Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Čechy za krále Václava III.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

 

Údaje o textu
Titulek: Čechy za krále Václava III.
Podtitulek: (Rok 1305—1306)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 165–169.
Licence: PD old 70

Králova osobní povaha. Pokoj s králem Albrechtem. Postoupení koruny uherské. Rozpustilé chování se Václava III. Válečný pochod proti Vladislavovi Lokétku do Polska. Václav III. zavražděn v Olomouci oukladně. Vyhynutí rodu Přemyslova na trůně českém.

Když po smrti krále Václava II. jediný jeho syn Václav III., dosednuv na trůn otcovský, počal se psáti „z boží milosti král český, uherský a polský“, nedomýšlel se tuším nikdo, v jakém nebezpečí nacházel se staroslavný rod přemyslovský a nad jak děsnou propastí octnul se s ním stát i národ český. Rod ten královský ovšem již od půlstoletí stál byl téměř pořád, jak se říká, jen na dvou očích, a proroctví oddávna v lidu rozhlášené ujišťovalo, že panovati bude do konce světa:[1] to i ono uvodilo jak krále, tak i lid do bezpečí a bezstarostnosti, za kterýmiž konečně oba znenadání octli se v záhubě.

Při prvním nastoupení vlády mladého, teprv šestnáctiletého Václava bylať ovšem čáka dlouhého jeho a šťastného kralování. Za to ručily jeho zdravé tělo, krásná postava, dobré srdce a výtečné dary ducha; mluviltě čtyrmi jazyky, česky, německy, maďarsky a latinsky stejnou hbitostí a přitom, věřiti-li lze soudu jednoho vrstevce, s nevšední ozdobností a výmluvností. Napomínaní otce umírajícího utkvělo mu bylo zpočátku hluboko v srdci, a proto snažil se ve všem následovati jeho příkladu. Nejvyšší ouředníci zemští ponecháni všichni ve svých ouřadech a také v politických poměrech nemělo tu chvíli nic měněno býti.

Válečné toho léta přípravy proti Albrechtovi nevedly tenkráte ke skutečné válce, protože Albrecht naprosto nebyl v stavu obnoviti outok svůj a Václavovi II. již nemoc jeho překážela chápati se nezvyklé v boji ofensivy. Když tedy král ten umřel, pospíšil si Albrecht vypraviti posly do Prahy k jednání o pokoj. I podařilo se, ovšem na ujmu koruny polské, umluviti se tak, že strýci obou králů Janovi Habsburskému mělo Míšensko postoupeno býti a že Albrecht odřekl se všech požadavků ku koruně české, jež před dvěma léty byl činiti počal. Tak tedy pokoj již 5. srpna uzavřen byl v Praze a ratifikován od Albrechta v Normberce vydaným zápisem dne 18. srpna.[2] Král zajisté český uvolil se postoupiti markrabím braniborským směnou do zástavy Pomořany své za města míšenská, jim od otce jeho zastavená, tak aby strýc jeho, hrabě Jan Habsburský, uveden byl v držení jejich. Takovým způsobem markrabství míšenské (s výminkou Perna i země plisenské) odloučeno zase od Čech a také Jan Habsburský držel je jen krátce, nemoha uhájiti se v něm proti dávným té země panovníkům.

Ostatní článkové míru dne 5. srpna uzavřeného nesli to, že zrušena byla kletba říšská na krále Václava II. i potomky jeho vyhlášená; že král Albrecht jmenem svým i říše římské odřekl se naprosto a bez výminky každého práva neb nároku k Českému i Polskému království a k državám i zemím všem, jichž Václav III. právem dědičným neb jakýmkoli byl nabyl;[3] tedy že uznáno jeho plné a výhradné vrchpráví co do titulů a důstojenství v nich a co do požívaní všeho, co tam na zemi nebo pod zemí se nacházelo.[4] Dále pojati jsou do téhož míru bavorští vévodové Ota i Štěpán, braniborští markrabové Ota, Hermann, Jan i Waldemar i všichni ostatní spojenci krále českého v poslední válce a zrušeny odsudky proti nim vydané; spor (nám neznámý) o zemi vratislavskou měli ukliditi Pertolt, hrabě z Henneberka, i Purkart, purkrabě magdeburský, co zvolení z obou stran opravcové; o zámcích v zemi chebské, které někdy králové čeští za hotové peníze byli koupili, mělo rozhodnuto býti cestou právní, jakmile Václav III. vrátí Albrechtovi vše to, co tam od krále Adolfa propůjčeno bylo nebožtíku otci jeho.[5]

