Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Nové zvelebení Čech skrze Břetislava I.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Nové zvelebení Čech skrze Břetislava I.
Podtitulek: (Rok 1024—1061)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 212–225.
Licence: PD old 70

Proměny v Němcích i v Polště. Morava připojena opět k Čechám. Břetislav a Jitka. Oldřichovo vězení a smrt. Tažení Břetislava I. do Polska. Válka s císařem Jindřichem III. Uvedení zákona o posloupnosti starších na trůnu. Spytihněv II. a bratří jeho.

Řada skvělá císařů německých z domu saského, jenž byli uvedli Čechy v poplatnost a závisnost, skončila se smrtí Jindřicha II. (1024, 13. Juli). I poněvadž vévodové čeští od roku 1002 váženi byli jiným knížatům německým téměř veskrze zarovně, oučastnil se také Oldřich při volení nového krále v říši,[1] Kunrata Franského, učiniv tím první krok ku potomnímu důstojenství volitelskému králů českých, ačkoli tehdáž ještě právo k volení v říši nebylo tak určito a obmezeno jako později. Kunratem II. dosedl na trůn německý rod nový, takřečený dům franský, jenž jím skrze jedno století vládnul, zpočátku mocně a slavně, později ale v nestejné míře.

Důležitější však v té chvíli nežli v Němcích byla proměna, která v Polště stala se smrtí Boleslava Chrabrého, krále svémocného[2] († 1025, 17. Jun.). Co Čechům před šestmecítma lety, to přihodilo se nyní Polákům také: nesvorností a ničemností synů zmrháno krásné otcovo dědictví, zničena moc a zrušen blahobyt říše. Následoval po něm Měčislav II., příjmím Líný, jenž ale ukazoval se zpočátku dosti přičinlivým, zvláště když se mu chtělo zemí a dílů bratrských.

Bezprem čili Ota, bratr Měčislava II., byl Štěpánovi, králi uherskému, synovcem skrze matku svou Jitku, Boleslavovu někdy druhou manželku a sestru Štěpánovu. Vyhnán jsa od bratra ze svého oudělu, utekl se tuším nejprve k ujci svému, ačkoli o tom kronikáři mlčí.[3] Neboť již asi roku 1026 počal Štěpán proti Měčislavovi válku, ve kteréžto dobyv nejen Slovenska mezi Dunajem a Tatrami, ale i větší částky Moravy, však podržel obého pro sebe sám.[4] Teprv když Bezprem viděl se od Uhrů zklamána v naději své, obrátil se odtud brzy ku knížatům českým, brzy zase k císaři Kunratovi, jemužto sliboval podniknouti vrchnost německé říše, dostane-li se pomocí jeho na trůn polský. Císař ujal se ho tím ochotněji, čím protimyslnější bylo jemu Mečislavovo královského důstojenství sobě osobování. I ačkoli v prvních létech války o to povstalé (1028—1030) Němci sami trpěli ujmu a Měčislav mstil se proto na polabských krajinách dosti krutě, však později obrátilo se vše k neštěstí Měčislavovu i Poláků. Kunrat zdá se že i od uherského krále žádal, aby mu vrátil země na Polácích dobyté; jehožto odepření stalo se bezpochyby hlavní příčinou války brzy potom mezi nimi také vypuklé.

Knížata čeští neopomenuli užíti příležitosti k nabytí opět aspoň některé částky zemí jim od Boleslava Chrabrého někdy odjatých. Hned po Boleslavově smrti zdá se že Oldřich zmocnil se několika krajů moravských, až král Štěpán zamezil cestu dalšímu jeho dobývání. Zatím ale bujarý Břetislav (po staročesku „Brjačislav“), Achilles český, již dospěl byl k mužskému věku; jemu tedy svěřil otec vrchní správu nad vojskem silným, kteréž roku tuším 1028 vyslal k osvobození celé Moravy od cizinců; připojil se k tomu tažení také vévoda jeden polský, snad Bezprem sám,[5] z čehož souditi jest, že již neosoboval sobě proti Čechům práva k Moravě. Břetislav dokázal hned v prvním tomto boji všecku i chrabrost i jednotu ducha svého. Jedním ouprkem dobyv jako na překot celé země, poháněl před sebou pluky uherské, až konečně pokoj s králem Štěpánem uzavřený stanovil meze obou říší a pojistil jemu spolu jméno vévody moravského. Pravíť sám v listině o tom vydané,[6] že vzpomínaje na moc a slávu starých knížat země moravské, cítil se v nejhlubším srdci až k slzám pohnuta, když přišel na svatá ona místa, kdež někdy křesťanství tak krásně bylo prokvetlo, když uzřel slavný někdy Velehrad ve zříceninách a chrámy boží v něm zpustlé i zohavené, a to tím samým národem zohavené, kterémuž nyní zakoušeti dal veškeren důraz moci a hněvu svého. V pobožném nadšení ustanovil celou kořist uherskému vojsku odjatou vynaložiti na nové vystavení a nadání chrámů oněch, jakožto oběť kladenou na oltář toho, kterémuž zasvěceni a jehožto pomocí zase dobyti byli. Druhy své, kteří mu k vítězství dopomohli, podělil ouřady a statky: Zvěst stal se županem olomúckým, Luta, bratr jeho, županem pustimiřským, Ctibor županem brněnským, Radím přerovským, Velis, Tas, Mutina i jiní dostali jiné odměny. Péčí jeho potom opraveny hradby starých měst a hradů moravských a založena též nová města jako Spytihněv i Opava, kteráž pevnou zdí obehnána jsou, i ustanoveni zvláštní krajištníci čili vyšší ouředníci vojenští k hájení hranic proti Polákům i Uhrům.[7]

