4. Soud purkrabí pražského, v němž purkrabí hradu pražského (nikoli nejvyšší purkrabě) soudil o listech na peníze čili o dlužních zápisech bez hypotéky a o uražení na cti, také cestou krátkou, zastávaje poněkud ouřad nynějšího soudu směnkového. Při provádění však nálezů svých vázán byl komorníky nejvyššího zemského soudu.

5. Menší soud zemský v Praze, jenž pcdohným způsobem jako vyšší soud o větších soudíval o přech menších mezi zemany svobodnými, kdež totiž věc sporná, statek zpupný, škoda učiněná ajv., po soudním odhadu nedosahovala ceny ouplných 100 kop grošů pražských. Soudcové v ouřadu tomto bývali nižší ouředníci zemského soudu, zejmena podpurkrabí pražský, místokomorník a místosudí, místopísař desk zemských a ouředníci králové české, probošta vyšehradského i podkomořího zemského. Jednání a nálezové jejich vpisováni do takřečených menších desk zemských.

O arcibiskupském čili duchovním soudu na hradě pražském, týkajícím se jen duchovenstva i věcí církevních, nebudeme zde rozpisovati se. A nápodobně ani o soudech městských nám zde šířiti se nelze. Jen té poznámky ohledem na všecky zde vyčtené ouřady nesmíme pominouti mlčením, že v Čechách za oné doby strany všeliké k rozhodnutí aneb srovnání o sporných věcech svých obyčej mívaly velmi často a s plnou právní platností voliti sobě dobrovolně rozsudí a opravce čili takřečené ubrmany, a jak se říkalo, „přicházeti na ně mocně“; čímž nejen vyhýbaly se formálním procesům, ale mohly také zastaviti vedení jejich ve kterémkoli stadium. Naproti tomu poroty, někdy v Čechách obyčejné, během 14. století pomalu vytratily se cele, sotva stopy po sobě zůstavivše.

Poněvadž ale starodávný způsob vedení práva u nejvyššího zemského soudu v Praze měl své zvláštnosti, které jak ze zachovaných dosavad knih naučných,[16] tak i z několika starých líčení a příkladů nás došlých dosti jasně se jeví, doufáme, že krátký o něm výklad zde nebude čtenářstvu našemu nevhod.

Kdokoli hledal práva u soudu, buďto sám šel, aneb poslal poručníka svého na hrad pražský do dvora, kde zasedal nejvyšší soud a chovány desky zemské, vedle paláce králova. Tam obrátiv se ke starostovi komorničímu, položil u něho svůj první „útok“ neboli „opověd“, jež starosta bez odkladu do register svých zapsati povinen byl. Řadou zajisté opovědí do starostových register zanešených stanovil se pořádek, kterým rozepře u soudu předsebrány a vedeny býti měly; jakmile útok kupříkladu Petrův proti Pavlovi do register oněch zapsán byl, nesměl Pavel proti Petrovi nižádné žaloby vésti až do konečného vyřízení pře Petrovy ohlášením soudního nálezu aneb kontumace (práva stanného). Vložen-li útok neb opověd za příčinou pychu neb násilí, kupříkladu vraždy neb poranění, škod polních neb lesních atp., dán jest žalobníku komorník od soudu (bedallus), aby ohledaje skutek, seznaje líce (corpus delicti) a oceně škodu atp., učinil o tom relací ke dskám.

Hned potom starati se bylo především o řádný půhon (citatio) viníka i o formulování žaloby, kteráž do knih půhonných vepsána býti měla. V důležitějších případech musel půhon ve lhůtách určitých třikrát opakován býti na místech rozličných. Komorník na to daný prohlásil půhon nejprv na hradě pražském; potom poslem původovým (žalobníkovým) veden jsa, šel k obydlí pohnaného; to pak nacházelo-li se v jiné župě nežli pražské, musel prve ještě zajíti do hlavního města té které župy neboli coudy, a tam ohlásiv půhon, vzíti odtud komorničího druha s sebou, v jehožto společnosti pak celý další půhon provésti se měl. Přijda k obydlí pohnaného, musel komorník, ssedna s koně a odlože všelikou zbraň, s pouhou holí v rukou vkročiti do zámku, do dvora i domu; také byl povinen míti u sebe otisk pečeti nejvyššího soudu zemského, za jehožto ukázaním teprv měl právo žádati poslušenství. Byl-li pohnaný ženat, nemohl jinde právně poháněn býti nežli tam, kde s manželkou svou přebýval a chlebil. Zmýlil-li se komorník co do přebývaní jeho manželky, býval půhon neplatným, třebas by pohnaného samého byl na místě zastihl: avšak v takovém případu musel omyl jeho jemu od čeledi hned při vchodu oznámen býti, on pak byl oprávněn prohledáním všech místností v zámku neb ve dvoře přesvědčiti se, že paní jeho tam neobývá: odepřeno-li mu otevření kterýchkoli dveří, nabyl tím půhon platnosti, třebas by paní pohnaného skutečně jinde přebývala. Pakli pohnaný byl neženatým aneb vdovcem, tu stačilo již ohlášení půhonu před kmetem neb ouřadem toho městečka neb té vsi, kde pohnaný byl osedlým. V každém však případe musel půhon nadto ještě i v městě nejbližším statku pohnaného prohlášen a purkmistrovi i dvěma konšelům k zapsání do jejich register oznámen býti. Akt takový musel po třikrát v takových lhůtách (rocích) opakován býti, aby mezi každým půhonem neuplynulo méně dvou, ani více šesti nedělí; aniž měl jeden a týž komorník všecky tři půhony vykonávati. Osoba komorníkova ve všech výkonech ouřadu svého považována za neporušitelnou; ublížení jemu jakékoli netoliko potáhlo za sebou ztrátu pře, ale bývalo nadto trestáno jako zjevný odboj proti králi a zemi. V podrobný výklad veškeré hojné kasuistiky při půhonech nemůžeme zde dávati se, ačkoli důležitost její patrna byla za příčinou zásady té, že každá pře pro toho beze vší pomoci byla ztracena, kdo v ní dopustil se trojí chyby formální. Každý půhon musel, že řádné vykonán byl, od komorníků u desk zemských oznámen a zapisován býti. I rozumí se samo sebou, že za všecky takové oukony musely platiti se určité taxy jak komorníkům, tak i písařům u desk zemských.

