Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Úvod, o dějinách českých

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Úvod, o dějinách českých
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 51–71.
Licence: PD old 70

Čechy a Morava. Dějepis a dějiny vůbec. Hlavní ráz dějin římských, německých a slovanských. Povšechný obraz dějin českých. Epochy a prameny jejich. Řada dějepisců českých a moravských.

Historické divadlo národu našeho, země česká, prostírá se uprostřed pevniny evropejské asi po tisíci mílích čtvercových.[1] Popatříce na obraz její na mapě, uhlédáme podobu nepravidelného čtverohranu, jehožto hrany čelí právě k severu a jihu, k východu i západu. Na pokraji svém odevšad obklíčena jest pohořími, kterážto zdají se vybíhati ze dvou uzlů: od východu totiž, od sněžky Králické, k severozápadu vznášejí se Krkonoše, jenž Čechy od Slez, a k jihozápadu rozkládají se Žďárské hory, jež je od Moravy dělí; na západu, ode Smrčin, táhnou se k severovýchodu mezi Čechami a Sasy, Krušné hory a k jihovýchodu mezi Čechami a Bavory Šumava. Obojí pak pohoří stýká i sceluje se z obou stran: na jihu proti Rakousům horami Cáhlovskými; na severu proti Lužici Zhořelskými horami.

Jsou tedy Čechy již přírodou samou ohraničeny a věncem hor co hradbami přirozenými obklopeny. Z těchto hradeb pokrajních vinou se do země rozličná odhoří a protihoří, zpovlovna se nížíce, až pak se tratí, tu v ouplné rovině, tu v krabatině. Rovina však tytýž brázděna jest i hlubokými stržemi a řečištěmi, a hory buď homolité, buď i báňovité, tu v ohromných kupách, tam osamělé, vysoce nad ni se vypínají.

Jižné pohoří, dělící Čechy od Moravy, Rakous a Bavor, činí spolu rozhraní vod evropejských. Z toho patrno, že země tato do vysokého podnebí položena jest.[2] Pramenové všickni, jenž se prýští po horách zemi vůkol věnčících, stékajíce se pomalu v potoky a řeky, spojují se téměř uprostřed země v jediný proud labský a odtékají k severu jediným oužlabím, prorvavším se hluboce skrze hornaté ty valy. Čechy celé jsou jen hořejší poříčí labské v Evropě.

Přirození prosmykové v pohoří pomezném označeni jsou nyní všude silnicemi, vybíhajícími skrze ně ven ze země. V dějinách prosluli nejvíce domažlický a chlumský; neméně však důležití jsou chebský a litomyšlský, čelící od západu i od východu téměř zrovna naproti sobě.

Příroda sama, ukončivši a uzpůsobivši Čechy co zvláštní celek, předustanovila tím hlavní ráz historie české. Neb ačkoli my toho jistiti nechceme, že by národové vůbec tělesnou a mravní povahu svou brali ze způsoby, polohy a povětrnosti zemí těch, ve kterých přebývají, přece také zapírati nemůžeme, ano najevě jest, že příležitosti, pohody a nehody, jež země každá z přirození svého naskytuje, mocně působí v rozvíjení se a ve směru života národního. I země česká hověla národům, jenž ji osaditi měli, dle rozdílné povahy jejich rozdílně. Národ ve válkách podnikavý mohl odtud co z přirozené hradby podmaniti sobě všecky sousedy a jim panovati, Čechy mohly se mu státi jádrem nedostupným státu na sever, na východ a západ široko daleko rozlehlého. Méně příznivé byly okolnosti národu pokojnému, domácnému, promyslnému. Tento zajisté, ouzce omezen jsa hranicemi přirozenými, nemohl nikdy na počet a sílu znamenitě zveličeti;[3] aniž mu poloha jeho uprostřed Evropy platna byla, pokud se mu nedostávalo pomoci té, kterouž jediné umy věků osvícených poskytovati mohou. Vzdálenost moře, nedostatek velikých splavných jezer a řek v zemi a sám ten věnec hor pohraničných, překážejíce obchodu a spojení s ostatní Evropou, osamocovaly Čechy, až teprv cesty uměle ražené počaly jim poněkud nahražovati nedostatek přirozených. Mimoto, pro vysokost a severný svah celé krajiny, tratí jižná země částka všecky ty výhody, které by jí plynouti měly z menší výše polární. Naproti tomu ale příroda s ničím se tu neoštídala, čehokoli potřebí bylo k vychování lidstva na duchu i na těle zdravého, čilého a rázného. K tomu cíli dopřála mu podnebí mírného a vzduchu, kterémužto škodlivé výpary bahnišť, ani věčné ledy sněžek vysokých, ani bouřlivé pískoviny a stepě nikde lahody a zdravoty neujímají; největší rozmanitost jak v povrchu krajiny, tak i v plodinách půdy zemské působí blahočinně v těle i v duchu obyvatele každého. I ačkoli tu nic samo sebou v bujné hojnosti se mu nenaskytuje, přece také i práce rukou jeho nebývá nikde bez odplaty: ano příroda, složivši do lůna této vlasti hojné a vzácné poklady kopanin a vod léčivých a odepřevši jí soli, této přední potřeby vezdejšího života, zdá se jako by tím Čechy sama byla pobízeti chtěla ku promyslné přičinlivosti a k obchodu se sousedy.