Když v měsíci máji roku následujícího císař Kunrat v městečku Thungen, k severu od Würzburka ležícím, smířil se s odbojným pastorkem svým, zdá se že nový vévoda moravský tam přítomen byv, zjednal sobě k důstojenství svému císařovu dobrou vůli. Cesta však tam i nazpět vedla ho skrze město Svinibrod (Schweinfurt), dávné sídlo markrabat ostfranských. Tu spatřiv sestru Oty Svinibrodského mladou Jitku, nejkrásnější kněžnu věku svého, a prudkou k ní láskou zahořev, přisahal, že jí sobě dobýti musí, byť v tom i zahynouti měl. Bylť i on krásen, udaten a milování hoden, a jsa dědicem i pánem dvou krásných zemí, mohl nadíti se, že ani u nevěsty, ani u příbuzných jejích oslyšen nebude: nechtěl však odvážíti se štěstí svého namlouváním a prosbami, kteréž za příčinou německé hrdosti jemu zdály se býti nejisté,[8] alebrž ustanovil dobyti jeho sobě smělým činem. Jednoho dne svátečního uvečer vloudil se s družinou svou nepoznaný do kláštera, ve kterémž Jitka vychovávána byla; i chopiv se jí, ana právě z dveří kostelních byla vystoupila, odnášel ji v náručí svém. Když pak za prvního hned o to pokřiku brány klášterní zavřeny a řetěz přes ně zatržen, aby vyjíti nemohl, on mečem řetěz proťav, prorazil sobě cestu, i s krásnou kořistí na rychlého koně se posadiv, odchvátal s ní. Někteří jeho druhové, opozdivše se, padli v oběť vzteku obyvatelstva i okrvavili šeredně. On pak zavítav s nevěstou k otci v Praze, pospíchal s ní do města Olomouce, kdežto jí co vévodkyni země moravské holdováno velením jeho již před koncem měsíce června (1029).

Roku 1030 císař Kunrat počal proti uherskému králi Štěpánovi válku po pravém břehu Dunaje ve dnešním Rakousku; nepronikl tam však daleko za hranice. A bezpochyby jemu ku pomoci, ač i sám své k válce příčiny maje, obořil se i Břetislav opět na Uhry a klestil sobě po levém břehu Dunaje mečem i ohněm cestu až pod Ostřihom;[9] čímž Štěpán přinucen jest ucházeti se u císařovice o pokoj. Břetislav činem tím získal sice sobě přízeň Kunratovu, ale se ztrátou lásky otce svého, jenž zanevřev z neznámých příčin proti císaři, usiloval byl ne pomáhati, ale překáželi jemu. Nevole mezi otcem a synem proto brzy najevo vypukši, trvala skrze několikero let. Zatím ale Břetislav zdá se že požíval tím větší lásky u otcova bratra Jaromíra, bezpochyby již dávno vazby své zproštěného.

Na podzim roku 1031 Měčislav Polský konečně utkán jsa z dvou stran, přinucena se viděl prošiti císaře o pokoj, postoupiti jemu Lužice od otce dobyté a poděliti se s bratrem Bezpremem, s Lutici spojeným, o částku říše polské. Ale sotvaže měsíc minul po zavření pokoje, již opět Bezprem povstav, vyhnal z Polska Měčislava dokonce; jenž pak, i od manželky své Rejčky zrazen a opuštěn byv, utekl se konečně k našemu knížeti Oldřichovi, ouhlavnímu někdy nepříteli svému. Pravíť pak sice někteří kronikáři, že potom Oldřich nabízel se vydati Měčislava císaři, by ho tento byl jen míti chtěl:[10] to však již proto pravdě nepodobné jest, poněvadž Měčislav, splniv všecky zavřeného míru články a výminky, již nebyl tehdáž více císařovým nepřítelem, kdežto zatím Oldřich nenáviděl Kunrata čím dále tím více. Brzy potom (roku 1032) Bezprem co tyran zavražděn jest a Měčislav, byv od Oldřicha propuštěn, snad i podporován, zmocnil se opět vrchu vlády polské.

