Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Čechy v bezkráloví a za králů Rudolfa I. i Jindřicha

 

Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký
Čechy za krále Václava III.	Čechy v bezkráloví a za králů Rudolfa I. i Jindřicha	Obraz společenského života českého na počátku 14. století

Údaje o textu
Titulek:	Čechy v bezkráloví a za králů Rudolfa I. i Jindřicha
Podtitulek:	(Rok 1306—1310)
Autor:	František Palacký
Zdroj:	PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 170–194.
Licence:	PD old 70

Zmatečné volení nového krále. Rudolf I. Rakouský a časná jeho smrt. Jindřich Korutanský. Válka s králem Albrechtem. Pokoj ve Znojmě uzavřený. Neschopnost krále Jindřichova i anarchický stav země. Římský král Jindřich VII. Lucemburský. Česká kněžna Eliška. Vyjednávaní v Normberce a ve Frankfurtě nad Mohanem. Slavnosti v městě Špýře. Jan Lucemburský, požádaný král český. Válečná jeho výprava do Čech a zmocnění se Prahy. Jindřich Korutanský opouští Čechy.

Zavražděním posledního Přemyslovce Václava III. octnul se stát český, jakož již vyložili jsme, na kraji záhuby a osudům i dějinám jeho nenadále dán směr nový. Ponejprv za lidské paměti trůn Království českého uprázdněn byl tak, že ani nevědělo se, kdo by měl jaké právo k jeho dědictví; bezkráloví, jakové událo se nyní, nebylo zákonem předvídáno, aniž pak dalo se určiti, kdy a na jaký způsob by ukončeno býti mělo. Spory a hádky tudíž povstalé daly politice české obrat netušený; nové naděje a strany vedly k rozbrojům, kterýmiž ohroženo bylo až i samo trvání státu. Ačkoli v poslední době na hlavě českých panovníků skvěly se byly koruny dvě, česká i polská, politika jejich bývala vždy přece čistě a výhradně česká, pokud králové nemívali kromě říše své nižádných zájmů ani svazků osobních, ježto by je poutaly byly k cizině, na odpor prospěchům národu českého. Poměr takový změnil se nyní, aspoň na dlouhý čas. Země polské odtrhly se opět od Čech a Čechové museli odříci se politiky pouze národní. Jakmile bylo jim vniknouti do státního celku širšího a spojiti se zvláště s národy německými, snahy a prospěchy spojenců těch ukládaly jim úkoly a povinnosti směru nového, tytýž i nevhodného národnosti jejich.

Král Václav III. nastoupiv válečný pochod svůj do Polska, ze kteréhož neměl vrátiti se více, odevzdal byl vrchní vládu v zemi české na svém místě svakovi svému knížeti Jindřichovi Korutanskému.^[1] V rukou tedy tohoto pána nacházela se nejvyšší moc státní, když nastala znenadání katastrofa dne 4. srpna 1306. Vedle něho měli také zvláštní působení nejvyšší ouředníci zemští, jenž tehdáž byli: nejvyšší komorník Jindřich z Rosenberka, nejvyšší maršálek Dobeš z Bechyně, nejvyšší purkrabě Hynek Berka z Dubé, královský podkomoří Raimund z Lichtenburka, nejvyšší hofmistr Albrecht z Lomnice a nejvyšší kancléř M. Petr, probošt pražský a vyšehradský pospolu.^[2] Tito byli tedy vedle biskupa pražského Jana z Dražic přední osoby, na jejichž oumyslech viselo rozhodnutí o budoucnosti české.

Jakmile roznesla se žalostná pověst z Olomouce o zavraždění královu, rozepsali tito páni hned sněm všeobecný do Prahy na den 22. srpna k volení nového krále.^[3] Chtěliť tuším neobyčejným tím kvapem v potřebě tak vážné předejíti možnost cizího vkládaní se do čistě domácí záležitosti této; ovšemže krátká ta lhůta hodila se výborně knížeti korutanskému, chtěl-li za přízní, kteréž té doby požíval u lidu českého, vyšinouti se jako překvapením na královský stolec český. Ale aby oumysly takové zdařily se, bylo více odvahy i opatrnosti potřebí, nežli u něho bylo nalézti.

Král římský Albrecht, když uprázdnil se trůn český, bavil se v Porejní přípravami válečnými proti markrabím míšenským. Mělť i on své přívržence v Čechách, v jichžto čele stál nejvyšší zemský maršálek Dobeš z Bechyně a jenž nemeškali ho zpravovati o všem, co v Čechách se dálo. Jakmile Albrecht dověděl se o veliké změně v Čechách, hned prohlásil celé to království za odumřelé manství říše římské, dokládaje, že jemu příslušelo právo dáti té zemi nového pána; i naznačil co takového tudíž nejstaršího syna svého Rudolfa, vévodu rakouského.^[4]

Když tedy stavové čeští sešli se v hojném počtu na sněm dne 22. srpna, musela od nich především rozhodnuta býti otázka, zdali a kým právem i na jaký způsob mohla od nich předsevzata býti volba nového krále. O tom předneseno trojí zdání: jedno, že kněžnám, sestrám nebožtíka krále, náleželo právo dědičné i ke trůnu českému, — a to nacházelo nejvíce souhlasu v obecném lidu; druhé, že by král římský co vrchní pán lenní veškerého křesťanstva měl sám jmenovati nového panovníka českého, — nedocházelo v zemi nižádného uznání; třetí, že stavům českým příslušelo beze vší pochyby i výminky právo voliti sobě krále dle vlastní vůle, — podporováno a chváleno jimi samými co nejhorlivěji.

Veliké vítězství, dobyté někdy (18. února 1126) u Chlumce, zjednalo bylo potřebnou sankci právu odvěkému, že jediné stavům českým náleželo voliti sobě panovníka, císařům pak pouze potvrditi jej;^[5] což tvrzeno později zlatými bulami císaře Fridricha II. z let 1212 a 1216^[6] a pojato také do základního zákona říšského, známé Zlaté buly Karla IV. z roku 1356.^[7] Dle těchto umluv a zákonů základních neměla nižádné platnosti krále Albrechtova pretense, že by mu náleželo z moci císařské říditi o Čechách a dávati jim panovníka; což uznal brzy také on sám, titul Království českého synovi svému ne hned po svém propůjčení, ale teprv po jeho zvolení od stavů českých přikládaje.^[8]

Dědičné právo kněžen českých z rodu přemyslovského a dle něho naděje korutanského knížete docházely uznání a horlivé podpory nejen u obecného lidu, ale i u hojného počtu stavů samých. Že dcery rodu od nepaměti v Čechách panovavšího, jehožto moc i sláva, radosti i žalosti odjakživa co nejoužeji doléhaly byly na city a na veškeren blahobyt národu, — že by tyto jediné potomkyně slavné minulosti měly zvolením cizince za panovníka vypuzeny býti z domu, ve kterémž stála byla kolébka i zakládala se veškera jejich naděje: — pomyšlení takové příčilo se citům lidu českého, většinou ještě vymřelému rodu vděčně oddaného. Aby získáni byli také neteční aneb méně přízniví mezi stavy, nastrojena pro ně scéna tklivá. Dvě kněžny, Eliška a Markéta, uvedeny byvše do shromáždění sněmovního, předložily stavům domnělé císařské listiny, kterýmiž prý dcerám králů českých, když by potomků mužského pohlaví se nedostávalo, pojištěno bylo dědičně království jejich; obě kněžny padše na kolena prosily stavy, aby odstrčeny nebyly od otcovského svého dědictví.^[9] Ale ačkoli většina sněmovníků byla jim přízniva, někteří přece opatrní politikové provedli to, že neuzavřeno tu nic nakvap, a konečná volba odložena k sněmu budoucímu, jenž ustanoven byl, jak se zdá, ke dni 8. září 1306.

Král Albrecht nezanedbával té příležitosti k rozmnožení moci domu svého. Vypraviltě ke stavům českým slavné poselství, nařídiv jemu, aby prostředky všemožnými, poroučením a chválením, dary a sliby, prosbami i hrozbami zjednati hledělo synu jeho Rudolfovi uznání za krále. Sám pak následoval tudíž s vojskem proti markrabi míšenskému sebraným a přikázal také synovi s brannými zástupy vtrhnouti do Čech ze země rakouské.

Náhlým tím a odvážlivým počínaním Albrechtovým, jakož i působením zjevných jeho stoupenců volení to, samo v sobě nezřízené, stalo se ještě zmatenějším a pochybnějším. Lakomci mezi voliteli počítali, že od syna římského krále, pána rakouského i štyrského, hojnějších zisků nadíti se bylo nežli od vévody korutanského; bázlivci uvažovali velikou moc domu habsburského, kteréž by odolávati museli, korutanského se přídržíce; ba i sami upřímní vlastenci, prohlédajíce ke spojení Rakouska i Štyrska s Čechami a s Moravou, tudíž k obnovení říše někdy Otakarovy skrze zvolení Rudolfa, nemohli lehce vážiti výhod takových. Rozpaky za příčinou dědičného práva kněžen daly se tím ukojiti, že Rudolf, jsa ještě mladým a odnedávna vdovcem, mohl zavázán býti, aby s některou z nich se zasnoubil.