Žalobu, která do desk zemských vkládána, bylo potřebí formulovati v největší krátkosti a ouplnosti, a to veskrz jasně i určitě; žaloba taková, kdekoli se zdařila, mohla sloužiti za vzor slohu lapidárního. Příliš dlouhou býti nesměla, by neznesnadnila roty (přísahy) na ní se zakládající, jestliže ta pak uznána byla za potřebnou; ještě více varovati se bylo nejasnosti a neurčitosti v ní, protože v takovém případě celý půhon zdvižen a původ k zapravení všech potud ve při vzešlých outrat odsouzen býti mohl; odsouzení takové stati se mohlo, i když pohnaný dokázal, že žaloba byla chybná ve jmenech nebo v datech.[17] Tu pak původ (žalobce) musel počíti při novou, ač nepředstihnul-li ho soupeř mezitím novým „útokem“ proti němu. Žalobu již do desk vloženou dovoleno bylo měniti a opravovati, pokud ještě soudem ohlášena nebyla, neb pokud pohnaný nepřidal k ní své „visa“: již-li však tento sám aneb skrze poručníka svého ji ohledav, dal k ní připsati své „visa est“, nesmělo dále ani slovíčko v ní se měniti.

Pohnaný teprv po třetím půhonu povinen byl dostaviti se k soudu osobně, a to k roku, který připadal obyčejně v suché dni, v nichž soudové odbýváni byli. Tu nebylo mu dovoleno dáti se zastupovati nižádným poručníkem: nebyl-li přítomen a neohlásil-li se při veřejném „svědčení půhonů“ čili čtení všech zapsaných pří, kterým počínalo se soudní jednání každého roku, dávalo se proti němu „stanné právo“ (contumacia), a tím celá pře bývala ztracena. Ochrany proti takové nehodě nebylo jiné nežli dokázati psaním královým, že pohnaný zaměstnán byl jinde službou královou aneb zemskou, pak důkaz později vedený, že upadl byl do zajetí, aneb byla-li paní pohnána, že mezitím octla se v šestinedělích. Kdo však, dostaviv se v pravý čas k oukonu tomuto, přiznal se k půhonu osobně, mohl pak na místě jmenovati svého poručníka (commisarius) k vedení celé další pře, vyjímaje jediné přísahu, bylo-li jí potřebí. Mohlť i „hojemství“ žádati a ve srozumění s původem (žalobcem), jenž na každém roku byl přítomen, „vésti se k poklidu“ čili odložiti provedení žaloby k určitému roku pozdějšímu. Byloť to zajisté nepohodlí nemalé pro soupeře oba, že měli přítomni bývati na každém roku a vždy dávati pozor, došla-li již řada na při jejich.

Na nejvyšším soudu zemském, odbývaném, jak se rozumí, vždy veřejně, zasedali co soudcové po starodávném právu a obyčeji: 1. král a v jeho nepřítomnosti nejvyšší purkrabí na jeho místě; 2. knížata rodu královského; 3. čtyři již nahoře jmenovaní nejvyšší ouředníci zemští; 4. pražský biskup a probošt vyšehradský, později arcibiskup a biskupové olomucký i litomyšlský; 5. dvanáctero kmetů zemských a 6. tolik pánů českých, kolik se jich pokaždé sešlo k soudu. Všichni ti sedali na čtverých lavicích kolem, mřížemi (šraňky) od publikum oddělení; na blízké pak pavlači nacházeli se písaři desk zemských se svými kvaterny. Kromě toho měli ve šraňcích ještě místo: 1. řečník soudní, jenž sám jediný nahlas mluviti měl jmenem soudu a dle nařízení nejvyššího sudího; 2. obě ty strany, jichžto pře právě se rozhodovala. Za krále Václava museli soudcové všichni ještě zasedati k soudu ve předepsaném oděvu, dlouhé to a řásnaté „kukle“ černé. Kmetové zemští již při uvedení v ouřad kmetovství zavázáni byli přísahou, složenou tu jednou navždy: zdali však ostatní páni čeští co spolusoudcové pokaždé hned na počátku zasedání, aneb kdy jindy přísahati museli, o tom nám rozhodovati nelze.