Mezitím vévoda Oldřich, byv již několikráte od císaře Kunrata II. nadarmo volán, když konečně v létě roku 1033 dostavil se předeň v ležení u Werben, zatčen jest na rozkaz jeho a do vězení do města Řezna tuším zaveden.[11] Zatím Jaromír a Břetislav vládli společně zemí českou. Oldřich vězel až do velikonoci roku následujícího, kdežto na přímluvu císařovny propuštěn teprv na svobodu. Císař uložil mu za výminku, aby podělil se s bratrem Jaromírem o nejvyšší vládu a postoupil jemu polovici země české: on ale vrátiv se domů, hned zrušil přísahu bezděky složenou, a zmocniv se celé vlády opět, dal bratrovi oči vyloupiti, vypudil syna i z Moravy a postavil se u zjevný odboj proti císaři. Břetislav utekl se k císařovici Jindřichovi, vévodě bavorskému, jenž pak sám s vojskem do Čech přitáhnuv, smířil syna s otcem opět a obnovil předešlé poměry mezi nimi. Jaromír ale oslepený choval se napotom pokojně na hradě svém lyském. Tak stály věci, až Oldřich dne 9. Nov. 1037 umřel. Tu přichvátav Jaromír na hrad pražský a našed mrtvé tělo zlého bratra již ve chrámě u sv. Jiří položené, zaplakal nad ním, a odpouštěje mu všecky jeho křivdy, představil synovce svého Břetislava lidu plesajícímu za pána, sprovodiv ho sám ke stolci knížecímu. Ale že řečí v té příležitosti ke shromážděnému národu mluvenou urazil a rozjitřil opět dávní nepřátely své Vršovce, zavražděn jest potom brzy návodem starosty jejich Kochana Pyšného.

Jmenovali jsme Břetislava I. již nahoře obnovitelem říše české: a jméno to náleží jemu právem mnohonásobným. Připojiv zajisté Moravu zase k Čechám, zjednal říši spojené ten rozsah, který nebyv potom nikdy více změněn, zasvěcen jest všemi stoletími až podnes; práva panovníků českých ke Slezsku, nikdy cele neodřečená, uvedena jím opět ve skutek; spořádav též dědičnou posloupnost na trůnu českém, utvrdil jednotu říše a zrušil aspoň záhubné v ní paragium; naproti říši římské postavil se opět na tentýž stupeň samostatnosti, na kterémž stál byl někdy děd jeho; i také o zlepšení domácího zákonodárství staral se prospěšně. Jeho tedy panování, bohužel jen osmnáctileté, náleží mezi skvělejší doby dějin českých, kteréž i právě pod ním počínají zakládati se samostatněji na domácích pramenech.[12]

Bujarý a mladý panovník zdá se že hned na počátku panování svého jal se obmýšleti věci veliké. Nejenže všecky ty krajiny, které někdy Boleslav Chrabrý Čechům odjal, měly zase dobyty, ale i samo též Polsko mělo s Čechami v jednu říši spojeno býti, a Břetislav tudíž uvázati se jakoby dědičně netoliko v záměry a oučely starých Boleslavů, ale i v majetnost a vlasti jejich:[13] nadto pak měla samostatnost země české pojištěna býti navždy založením vlastního arcibiskupství českého. Okamžení zdálo se býti tomu příznivo. Polsko po nevčasné smrti Měčislava II. († 1034) v nezletilosti jediného syna jeho Kazimíra spravováno byvši některou chvíli od německé Rejčky, vdovy Měčislavovy, dosti nevhodně a protimyslně, vyhnalo ji konečně ze země i s synem a přinutilo hledati outočiště v Němcích; zato však octlo se brzy samo v tak žalostné bezvládě, že i méně chrabrá mysl, nežli byla Břetislavova, sotva by se byla udržela, by nevkládala se do ní násilím. Král uherský Štěpán byl již umřel a nástupce jeho ještě ve vládě se byl neupevnil; starý pak císař Kunrat II. měl dosti činiti v Itálii a proti Francouzům. Ba vše zdálo se lahoditi oumyslům Břetislavovým, když konečně i císař Kunrat (4. Jun. 1039) odebral se na věčnost: ale však potkala ho nehoda ta, že s Kunratovým synem Jindřichem III. právě nyní usadil se na trůnu císařském jeden z největších panovníků německých, an pak odvážil se veškeré moci své, aby nedal vzniku oučelům pro říši německou nebezpečným.