Vévoda Rudolf byl první, co přes Jihlavu vtrhnul do Čech, kdežto nenalezaje odporu, zdržel se také všech skutků nepřátelských. Poněvadž pak Čechové za příčinou velikosti jeho vojska počínali nepokojiti se, rozpustil hned větší jeho částku, aby se nezdálo, že přicházel co nepřítel do země. Takto stihnuv s nemnohými již na konci měsíce září ku Praze, položil se táborem u města. Z druhé strany přitáhl král Albrecht také cele pokojně skrze Chebsko až k městu Lounům, kdežto ležel zejména dne 8. října.^[10] O vyjednávaních, která následovala z obou stran, nedostává se nám zpráv určitých. Že neoštídáno se dary a sliby, aby získáni byli nejdůležitější pánové čeští, dokazují souvěké jak kroniky, tak i listiny:^[11] tak kupříkladu Rudolf zapsal panu Jindřichovi z Rosenberka hrabství recké (původní to Rako-úsy) v Rakousích a král Albrecht potvrdil toho zápisu.^[12] Stavové stáli na tom, aby oženil se s některou z kněžen českých, ponechávajíce mu na vůli, kteroukoli by voliti chtěl. Když tedy osvědčil se býti k tomu ochotným, volen jest od celého sněmu ve dnech 8.—15. října skutečně za krále českého. Jen málo pánů, jako Bavor ze Strakonic, Vilém Zajíc z Valdeka, Ojíř z Lomnice, a někteří zemané v Plzeňsku protivili se volbě té, setrvávajíce jako prve při Jindřichovi, knížeti korutanském: kterýž ale, ač i Štěpán, bavorský vévoda, ku pomoci se mu podával, zoufav nad svým štěstím, opustil zemi tajně i s manželkou svou.

Nyní tedy oba králové, Albrecht i Rudolf, do Prahy přijevše, přijati jsou s velikou ctí a slávou; radovánky hojné strojeny v městě nedávno ještě tak ouzce sklíčeném. Rudolf zvoliv sobě za manželku vdovu po Václavovi II. Elišku Polskou, oddán jest s ní slavně okolo dne 16. října v kostele pražském u sv. Víta od Kunrata, salcburského arcibiskupa.^[13] Vroucí láska poutala brzy novomanžele k sobě vespolek. Tím zarmoucenějšími ukázaly se býti ostatní kněžny, vidouce panovati cizince v domě otcovském; zvláště čtrnáctiletá Eliška plakala mnoho, vidouc se i od starší sestry navždy odloučenu.

Králi Albrechtovi nebylo dosti, že získal byl Čechy pro syna svého: chtělť je míti navždy pojištěné i rodu a kmenu svému vůbec. Proto ještě za pobytu svého v Praze přivedl k tomu stavy české i moravské, že pro případ, kdyby Rudolf sešel bezdětek, bratřím a potomkům jeho přiřkli a pojistili jak přísahami, tak i pečeťmi dědičnou napotom posloupnost v Čechách;^[14] k čemuž tím raději a důsledněji svoliti mohli, ano žádoucí spojení zemí rakouských s českými bylo hlavní příčinou, pro kterou byli Rudolfa za krále sobě zvolili. Když tedy brzy potom žádáno na králi Rudolfovi, aby k dobrému bratří svých odřekl se panování v zemích rakouských, on zdráhal se dlouho, předvídaje dobře, že skutek takový připraví jej o lásku mnoha poddaných.^[15] Ale jak otec, tak i bratr jeho Fridrich, příjmím Krásný, doléhali naň tolik, že svolil konečně. Potom král Albrecht pojal ho a vložil i nepřítomného do zápisu smlouvy, kterouž ve Vídni dne 23. prosince 1306 zavázali se jeho synové, Kunrat, arcibiskup salcburský, a bavorští knížata Rudolf i Ludvík, že jeho co krále římského poslouchati a sobě vespolek ve všem i proti všem, kdo by jim jakkoli křivditi chtěli, věrně pomáhati budou.^[16] Konečně dne 18. ledna 1307 ve Znojmě propůjčil a zapsal Království české všem šesti synům svým, Rudolfovi, Fridrichovi, Leopoldovi, Albrechtovi, Jindřichovi a Ottovi, na ten způsob, že kdyby Rudolf bez přirozených dědiců zemříti měl, bratří jeho i potomci jejich dle stáří po sobě v Čechách co panovníci následovati měli, — to vše řídě z královské římské moci své, bez ohledu na odvěká práva koruny české.^[17]

Král český Rudolf I. zdá se že byl skutečně muž ve mnohém ohledu výtečný; dle svědectví souvěkých osvědčoval jak nevšední rozum a statečnost, tak i hojnou dobromyslnost a laskavost. Jeho nařízení, aby z urbury kutnohorské, předního to pramene jeho důchodů, odvádělo se každý týden tisíc hřiven stříbra na splacení státních dluhů, zjevným jest důkazem jeho pořádnosti a spravedlivosti. Poněvadž ale na dvoře jeho nevídáno tolik přepychu jako někdy za Přemyslovců, ani při jeho tabuli nehodováno skvostně, a jak dvořané, tak i potřeby dvoru a stolu jeho brány namnoze z Rakous, proto přívrženci vévody korutanského a lakomci, ježto zklamány se býti viděli v nadějích svých, brali sobě příčinu spílati jemu potupnými jmeny „král kaše“,^[18] „dodavatel zboží“ atp. a uvoditi úmysly jeho v podezření u Čechů.^[19] Přední jeho radové a důvěrníci byli Jindřich ze Šaumberka, Rakušan, český maršálek Dobeš z Bechyně a pan Albrecht z Žeberka. Není pochyby, že by byl delším panováním nabyl hojnější přízně u národu a že zlolajní o něm jazykové časem svým byli by umlkli: ale nenadálé jeho úmrtí opravě takové nedalo vzniku.

V letní době roku 1307, za krutého parna i sucha, vytáhl Rudolf osobně s vojskem hojným do pole k dobývaní hradů i tvrzí protivníků svých, ježto také hojně poddávali se jemu. Při obléhaní však Horažďovic, města páně Bavorova ze Strakonic, onemocněl na ouplavici a stav jeho stal se brzy beznadějným. Předvídaje smrt svou, povolal k sobě do ležení před městem dva opaty, sedleckého i zbraslavského, s jichžto radou a pomocí učinil o záležitostech svých poručení křesťanské.^[20] Milované manželce své Elišce Polské, nyní podruhé vdově, zapsal druhý plat, a to druhých 20 tisíc hřiven stříbra; otci svému vzkázal, aby nevěřil pověstem, nastanou-li které, o jeho nějakém otrávení, a zaslal mu vlastnoruční popis oněch skutků, kterými svědomí své cítil obtíženo, s prosbou, aby stala se náhrada těm, kterým ublíženo bylo. Tak skonal, teprv 26letý, dne 4. července 1307, v devátém měsíci po svém na trůn povýšení, když měl právě korunován býti. Mrtvola jeho pochována čestně v kostele katedrálním u sv. Víta v Praze.

Takovým způsobem trůn Království českého v běhu jediného roku již podruhé uprázdněn byl bez přirozeného dědice. Dle smlouvy učiněné a přísahami stvrzené měl sice rakouský vévoda Fridrich Krásný stati se nástupcem bratra svého v Čechách a stavové moravští ani nemeškali uznati jej za takového: v Čechách ale byla nyní většina stavů domu rakouskému tak nepřízniva, že chápala se dychtivě příležitosti uniknouti zpod moci jeho: zástěrou při zrušení slova nedávno teprv daného sloužilo pánům bezpochyby neuskutečněné připojení zemí rakouských ku koruně české;^[21] pravá však příčina neoblíbenosti rakouské zdá se že bylo příliš pánovité chování se národu toho v Čechách. Sotvaže Rudolf byl umřel, již spěcháno volati korutanského vévodu opět do země a připravovati jemu cestu ke trůnu. Vilém Zajíc z Valdeka zmocnil se pevného královského hradu Křivoklátu, posádku z většího dílu švábskou odtud vypudiv. Rakušáci byvší ve službě dvoru králova, opustili zemi náhlým outěkem.