Ačkoli pak pomezí jihovýchodní svou vyvýšeností způsobuje rozhraní vod v Evropě, jest přece tak zploštělé, že přes ně, co přes vysokou pahořinu, všude téměř bez nesnáze a bez péče přecházeti lze. Za ním pak prostírá se opět krajina zvláštní, Morava, zvící[4] asi co polovice Čech, se zvláštními pohořími a poříčími, také přírodou samou, avšak méně dokonale, ohraničená. Na severu chrání ji naproti Slezsku Sudety, prodloužené to Krkonoše; na východu dlouhotáhlé Tatry stanoví její meze proti Uhersku. Na severovýchodu však nachází se tu otvor, skrze kterýž ona z výšiny své vysílá řeky Odru a Vislu až do Baltického moře; na jihu pak, proti Rakousům, nedostává se jí ovšem hranic přírodných, ježto by zde teprv Dunaj působiti mohl. Přirozená povaha krajiny této podobá se české, předčí ji ale svahem jižným.

Spojení tedy Čech a Moravy v jeden celek, majíc ve přírodě samé podstatný svůj základ, nemůže považováno býti za pouhou náhodu. A skutečně v obou krajinách od věků, pokud historie stává, vždy a pokaždé jeden a týž národ přebýval, jedna i táž nejvyšší vláda panovala:[5] obě tedy, Čechy i Morava, co národ i co stát vždy zajedno byly. Tímto spojením ale přirozené výminky dějin takového celku zlepšily se znamenitě. Větší počet a prostranství pojišťovaly spojenému národu větší moc a podstatu proti cizincům; blízké poříčí Dunaje, co hlavní kupecká silnice uvnitř Evropy zovouc ho k obchodu s celým světem, bránilo jeho doma osamocení; a otvor ten mezi Sudety a Tatrami usnadnil dotýkání se s národy přebývajícími v rozlehlých krajinách mezi moři Baltickým a Černým a mezi pohořím uralským. Protož historie národu českého, má-li důkladna býti, obou krajin, Čech i Moravy, stejně šetřiti musí, jelikož dějinám obou jakožto částkám jednoho celku jedněm bez druhých dorozuměti nelze.

Dějepis vůbec jest nejpozdnější plod osvěty národů. Dějiny, ve vyšším a pravém toho slova smyslu, jen tam vznikají, kde národ duchem procitlý a ke společenským oučelům ve stát zákony vlastními spojený svobodnou vůlí s odpory svými zápasí a kde zápas ten spolu tak jímavý bývá, že i paměť jeho ráda se obnovuje. Jen tam, kde ušlechtilejší částka člověka vládne nad oborem činnosti pouze zvířecí, kde život lidský touhou po ideách a bohovosti nabývá významu vyššího a duch ani v kalu tupé všednosti netone, ani jedem přebroušené smyslnosti se nevysiluje, kde jméno boha i vlasti, zákonů a ctnosti, práva i svobody budí v duších takový ohlas, že obec celá hotova bývá i krví svou o ně se zasazovati: jen tam díti se mohou skutkové, které připomínati potomstvu i milo i hodno jest. Život bezidejný všude jest nepamatný, a protož ani vypravován býti nezasluhuje. Dějepis ale nadto, zakládaje se celý na památkách strojných a zvláště na písemnostech, nemůže vznikati ani kvésti, leč při hojné a horlivé péči o nauky a umy vůbec. Dějepisec zajisté ne všecky památné příběhy samy o sobě, ale jen ty vypravovati může, kterých paměť se mu zachovala. Potřebujeť pramenů dostatečných a všestranných, podavků určitých a srozumitelných, svědectví původní a hodnověrných, aby čtenáře své o tom, co, jak a proč se stalo, zpraviti mohl, aniž pak s pravdou se chybil. A poněvadž každý skutek dějinný záleží na zápasu, tudíž na sporu dvou stran, do kterého vždy vášně lidské všelijak se vplétají, věčnými zákony práva i spravedlivosti vyhledává se, aby svědectví obojí strany vyslýcháno a nepředsudně uvažováno bylo. Kde toho nelze, protože ho z jedné strany snad se nedostává, tam šetřiti sluší při uvažování jednostranných zpráv tím opatrnější kritiky.