Již roku 1038 Břetislav byl všem Čechům i Moravanům kázal vstáti k vojně, pohroziv každému, kdo by se liknovati chtěl. Když se vojsko sešlo, táhl s ním nejprve před Krakov, hlavní někdy Boleslava Chrabrého sídlo; přikvačil prý co bouře neodolatelná na ty krajiny, potíraje vše okolo sebe; pevné hrady a města klonily se před ním, Krakov lehl popelem a hojné Boleslavovy poklady padly mu v kořist. O bitvě, která by se přitom byla strhla, není ani řeči; země nemající pána, domácími rozbroji zemdlená, nebyla schopna k řádnému odporu, aniž zdá se, že by vpád nepřátelský byl sjednotil proti němu strany v ní se potýkavší. Přece však potřebí bylo dvojí výpravy, aby zmocniti se mohl všech těch krajin daleko rozlehlých. Roku následujícího Břetislav, dobyv a popleniv ve Slezsku město Vratislav, přitáhl k ohraženému lidnatému městu Gedci, jehožto starší a obyvatelé vyšedše jemu vstříc s prutem zlatým v rukou (na znamení, že se vzdávají), prosili jej, aby pokojně do Čech přestěhovati se mohli, což se pak i stalo.[14] Potom obrátilo se vojsko ke hlavnímu někdy městu Hnězdnu, jenž ačkoli přírodou i uměním pevné bylo, dobyto však jest bez nesnáze. Bohaté ozdoby chrámů tamějších, zlato i drahé kamení, odnešeny jsou do Čech: avšak ještě bolestněji nesli Poláci ztrátu pokladu svého nejsvětějšího, kostí totiž sv. Vojtěcha. Biskup pražský Šebíř uložil byl vojínům zdivočelým třídenní půst a pokání, dříve nežli tělo svaté zdvihnouti se smělo; Břetislav pak chopil se příležitosti té k ohlášení, dle rady biskupovy, některých nařízení a zákonů pro mravní polepšení lidu českého a vykořenění obyčejů někdy od Vojtěcha zvláště káraných; kterážto nařízení přijata i přísahou všech přítomných utvrzena jsou.[15] S velikou nádherou a oslavou i s poklady hojnými vrátivši se výprava do vlasti, rozbila stany své dne 24. Aug. u potůčku Rokytnice mezi Libní, Vysočany a Hloupětínem, aby nazejtří brala se slavným průvodem do hlavního města. Ihned za jitra potom vyrojilo se takové množství lidu z Prahy průvodu tomu vstříc, že dlouhým jeho řadám široké pole sotva prý stačilo. Kníže a biskup nesli sami kosti svatého mučedníka; za nimi šli opatové s ostatky svatých pěti bratří, arcipříšti s tělem někdy arcibiskupa Radima, jiní pak kněží s velikým krucifixem z ryzího zlata, jímž někdy Boleslav Chrabrý třikrát se sám byl zvážil, jiní zase s třemi obrazy zlatem, perlami a drahým kamením obloženými; potom vezeno na více nežli sto vozích zvony a jiné kořisti z Polska, a konečně následoval zástup vzácných vězňů polských, vše se spoutanýma rukama[16] — tedy ovšem skutečný triumfální průvod, ačkoli, pro stud, bez vozu triumfátorského.

Sláva však i radost ta již napřed zkaleny byly. Nejen zajisté Rejčka, vdova Měčislavova, nemohouc bez žalosti dívati se i zdálí na neštěstí vlasti té, které syn její někdy vévoditi měl, utekla se byla s žalobou a prosbami k novému německému králi Jindřichovi III., ale i na dvoře papeže Benedikta IX. ozýval se nářek nad poskvrněním a zpuštěním církví polských. Jindřich III., maje tytéž příčiny neoslyšeti Rejčky jako předek jeho Jindřich II. někdy Jaromíra, ujal se jí hned srdnatě a odvážně. Sotva dosednuv na trůn, opověděl bez odkladu válku proti Břetislavovi a počal ji hned i osobně (asi v červenci měsíci 1039). Tak rychlé změny byl se ale kníže český tuším nenadál. Slyšev, že Němci již na českém pomezí stáli, an meškal ještě daleko kdesi v Polště, muselť pro zachování Čech a Prahy odvážiti se i nejtěžších obětí. Protož kázal vydati králi devítiletého prvorozence svého Spytihněva na rukojemství, že dostojí žádostem Jindřichovým, nám nyní neznámým. Tou pak zástavou dal se král tím snáze uchlácholili, čím více i jiné důležitosti neméně pilné jej k západu zase volaly.[17] Skutek však ten nemohl nezkaziti knížeti českému i útěchu nad vítězstvími v Polště, i naději stálého tam panování; proto také zvláště zdá se, že pospíchal byl uchrániti v Praze bohaté onyno kořisti polské.

Při dalším o míru jednání podvoloval se sice Břetislav ke starodávné roční dani české 120 volů a 500 hřiven stříbra i k věrnosti čili k nevzpírání se naproti říši: ale odepřev navrátiti země a kořisti polské jakožto věci ku právnímu mezi Čechami a Němci poměru nenáležité, osvědčoval se, že podstoupí raději cokoli, nežli by se zavázal k novému jhu naproti Němcům. Pročež vida nevyhnutelnou o to válku před sebou, strojil se k ní úsilně a spolčil se také s Petrem, králem uherským, jenž již prve sám též počal byl válku proti Jindřichovi III.