Celé jednání o povýšení a uznání nového krále stalo se tudíž velmi bouřlivým, ba i krvavým. Stavové scházeli se nyní ne jak obyčejně u sv. Klimenta na Starém Městě, ale na Malé Straně v domě biskupa pražského Jana z Dražic, nepřítele někdy Rudolfova; tedy patrně pod mocným vlivem strany korutanské. Hlava však strany rakouské, nejvyšší maršálek Dobeš z Bechyně, nedal se ani tím, ani tělesnou chorobou odstrašiti, aby nehájil celou mocí a výmluvností svou práva vévodou Fridrichem nabytého. Strádaje pakostnicí, dal se donésti do shromáždění stavů a představoval jim živě, do jakého nebezpečí uvedou zemi, jestliže proti tomu, kdo měl moc v rukou a komu dali také právo, zvolí nyní knížete slabého, jenž je nikoli proti celé říši uhájiti nedovede; vždyť prý vévodě Fridrichovi mohla by kněžna Eliška dána býti za manželku, papež že své dispensace k tomu neodepře. Když protivníci domlouvali mu s hrozbou, aby již přestal volati cizozemce a nepřátely ku panování nad krajany svými, odpověděl jim ousměšně: „Chcete-li naprosto někoho domácího míti za krále, tedy jděte jen do vsi Stadic; tam mezi sedláky najdete snad nějakého starého strýce vymřelého rodu Přemyslova; přiveďte ho sem a usaďte si ho na stolec královský!“ Pro ta slova pan Oldřich z Lichtenburka plný vzteku přiskočiv, probodl nešťastného řečníka mečem v plném sněmě, po boku biskupově, u přítomnosti královny Elišky; týmž časem zabil také synovec jeho Hynek Krušina z Lichtenburka jednoho synovce pána bechyňského. Povstalý tím náhle hluk a pokřik vražedný nejen rozplašil sněmovníky, ale naplnil i celé město hrůzou a zmatkem. Bohatý měšťan pražský Wolbram, knížeti Fridrichovi cele oddaný, ušel dýkám nepřátel svých jen rychlým outěkem a schováním se; jiný vzácný měšťan Hiltmar, syn Fridingrův, zabit jest od Mikuláše Tausendmarka i jiných nablízku kostela sv. Jakuba na Starém Městě.^[22] A nenašel se, kdo by povstal byl ku pomstě za zločiny takové. Po těch a takových výstupech následovalo zvolení vévody korutanského dne 15. srpna 1307 na Království české bez dalšího jakéhokoli odporu.^[23]

Pozoruhodné jest, že při všech těchto vyjednávaních nečiní se ani zmínka o knížeti, který rodem svým zdá se že přede všemi jinými povolán byl dosednouti na trůn český. Jediný vnuk obou velikých králů, Rudolfa I. Německého a Otakara II. Českého, Jan Rakouský, syn králevice Rudolfa roku 1290 v Praze zemřelého a české Anežky, jenž také až do roku 1304 chován byl nejvíce na dvoře ujce svého krále Václava II., byl ta osoba, na kterou byli by měli jak král Albrecht, tak i stavové čeští bráti ohled, kdyby jim bylo šlo více o právo a slušnost nežli o stranné své užitky. Ale jak málo působily té doby city příbuzenství ve věcech politických, viděti bylo ve vzájemných poměrech všech tří svaků, krále Albrechta, Jindřicha, vévody korutanského, a Fridricha, markrabě míšenského. Eliška, krále Albrechtova milovaná choť a matka všech hojných jeho dítek, byla vlastní sestra Jindřicha Korutanského: to však nepřekáželo Albrechtovi, aby nevynesl říšské kletby na jejího bratra i nezdvihl proti němu války až na smrt. Také markrabě Fridrich, příjmím Pokousaný, měl byl za manželku v prvním loži Anežku, druhou sestru Jindřichovu a Elišky Albrechtovy: ale i on byl v říšské kletbě a vojsko krále Albrechtovo již ode dvou let marně namáhalo se vypuditi ho z jeho panství v Durynsku a v Míšni.

Nový král Jindřich, první a jediný toho jmena na trůně českém, přichvátav s manželkou svou z Korutan skrze Bavory rychle, přijat jest od lidu v Čechách téměř všude s jásotem. Jedna z prvních jeho péčí byla o spojení se s jedním svakem svým proti násilí druhého. A poněvadž chrabrý markrabě Fridrich přijel do Prahy sám, uzavřena tu již dne 1. září smlouva, kteroužto knížata zavázali se navzájem pomáhati sobě vespolek a nahraditi druhému škody, kteréž by kdo z nich utrpěl ve válce. Když pak i bavorští vévodové Ota i Štěpán jevili ochotnost svou podporovati jich a mnozí knížata říšští sotva utajiti mohli nepřátelské své proti králi Albrechtovi smýšlení,^[24] naskytovalo se novému králi českému čáky a prostředků dosti, aby se ctí a s prospěchem provedl zápas krutý a již nevyhnutelný.

Jakmile uslyšel byl král Albrecht o smrti nejstaršího syna svého, postaral se ihned, kudy by nově nabytému právu ostatních synů (Fridricha, Leopolda, Albrechta, Jindřicha i Otty) ku koruně české platnost zjednati a na odbojném, kletbou říšskou i církevní stíženém vévodovi korutanském pomstíti se mohl. K žádosti a rozkazu jeho vpadli hned Rakušáci a Štyráci ve spolku s Kunratem, arcibiskupem salcburským, do Korutan, hrabata hořičtí i ortenburští do Krajiny; země tyto, když nejstatečnější z nich bojovníci odjeli byli s knížetem svým do Čech, nejen utrpěly veliké škody, ale octly se i z většího dílu v moci nepřátelské. Hlavní však moc svou, více než deset tisíc těžkých jezdců, vedl římský král jako vloni přes Chebsko do Čech, poručiv Fridrichovi Rakouskému vtrhnouti tamtéž z Podunají.^[25] O zbrojení se krále Jindřicha proti němu nemáme zpráv nižádných; ačkoli měl při sobě bojovného markrabě míšenského, zdá se, že přece nic neobmýšlel velikého, ponechávaje obranu země pouze péči obyvatelů jejích. Takž tedy slavný svého věku hrdina Plichta z Žirotína učinil sice vojsku německému, když táhlo přes jeho statky v Žatecku a Rakovnicku, převeliké škody v lidech i v koních,^[26] ale to nezabránilo Švábům spojití se uprostřed země s vojskem Fridricha Rakouského. Že Němci, kamkoli přišli, hubili vše napořád mečem, braním a žhářstvím, netřeba tuším ani dokládati, an to byl té doby všudy obyčej válečný. O větších však podnicích spojeného vojska nepřipomíná se nic, kromě dobývaní dvou měst, Kolína i Kutné Hory. Nejprv doráženo velikou mocí na Kolín, ale zůstal nedobyt.^[27] Potom obrátil se Albrecht proti Kutné Hoře, kdežto moc jeho branná již před třemi léty s nehodou se byla potkala. I nyní hájil to město jako tehdáž udatný pán Jindřich z Lipé a vedle něho vyznamenal se opět mladý Ješek z Vartenberka (Stráže); oběma však bylo nyní zápasiti s většími nesnázemi, protože veliká část měšťanstva byla již nepřátelům příznivější nežli jim.^[28] Mezi prostředky, kterýmiž města dobýváno, činí se zmínka také o stroji válečném, z něhož stříleny hrubé koule zápalkami nadívané, jichžto divoký oheň požíral prý stěny zděné tak dobře jako dřevěné; za příčinou nedokonalého popisu stroje nelze uhodnouti, pokud tu ohně řeckého nebo snad již i prachu střelného užíváno bylo.^[29] Avšak všecko to namáhaní nebylo přece nic naplat a král musel ku konci měsíce září odtrhnouti opět s nepořízením od města, utrpěv tu veliké ztráty jako prve u Kolína.

Král Albrecht přesvědčiv se, že veškera moc, kterou toho léta byl sebral, nepostačila ku přemožení Čechů a že jemu budoucího léta bylo potřebí obnoviti outok mocnější, nepečoval napotom již o nic jiného, nežli kudy by pojistiti mohl zdar budoucí té výpravy. Snacha jeho, královna vdova Eliška Polská, snášejíc všeliké úkory v Praze, prosila jej o pomoc a ochranu. I poručil tedy synovi svému Fridrichovi, aby v určitou hodinu přiblížil se se zástupem branným ku klášteru zderazskému; tam utekla královna z města k němu, v náručí nesouc tříletou dcerušku svou Anežku, v průvodu jediné děvky,^[30] a vedena nejprv do německého ležení, potom dále do Rakous. I jiní stoupenci krále Albrechtovi, jako měšťané Wolbram i Peregrin Puš, opustivše náhle město, spojili se s ochráncem svým a podporovali napotom všecka jeho podniknutí. Města Králové Hradec, Jaroměř, Chrudim, Vysoké Mýto a Polička byla ovdovělé královně zapsána věnem: k jejímu rozkazu přijala ona do svých ohrad asi v polovici měsíce října švábské posádky na příští zimu; začež obdržela od krále Albrechta i vévody Fridricha znamenité výsady,^[31] z nichž patrně se jeví, že Fridrich osoboval sobě již panovničí práva v Čechách, ačkoli nepsal se ještě králem českým. Ještě před koncem měsíce října opustili zemi oba panovníci a král Albrecht pospíchal nazpět do říše, aby k budoucí mohutnější válce činil náležité přípravy.