Dějepis tedy stejnou podstatou zakládá se jak na skutcích, tak i na paměti o nich zachované. Kdekoli jednoho nedostává se z obou těchto živlů, tam ani dějepisu není a býti nemůže. Proto také marno bylo by se ptáti po dějinách a životu neznámých prvobyvatelů země české a moravské. Vypravování naše nemůže sahati dále, nežli pokud stačí zachované nám zprávy písemné. Ty mluví sice o trojím národu, který přebýval jeden po druhém ve vlasti naší: o vlaských Bójech, o německých Markomanech i Kvádech a slovanských Češích: ale jen poslední národ objevil se v běhu věků oběma živly historickými, hojností totiž i dějin i památek jejich. Protož i jen tento národ sám může býti předmětem vlastní historie naší; děje bójské a markomanské jen potud uvedeny budou, pokud jich potřebí k určitému obmezení a dokonalejšímu porozumění českých.

Dějiny národu českého jsou v nejednom ohledu poučnější a zajímavější nad dějiny mnoha jiných národů. Jakož země česká sama položena jest do středu a srdce Evropy, tak i národ český stal se po mnohé věky středištěm, ve kterémž ne bez zápasu stýkaly a jednotily se rozmanité prvky a zásady novoevropejského života národního, státního i církevního. Jmenovitě spatřiti jest tu očitě i dlouhý spor i vzájemné pronikání se živlů římského, německého a slovanského v Evropě.

Kterak celé pokolení lidské, přirozením a původem svým jedno a téže jsouc, přece rozrodilo se na tolikeré co do tělesné postavy a barvy, duchovní povahy a řeči, mravů a obyčejů rozdílné plemena, kmeny, národy a větve, o tom žádný nepoučuje nás podavek historický. Na samém počátku věku historického spatřujeme již nejen rozdrobenost veškerého člověčenstva v nesčislné národy a národky, jazyky a nářečí, obce a státy od sebe rozdílné a nezávisné, ale spolu také i patrný směr celého dějinstva k umenšení této rozmanitosti, ke smíšení a jednocení rodů a plemen, zanikáním jedněch a vzmáháním se druhých. Slabý hynul dotýkaje se silného, a silný podléhal opět silnějšímu; avšak síla duchovní a mravní vítězívala konečně nad tělesnou. Nicméně jako ve hmotném světě nic nehyne naprosto, nýbrž rušíc se v jednom bytu, zárodkem bývá bytu jinému; a jako plemena křížením, sady štěpováním vždy se více sílí a šlechtí, tak i míšení se a splývání různých národů zdařívalo i daří se konečně k prospěchu člověčenstva, hýbajíc a pružíc ducha lidského i zúrodňujíc ho vždy novými živly. Již v nejstarších osvěty sídlech, Indii a Egyptě, pozorovati bylo směs národů různého původu; do starého Řecka přinešeno bylo z Egypta i z Fénicie první símě vzdělanosti, které potom vyspělo v blahodárné půdě té v nejutěšenější plody; starý pak Řím teprv tehdáž opravdově zavládnul světem, když v něm zdomácněl květ osvěty řecké. Tak již ve starém věku národové přední, dědíce vzdělanost po sousedech svých, i u sebe doma dokonaliti, i vně u cizích ji šířiti napomáhali, jiné vždy stránky její nad jiné zvelebujíce, ale i jinými také vadami, jež přiměšovali, ku konečnému ji oupadku vodíce.