Léta následujícího, v den Nanebevzetí Marie Panny stála pojednou dvě německá vojska na hranicích země české: první a silnější, vedeno jsouc králem samým, hýbalo se z města Kouby přes Šumavu; druhé, pod správou mohuckého arcibiskupa Barda i míšenského markrabí Ekkarda, hrozilo vpadnouti od hradu Donína skrze Krušné hory. I Břetislav tedy rozdělil vojsko své: s jedním oddělením táhl sám k Šumavě proti králi, druhému kázal pod správou bilinského župana Prkoše hájiti pomezí míšenského. Ve vojště králově nacházel se samý květ šlechty německé; mezi nimi také Břetislavův svak Ota, markrabě svinibrodský, co vůdce zvláštního pluku. Břetislav užívaje přirozené pohody země české, dal nadělati zásek po hranicích a za nimi zákopů a tarasů, do nichžto postavil částku lidu svého, jiné rozděliv do záloh po lesích. Hlavní proud vojska německého táhl po řece Koubě přes Osí (Eschelkamm) a Nový Trh ku Kdyni;[18] jinou pak stranou kázal Jindřich markrabi Otovi obejiti vojsko české a utkati je zzadu. Když však den 22. srpna hrabě Werinhar, králův korouhevník, s houfem vybraným obořil se na zákopy české nevhod ouprkem, zahynul tam i s hrabětem Reinhartem a se všemi svými v přívalu střel a v zádavě od záloh českých; korouhev králova padla Čechům v kořist; a nazejtří, když markrabě Ota přilnul také k zákopům, poražen jest i on a na outěk obrácen, ztrativ na bojišti hrabata Gebharda, Wolframa i Ditmara, též mnoho šlechticů. Tu Čechové dosáhli ouplného vítězství, potřevše v boji nejudatnější muže vojska nepřátelského a zajavše veliký počet jiných, takže málo Němců zachovalo se outěkem, ku kterémuž německý poustevník Vintíř, v okolí onom bydlivší, ukázal jim cestu. Vystavěli pak potom na slavném tom bojišti kapli sv. Václava, dědice českého, na věčnou památku.

Mezitím, any tyto věci na západu se dály, bojováno na severu země české ještě bez prospěchu. Vojsko míšenské již bylo plenilo zemi od Chlumce až ke Hněvinu mostu. Tam tedy pospíšiv si Břetislav, utkal nepřátely dne posledního srpna i přinutil je ustoupati, když jim i zde tři čelní páni, Gerold, Radulf a Buko, zahynuli. Další boj přetrhal poustevník Vintíř, nesa markrabím od krále zprávu o porážce jeho a rozkaz, aby neprodlévajíce opustili Čechy.[19]

Válka česká byla první, kterou vedl Jindřich III. co král německý; její nezdaření jevilo tím větší důraz na mysli lidské, čím hojnější a bolestnější byly ztráty, ježto v ní utrpěti bylo předním rodům německým. Snížení tak krutého nemohla snésti vysoká mysl panovníka onoho; muselť odvážiti se vší moci své, aby bojem novým a zdárnějším opravil čest a moc i vážnost svou zase. Mezitím ale k vykoupení vězňů svých vrátil Břetislavovi syna jeho Spytihněva. Tento mladý znamenitý kněžic zdá se že nechován na dvoře německém s tou šetrností, která stavu a rodu jeho náležela; cit zajisté jeho proti Němcům rozdrážděn byl a nenávist k nim byla napotom přední náruživost jeho života.

Roku 1041 v též letní době, na těchže místech a pod touže správou jako vloni dostavilo se opět dvoje vojsko německé, jenže tenkráte ještě hojnější a silnější a pod vůdci již mnohem prozřetelnějšími. Naučením bezpochyby Vintířovým[20] (an v Šumavě již po třicet let poustevničiv, znal všecky její prosmyky a zakládal byl sám stezky na mnohých místech) vojsko Jindřichovo překročilo tenkráte hranice české na jižnějším nežli vloni místě, kde jich méně pilně ostříháno; i obšedši tudíž upevněná Čechů stanoviště, dostalo se beze vší ztráty dovnitř země. V Bílinště pak župan Prkoš, mající správu nad Moravany a třemi pomocními pluky z Uher, dav se ukojiti zlatem saským, ubránil se Němcům jen naoko. Tak otevřena země nepřátelům z obou stran zradou, a Břetislav, jakkoli chrabrý byl, musel před nimi ustoupati. Jindřich převedl válku až na pravý břeh Vltavy, tuším že tehdáž méně chráněný, pleniv ohněm a mečem, cokoli zasáhl; a přece minulo čtyrmecítma dní, než dorazil až ku Praze, kdežto potom z Žižkova vlály praporce jeho proti Pražanům. Také markrabě Ekkart stejnou dobou dostavil se s zástupy svými na levý břeh Vltavv.

Ještěť proto nebyla pro Břetislava ztracena všecka naděje. Mohlať Praha, pevnou zdí jsouc ohrazena, pomocí lidu z okolí tam se uchránivšího dlouhému odolávati obležení a Němci pak mohli nastávající zimou, nedostatkem potravy a píce v zemi popelněné, ano i novými z dalších krajin říše české přivolanými bojovníky octnouti se posléze v opravdovém nebezpečí. Přece však kníže český uzřev, an již i biskup Šebíř přivinul se byl ku králi, dal se uprositi od manželky své,[21] aby v ležení německém o pokoj jednáno bylo. Trvaloť několiko dní, až konečně Břetislav odřeknuv se Polska, podniknul opět pod říši německou a zavázal se ku placení staré roční daně; nadto pak slíbil, že přijda ku příštímu knížecímu sjezdu do Řezná osobně, přinese tam a složí zadrženou daň posledních tří let najednou. O povýšení kostela pražského na arcibiskupství nebylo již dále řeči, ačkoli přítomný tu také arcibiskup mohucký Bardo hrozil byl Šebířovi, že ho požene proto před synodální soud svůj, an mimo jeho vědomí směl u papeže o takovou věc se pokoušeti. I jakkoli krušné musely býti výminky takové vysokopnoucímu se duchu Břetislavovu, přece podvolil se jim a splnil potom věrně, cokoli byl slíbil. Nevšecken prospěch z dosavadního jeho snažení byl tím zmařen; zůstávalať při něm ještě země vratislavská ve Slezsku a nižádné nové břímě nebylo na Čechy uvaleno;[22] Jindřich pak spokojil se ziskem tím, aby nepřišel oň zoufalým snad boje obnovením. Zrádného ale Prkoše potom do Bíliny řeky uvrhli, osekavše mu ruce i nohy.