Po slavném „zahájení“ soudu skrze řečníka volány jsou „do šraňků“ strany vedoucí pře v tom pořádku, jak opovědi jejich do starostových register byly zapsány. Při vstoupání do šraňků potřebí bylo zvláštní opatrnosti: původ zajisté (žalobce) povinen byl vkročiti do nich pravou nohou napřed, pohnaný pak levou nohou; chybil-li v tom kdo přes řečníkovo předešlé napomenutí, přičítáno to jakémus pomatení jeho ducha skrze zlé svědomí, a byla-li to již třetí chyba, které dopustil se u vedení té pře hned od počátku, tu ta pře byla již jakoby božím soudem souzena i ztracena bez pomoci pro toho, kdo tak pochybil. Řádné u soudu jednání počínalo se předčítáním jak žaloby, tak snad i relace komorničí o jeho té věci ohledání a vyznání svědků pod přísahou do desk zapsaných; potom pak dáno stranám volné slovo ku přímluvám. Pokud tudíž strany přednášely nové okolnosti aneb důvody ku prospěchu svému, potud musely jim všecky řeči, repliky, dupliky atd. dovoliti se, třebas by přelíčení jejich trvalo i déle nežli celý den; teprv když počínaly se točiti v kruhu věcí již řečených a známých, mohl nejvyšší sudí vyřknouti o konci debaty. Byla-li pak záležitost příliš spletitá, i cítila-li se která strana uměním svého soupeře křivě ohrožena, mohla prositi, aby jí buď jen několik kmetů, aneb i celá polovice pánů na soudě zasedajících ku poučení jejímu vydána byla, a ku prosbě té nejvyšší ouředníci zemští dle vlastního uznání svého buďto svoliti, aneb jí odepříti mohli. Kdykoli však svoleno, požívala i strana protivná práva rovného: a tudíž nezřídka vídáno, že celé kolegium soudců přítomných, rozděleno ve dvé, smlouvalo se se stranami, radou i poučením jim pomáhajíc. Ale jakmile nejvyšší sudí vyřknul byl o konci debaty, svolal všecky přítomné soudce ku „potazu“. Tu pak oni shlukše se uprostřed síně soudní, „choukali“, tj. umlouvali se potichu mezi sebou, až naprostá jich většina došla souhlasu o svém úsudku; však udál-li se stejný počet hlasů sobě odporných, rozhodovali o věci sami nejvyšší ouředníci zemští, ježto jináče neoučastnívali se rozsudku. Když pak potom soudcové zasedli opět na místa svá, povolal nejvyšší sudí dvé kmetů zemských k „vynešení nálezu“. Kmetové ti, poradivše se opět s jednotlivými soudci, uložili pak zespolka, pomocí písařovou, celé znění nálezu, kterýž pak po opětném sestoupení se soudců opravován, doplňován i konečně ustanovován byl. Hned potom vkládán týž nález do desk zemských a ohlašován nahlas. Strana vyhrávající podávala tudíž řečníkovi soudnímu dva památné peníze (denarii memoriales); přijal-li je řečník jmenem nejvyššího sudího, byla skutkem tím pře celá v nejvyšší instanci rozhodnuta i skončena tak, že napotom žádná strana více k ní vraceti se nesměla.

Jestliže ale při potazu většina zůstávala tak pochybnou, že soudcové o věci té rozhodnouti si netroufali, nařizována stranám obyčejně „přísaha“, a sice buďto s „očistníky“ (Eideshelfer), anebo bez nich, a také buďto se „zmatkem“ (error, confusio), aneb beze zmatku; za starší doby v té příčině také užíváno „božích soudů“ (železem ohnivým a vodou) a souboje, o kterýchž ale v 15. století neděje se již ani zmínka. Zato tím přísněji prohlédáno ku přísaze, zvláště měla-li se skládati se zmatkem. Jen čtyřikrát do roka, pokaždé před početím soudních zasedání, mohly přísahy takové skládány býti v kapli u Všech svatých na hradě pražském. Zvonění velikým zvonem, trvající celou hodinu, bývalo počátkem slavnostního toho oukonu: mezitím scházeli se všichni, kdo přísahati měli, ku kapli, čekajíce na její otevření. U přísahání mohla i sebemenší chyba, uznána-li byla za zmatek, zaviniti ztrátu celé pře, kupříkladu předstoupil-li kdo dříve neb později, nežli přišla naň řada, pokleknul-li aneb vstal-li dříve neb později, nežli mu bylo přikázáno, ba dotýkal-li se prsty svými krucifixu déle nebo kratčeji, nežli trvala přísaha jeho, považováno to již za „zmatek“, totiž za znamení zlého svědomí, a pře celá byla tím ztracena. Formule přísahy čili „rota“, jakž jí za starodávna říkáno, dle zadané žaloby od ouředníků při soudu pro každého přísahajícího zvláště sepsaná, byla tomuto, an klečel před oltářem, předčítána ne po kouscích, ale celá najednou, po čemž on ihned a bez chyby ji předříkati měl: chybil-li jakýmkoli slovem, mohla mu pak ještě po dvakrát předčítána býti; při třetím odříkaní však každá chyba jakož i každé třesení aneb zakoktání se vedlo ke ztrátě pře. Případ ten, že strany obě přísahavše proti sobě zmatku se nedopustily, byl sice velmi vzácný, ale nikoli neslýchaný: a tehdejší právníci nevěděli sobě při něm žádné další rady.