Jakož vůbec bývala to příbuzná Morava, která poutala Čechy odjakživa především k Rakousům, vedouc ty země ke spojení obapolnému, tak osvědčilo se působení takové i v této době. Moravští stavové stojíce, až na nemnohé osoby, věrně při synech krále Albrechtových, ohlásili ochotu svou holdovati vévodě Fridrichovi, jakmile toho žádati bude.^[32] Proto přijali také povolně vojsko Albrechtovo, které u nich přezimovati mělo. Ale brzy změnili mnozí páni moravští své smýšlení, z příčin neznámých přistupujíce ke straně korutanské; také Jan, biskup olomucký, byl mezi nimi.^[33] Zdá se, že nevlídné a násilné chování se posádek německých v zemi odvrátilo je od nich.

Čechám v následující zimě roku 1308 nastaly veliké nepokoje, zvláště ve krajích Hradeckém a Chrudimském, kdežto posádky švábské hojné jízdy činíce v okolí, všude požáry, loupežemi a vraždami přítomnost svou oznamovaly. I poněvadž král Jindřich nepodnikal nic opravdového proti nim, zdařil se jim nejeden odvážný outok: častěji však od obyvatelstva podstoupeni a krvavě potlučeni jsou. Hlavní jejich porážka udála se, když silný houf Švábů a Elsasanů a v něm devatero hrabat táhlo ze Chrudimě do Vysokého Mýta. Mezi Turovem a Opočnem na říčce Černé utkáni byvše od lidu Ctiborem z Uherska sebraného, po krvavém boji všichni buď pobiti, aneb zajati jsou, takže ani jeden z nich neušel.^[34] Po té a takové pohromě chovali se trochu pokojněji, v očekávaní pomoci od krále Albrechta jim slíbené.

Ale krvavá katastrofa dne 1. máje 1308 dala všem dějinám té doby směr neočekávaný. Král Albrecht, konaje přípravy k válce české, ve Švejcařích nedaleko hradu Habsburku toho dne oukladně zavražděn jest od synovce svého, knížete Jana Rakouského, a spiklenců jeho. Bylť on knížeti tomu, nyní již plnoletému, jemuž lid obecně spílal „kníže Bezzemek“ (Herzog Ohneland a Sonderland)^[35] a jehož otec již roku 1290 zemřelý obdržel byl Rakousy a Štyrsko v léno zároveň s jinými bratřími svými, nevykázal až posavad dědičného oudělu a odpovídal vždy jen sliby na opětované jeho prosby; také za velikých nadějí, ježto udály se rodu habsburskému vyhynutím Přemyslovců v Čechách, král Albrecht bral vždy jen na vlastní své syny ohled, nikoli také na něho, an přece co jediný živý po matce potomek královského rodu českého zdál se míti nejbližší právo k dědictví tomu. Pozorovati jest tu bohužel, kterak křivdy, od mocnějšího zjevně a tvrdě páchané, vedly slabšího trpitele k ohavnému zločinu, jímž propadl pokutám a svízelům časným i věčným.^[36]

Smrtí Albrechtovou česká země zbavena jest hojných strastí a neřestí. Nemohlť zajisté Fridrich Krásný nadíti se, když i v říši rozmohla se byla nevole proti rodu habsburskému a vlastní jeho poddaní ukazovali se namnoze nespokojenými, že provede ještě sám, čeho mu potud ve spolku s otcem a s říší nelze bylo provésti. Ačkoli zdá se, že ještě v měsíci červnu 1308 přitáhl byl válečně do Čech,^[37] umínil přece hledati prospěchu svého více umluvami mírnými nežli hlukem zbraní. Uzavřeno především pokojné stání, v němž volno bylo posádkám švábským opustiti Čechy. Potom sjeli se oba panovníci osobně ve Znojmě, kdežto zápisy mírné obapolně vyměněny jsou dne 14. srpna. Jimi vévoda Fridrich za náhradu 45 tisíc hřiven stříbra odřekl se navěky všech požadavků i každého práva k Čechám i k Moravě a zavázal se navrátiti Jindřichovi všecka města i všecky hrady, kterých zmocnil se byl v jeho zemích, Čechách, Moravě, Korutanech, Krajině a slovinském Krajišti. Suma ta 45 tisíc hřiven měla mu ve dvou létech vyplacena, mezitím pak města i statky v Moravě, Jihlava, Znojmo, Veveří, Ivančice, Podivín a Pohořelice, v Korutansku pak Sv. Vít, Volkenmarkt a Celovec, ponechány býti v jeho rukou co zástavy za onu sumu. Královna vdova Eliška Polská měla opět uvedena býti v požívaní celého věna svého a straníkům rakouským v Čechách i v Moravě měla udělena býti amnestie za jejich celé po tu dobu se chování. Zápis ten dne 14. srpna stvrdili pečetmi svými z české strany vedle krále nejvyšší komorník Jindřich z Rosenberka, starý pán Albrecht z Žeberka, nejvyšší maršálek a královský podkomoří Jindřich z Lipé, nejvyšší purkrabě Hynek (Heinemann) Berka z Dubé, páni Raimund z Lichtenburka, Ješek (Jan) z Vartenberka, Vítek z Landštejna, moravský nejvyšší komorník Zdeslav ze Šternberka i tamější podkomoří Vítek ze Švábenic.^[38]

Královna vdova Eliška hned po uzavření míru vrátila se do Čech, kdežto již dne 17. srpna městům svým Hradci, Jaroměři, Chrudimi, Vysokému Mýtu a Poličce vydala zápis na potvrzení práv a výsad jejich; potom pak usadila se sídlem ve Hradci, kteréž město, pro rozdíl od jiných Hradců, od té doby až podnes právě po ní sluje „Králové Hradec“.

Takto maje král Jindřich korunu českou sobě pojištěnu, mohlť od té doby bezpečně panovati v Čechách i v Moravě, ač byl-li k tomu jen vůbec způsobilým. Poněvadž národ k němu co dědici Přemyslovců i za příčinou známé jeho dobromyslnosti s nevšední láskou samochtě se byl tulil, nebylo mu ani velikých panovnických darů ducha potřebí, aby udržel se na trůnu. On ale, jakkoli statné byl postavy, zdá se že naprosto byl neschopen vládnouti říší poněkud větší a držeti na uzdě lid tak bujarý a pohyblivý, jakový byli tehdejší Čechové. Ačkoli králem býti a kralovati chtěl netoliko dle jména, nýbrž i skutečně, štítil se přece každé s tím spojené namáhavé práce, ať pak veřejné potřeby a záležitosti řídily se, jak chtěly. Aby jen nabyl pokoje, obyčej měl dávati, cokoli na něm se žádalo, nepamatuje, že takým způsobem brzy sám nebude míti co dáti.^[39] Kdokoli poslední s ním byl mluvil, míval dle jeho zdání pravdu: proto konečně rozmrzely se naň všecky sporné strany. Neznáme ani moudrého zámyslu, ani díla jakéhokoli od něho s důrazem v Čechách provedeného; ve všech věcech potřeboval cizí rady a pomoci, jako by sám o sobě ani státi ani jíti byl nedovedl: a přece ani neuměl vyhledati přítele a služebníka, kterémuž by vládu místo sebe byl svěřiti mohl. Komora jeho za příčinou povinného do Rakous placení bývala vždy prázdna, jiní pak nedočkaví věřitelé nepřestávali sahati na hlavní pramen jeho důchodů, doly kutnohorské;^[40] proto bývalo mu často trpěti takové nedostatky, že sotva tabuli svou zásobiti mohl všedními potřebami, ačkoli praví se, že na dobrém jídle mnoho sobě zakládal. A poněvadž dobráctví jeho nadužíváno mnohonásobně, ukazoval se nezřídka také nedůvěřivým a citlivým, ba když ho podráždili, až i ukrutným. Za příčinou toho všeho nepožíval konečně u národu ani vděčnosti ani vážnosti, lid ani ho nemiloval ani se ho nebál, ba i posmíval se jeho rozkazům, a i nejhorlivější někdy jeho přívrženci odvraceli se od něho, ba i obraceli se tytýž proti němu.