Papež Benedikt IX. byl také pohnal k soudu svému knížete i biskupa českého za příčinou porušení posvátných míst ve Polště a vyhrožoval jim za to klatbou: vyslanci však Břetislavovi, vypraveni byvše s dary hojnými, omluvili věc tu, jak uměli. Jednání o to, spojené s prosbou o povýšení Prahy na arcibiskupství, prodloužilo se na mnohá léta, až konečně od arcibiskupství puštěno a knížeti rozkázáno postaviti klášter na smíření za pych nad církvemi v Polště učiněný. Z toho povstal roku 1046 podnešní kolegiátní chrám v Staré Boleslavi, od Břetislava hned zpočátku krásně vystavený a bohatě nadaný. Také sázavský klášter a opat jeho Prokop († 1053) kochali se ve štědré přízní panovníka tohoto.

Od té doby požívaly Čechy a Morava stálého pokoje pod Břetislavem. Kníže rád chodívav k Jindřichovi III., kdykoli tento byl nablízku, přijat býval pokaždé se zvláštní ctí. Zdali domnělé právo starých knížat a králů českých, opovídati osobní příchod svůj ke dvoru císařskému zážehem několika vesnic, jako stará pověst praví, mělo již od Břetislava původ svůj, nedá se rozhodnouti. Právo toto, ač snad nesvolené, alevšak skutečně požívané, mělo tuším chrániti panovníky české, aby nebyli tuze často voláni ke dvoru císařovu.[23] Břetislav oučasten byl také uherských válek Jindřicha III., vedených nejprve k usazení tam opět krále Petra, jeho spojence, roku 1041 odtud vyhnaného, potom pak, po Petrově oslepení (1047), k odporu proti jeho nástupci Ondřejovi (1051). O skutcích jeho uvnitř české říše jen tolik víme, že dal hraditi Prahu novou zdí a představil nejstaršího syna Spytihněva již asi roku 1048 Moravanům za knížete, an od té doby v Olomouci byl dvorem. Takéť obnovil Břetislav na hranicích země české i moravské řád krajištní, jímžto tamější obyvatelé k ochraně pomezí na způsob vojenský postaveni byli pod správu zvláštních vůdců, totiž krajištníků, nedadouce nepřátelům do země jízdy činiti.

Kromě Spytihněva měl Břetislav od manželky své Jitky ještě čtvero synů, Vratislava, Kunrata, Jaromíra i Otu, a dvě dcery, Boleslavu i Dymut. Mimoto připomíná se v pozdějších listinách také bratr jeho, jménem Vratislav, kanovník pražský. Přední páni zemští za panování jeho jmenují se: v Čechách Boreš, Všebor, Božej, Buz, Tas, Epa, Znata, Lutohněv, Liutbold a jiní; v Moravě kromě nahoře jmenovaných Žehrat, Rudolf, Beneš, Smil, Miroslav, Jarohněv, Prostěj, Jaroš a jiní. Všickni tito, byvše spolu také v ouřadech zemských neb dvorských postaveni, nazýváni jsou župané neboli hrabata (comites, Grafen).

Roku 1054 měv již snad tušení o brzké smrti své, pořídil o posloupnosti v říši a o jiných právních poměrech dětí a potomků svých. Aby odstranil příčinu někdejších válek s Poláky, postoupil králi Kazimírovi ve Slezsku Vratislavi, města i země, avšak za roční daň 30 hřiven zlata i 500 hřiven stříbra, kterou on i potomci jeho měli platiti panovníkům českým. K upevnění však domácího pokoje v národu svolal Čechy a Moravany na všeobecný sněm zemský. Jak škodné bylo panovavší dotud paragium v domě knížecím, jevilo se bylo ještě z příkladu nejbližších jeho předchůdců; rozdělování říše mezi bratří a strýce, z nich vždy jeden předčiti měl nad druhými, dávalo vždy hojné příčiny k nespokojenosti jak panujícímu, tak i podřízeným jemu knížatům: a přece věk onen neznal jiných prostředků k bezpečnému a slušnému zaopatření mladších kněžiců nežli nadání ouděly knížecími. Břetislav tedy, jsa již sám jediný rodič a předek všech potomních Přemyslovců, vynesl pragmatický ten zákon: aby Čechy nikdy více děleny nebyly, jsouce napotom celé vždy jen jednomu knížeti poddány; aby po něm budoucně vždy věkem nejstarší mezi syny a potomky jeho dosedal na trůn, pak aby ostatní knížata z domu panujícího, podělováni jsouce od velikého knížete[24] zvláštními ouděly na Moravě, poslouchali jeho co pána svého, aniž pak mimo vůli jeho zavazovati mohli statky své. Pročež povolav ihned nejstaršího syna Spytihněva co nejbližšího nástupce svého do Čech, odevzdal mu k výživě důchody kraje Žateckého; jiným synům, Vratislavovi, Kunratovi a Otovu, postoupil se jménem vévod čili knížat moravských onomu Olomouce, těmto Znojma i Brna; Jaromír oddán jest na kněžství a slíbeno mu biskupství pražské po Šebířově smrti. Nařízení tato dal Břetislav stvrditi sněmem vůbec a přísahou všech i každého sněmovníka zvláště.[25]