Když pak událo se původu čili žalobníkovi získati při buďto pravým nálezem soudním, aneb stanným právem, aneb soupeřovým zmatkem ve přísahání, byl povinen po čtrnácti dnech vyzvati soupeře svého, aby dobrovolně s ním se umluvil („dáti umluvu“). Nepodařila-li se umluva taková, mohl původ po uplynutí nových čtrnácti dnů žádati u zemského soudu o jednoho neb více ouředníků nižších ke „zvodu“, to jest k uvedení jeho do přiměřené částky statku pohnaného; zvodem takovým statek odsouzeného v jistých sice případech (dle povahy pře) již konečně a navždy původu odevzdán, ale větším dílem jen předběžně jako by obstaven býval, takže předešlý majitel o něm napotom již právem říditi nemohl. Odpíral-li pak tento i potom ještě povinné právní dostiučinění, následovalo zase po čtrnácti dnech takřečené „panování“. I toto vykonával nižší ouředník zemského soudu osobně, povolav k němu svědky z okolí: před těmito pak ze střechy některého stavení dvorů ke statku náležitých vytáhna několik šindelů aneb došků, spálil je uprostřed dvoru pod šírým nebem, a prohlásiv původa již za pravého majitele všech ve zvodu jmenovaných statků a osedlostí, přikázal lidem služebným a úročným, aby službami a ouroky svými napotom již jen ku původu samému hleděli. Od té doby odsouzenému, nechtěl-li vždy ještě podati se k umluvě, nezbývalo již nežli právo, splacením veškeré v žalobě a v líčení pře udané škody, též outrat soudních k tomu, pomoci sobě opět k majetku svému. Zmeškal-li také to celého půl druha léta, konečně místokomorník zemský osobně skončil celou tu exekuci soudním „odhádaním“ čili „vděděním“ dotčeného statku až do sumy již udané, jehožto dědičným majitelem stal se původ od té doby neodvolatelně a plným právem. I až do tohoto stadium musel každý akt u vedení pře zapisován býti do desk zemských krátce a stručně.[18]

Že při celém vedení pře, jakož viděti, veliká panovala přísnost ve formách, při exekuci pak nemalá povolnost a shovívavost, to vykládá se oumyslem starých zákonodárců odvoditi lidi od pření se u soudu a nakloniti raději k obyčeji a řádu zvolených mocných rozsudí aneb k dobrovolným umluvám. V témže smyslu rozuměti jest také kupříkladu hrozné alternativě, předepsané starým právem, kdykoli otec žaloval na únos dcery své. Dcera musela vyznati, byla-li unešena násilím, aneb svolila-li k únosu sama: po násilí povinna byla unositeli svému vlastní rukou stíti hlavu; ve druhém pak případu měl otec také vlastní rukou stíti netoliko unositele, ale i dceru svou. Bylať to věc přirozená, že pak obyčejně raději následovalo smíření a odpuštění nežli exekuce tak hrozná.