Bylo-li spatřiti již v těchto článcích, jak se snadnou povolností mladý král odříkal se zemí svých, míšenské i chebské, objevila se lehká jeho mysl brzy nato ještě patrněji v dobrovolném darování Otovi Bavorskému celé koruny uherské a jejích klenotů. Skutek ten, v dějinách světa neobyčejný, a s ním ouplné odřeknutí se všeho práva k Uhrám, stal se v Brně, bezpochyby ve přítomnosti několika poslanců té strany, která v Uhřích ještě vždy Václava Českého přidrževši se, nyní odkázána byla ku poslušenství nového krále Oty. Václav ale užil také příležitosti té ke zrušení smlouvy, kterou roku 1298 zasnouben byl Elišce, kněžně uherské. Zato pojal zase již dne 5. října za manželku Violu, dceru knížete Měška Těšínského, jednu z největších krás věku svého.

Budilo to podiv obecný, že král tak bohatý a mocný spojil se s dcerou tak chudého knížecího rodu, jakový byl těšínský, a mnozí vykládali to tak, jako by ošemetní rádcové navedli byli k tomu panovníka nedomyslného, jen aby přiměřenějším oženěním se nenabyl moci ještě neodolatelnější proti nim. Však zdali vůbec mladík bujarý a rozmařilý, jakový byl Václav III., dává se kdy v takové záležitosti přemlouvati a vésti mimo vůli svou vlastní? Proto pravdě více se podobá, co pravili jiní, že prý přední páni na jeho dvoře podněcovali královu lásku ke spanilé kněžně z té příčiny, aby uchránili ho těch scestností, do kterých lehká jeho mysl a zlá společnost jej zavodily.

Dobré zajisté úmysly, kterým se byl oddal při smrti otce svého, neutkvěly byly v duši jeho dosti hluboce a trvale. Nejraději bavíval se ve společnosti mladíků sobě rovných, a protož tovaryšil zvláště s takovými syny předních pánů českých, kteří oddávali se s ním všeliké prostopášnosti. Hra v kostky, nemírné pitky, záliba v oplzlostech, ba i rozpustilá noční toulání se po ulicích pražských, vcházejíce u něho čím dále tím více v obyčej, zdály se, že zdarebačí naprosto knížete někdy nadějného. Často v pozdní noci, když po dlouhém chlastu, vínem opojený, sotva smyslů svých mocen zůstal, nešlechetní kamarádi vyluzovali od něho sliby na propůjčení jim vzácných statků, o jichž okamžité stvrzení zápisem i pečetí neopomíjeli domáhati se u královského kancléře M. Petra hned na místě: a když ten zdráhal se, jak náleželo, uposlechnouti nerozumných a neplatných rozkazů opilého krále, popouzeli tohoto ke hněvu tak dlouho, až zastrašený kancléř učinil jim po vůli. Ovšemže mladý král potom, vystřízlivěv, mrzel a hněval se na takové nadužívaní jeho lehkomyslnosti, ba i pochválil smělý odpor kancléře a ostatních rad svých: ale upadával přece příliš často do podobné neplechy zase a Viola nepůsobila mocí takovou v mysli manžela svého, aby uchránila ho takových poklések.

Dne 13. února 1306 oddal král Václav III. nejstarší sestru svou Annu s velikou slavností, jakož tehdáž byl obyčej, korutanskému knížeti Jindřichovi v Praze; druhou, Elišku čili Alžbětu, odevzdal byl k vychování pannám kláštera svatojirského na hradě pražském; třetí, Markéta, stáří teprv deset let, odvedena byla již vloni do Slezska se snoubencem svým Boleslavem, knížetem lehnickým a vratislavským.