Pod vládou, která tak málo uměla rozeznávati pravdu ode křivdy a zjednati zákonům úctu a poslušenství, nemohla země tolikerými rozbroji podrývaná, jakovéž byly Čechy tehdejší, nikoli nabýti potřebného upokojení. Všecky ve společnosti lidské rodící se neduhy vystoupily tudíž najevo: staré půtky obnovovaly se krvavě a nové plodily se bez počtu. Každý osobil sobě právo pomáhati sobě sám a počínati, cokoli se mu líbilo; proto nebylo míry ani konce loupežem, požárům, vraždám, záštím a pychům po celé zemi. Souvěké zprávy vedou žalostné nářky na anarchii k víře až nepodobnou, do kteréž tehdáž království bylo uvrženo, a ni jeden hlásek neozývá se k obraně aneb k omluvě ubohého panovníka.^[41]

Mezi zjevy anarchie té vyniká důležitostí nad jiné boj o práva stavovská, jejž podnikla města proti stavu panskému. Spojivše se podtají někteří nejbohatší měšťané pražští a kutnohorští, když mělo na Kutné Hoře sněmováno býti, umínili branným outokem zmocniti se osob nejvyšších ouředníků zemských a předních pánů českých. Král nejen věděl o takovém předsevzetí, ale i svolil k němu; neboť přesvědčili ho prý spiklenci, že všichni ti páni hledali jen obohatiti se na outraty královy a že zejména potřebí bylo, aby správa dolů kutnohorských, tehdáž nadobyčej výnosných, dostala se do nezištných, to jest jejich rukou.^[42] V noci ke dni 15. února 1309,^[43] když přední tehdáž šlechtic český, nejvyšší maršálek a královský podkomoří Jindřich z Lipé, a páni Jan z Vartenberka i Jan z Klingenberka^[44] uhostili se byli v cistercienském klášteře Sedlci, přepadly je tam houfy lidu kutnohorského, vedením Peregrina Puše a tří synů Ruthartových; vnikše do pokojů, kde pánové ještě spali, spoutali je a odvezli co vězně na hrad Lidice, Zabit jest přitom Jan, rychtář kutnohorský, jenž pychu takovému brániti se byl jal, a Wolbram, měšťan pražský, jenž stranil byl pánům, sotva unikl s životem. A téhož dne jati jsou také v Praze, spoutáni a na Lidice odvedeni od Pražanů, vedením Jana Velflovice a Mikuláše Tausendmarka, mistr Petr, probošt a nejvyšší kancléř, a starý pán Raimund z Lichtenburka i nejvyšší purkrabě Hynek Berka z Dubé.

Neslýchaný ten skutek ohromil a rozdráždil celý národ; šlechta česká vzbouřivši se, hrozbami dorážela na krále, aby zajatí propuštěni byli na svobodu. Král ovšem chtěl tomu i poroučel tak, ale rozkazů jeho neposloucháno. Jen obávaním, aby vzácní páni nebyli o život připraveni, dá se vysvětliti a omluviti, že nepokoušíno se ani o krvavou odvetu, ani o ztečení zámku, na kterémž vězeli. K osvobození jejich nezbyla rodinám šlechtickým než cesta pokojného smlouvání, kteráž i tím snáze zdařila se, čím rychleji měšťané po nabytém vítězství rozdvojili a svářili se sami mezi sebou, jedni na neodkladné popravení vězňů naléhajíce, jiní oumyslu takovému rozhodně na odpor se stavíce. Páni tedy, umluvivše se se stranou mírnější na jistých výminkách, vstoupili s ní v jednotu proti zuřivcům co nepřátelům společným. Nejpamátnější mezi dotčenými výminkami byla ta, že napotom v obecných potřebách a záležitostech zemských nemělo nic důležitého předsebráno ani uzavíráno býti bez rady a svolení stavu městského; za to zaručilo se písemně a pod přísahou 25 znamenitějších pánů českých.^[45] K upevnění přátelství zasnoubena i hned také odevzdána jest dvouletá dceruška Jindřicha z Lipé vnuku Ruthartovu v Kutné Hoře a mladý jeden pán z Lichtenburka měl oženiti se s dcerou pražského měšťana; což však oboje později zmařeno jest. Tím způsobem nabyli zajatí páni svobody své zase v polovici měsíce máje.^[46]

Po tomto pádu povznesl se Jindřich z Lipé ještě výše nežli kdy dříve. Co hlava šlechty české uměv získati sobě také přízeň většího počtu měšťanstva, rozhodoval a panoval napotom v zemi téměř neobmezeně. On i přítel jeho Ješek z Vartenberka, přitáhše ku Praze s velikou mocí brannou, vyhnali z města nepřátely své, Velflovice, Tausendmarka i jiné,^[47] a obsadili město svými přívrženci. Pod záminkou, že Praha proti nepřátelům lépe chráněna býti musela, bohatý měšťan Wolbram zmocniv se křižovnického kláštera u mostu, novými zdmi a věžemi jej opatřil. Na druhém konci mostu, na Malé Straně, Jindřich z Lipé postavil stavení ještě pevnější s vysokými věžemi, jež svěřil Pavlíkovi z Lidic k obraně.^[48] O králově vůli při tom netázáno se: aby však osobou jeho ujistili se, pozvali ho k jakési slavnosti do Starého Města, i podrželi tam, jakoby pro čest, v zajetí, an Vítek z Landštejna mezitím zmocnil se královského hradu. Následovaly potom hojné půtky a potržky v městě, v nichžto ačkoli vítězila obyčejně strana Jindřicha z Lipé a Wolbramova, nemohla však cele potlačiti strany druhé, zesílené mezitím několika míšenskými zástupy. Teprv z říše přispěvše králi ku pomoci Ota, vévoda bavorský, a Eberhart, hrabě württemberský, zprostředkovali pokojnou umluvu, kterouž jak věže z obojí strany mostu nově postavené, tak i hrad královský dostaly se opět pod moc královu, a mladý pán Heřman Zvířetický z Lemberka, muž pro čestnou povahu svou všeobecně vážený, od krále ustanoven jest nejvyšším purkrabím pražským. Ale jakmile vzdálili se byli umluvitelé pokoje, král nestálý a již nedůvěřivý, povolav k sobě na hrad pomocné houfy míšenské, odjal opět Heřmanovi z Lemberka ouřad nedlouho spravovaný.^[49]

Toto rušení umluv mírných mělo následky králi samému nejškodlivější. Celá šlechta i větší díl jak duchovenstva, tak i měšťanstva, přičítajíce všecky v zemi panující neřesti jeho buďto neschopnosti, anebo křivé vůli, odvrátili se nyní cele od něho a počali mluviti o potřebě, aby Království českému dán byl panovník jiný.^[50] Někteří navrhovali k tomu cíli rakouského vévodu Fridricha Krásného, jiní Fridricha, markrabi míšenského, příjmím Pokousaného, opět jiní všeliká knížata polská: většina však národu obraceli zraky své ke slunci nově v Němcích vzešlému, rodu totiž lucemburskému, jehožto vladař hrabě Jindřich IV., dne 27. listopadu 1308 ve Frankfurtě od kurfirstů zvolen byv, dosednul na trůn římské říše co Jindřich VII. Zvolení tohoto panovníka, jednoho z nejvýtečnějších, které kdy zdobila koruna císařská, stalo se bylo hlavně přičiněním mohuckého arcibiskupa Petra z Aspelt; téhož muže, kterýž pod králem Václavem II. co probošt vyšehradský a biskup basilejský pospolu někdy celých osm let (1297—1305) byl nejvyšším kancléřem českým. Jen na hlas krále českého nebylo tentokrát od ostatních kurfirstů ohledu bráno, pod záminkou, že Jindřich Korutanský byl ve klatbě, aniž pak měl potvrzení od říše; a i za tento koruně české učiněný úkor musel v obecném domnění trpěti král ten ubohý.

První, který jmenem celé strany v Čechách u nového krále římského hledal pomoci, byl krále Václava II. někdy nejdůvěrnější přítel, již často jmenovaný opat zbraslavský Kunrat z Erfurta; praví se, že i kněžna Eliška sama, zoufavši o svaku svém, ku kroku takovému jej pobádala.^[51] Jeda do města Citeaux (Cistercium) ke hlavnímu shromáždění celé řeholy cistercienské, zastavil se dne 13.—15. srpna 1309 v Heilbronně u dvora krále Jindřicha VII. a vstoupil především v dorozumění s přítomným tam starým známým a přítelem svým arcibiskupem mohuckým. Když potom před králem, jav se líčiti trudný stav země české, mluvil o potřebě, aby tam zavedena byla vláda způsobilejší, obdržel za odpověd: „Království české po vyhynutí rodu Přemyslovců dle zdání učených právníků odoumrtím prý zhola připadlo k říši; jemu tedy co hlavě říše římské že náleželo nakládati s ním dle práva; on pak že míní dopřáti jeho těm dědicům a příbuzným krále římského, kteří věrnosti říši povinné nezrušili nikdy.“ Ale netoliko český opat, ba i arcibiskup mohucký domlouvali králi, jak nemoudré a nespravedlivé bylo by vyloučiti královské sirotky české z dědictví jejich, a zvláště Elišku, téměř 17letou, jenž stala se již prý miláčkem národu; v rozhorlení svém doložil opat, že kněžnu tak spanilomyslnou a hodnou král měl by hledati sobě třebas na kraji světa, jen aby skrze ni království zpustlé opět zvelebiti mohl.^[52] I nevyjádřiv se pro tentokráte o věci té blíže, dal Jindřich VII. opatovi (dne 14. srpna) královské slovo i ruku svou na to, že nikdo jiný než tato Eliška měla co nejdříve státi se královnou Českou.