Vedení práva u královských desk dvorských v Praze podobalo se sice namnoze tomu, které u soudu zemského bylo v obyčeji, nebylo však vázáno formami a slavnostmi tak přísnými. Do područí soudu dvorského náležely netoliko všecky statky manské a majitelé jejich, ale po případech mohly spadati také veškery zpupné statky v Čechách bez výminky. Umřel-li zajisté který majitel, nepostoupiv svobodného statku svého nikomu plným právem (totiž zápisem do zemských desk), statek ten považován hned za odumřelý králi českému, jenž ho tudíž co manství propůjčiti mohl, komukoli za dobré uznal. Synové, dcery, bratří a jiní příbuzní, kteří po něm byli naživě, od té doby nemohli po něm více děditi, jakmile rodinný „spolek“, „hromada“ i „nedílnost“ u nich zrušeny a soudní „rozdíl“ statků rodinných, s podělením synů a dcer díly dědičnými, do desk zemských zapsán byl.[19] Každý otec odděliv zaživa děti své a vloživ díly každého z nich do desk zemských, se zbytkem svého jmění, jejž při rozdílu sobě byl pozůstavil, naložiti mohl naprosto libovolně a zapsati po smrti své kterémukoli cizinci. Neučinil-li toho, aneb nestalo-li se to ve formě právní, spadal statek takový, jak již řečeno, na krále. V každém takovém případu našel se u dvora „výprosník“, kterémuž král odoumrtí to propůjčil s výminkou, aby vedl důkaz u dvorského soudu, že právo k němu na krále spadlo. Statek takový, byl-li propůjčen z pouhé milosti královské, obyčejně slul „výprosa“; pakli byl dán za jisté služby králi prokázané, nazývali jej „výsluhou“. Výprosníku každému náleželo, aby takovou odoumrť na vlastní zisk a ztrátu dal prohlásiti v nejbližším z měst nahoře jmenovaných; komorníci soudu dvorského provolávali je pokaždé po třikrát, ale tak, že od jednoho provolání ke druhému nemělo minouti méně čtrnácti dnů. V proklamací takové každý, kdokoli ke statku odumřelému domníval se míti nějaké právo, volán byl k soudu dvorskému, aby je tam dokázal. Nejlepší a nejjistější takový důkaz býval vždy ten, když přinešen a předložen výpis z desk zemských, kterým nebožtík přiznal se kupříkladu, že byl dlužníkem toho, kdo vedl odpor, aneb některého z jeho „společníků“ neboli „hromadníků“. Příčině té máme pak hlavně za to děkovati, že tolik ještě pozůstatků zachovalo se potomstvu ze starých roku 1541 pohořelých desk zemských; neb nemalá část dochovaných posavad nejstarších kvaternů desk dvorských záleží právě z dotčených starých výpisů.

Veškeren obsah líčených dosavad desk zemských i dvorských, jakož také celá zásoba listin veřejných i soukromých, které z věku počínajícího 15. století až podnes dochovány jsou, učí nás zjevně, že počet svobodných zemanů, u porovnání s časy pozdějšími v Čechách, byl té doby nadmíru hojný, — pravda to, kteráž i z jiných starých svědectví jasně vysvítá.[20] Neb jakkoli vzmáhající se duch feudalismu přičiňoval se, aby stavové od sebe se dělili a rozdíly mezi nimi aby zostřily a upevnily se, nebylo přece té doby ještě čáry určité, kde chudý zeman čili majitel svobodného (žádným ourokům nepodrobeného) gruntu, přestávaje býti zemanem, stával se pouhým sedlákem, ačkoli není ovšem pochybnosti, že zeman bohatý co pán ouroční ipso facto počítán byl mezi urozence, to jest zemany a šlechtice ve smyslu věků pozdějších. Uvážíme-li však dosti hojné příklady, kde ouroční páni pozemky své těm samým ouročním lidem, kteří je vzdělávali, se vším „panstvím“ prodavše právem dědickým, jim také do desk zemských je vkládali;[21] uvážíme-li dále, že ponětí slova „dědiník“ a „svobodník“, se kterým teprv od časů Vladislava II. se potkáváme, v době předhusitské ještě naprosto bylo neznámé a cizí; a konečně připomeneme-li sobě, že i skutečný poddaný a ouročník měl právo pohnati pána svého k soudu zemskému osobně:[22] přesvědčíme se již z těchto skutků samých, že kastové rozdíly stavů a šlechty ve smyslu německém, visící na pouhém rodu, na počátku 15. století v Čechách ještě tak málo se byly ujaly a zdomácněly jako i tělesná poroba vůbec. Bylyť to zjevy a poměry, které teprv na konci téhož století zobecněly, jakož časem svým dokážeme místněji.

Právní poměry obecného lidu, zejmena pak lidu selského, co poddaného, k vrchnostem svým za panování krále Václava IV. jsou nám jak z nesčíslných listin o té věci mluvících, tak i ze všech souvěkých památek národní české literatury dokonale známy a nepodléhají ani nejmenší pochybnosti. Zakládalyť se, jakož již častěji připomenuli jsme, všude na smluvách zákupních (emfyteutických): nám aspoň v celé spoustě písemností toho věku neobjevil se ani jediný příklad, jenž by za výminku považován býti mohl, kdežto důkazů naopak jest nasnadě množství nesčíslné; a když tedy všem povinnostem mezi vrchnostmi a poddanými sloužily za základ umluvy positivné, netřeba dokazovati, jak podstatně stav takový lišil se od poroby. Sedláci byli povinni pánům svým pololetně o sv. Havle a o sv. Jiří „ouročiti“, to jest platiti jistý počet buď jen hotových peněz, buď také obilí, slepic, vajec atp. Někteří také měli konati jisté služby v lese nebo na poli aneb robotovati (obyčejně po 6 až 12 dnech do roka).[23] Nesmíme však pominouti mlčením, že bývalo v obyčeji mimo ouroky dotčené pánům za jistých příležitostí přinášeti takřečené „pocty“, to jest dary všelikého způsobu; což někdy u některých osob a okolností vzrůstalo až na požadavky obtížné. A ještě obtížnější bývaly povinnosti, ku kterým poddaní zavázáni byli za příčinou propůjčení pánům jejich na statcích manských soudů patrimoniálních;[24] jakož pak právomocí takové stalo se branou, kterou později (pod králem Vladislavem II.) poroba tělesná i skutečně do Čech se vloudila.