Nejznamenitější a nejvznešenější výsledek i úkaz celé dávnověkosti bylo dokonalé spojení a ujednocení se náboženství Kristova se vzdělaností řeckou ve světovládném někdy panování římském. Kdyby osudem božím nebylo i do toho ouvazku hned zpočátku vloudilo se porušení, svět celý byl by pomalu musel se zřímaniti: ale všemoudrý bůh, neučiniv ani dvou zrnek pískových dokonale stejných, tím méně chtěl pouhé jednotvárnosti v nejušlechtilejším tvoru svém, jejž k obrazu svému poněkud připodobnil. Císařský Řím byl sice vzdělal umění panovničí a vladařské až k nejvyšší dokonalosti: přece však prospívaje v ouhonách a vadách vždy více nežli ve ctnostech, stal se posléze vzorem vlády, jaková býti nemá. Sestřediv veškerou veřejnou moc a vůli v jediné hlavě, udusil konečně všechno samostatné vyvíjení se ducha, všecku samočinnost a samohybnost jak jednotlivých osob, tak i celých obcí a národů. Panovník, sníživ vše mimo sebe pod důstojenství člověka, nemohl však sám sebe i potomků svých uchrániti práva přírody a zbaviti křehkostí lidských. Všeobecné vysílení a zakrsání, ochablost na těle i na duchu byly nevyhnutelné následky oustřednosti přepjaté a mnohověké, a konec všeho neuchranný pád říše římské. Jediný jen živel v ní měl tolik vlastní síly, že odolav všeobecné záhubě, stal se zárodkem nového života: to bylo náboženství křesťanské.

Na zříceninách světovládného Říma postavil své žezlo svět německý. Jím roztrhány sítě, dusivší shůry tak dlouho všecku v národech samohybnost, člověk nabyl opět práva svého, zničená politikou césarů energie osobní dostavši se navrch počala znovu dávati světu zákony. Tajiti sice nelze, že i tato změna, jakkoli sama v sobě blahodějná, potáhla nové neřesti za sebou. Němec zajisté ztroskotal byl římskou vládu ne k obecnému národů prospěchu, ale jen ke svému vlastnímu. Bažení po zboží a panství, nikoli pak cit nebo potřeba svobody ozbrojovaly silné rámě jeho a pudily ho hledat svého štěstí za hranicemi vlasti. Pročež ani poroby v Evropě nezrušil a zrušiti nechtěl, ale proměnil jen ochabující jedinovládu v bujnou mnohovládu. Tou však proměnou počal jinačiti se i vlastní jeho život národní. Brzy k zásadám německého ducha, osobní energii a promyslnosti, připojilo se jakoby dědickým nápadem, cokoli zbývalo jarého z římského světa; horlivost náboženství křesťanského a umění panovnické jaly se vzdělávati oustřednost novou a dvojitou sice, ale skrze mnohá století aspoň svornou: císařství totiž a papežství.

Jakmile Němec uvázal se byl výbojem u veliké starého Říma dědictví, Slovan mírný tiše za ním postoupiv, usadil se vedle něho. S ním vkročil spolu nový živel národní do života evropejského, neméně ušlechtilý, ale i neméně ouhonný. Volnost a rovnost všech občanů mezi sebou co synů téže rodiny byly hlavní známka starých Slovanů; kéž se k nim jen i svornost byla přidružila! Patriarchální mravy a způsoby jejich byly by postačily ku pojištění jejich blahobytu, kdyby národům jako jedincům dáno bylo pode štítem moci vyšší uchrániti se všech bouří a pohrom mimořádných. Slovanova nábožnost, prostoduchost a jemnost nezbavila ho vší svéhlavosti a urputnosti. Nechtěje panství ani státu, ale jen obci, zamítal s jednotou národní také silné ouvazky řádu a vlády; přeje stejných práv a stejné všem domácím svobody, žádal spolu, aby všickni také drželi se stejné koleje starých zvyků; nedávaje u sebe místa ni rozdílům stavů ni výsadám, nehověl přece ani vlivu výtečných osob, ani rychlému rozmáhání se vyšší osvěty; nebaživ po výboji, sotva sám brániti se uměl; žádaje v pokoji požívati ourod pole svého, tím častěji podléhal rozkazům cizinců. Neměl-li konečně zahynouti, musil i Slovan postupem věků zjinačiti způsoby své a přimísiti živlů římanských i německých do národního života svého.