S touto pro mnohé radostnou novinou pospíšil si ku přátelům do Čech bratr Petr z Žitavy, opatův druh a později nástupce v důstojenství — spisovatel důležité kroniky Zbraslavské, kteréž nejvíce děkovati máme za známost událostí tehdejších^[53] —, an opat Kunrat nastoupil další cestu do Francie. Tím touhy nespokojených Čechů nabyly určitějšího směru a snahy jejich většího důkladu. Také římský král Jindřich VII. počal hned obmýšleti cesty, kudy by odejmouti mohl Království české tehdejšímu panovníku. K tomu cíli vstoupil bez meškání ve Špýře dne 17. září 1309 ve smlouvu s knížaty rakouskými, kterou oni zavázali se pomáhati jemu jak mocí brannou, tak i penězmi k dobytí Čech, začež obdržeti měli Moravu do zástavy v 50 000 hřivnách stříbra.^[54]

Ale i Jindřich Korutanský, měv výstrahy o oukladech k vypuzení svému jak doma, tak i v cizině strojených, povolal byl záhy z Korutan do Čech nové zástupy lidí branných, pod velením chrabrých pánů z Aufenštejna, Jindřicha i Kunrata, na jichžto věrnost mohl spoléhati se. Tito pak v zemi jim nepříznivé chovali se také téměř vesměs co skuteční nepřátelé, i množili tím ještě neoblíbenost krále svého. Po příchodu jejich Jindřich z Lipé dne 27. listopadu 1309 zbaven jest ouřadu královského podkomořství (tj. finančního ministerium té doby): nicméně, když složil řádné oučty z ouřadování svého, král uznal spravedlivost osobních požadavků jeho v ouhrnku 10 320 hřiven stříbra.^[55]

O tomto zbavení ouřadu podkomořského nelze rozhodnouti, stalo-li se více příčinou, neboli následkem zjevného a veřejného Jindřichova z Lipé odstoupení od krále. Mámeť jisté a určité sice, ale nedosti jasné zprávy o tom, že ještě před koncem roku 1309 vypraveno bylo do Normberka ku králi římskému poselství od předních pánů českých, ježto nabízelo synu jeho Janovi koruny české pod výminkou, aby vstoupil do manželství s kněžnou Eliškou, jakožto dědičkou koruny té; a praví se, že již páni z Lipé, z Vartenberka, z Lichtenburka i jiní poselství onoho oučastnili se.^[56] Po vyslyšení jich nemeškal Jindřich VII. také poselstvím slavným do Čech, jako na zvědy, domáhati se cíle svého. V čele jeho vypraven jest Petr, arcibiskup mohucký, o jehožto však pořízení té doby (v měsíci únoru 1310) nemáme známosti.^[57] Hrabata z Schelkingen, z Henneberka i z Hohenlohe, kteříž ho sprovázeli, zajati jsou od Kunrata z Auffenštejna, po pětidenním vězení však na umluvy nám neznámé propuštěni opět na svobodu.^[58]

Událostmi takovými obracel se pozor všeobecný více a více na kněžnu českou Elišku, ana stala se předním předmětem u jedněch chvály, nadějí a lásky, u jiných pomluvy, strachu a nenávisti. Posavad živa jsouc soukromí u dvora sestry své královny Anny, se šlechtičnami sobě přikázanými trávila dni své nejvíce v umělých prácech ženských, ve kterýchž vynikala neobyčejnou zručností.^[59] Postava její spanilá i zdravá, mysl vysoká i mravy ušlechtilé, rozum bystrý a vůle pevná i neohrožená ručily jí za skvělou budoucnost. Jindřich Korutanský aby ji sobě neškodnou učinil, chtěl ji dáti za nevěstu mladému pánu z Bergova, jehož ale ona odmítala co nejrozhodněji. Pravilo se, že i sama královna Anna ze závisti a nenávisti tak daleko se zapomenula, že sestru předtím vroucně milovanou netoliko doma i vně nestoudně pomlouvati, ale také o život jí ukládati dovolila. Jednou prý zadáno jí bylo jedu v takové hojnosti, že každá osoba zdraví méně silného byla by mu podlehnouti musila.

Avšak čím více nebezpečí obkličovalo mnohonadějnou dceru královskou, tím více množil se také počet věrných přátel k její ochraně. Jindřich z Lipé postavil se zjevně v jejich čele a jeho příkladu následovali všichni jeho bohatí i mocní přátelé a rodáci. Také pražský biskup Jan z Dražic prichýlil se ke straně té: a tu již veta bylo po kralování korutanském v Čechách. Den Nanebevstoupení Páně, 28. máje, došla pana Jana z Vartenberka, an byl právě ke stolu se posadil, výstraha, že na králově dvoře uzavřeno bylo tu chvíli zatknouti kněžnu, ana již pod bedlivou stráží chována byla. Nechaje oběda, dal rychle osedlati koně i pospíšil si z města ven, kněžně skrze starého jejího kaplana Berengara poručiv, aby okamžitě jeho následovala. Přestrojená za chudou babičku, pod závojem, s dvěma služkami nepoznaná dostala se až blízko Vyšehradu, jehožto nový probošt Jan Volek, otce jejího levoboček, kázal lidem svým připojiti se k lidem Vartenberkovým, aby ochránili ji v outěku. I vezena jest rychle mimochodníkem do Nymburka na Labi, královského města panu Jindřichovi z Lipé cele oddaného. Měšťané nymburští chovajíce u vděčné paměti dobrodiní od otce jejího někdy jim prokázaná, uvítali pronásledovaného sirotka královského u sebe co nejlaskavěji a chránili před všelikým nebezpečím.

Nyní strany obě počaly zjevnou válkou potýkati se vespolek. Nejprve hleděli Korutanci zmocniti se věže mostní, od Jindřicha z Lipé opět obsazené. Hnavše k ní několikrát outokem, stříleli do ní ze střech blízkých domů i kladli ohně okolo ní, aby posádku dýmem dušenou ke vzdání se donutili: ona však chovala se statečně i potloukla mnohé bojovníky kameny těžkými, jež na ně chrlila shůry. Žoldnéři cizí nezadlouho vypuzeni byvše z obou měst, brali své útočiště k sídlu královu na hradě pražském. Však ani tam nenecháni v pokoji, ježto drahně lidu branného položilo se polem na nynějším Pohořelci před hradem. Udatný Jindřich z Auffenštejna, chtěje sehnati je odtud, dal příčinu k bitvě velmi krvavé, na kterou král sám z věže hradové se díval. Z české strany oučastnili se jí sami také páni Jindřich z Lipé, Jan z Vartenberka, Vítek z Landštejna i jiní. Odvážný pán Vítek vrazil první do nepřátel, ale byl již ztracen, kdyby rytíř Kamýk, jeden z nejudatnějších mezi Čechy, byl také neobětoval se zaň, vlastním pádem chvíli mu zjednav k zotavení sebe. Když pak konečně Jindřich z Aufenštejna sám, těžce raněn, octnul se v českém zajetí, bylo již o vítězství Čechů rozhodnuto. Korutanci a Míšňaři coufli rychle do hradu, a vítězové byli by s nimi tam vnikli, kdyby most vedoucí do první věže byl před nimi pod velikou tíží neprobořil se.^[60]

Král Jindřich, jehožto panování v Čechách již téměř jen na hrad pražský obmezeno bylo, musel postarati se o novou pomoc z ciziny. Synovec jeho, míšenský markrabě Fridrich mladší, syn Fridricha Pokousaného (pán chromý sice, ale sličný a velmi udatný), přišed do Prahy, vstoupil s ním za sebe i za otce svého ve smlouvu ke společné obraně i vzdoře. Markrabě zavázali se pomáhati mu všemožně ku podrobení Čech i Moravy: on pak sliboval nahradit! jim všecky škody, jež by přitom utrpěli, zastaviti jim až do náhrady čtvero měst, Litoměřice, Most, Louny a Mělník, svěřiti jim vládu celého království, kdykoli sám do Korutan se vzdálí, a když by snad co bezdětek umříti měl, odkázati jim říši svou raději nežli komukoli jinému; k jejich rukoum měl Kunrat z Aufenštejna, králi vždy věrný, držeti velikou věž na hradě pražském atp.^[61]

Mezitím co toto na hradě se dálo, scházeli se stavové čeští v městě jako na sněm obyčejný, a i kněžna Eliška přivedena z Nymburka opět do Prahy dne 29. června. Příčina sněmu bylo vypravení řádného poselství jmenem celého království ku králi římskému, aby požádalo jediného jeho syna Jana zemi za krále, kněžně za manžela. Poslů zvolených bylo dvanácte: tři z duchovenstva, opatové cistercienští Jindřich Sedlecký, Kunrat Zbraslavský a Jan Plaský; tři ze šlechty, Jan z Vartenberka, Bohuslav ze Švamberka na Boru a Ota, zplnomocněný náměstek Viléma Zajíce z Valdeka; šest mužů stavu městského, Kunrat Kornbühl, Ota Wigalois a jiní dva z Prahy, dva z Kutné Hory. Vyjedše z Prahy dne 1. července, stihli dne dvanáctého do Frankfurta nad Mohanem, kdežto král Jindřich VII. té doby sněmoval s knížaty říšskými.