Když mladý král v první výroční den svého panování a otcova úmrtí zabral se do Zbraslavi, aby pomodlil se u hrobu otce svého, chopil se příležitosti té opat tamějšího kláštera Kundrat, nejdůvěrnější někdy přítel krále nebožtíka, aby užívaje okamžení vážnějšího jeho rozmyslu, vylíčil mu živě a důtklivě, jak nehodné bylo dosavadní jeho chování. Upozornil ho, jak daleko uchyloval se od příkladu dobrého otce a od způsobu velikých předků svých, do jaké hanby uvodil pověst svou před světem i památku jmena svého v budoucnosti, jak velice klesla již pod ním moc a váha říše jeho a kterak národové v zemích jeho ne vždy ochotni budou přičítati takové scestnosti pouze jeho mládí a nezkušenosti. Václav pocítiv pravdu i váhu důrazných slov těch, nezazlil jich příteli otce svého; bývalť od té doby často ve vážných rozmyslech a vystříhal se někdejších výtržností čím dále tím více. Bylotě viděti, že přirozená lepší povaha nezanikla byla ještě v něm cele, i mohlo se doufati, že ona zvítězí konečně i nad neblahým návykem.

Vzmáhaní se moci Vladislava Lokétka v Polště vyrušilo krále konečně ze dlouhé jeho a zpustlé nečinnosti. Náměstkové jeho v oněch zemích, Mikuláš Opavský, vévoda ve Krakovsku, a Jindřich z Lipé ve velikém Polsku, oznamovali, že jim nebude lze udržeti se, nedostane-li se jim z Čech pomoci branné. Proto nařídil sněm český všeobecnou hotovost a výpravu k ochránění a udržení zemí polských, jako by je již považoval byl za částky říše české: neboť dle zákona i obyčeje výprava taková nemohla ni žádána, ni povolována býti, leda na obranu vlasti.

Vojsku celému nařízeno bylo shromážditi se v Olomouci: tam tedy obrátil se i král na počátku měsíce srpna, chtěje sám postaviti se v čelo první své výpravy, a ubytoval se v domě tamějšího kapitulního děkana. Ve velikém poledním parnu dne 4. srpna oddal se byl krátké dřímotě; a když potom, chtěje ochladiti se, vystoupil z pokoje svého v lehkém oděvu do síně otevřené, neznámý vrah, jenž potud v domě byl se ukrýval, přiskočil náhle, a vraziv doň dýkou po třikrát, usmrtil ho na místě. Ve hluku nad tím povstalém spatřily stráže v domě rozestavené vojína s krvavou dýkou dolů do dvora utíkajícího. Chopivše se ho, v prvním vzteku rozsekaly ho na místě. Vyzkoumáno později, že to byl Kundrat z Botenštejna, rodem Durynk. Byl-li on tím vrahem, neboli kdo jiný, nedalo se dokázati, a nemůže již právě tak najisto postaveno býti jako vlastní pravý původ a příčina i způsob skutku toho děsného a pro Čechy osudného.

Jako hrom, když zčistajasna udeřiv, stráví nenadále dům, dvory a stodoly hospodáře v bezpečí si hovícího, tak překvapila i dojala událost ta celý národ náš v Čechách a v Moravě. Hořekování, žalob, podezřívaní a domyslů všelikého způsobu slýchati bylo bez počtu a bez konce.[6] Každý to cítil, že Čechy octly se na kraji propasti bezedné, a pozoroval s hrůzou, že ono místo, na kterémž odjakživa stávali byli náčelníci a ředitelé lidu i státu a ze kteréhož, co z vrchoviště vždy živého, prýštily se byly po celé věky veřejná moc a pořádek i bezpečí, najednou bylo prázdné a pusté!


  1. 343
  2. 344
  3. 345
  4. 346
  5. 347
  6. 348