Hlavní tedy obsah a základní tah celého dějinstva českomoravského jest, jakož jsme již podotkli, ustavičné stýkání a potýkání se Slovanství s Římanstvím a Němectvím ve smyslu nyní vyloženém; a jelikož Římanství dotýkalo se Čechů ne samo sebou, ale téměř veskrze jen prostředkem Němectva, může se také říci, že dějiny české zakládají se vůbec hlavně na sporu s Němectvem čili na pojímaní a zamítaní způsobů a řádů německých od Čechů. Jest sice pravda, že i u jiných kmenů slovanských dálo se takovéto stýkání obojích živlů; ale buď nebylo tak všestranné, živé a pronikavé, například u Polanů a Rusů, buďto skončilo se již dávnou záhubou národnosti slovanské, jako u někdejších Luticů, Bodrců a jiných Polabanů. Český národ sám jediný, k německému co roveň k rovni se přibočiv a od více nežli tisíciletí do svazků nejužších s ním vstoupiv, uhájil až podnes národnosti své, a jakkoli mnoho německého do života svého pojal i duchovně zažil, nepřestal proto býti slovanským národem. I dnes ještě tatáž z dějin, jako z povahy zeměpisné, úloha jemu se klade: sloužiti za most mezi Němectvem a Slovanstvem, mezi východem a západem v Evropě vůbec.

Vykládajíce tedy dějiny národu českého, budeme vypravovati, jaké úkazy vyvodil najevo spor a zápas ten od věků ve vlasti naší; zápas, vedený netoliko na hranicích, ale i uvnitř země české, netoliko proti cizincům, ale i proti domácím, nejen mečem a štítem, ale i duchem a slovem, ústavami a obyčeji, zřejmě i ukrytě, věhlasným horlením i slepou vášní, netoliko k vítězství aneb k porobě, ale i ke smíření. Ukážeme, kterak národ počtem neveliký veliké přece někdy uměl získati sobě jméno a kterak pak opět tak hluboce klesnouti mohl, že až i sám to jméno zapíral. Uhlédáme jej, an zmítán jsa vichřicemi od východu i od západu, vně i doma povstalými, pouštěl nejednou naději o zachování bytu svého, a nepřestává přece i podnes ještě doufati ve budoucnost. Spatříme panovníky vznešené, pravé otce vlasti, jichžto důrazné snahy cíl jediným bylo blaho národu; hrdinné vojevody, jenžto uměli ku praporcům českým vítězství poutati, jimi strach a hrůzu do řad nepřátelských vůkol sypati; myslitele výtečné, jichžto ducha plápol osvěcoval temnoty věku svého a křísil jiskry vědomí a víry u domácích i cizích; vlastence ušlechtilé, jimžto milo bylo zapírati sebe k dobrému národu svého a obětovati jemu čas i život, všecko jmění, všecky síly své; konečně i lid bystrý a jemný, poslušný hlasu svých panovníků a vůdců a hotový nasaditi sebe i s celou podstatou svou, jakmile bylo hájiti vlasti a krále, náboženství a víry, práva i zákonů. Ale nebudeme se také tajiti překážkami rozmanitými, které nepřestávaly vyššímu prospěchu vlasti a národu stavěti se na odpor; nejen od cizozemců a nepřátel, ale i od domácích odrodilců, nejen zjevným násilím, ale i nevěrou a zradou; vyjevíme, kterak často tu nízké sobectví neb převrácená mysl jedinců, tam zaslepení aneb zpozdilá netečnost velikého houfu zavedly obec do neštěstí, kterak tytýž nejapností zmařeno, čeho chytrostí zkaziti lze nebylo. Utěšeno bude dívati se na raný, ale outlý květ vzdělanosti slovanské, na pravěké hrady a města, sídla svatých poprav a bohoslužeb, ochranná outočiště v čas bouří válečných a střediště národního průmyslu i obchodu; ne bez hrdého pocitu porozumí potomek, že po čem i největší a nejvzdělanější národové našeho věku nevždy zdárně se snaží a baží, předkové jeho slovanští chovali a hájili odjakživa mezi sebou: obecnou všech zemců svobodu, rovenství před zákonem a právem, vrchní vládu i dědičnou i svolenou spolu a na sněmích odpovědnou, svobodné volení ouřadů místních i zástupnictva národního a jiné podobné řády, až i chválenou všech svobod obecných záštitu, soudy porotců. Poznáme však také, kterak proměny a opravy, ku prospěchu státnímu nevyhnutelně potřebné, nemohly vykonány býti, aby za působením ducha středověkosti nevloudily se s nimi do země i řády feudální, jichžto síla, ve bažení panském vždy hotovou nacházejíc podporu, vyvrátila i uvedla v nepaměť všecky jim nevhodné stránky starých ústav slovanských. Život duchovně čilý, kterým národ náš i v těchto změnách jak z přirozené povahy své, tak i z přičinění osvícených náčelníků skvíti se nepřestal, vyvede nám na jeviště nové spory a zápasy, podivnější a vznešenější, ale bohužel i krutější a zhoubnější, nežli které dotud Evropa vídala. Ze tří válek o záležitosti duchovní, kterými v posledním půltisíciletí všickni národové křesťanští až do dna vzbouřeni byli, dvě první, měvše za příčinu náboženské potřeby, v Čechách i povstaly i skonaly, a byly vlastně války české. V jedné národ náš, zachovavší až potud neporušené jádro bytu svého, skutky zázračnými celý přemohl takřka svět; v druhé, zpronevěřiv se sám sobě, nejen nedovedl nic slavného, ale přišel i bezmála na mizinu. Vyložíme, kterak i v těch i v jiných více pohromách zračila se ruka Páně, jež davši člověku rozum i volení mezi dobrým a zlým, ovocem obého učiniti a vystříhati ho chtěla.