Král římský přijal posly české u sebe s velikým vyznamenáním i kázal je pohostiti co nejskvostněji. Když ale počala vyjednávaní, udály se brzy všeliké neshody, jakkoli o hlavním předmětu strany obě srozuměny byly. Netoliko co do výminek a ohrad, jichž požadovali Čechové na budoucím králi svém jak pro zemi vůbec, tak i pro jednotlivé stavy a osoby zvláště, ale i ohledem na osobu, která králem státi se měla, rozcházely se oumysly obou stran. Král Jindřich podával Čechům bratra svého Walrama, oni pak žádali o syna Jana i nikoho jiného. „Pročpak nechcete bratra mého?“ ptal se král opata Kunrata v tajné audiencí; „ten jest, jakož víte, muž srdnatý a umí skutkem i slovy zastati se sám; syn můj ale jest ještě dítětem, a běda zemi, jejímžto panovníkem dítě jest!“ „Čechové žádají za syna,“ odpověděl opat, „protože on jest Vaší královské Milosti nejbližší; kdyby věděli o někom ještě bližším, volili by toho.“ „Já jsem sám sobě nejbližším, proč nevolili jste mne?“ „Protože Vaše Milost stojíte již výše, a co král římský nemůžete přijímati ještě jiné koruny. Avšak i opodál říditi budete radu nedospělého krále moudře, pokud toho potřebí bude. Ani nerovnost věku obou snoubenců (knížeti bylo 14, kněžně 18 let) neuvodiž Vaši Milost do rozpaků; nejbližší dvě léta vyrovnají tělesnou tu neshodu; a věru, než byste tak krásné království pustil z rukou, měl byste syna svého třebas i padesátileté paní přiženiti.“ Král zasmál se k té řeči, ale nebyl ani přesvědčen, ani upokojen. Nestálost a vrtkavost národu českého, která při tolikerých proměnách na trůnu v době poslední zdála se příčinou býti také veškeré anarchie v zemi, působila rozpaky srdci otcovskému. Aby konečně ustanovil se, povolal ještě opaty Jindřicha Sedleckého a Kunrata Zbraslavského podtají k sobě, i zapřísahal je svatě, aby vyznali zjevně i upřímně, mohl-li s dobrým svědomím dáti Čechům syna svého za krále. Když pak oni oba ujišťovali ho, že to bylo cele nezávadné a prospěšné jak pro otce, tak i pro syna, odhodlal se konečně ke svolení^[62] a jednalo se pak jen o formu zákonní, kterak ta věc provésti se měla.

Knížata říšští ve Frankfurtě nad Mohanem přítomní, arcibiskupové Petr Mohucký a Jindřich Kolínský, biskupové Jan Štrasburský a Sibota Špýrský, Jindřich, opat z Fuldy, Rudolf, falckrabě a vévoda bavorský, Rudolf, vévoda saský, a hrabata Walram z Lucemburka, Guido z Flander, Pertolt z Henneberka, Gerlach z Nassova, Ludvík z Ottinku a jiných více, shromáždili se dne 24. července v domě bratří sv. Antonína ke slavnému posezení soudu říšského pod předsedáním římského krále. Předstoupili tu před ně co žalobníci poslancové Království českého; zbraslavský opat byl jejich řečníkem. Obšírnou řečí vylíčiv stav země české někdy kvetoucí, nyní tak bídný, prosil krále i říši římskou, aby přispěli jí ku pomoci. Král odpověděl, že ovšem jemu samému příslušelo postarati se o Království české, když staroslavný tam rod panovničí vymřel dokonce; Jindřichovi, Menhartovu z Korutan synu, jenž se tam vloudil, že ho ponechati nemůže, an setrvávaje ve zjevném, již za krále Albrechta počatém nepřátelství proti římské říši, ani ve lhůtě zákonné nepožádal o jeho sobě propůjčení v manství; avšak že podává celou tu záležitost na spravedlivý rozsudek knížat tu shromážděných. Od těchto pak vynešen nález: poněvadž Jindřich, syn Menhartův z Korutan, setrvával ve klatbě jak církevní, tak i říšské, že neměly nižádné platnosti všecky od českých stavů učiněné jemu přísahy věrnosti a poslušenství a že tudíž ani neměl nižádného práva ku koruně české, o kteréž že římskému králi říditi příslušelo. K opětované prosbě poslanců co do budoucího krále osvědčil se Jindřich VII. veřejně, že dá Čechům „Jana, syna svého, a nikoho jiného“ za krále a ožení ho s kněžnou Eliškou, jakmile tato ke dvoru jeho přivedena bude; ustanovil pak k tomu za poslední lhůtu den 1. září nejprve příští do města Špýry. Následujícího dne obdrževše poslancové od krále i od knížat písemná pojištění o všech těchto věcech,^[63] již 28. července opustili zase Frankfurt, s poselstvím svým do Čech pospíchajíce.

Po návratu poslů přičiňováno se v Praze všemožně o rychlou a královskou výpravu kněžny milované. Na šperky pro ni poskytli někteří měšťané a kupci přes tisíc hřiven stříbra; biskup Jan z Dražic půjčil jí krásného mimochodníka bělouše a několik náčiní zlatých i stříbrných; mnozí páni a rytíři chystali se ku průvodu jejímu osobně. V šesti dnech všecko bylo hotovo a dne 14. srpna královská nevěsta před očima sestry své, krále Jindřicha Korutance i všech svých nepřátel bez překážky ubírala se ve skvostném průvodu z Prahy novému povolání svému v oustřety. Nepřátelé ve své zpozdilosti pokřikovali za ní jen ousměšně, však že král římský dá jí prý něco jiného nežli syna svého za manžela! Nejvzácnější osoby ve průvodu jejím byli páni Jan z Vartenberka, Hynek Krušina z Lichtenburka i Markvart Zvířetický z Lemberka. Tři opatové čeští, ježto byli v Němcích zůstali, teprv u Mergentheima připojili se k celému pochodu. Hrabě Walram z Lucemburka, od bratra svého krále Jindřicha VII. poslán jsa, vyjel Čechům vstříc až do Sinsheimu a uvedl je do Špýry, ve velikém diváků davu.

Král Jindřich VII. přebýval s rodinou svou ve křižovnickém klášteře v Heimbachu, když Čechové stihli do Špýry: i netrpěliv jsa spatřiti budoucí snachu svou, požádal, aby hned tam přijela k němu. Následujícího tedy dne časně zrána, ozdobivši se drahými šperky, ubírala se do kláštera, dvě míle vzdáleného. Na cestě přišedše jí mnozí říšští knížata i páni vstříc, oslavili průvodem svým vjezd její do Heimbachu, jenžto dál se v davu nesčíslného lidstva, sprovázený hlukem hudby a trub polních. Král Jindřich přivítal ji na prahu veliké síně, a ujav ji za pravici, levicí pak syna svého, promluvil u velikém pohnutí: „Vítej nám, královské dítě z Čech! Posavad jsi byla sirotkem, nyní jsi mou dcerou, já tvým otcem; tuhle jest jediný můj syn, tvůj budoucí manžel. Zapomeň nyní na všecka příkoří, jež utrpěla jsi doma. i vesel se s námi!“ Královna Markéta sotva dočkati se mohla okamžení, kdež by do náručí svého tisknouti mohla novou nevěstu; i chválila nahlas krásu a spanilost její. Při tak slavném a spolu něžném přivítaní spatřiti bylo v očích všech přítomných, a zvláště Čechů, slze radostného pohnutí. Kněžna mluvila za obyčejem stydlivých panen jen málo a jen děkováním. Když potom šlo se ke skvostné tabuli, královna Markéta Brabantská i králova ještě žijící matka Beatrix z Avesnes vzaly nevěstu hned mezi sebe uprostřed.^[64]

V málo dnech potom celý dvůr královský vrátil se zase do Špýry, kdežto z nařízení králova konaly se již veliké přípravy k nastávajícím slavnostem. Přede dveřmi kostela biskupského postaveny byly pro krále římského trůn vysoký a sedadla pro knížata říšská.^[65] V pondělí dne 31. srpna^[66] popoledni syn králův Jan, na věk svůj již vysoce urostlý a statný, u skvělém komonstvu s asi 50 korouhvemi, na nichž viděti bylo bílého lva českého, bral se k sedícímu tam v majestátu svém otci a ku knížatům shromážděným; a přijev nablízko, ssedl s koně, i pokleknuv na stupně u trůnu, složil obyčejnou přísahu manskou a přijal slavně v léno Království české s příslušnými k němu zeměmi. Potom odebralo se celé slavné shromáždění do paláce královského, kdežto podvečer nový král od kolínského arcibiskupa s kněžnou Eliškou oddán byl. Dne následujícího (1. září) arcibiskup mohucký v kostele biskupském udělil novomanželům požehnání, dle obyčeje tamějšího. Potom následovala v síních na druhé straně téhož kostela postavených a nádherně ozdobených veliká hostina v počest těchže královských novomanželů. Pohříchu ale starým sporem o přednost arcibiskupů mohuckého i kolínského, an každý z nich seděti chtěl králi po pravici, veselí to tak zrušeno a zmařeno jest (ana družina církevních knížat již z obou stran na se tasila meče), že moudrý král, aby předešel krveprolití, chytiv svářící se kněze za ruce, odvedl je s žertem do svého paláce, kdež pak obědval s nimi o samotě. V hojných potom turnajích praví se že čeští rytíři nad jiné vyznamenali se, a obdivována byla jak síla, tak i obratnost jejich. Také u mladé královny Elišky divili se všichni netoliko půvabné postavě, ale i obleku jejímu: neb jakkoli tam hojně spatřiti bylo lesku a bohatství, svatební však její roucho vynikalo krásou i nádherou nade vše, co kdy v tom způsobu i opodál vídati bylo, — ana si je byla sama připravila.^[67]