V běhu 15. století povstalé nepokoje a války husitské ničemu tak škodné nebyly a v ničem proměny větší nezpůsobily jako v postavení veškeré římskokatolické hierarchie, jejížto celé ústrojí zrušily na dlouhý čas: proto zdá se, že stručný přehled všech důležitějších církevních ústavů, kolejí, řehol a klášterů, jakž nám z počátku 15. století známy jsou, uznán bude zde na svém místě.

Celé Čechy v nejstarším svém objemu, tedy připočítaje k nim krajiny později odtržené (hrabství kladské s malým kouskem Slezska, okolí žitavské a Königstein s farou kotlavskou na severu, na západě pak město i okolí Mehringen) a vylučuje z nich Chebsko a Fridland, tvořily původně pražské arcibiskupství celé a částku biskupství litomyšlského. Biskupství toto, prostíravší se také přes částku Moravy, není nám co do vnitřního ústrojí svého dosti známo; tím více světla lze nám podati o dotčeném arcibiskupství. Objem jeho a rozdělení v 10 archidiakonátů i 51 dekanátů zračí se v popisu již nahoře podaném. Každý archidiakonát býval obyčejně oudu některému kapituly pražské přidělen a nadán zvláštními beneficiemi. Na dekanátství však po krajích arcibiskup dosazoval jednotlivé venkovské faráře dle vlastní vůle, nejsa přitom vázán ani městem, ani beneficiem kterýmkoli. Počet všech far arcidiecése pražské převyšoval 2000.[25]

Starodávné a po celá století jevící se snažení biskupů a potom arcibiskupů pražských za příkladem biskupů německých vymaniti se zpod světské moci panovníků českých a nezáviset nežli na vrchmocí římské říše bezprostředně, nepodařilo se nikoli; zůstávaliť povždy poddanými králů českých jak od počátku: to však nepřekáželo jim domáhati se moci vysoké a skvělého bohatství. Staliť se pány 17 velikých panství v Čechách;[26] mimoto panstvu kojetínského v Moravě, Lühe v Bavořích a menších statků množství. Dvořanstvo arcibiskupů leskem svým nejednou zápasilo s dvorem královským a celé zástupy manů i panošů bývaly vždy hotovy ke službě jejich.

Mezi kolegiátními chrámy a sbory čili kostely kanovnickými na prvním místě, jakož samo sebou se rozumí, nacházela se kapitula sv. Víta na hradě pražském. Počet kanovníků sotva kdy býval menší nežli 40, mezi nimiž 24 residenciálních, a za beneficia přikázáno jim více než sto vesnic buď celých, buď jen částečních. Probošt kapituly této sám pro sebe pánem byl celého panství volyňského a menších statků asi 12. Mimo ty počítalo se při chrámu sv. Víta 65 altaristů dobře nadaných, 24 mansionářů a jiných žáků (kleriků), vesměs ke 300 osobám. Druhý kolegiátní chrám byl sv. Petra i Pavla na Vyšehradě, jehožto probošt, jak již dotčeno, býval v počtu nejvyšších ouředníků zemských. Potom kostel Všech svatých na hradě pražském, jejž Karel IV. bohatě nadav, přikázal universitě pražské; dále proboštství a kanovnictví sv. Cyrila i Methodia ve Staré Boleslavi, sv. Jiljí ve Starém Městě pražském, sv. Apolináře na Větrově v Novém Městě tudíž (dříve v Sadské), sv. Kryštofora v Týně nad Vltavou; těž v Litoměřicích a na Mělníce; pak kanovníci u sv. Jiří na hradě pražském, nejstarší takový sbor v celé zemi, jenž ale v jistém ohledu podřízen býval abatyším svatojirským; konečně nejmladší takoví ústavové na hradech Karlštejně a Lipnici.

Klášterové řádu kanovníků řeholních (monasteria canonicorum regularium ordinis S. Augustini) nacházeli se v Roudnici, na Karlově v Praze, v Jaroměři, v Kladsku, v Sadské, v Rokycanech, Třeboni a Lanškrouně.

Klášterové řádu sv. Benedikta: a) mužského pohlaví: v Břevnově, v Kladrubech (s proboštstvími v Touškově a Přešticích), v Postoloprtech, na Ostrově (nad Vltavou u Davlí, s proboštstvími v Zátoně a Sv. Ivanu), sv. Prokopa na Sázavě, ve Vilémově, v Opatovicích, Podlažicích, u sv. Ambrože v Praze a klášter Slovanský (Na Slovanech čili v Emauzích, Nového Města pražského), b) Pohlaví ženského klášterové řádu toho byli: u sv. Jiří na hradě pražském, u sv. Ducha na Starém Městě pražském (slul též ad misericordiam domini) a v městě Teplici. Celestinského řádu klášterové byli na hoře Mojvíně (Oibin) nedaleko Žitavy a sv. Michala pod Vyšehradem.