Nelze zapírati, že zákon tento, na kterémž potom se zakládalo právo posloupnosti v říši české skrze půldruhé století, byl v okolnostech tehdejších moudrý a prospěšný. Nezletilost panujících knížat a vláda poručníků, ve středním věku vždy nebezpečné, odstraněny jím téměř docela; na trůn dosedli napotom jen muži v životě a správě lidských věcí již zkušení; maje každý Přemyslovec stejné právo i stejnou naději dočkati se vlády nejvyšší a státi se panovníkem celému národu, musel sobě také na tom dáti záležeti, aby řád tento zachován byl v moci své; takéť velikému knížeti nenedostávalo se nikdy prostředků zákonních k udržení na uzdě ctižádosti bezměrné a ke zmaření i ku potrestání všech pokusů převratných, kteréž by nespokojení jeho strýcové snad činiti chtěli. Že ale přece potom nastala doba, kdež i tento zákon, potrativ moc svou, neuchránil země všelikých neřestí, an počet potomků Břetislavových množil se skrze čtvero pokolení v poměru více nežli geometrickém, to věru nesluší aspoň přičítati zákonodárci samému za vinu.

Do Moravy jeda, roznemohl se Břetislav ve Chrudimi[26] a umřel tam 10. ledna 1055, nejsa ještě ani padesátiletý. Ačkoli statné po sobě zanechal syny, přece ztráty jeho dlouho želeno v Čechách a památka jeho zachovala se ve zvláštní cti a vděčnosti jak u knížat samých, tak i u národu vůbec. Pochován jest ve hlavním kostele sv. Víta v Praze. Po smrti jeho Spytihněv II., dle nového zákona ode všech mužů národa českého, velikých i malých, společnou radou a vůlí stejnou za velikého knížete neboli vévodu volen jest,[27] to jest za pána uznán, na stolec knížecí slavně posazen a jemu tam poslušenství slíbeno. Píše se o něm, že byl velmi krásné postavy, černovlasý s dlouhou bradou, tváře veselé, lící nad sníh bělejších a uprostřed pozardělých, a že moudře si počínal, uměje chovati se vhod i přísně i laskavě; slovem, že byl muž cele hodný a spanilý.[28]

Chválu takovou bylo by potřebí poněkud určitěji obmeziti, kdyby zakládala se na skutku stará pověst ta, že sotva dosednuv na trůn, hned první den panování svého vydal rozkaz, aby Němci všickni vyhostili se z Čech za tři dni; zvláště kdyby i to také pravdou bylo, že ani matce své neodpustiv, ji z pouhé proti Němcům nenávisti vyp udil ze země jako jiné příchozí.[29] Nenávidělf arci Němce, od nichž někdy příkoří byl trpěl, a protož můžeť to býti, že vypověděl mnohé z nich ze země, jako například pyšnou abatyši svatojirskou, od níž byl pohaněna se cítil. Avšak nám i listiny i stará svědectví poskytují důvody na to, že Němci rozličného stavu bydlili za panování jeho v Čechách, požívajíce ochrany zákonů.[30] I sama jeho manželka Ida z Vitína pocházela z rodu původně sice slovanského, ale již tehdáž poněmčeného.[31] Máti pak jeho zabrala se hned zpočátku sama do Olomouce ke Vratislavovi, ana majíc tři nejmladší své syny v Moravě, žádala sobě jistě raději přebývati u nich nežli v Čechách takořka o samotě.

Svornost bratrská netrvala bohužel i zde dlouho. Jmenovitě Vratislav zdá se že nechoval se dle vůle otcovy a bratrovy, počav záhy osobovati sobě v zemi své právo nepodlehlého panovníka a na velikého knížete nic se neohlédaje;[32] což tuším nehaněno jemu od matky, následováno ode mladších bratří a chváleno od lidu moravského. Takovému však rušení zákona nedávno teprv ustanoveného a tolikerými přísahami stvrzeného Spytihněv nesměv se dívati, pro příklad a výstrahu hned vydal se na přísnost. Nejprve povolav do Chrudimi jakoby ke sněmu předních Moravanů zejména do tří set osob, když přišli, vězil je a rozdělil po městech českých co rukojmě za pokoj a poslušenství krajanů jejich. Potom táhl zbrojnou mocí na Olomouc. Vratislav ale nedočekav jeho, utekl se s matkou k Ondřejovi, králi uherskému; na Moravě nezůstali než mladá Vratislavova manželka i dva bratří, ježto Spytihněv odvezl s sebou do Čech, a na dvůr svůj je vzav, ustanovil jednoho nad lovčími, druhého nad kuchyní, ve vládu pak Moravy celé uvázal se sám. Svatku svou dal chovati županu neboli hraběti Mstišovi na hradu Leštně, kdežto s ní nelidsky nakládáno, an surový strážce její neostýchal se i v noci poutat nohu její ke své; potom ale, když se přiznala býti těhotnou, poslána jest za manželem svým. Ubohá paní nesnesla dvojího toho týrání; ourazem na cestě umřela, nedojevši ještě manžela svého, k jeho velikému zármutku.