Na slavném té doby sjezdu špýrském zřízena jest od krále Jindřicha trojí válečná výprava: jedna do Říma, k nabytí tam koruny císařské, měla dne 1. října v Curychu shromážditi se; druhá vyslána proti nepokojnému hraběti Eberhardovi z Württemberka; třetí nařízeno bylo dne 24. září sejíti se u Normberka, odkudž měla s králem Janem táhnouti do Čech a vypuditi Korutance odtud. Přítomní tehdáž Čechové přáli sobě sice, aby nový král jejich pospíšil si do své země, pokud by se Jindřichovi Korutanskému nepodařilo upevniti se tam pomocí míšenskou mocněji: Jindřich VII. ale nesvoliv k tomu, podržel ho u sebe ještě tři neděle. Království české, pravil, že mu již nikterak neujde: on ale že chce ještě potěšiti se v kruhu dítek jemu jakoby vnově zrozených, nežli vydá se na cestu přes Alpy a Apeniny, — z níž neměl se vrátiti více. Okolo dne 10. září opustil Špýru, se všemi svými nahoru do Kolmaru se ubíraje; bylť to první krok na cestě do Říma. Tam v Kolmaru dne 16. září ustanovil arcibiskupa mohuckého Petra z Aspelt a hraběte Pertolta z Henneberka za své plnomocníky po boku mladého krále, tudíž jako za vladaře v Čechách na čas královy nezletilosti; jeho pak samého jmenoval byl, se svolením knížat, již dříve náměstkem svým v říši předalpské. Teprv 21. září rozloučili se v Kolmaru, ne bez bolestného pohnutí, oba královští párkové: rodičové ubírali se do Itálie, ku koruně císařské ovšem, ale i do nedalekého hrobu; dítky táhly do Čech, vstříc budoucnosti méně skvělé, ale však jisté a trvalé.

Když pak toto vše dálo se v Porejní, mezitím v Čechách naskytla se celá řada událostí, ježto novému rodu panovnickému nevěstila nic dobrého. Smlouva s markrabími míšenskými zdařila se velice ku prospěchu Jindřicha Korutanského. Mladý markrabě Fridrich přivedl nové pluky bojovníků do Čech, kteří již 18. července pomocí zrádných Rutharticů opanovali byli Kutnou Horu. Tehdáž král Jindřich i osobně tam si zajev, vrátil se odtud bez překážky zase. Měšťané pražští dovolili královně Anně přícházeti do Starého Města, kdykoli chtěla, a meškati dle libosti v domě nejoddanějších jí Velfloviců od Věže; i samému králi volno bylo docházeti a odcházeti tam, ano zdálo se neslušné brániti toho králi a neočekáváno z toho nic zlého. Král vsak i královna užili svobody té k umluvení tajných návrhů, za kterýmiž celá Praha dne 14. září bez krveprolití uvedena v moc markrabě míšenského a domové přívrženců rodu lucemburského vydrancováni, oni pak sami z města vyhnáni byli. Nejznamenitější mezi nimi, jako Kokotovici, Rokycanští a jiní, utekli se do Nymburka pod ochranu Jindřicha z Lipé. Wolbram oseděl ve špitále křižovnickém jako dříve: pravilo se však, že podtají hověl oběma stranám, ačkoli nejstaršího syna svého poslal byl římskému králi do zástavy.

Král Jan vedl sice ve vojště svém nemálo předních pánů národu německého, jako arcibiskupa mohuckého, biskupa eichstadtského, vévodu bavorského falckrabě Rudolfa, normberského purkrabě Fridricha z Hohenzollern. hrabata Pertolda z Henneberka, Ludvíka z Ottinku i Albrechta z Hohenlohe, pány Jindřicha z Bruneka, Dětlina z Kastellu atd., — nicméně ale první podnik válečný domu lucemburského v Čechách nevěstil mu ani slávy, ani zdaru. Teprv dne 18. října celé jeho vojsko hnulo se od Normberka k Chebu; dne 1. listopadu překročilo řeku Ohři u Radešova, táhnouc k Budyni, kdežto pražský biskup Jan se svými zástupy u Roudnice k němu se připojil. Potom minouc Prahu, obrátilo se ku Kutné Hoře, k níž dne 19. listopadu hnavši outokem, od Jindřicha z Aufenštejna udatně odraženo jest: Jindřich z Lipé raněn přitom nebezpečně. Měšťané sousedního Kolína vyzváni byvše, aby se vzdali, odpověděli, že příkladem hlavního města říditi se budou. Zimy přibývalo, čímž i lidé i koně náramně trpěti počali. Proto uzavřeno táhnouti raději hned ku Praze, a dne 28. listopadu vojsko rozložilo se okolo Starého Města. Však ani tu první pokusy neměly zdaru, ano město vysokými zdmi, věžemi a staveními, též hlubokými příkopy tak opevněno bylo, že za nedobytné považováno, mladý pak markrabě hájil ho s nevšední opatrností a srdnatostí. S nehodami všelikými, zimou i hladem vzmáhala se již i malomyslnost ve vojště německém; falckrabě Rudolf a jiní vedle něho chtěli již s nepořízením vrátiti se do vlasti své: jen arcibiskup mohucký prohlásil se, že neustoupí, třebas by z nebe místo sněhu samé šípy padaly. Konečně i zde zrada pomohla z nouze. Starý kaplan královny Elišky Berengar zprostředkoval dorozumění mezi dobyvateli a jejich přáteli v městě. Popoledni dne 3. prosince vystoupil na věž u kostela Týnského; troje zazvonění zvonem velikým bylo umluvené znamení. Tu shlukše se rychle ozbrojení houfové v městě, běželi velikou střídou k městské bráně, kterouž prolomivše sekerami a motykami, vpustili do města Lucemburáky tam čekající, především čeleď biskupa pražského Jana z Dražic; a stejnou dobou dobyvatelé na rozličných místech hnali outokem na město. Hájitelé spatřivše zradu v městě, ztratili odvahu k dalšímu boji; král i markrabě utekli přes most do hradu; za nimi hrnuli se všichni, kdo v zajetí octnouti se nechtěli. Tenkráte město dobyté nejen nedrancováno, ale s novým králem zavítal pokoj i pořádek tam, kde již oddávna pro majetek nebylo bezpečnosti; jen dům městského rychtáře Mikuláše Wacingra, jenž za poslední doby tyransky byl sobě počínal, obětován zvůli lidu rozkaceného, a Jakub Velflovic od Věže musel u vězení pykati za přílišné své horlení pro Korutance.

Dobytím hlavního města rozhodnut jest osud celé země: neb ostatní města následujíce příkladu jeho, poddala se dobrovolně novému panovníku. Jindřich Korutanský neodvážil se více k jakémukoli pokusu brannému, když touž dobou chrabrý synovec jeho markrabě míšenský obdržel od otce svého rozkaz vrátiti se domů, aby neupadl v říšskou kletbu. I vyjednávalo se celých pět dní bez prospěchu o Jindřichově vzdání se koruny české, any výminky z obou stran podávané vždy zamítány byly; nadarmo sama královna Anna vrhla se k nohoum arcibiskupa mohuckého: sotvaže se jí podařilo domoci se bezpečného průvodu až na hranice bavorské. V noci dne 9. prosince dvůr korutanský podtají, ale s velikým naříkáním, opustil konečně hrad pražský, do Korutan se vraceje.^[68] Králová Anna zemřela tam již roku 1313 bezdětna: manžel však její dával si jmeno „krále českého“ až do své smrti, ana ho stihla teprv 4. dubna 1335. —

---

1. 349
2. 350
3. 351
4. 352
5. 353
6. 354
7. 355
8. 356
9. 357
10. 358
11. 359
12. 360
13. 361
14. 302
15. 363
16. 364
17. 365
18. 366
19. 367
20. 368
21. 369
22. 370
23. 371
24. 372
25. 373
26. 374
27. 375
28. 376
29. 377
30. 378
31. 379
32. 380
33. 381
34. 382
35. 383
36. 384
37. 385
38. 386
39. 387
40. 388
41. 389
42. 390
43. 391
44. 392
45. 393
46. 394
47. 395
48. 396
49. 397
50. 398
51. 399
52. 400
53. 401
54. 402
55. 403
56. 404
57. 405
58. 406
59. 407
60. 408
61. 409
62. 410
63. 411
64. 412
65. 413
66. 414
67. 415
68. 416