Řádu premonstrátského klášterové byli na Strahově, v Teplé, Želivě a v Milevsku (s proboštstvím v Toužími). Jeptišky téhož řádu měly své chrámy v Chotěšově, Doksanech a Louňovicích.

Cisterciáci měli své kláštery v Sedlci, na Zbraslavi (Aula regia, Königsaal), v Nepomuku, Plasích, Oseku, Zlaté Koruně, ve Vyšším Brodě (Altum Vadum, Hohenfurth), ve Svatém Poli (Sacer campus na panství opočenském), Mnichové Hradiště (s probošty ve Žlebích a Jablonném), v Sezemicích, Skalici a ve Žďáru (na hranicích českých v Moravě). Jeptišky tohoto řádu přebývaly v Pohledu (Vallis S. Mariae, Frauental) a v Marientalu čili Žibřidicích v Žitavsku.

Řádu poustevnického sv. Augustina (Eremitae S. Augustini) klášterové byli u sv. Tomáše na Malé Straně v Praze, u sv. Dobrotivé (S. Benigna) na ostrově v Berounsku, na Pivoňce (Stockau), v Ročově, na Mělníce a v Bělé; též klášter jeptišek u sv. Kateřiny na Novém Městě pražském.

Řehola dominikánská měla svá sídla: u sv. Klemensa u mostu Pražského, v Budějovicích, Nymburce, Litoměřicích, Lounech, Turnově, Jablonném, Plzni, v Králové Hradci (klášter mariánský), v Klatovech, Pardubicích. Chrudimi, Stříbře a Jaroměři. Jeptišky té řeholy bydlily u sv. Anny na Oujezdě před Prahou, u sv. Vavřince neb sv. Anny na Starém Městě pražském a ve Hradci Králové (u sv. Jiří v předměstí).

Minorité (bratří sv. Františka) bydlili u sv. Jakuba v Praze, v Benešově, na Bechyni, v Litoměřicích, Hradci Králové, Plzni, Stříbře, Bydžově, Vysokém Mýtě, Domažlicích, Čáslavi, Mladé Boleslavi a Žitavě. Klarisinky měly domy své v Praze u sv. Františka, v Krumlově a v Panenském Týnci.

Křižovnického řádu kláštery byly: 1. řád německý, jejž Čechové obyčejně „křižovníky pruskými“ nazývali, měl své komendy v Praze (u sv. Benedikta), v Chomoutově, Hradci Králové, Drobovících, Řepíně, Běškovicích, Německém Brodě, Jindřichově Hradci a Plzni; 2. „křižovníci svatomařští“ čili špitálníci a maltézští měli hlavní sídlo své již tehdáž ve Strakonicích, takže veliký převor jejich slul vesměs jen „mistrem strakonickým“, pak komendy v Mladé Boleslavi, Manětíně, Žitavě, Kladsku ajv. 3. křižovníci Sv. hrobu (ordinis S. Sepulcri) na Zderaze v Praze, s jeptišským jim podřízeným klášterem ve Světci; 4. křižovníci s červenou hvězdou, jichžto generál slul povýtce „mistrem křižovnickým“ vůbec (vlastně supremus magister hospitalis s. Francisci cruciferorum cum stella in pede pontis Pragensis); 5. mnichové cyriačtí, jichžto představený v Praze slul obyčejně „převorem sv. Kříže“ (vlastně prior generalis monasterii S. Crucis Pragae ordinis S. Augustini de poenitentia beatorum martyrum) a měl komendy své v Pardubicích, Benátkách i v Orlíku (u Sudislavi ve Hradecku).

Ještě jiné kláštery jmenujeme tyto: 1. Kartouzy u Prahy (monasterium Horti S. Mariae virginis in Ujezd ordinis Carthusiensis); 2. troje abatyšství jeptišek řeholy de poenitentia S. Mariae Magdalenae, a sice jedno v Praze na Oujezdě, druhé sv. Anny u Loun a třetí v Zahražanech u města Mostu.

Zahraniční klášterové Staré Celly, Grünheim, Waldsasy, Wimberk, Drkolná (Plaga, Schlägel) a Grissau drželi také znamenité statky v Čechách.