Popatříce na hlavní rozdíly dějin českých, rozeznáme v nich snadně a na první pohled věk trojí: starý totiž, střední a nový. Věk střední značí se výtečně půtkami o náboženství, jenž počátkem husitství roku 1403 vstoupily do veřejného života českého a ukončeny roku 1627 vystěhováním se všech podobojích ze vlasti. V tom věku národ náš dostoupil vrchu historické znamenitosti své. Co jej předešlo, ke staré, co následovalo, k nové historii počítati se musí.

Starý věk dějin českých, obsahující téměř celé tisíciletí od prvního usazení se národu ve vlasti, nemá jiné patrnější známky jednotné, nežli jest ta, že v něm ještě nepředčily potřeby a půtky vzbuzené obnovou církevní, alebrž jen důležitosti světské čili státní, zvláště pak snažení panovníků moc svou i doma upevniti, i vně rozšířiti. Jest v něm rozeznávati trojí hlavní dobu: nejprve Čechy pohanské a nezávisné, od prvopočátku až do roku 895; potom Čechy křesťanské a závisné od říše německé, s převahou však ještě vniterných řádů slovanských, od roku 895 do 1253; posléze Čechy královské, spojené s říší německou svazkem rovným, ale ve vládě zemské nakládající živlu německému, od roku 1253 do roku 1403. V první době, ještě temné, báječné a často nejisté, spatřuje se národ ve své původní slovanské nevázanosti; mezi hlavami jeho, na počet hojnými, rod Přemyslův počal osobovati sobě panství; pokusy však Sámovy v Čechách a Mojmírovců na Moravě o založení mohutného státu slovanského zmařeny jsou. V době druhé křesťanství přispělo sice k utvrzení moci panovničí v zemi, ale učinilo ji spolu závisnou od říše římské čili vlastně německé. Potlačení někdejších lechů a kněží napomohlo k sestředění sil národních: ale rozmnožení se Přemyslovců, jejich časté potržky o zmocnění se vrchního žezla i potřeba zvláštních oudělů knížecích překážely prospěchu obecnému. Objem a hranice státu tak často se měnily jako poměry právní panovníků českých naproti císařům: avšak zachována vždy zemi samostatná vrchní vláda i svézákonnost. Staroslovanská župní ústava udržela se ve své činnosti; stavů zvláštních s rozdílnými právy občanskými ještě nebylo, tudíž ani výsad, ani feudálnosti, ani tělesné poroby, jakkoli často usilováno uvésti je do Čech za příkladem německým. Vévodský titul panovníkův po upevnění mocnářství skrze Přemysla Otakara I. proměněn v dědičné království. Třetí doba věku tohoto počala kralováním Přemysla Otakara II. Jemu zdařilo se proměniti hlavní ouvazky státní, zvláště založením stavu městského skrze německé osadníky a udělením jemu výsad i práv politických. Tím přivedena stará župní ústava konečně ku pádu, i dán počátek nejen právnímu stavů rozdílu vůbec, ale i k řádům feudálním zvláště. Po vymření Přemyslovců a povolání domu lucemburského na trůn upevnil se objem státu čili koruny[6] připojením Slezska i obojí Lužice k Čechám a k Moravě na mnohá století. Výtečné kralování Karla IV. památné jest nejen padesátiletým spojením koruny české s německou a ouplným na ten čas obou národů i zemí smíšením, ale i zvelebením snaženstvím a květu duchovního ve vlasti naší zvláště.