Teprv později, když Vratislav, poživ přízně Ondřejovy, stal se zetěm krále toho, smířil se, snad jeho způsobením, opět s bratrem Spytihněvem a navráceno mu zase knížectví; takže v listinách od roku 1059 nalezáme jej opět býti vévodou moravským a pánem olomuckým. Avšak to jeho smíření bylo jen naoko, an za protivenství, které snésti byl musel, vymstil se krutě i po mnoha létech teprv na dětech bratra svého.

O věci nábožné a církevní dbal Spytihněv se zvláštní horlivostí; v kostele vykonával pobožnost svou uprostřed kněží s tou pilností a setrvalostí, která jim samým sloužiti mohla za příklad. Pročež není se čemu diviti, že i theologických hádek se nevzdaloval. Jedna z nejtužších onoho věku vedena za příčinou Cyrilovy a Methodiovy liturgie slovanské, která tehdáž byvši zvláště v sázavském klášteře chráněna, měla ještě v Čechách mnoho ctitelů. Dav se přemluviti, jako by ona vedla ku pokrytství a kacířství,[33] svolil k vypuzení ze země opata Víta, synovce svatého Prokopa, i mnichů jeho slovanských; kteřížto když ustoupili do Uher, uveden jest na místo jejich opat obřadu latinského, Němec rodem. Mimoto však založil Spytihněv sám pro svou památku kolegiátní chrám sv. Štěpána v Litoměřicích, kterýžto bohatě jsa nadán, udržel se v bouři všech potomních století a později povýšen jest i na důstojenství biskupské a katedrální.

Nelze rozhodnouti, nesnažil-li se již i Spytihněv proměniti knížecí svou čepici v korunu královskou, ano to všickni téměř Břetislavici pokládali sobě za vrch ctižádosti. Zdá se skutečně, že za příkladem Štěpána Uherského a polského Boleslava obrátil se s žádostí o takovou ozdobu ke dvoru římskému, slibovav za to stolici Petrově daň ročních sto hřiven stříbra. Papež však Mikuláš II., nechtěje bezpochyby říši německé dáti příčiny ke stížnostem, poslal mu namístě koruny mitru, to jest biskupskou kápi hranostajovou s příslušnou k ní ozdobou; nový to znak důstojenství, nemající politického významu a nepropůjčený po tu dobu ještě žádnému knížeti světskému, později ale dosti často užívaný.[34]

Roku 1060 dav Spytihněv obořiti starý, ještě od sv. Václava ku podobenství římských rotund vystavený kostel sv. Víta i s kaplí sv. Vojtěcha před ním za příčinou těsnosti jejich, položil základ k novému, prostrannému a též okrouhlému chrámu na témž místě a staral se horlivě o brzké jeho dostavení: avšak nedočkal se ho více, an dne 28. Jan. 1061 nenadále umřel, stáří teprv 30 let. Nazván byl po smrti otcem žáků (to jest duchovních lidí vůbec) a ochráncem vdov. Poslední toto jméno přiřčeno mu za příčinou příběhu zvláštního, jejž zaznamenal nejstarší náš letopisec Kosmas, ve mládí svém jemu souvěký. Když totiž jednou táhl do pole pokořit odbojného pána českého a družina jeho s korouhvemi již byla předešla, vdova jakási hořekujíc prodrala se až k němu, a líbajíc nohu jeho ve střemenu, oupěla o pomoc a ochranu proti násilí mocného protivníka. Kníže sliboval ji, až jen vrátí se z pole. Jak ale, vece žena, nevrátíš-li se, pane, kdo pak mne ochrání? Proč odkládáš konání spravedlivosti? Ihned sestoupiv s koně, odložil boj na jiný čas a zasedl k soudu, jímž zjednáno vdově ouplné právo. „I co říkáte vy k tomu,“ dí přitom Kosmas,[35] „vy novověcí knížata, kteří nedbajíce ani na mnohých vdov spojené nářky, také hořekováním tolikerých sirotků pyšně jen pohrdáváte?“


  1. 287
  2. 288
  3. 289
  4. 290
  5. 291
  6. 292
  7. 293
  8. 294
  9. 295
  10. 296
  11. 297
  12. 298
  13. 299
  14. 300
  15. 301
  16. 302
  17. 303
  18. 304
  19. 305
  20. 306
  21. 307
  22. 308
  23. 309
  24. 310
  25. 311
  26. 312
  27. 313
  28. 314
  29. 315
  30. 316
  31. 317
  32. 518
  33. 319
  34. 320
  35. 321