Co do národnosti poměr Čechů a Němců za krále Václava lišil se od nynějška hlavně tím, že tehdáž ve větší části krajů nyní německých mluvilo se ještě vesměs po česku. Dle svědectví listin z doby oné i také z pozdější ve krajích západnich a severních, kupříkladu v okolí Hostouně, Přimdy, Tachova, Plané, Teplé, Toužími, Buchova, Doupova, Kadaně, Mostu, Teplice, Oustí nad Labem, Lipé a Jablonné, jakož i ve všech městech a vesnicích, kteréž od nich blíže ku Praze leží, lid obecný byl ještě pouze a čiře český: poněmčení těchto a všech odtud blíže ku Praze ležících míst a krajů událo se větším dílem za třicetileté války a skrze ni. Také na jihu země české čára, která dělila Čechy a Němce, o mnoho byla vzdálenější, ježto kupříkladu netoliko Krumlov, ale i Nové Hrady (Gratzen) měly obyvatelstvo české. Naproti tomu zdá se, že ostrovů německých uprostřed krajin českých, zvláště na pomezí moravském, dosti značně ubylo, ano kupříkladu celé okolí Německého Brodu bývalo někdy skutečně německým. Není také pochyby, že již za krále Václava celé pokrají mezi Chebem, Kynžvartem i Andělskou Horou, pak Ostrovem (Schlackenwerd), Hroznětínem (Lichtenstadt), Přísečnicí (Presnitz) a Chomoutovem, i celý hřeben Krušných hor vůbec až po Kámen Královský na Labi (Königstein), jenž ještě k Čechám počítán byl, obydleno bylo Němci; nápodobně Křibsko (Chřibsko, Kreibitz), Rumburk, Cvikov, Chrastava, Liberec (Reichenberg), Žacléř, Trutnov a Broumov; okolí děčínské a jablonské bylo smíšené. Živel německý sice za krále Otakara II. zakořenil se byl také ve větší částce královských měst a klášterů, ale ku konci 14. století již ho ubývati počalo, takže překlad německých knih práva magdeburského, zrcadel práva sasického a švábského do češtiny stal se byl pro mnohé z nich nutnou potřebou. Konšelé litoměřičtí byli městům na magdeburském právě založeným instancí vyšší; nicméně od většího počtu ve případech těžších vždy raději hledáno poučení v Magdeburce bezprostředně. Ta pak města, která vysazena byla městským právem českým, naučení takového hledávala již ne v Brně jako dříve, ale u konšelů Starého Města pražského.

Ve vyšší šlechtě české již ode 13. století, kde feudalismus zakořenil se v zemi, jeví se čím dále tím více žádost ustrojiti se vesměs po německu. Snažilať se často nadarmo, ale s urputností neunavnou, odděliti se co zvláštní kasta od ostatního národu, přednost svou pokaždé jen na pouhém rodu, tudíž na „urozenosti“ zakládajíc. Velikou pozornost a péči obracela ku krojům francouzským a německým, též ke smyslům a obyčejům rytířským, ne tak pro oučastenství ve vzdělanosti západní Evropy, tehdáž krom toho nevalné, ale více proto, aby zároveň pánům německým nabývala právních výsad a panování nad lidem ostatním. Proto nebyl to ani jazyk německý, o který by šlechtic český byl se staral, an sdíleje s jinými krajany svými dávnou nechuť plemennou, mluvíval také kupříkladu „prosím tě, nedělej se mi Němcem!“, když říci chtěl „nechtěj mi býti nepřítelem!“ Ale ke vzmáhaní se feudalismu v zemi, ke zřizování ouřadů a vlády dle způsobu německého přispíval jako z instinktu tak dlouho, až o století později došel skutečně svého cíle.

Z pamětí a zápisů souvěkých, týkajících se obchodu kupeckého, viděti jest, že Čechy jakož od počátku, tak i té doby ještě byly vždy jen státem rolničím (agrikulturním), ačkoli nenedostávalo se mu ani kupectva, ani řemeslnictva potřebného. Český obchod vývozní obmezoval se posavad ještě na samé plodiny přírodní, obilí, koně, voly, prasata, ovce, drůbež a peřiny vůbec atd. A obchodní politika tehdejší uznávala za dobré obtěžovati také tyto vývozy cly vývozními, takže kupříkladu z koně v ceně pěti kop grošů pražských aneb výše placen byl jeden zlatý, byl-li pak ceny menší, půl zlatého; ze sta volů dvacet šest zlatých, ze sta prasat šest zlatých a tolikéž ze dvou set kýt (latera carnium pernalium); ze sta ovcí čtyři zlaté; z centýře peří šest grošů pražských atd.[27] Taktéž podléhalo clu, cokoli do země vezeno bylo, fabrikáty všeliké, sůl, víno, jižní ovoce atp., a každé zboží podloudné (contrabanda) pokutováno neuprosnou konfiskací. Rozumí se tudíž samo sebou, že co do potřebných stráží na pomezí a silnicích (custodes metarum a stratarum regni) nikde nebylo nedostatku. Mnohem však obtížnější byla pro kupce zápověd voziti zboží svá jinou cestou nežli silnicí, kterouž králové pro zvelebení některých měst byli předepsali, takže kupříkladu každý „host“ čili kupec cizí, přijeda do Čech, povinen byl zboží své v Týně pražském několik dní vykládati na prodej.


  1. 488
  2. 489
  3. 490
  4. 491
  5. 492
  6. 493
  7. 494
  8. 495
  9. 496
  10. 497
  11. 498
  12. 499
  13. 500
  14. 501
  15. 502
  16. 503
  17. 504
  18. 505
  19. 506
  20. 507
  21. 508
  22. 509
  23. 510
  24. 511
  25. 512
  26. 513
  27. 514