Hlavní obsah a ráz věku středního historie české jsou, jak jsme již napověděli, různice a půtky církevní a náboženské, jež vedly dvakráte k válkám krvavým a dlouhotrvalým: první husitské, kterouž Čechové a Moravané až do konce vítězně provedli; druhé třicetileté, kterou nešťastně počavše, ustoupili brzy až na smrt vysíleni s dějiště. Strana husitská čili podobojí předčila za tohoto věku ve vlasti počtem i silou. Svazek koruny české s říší německou nejprv ssazením krále Václava, potom válkou husitskou tak uvolněn, že napotom stanovil se skutečně již jen na právu králů našich vkládati se hlasem svým do volení císařů. V zemi však vlastní moc královská byla slaba, národ sám ukládal sobě zákony, jazyk český ve veřejné správě zemské byl panujícím, Němectvo husitstvu odporovavší kromě Slez a Lužic hluboce kleslo a téměř vyhynulo. Naproti tomu však feudální německé řády v zemi pomalu samy tím větší mocí se rozvíjely; rozdíly stavů nejen utuženy a zostřeny, ale o výsady a práva mezi vyšší i nižší šlechtou a mezi městami dlouhé spory, až i krvavé války vedeny; stav duchovní v Čechách utlačen; lid selský a prostý, požívavší dotud osobné svobody, tělesnou porobou sklíčen. Ráznější doby a články věku tohoto byly: vypuknutí války husitské roku 1419 a smíření podobojích sbor basilejský; oupadek moci královské ve dlouhém bezkráloví a nezdařilé snažení krále Jiřího povztýčiti ji zase; rozmíšky stavovské a porobení lidu prostého pod králem Vladislavem; spojení s domem rakouským roku 1526 a utužení moci královské na krvavém sněmu roku 1547; počátky nových půtek o náboženství roku 1602 a vypuknutí roku 1618 války třicetileté, ve kteréžto Čechy vstoupily do nové své historické doby.

Základní ouvazek veškerého života společenského i státního ve věku novém byli řádové a zákonové, jež Ferdinand II. z plné moci své roku 1627 Obnoveným zřízením zemským předepsal a stavové čeští na sněmu téhož léta poslušně a vděčně přijali. Od té doby země česká a moravská staly se nepochybným dědictvím slavného domu rakouského a spolu podstatnou částkou státu velikého, jenž vyniká mezi čelními v Evropě mocnostmi. Lužice však i větší částka Slez od koruny odtrženy. Církev římskokatolická stala se výhradně panující. Moc zákonodárná, vykonávací a soudní spojena v rukou mocnářových a rozhodnutí na nejvyšším místě dálo se ve Vídni. Politické jevení národu obmezeno a určeno bylo výsadami stavů prelátského, panského, rytířského i městského. Jazyku českému i německému ve veřejných potřebách zemských přisouzeno sice právo stejné: poslední však osobil si čím dále tím širší místo. Tentotě povšechný ráz věku celého. V podrobném pak rozjímání vyznamenávají se zvláště panování Marie Terezie i Josefa II. co střední článek blahodějným svérázem, a předně vymaněním obecného i selského lidu, čehož další dolíčení ale odkládáme k času svému.

Prameny, ze kterých čerpati se musí všecka dějin českých známost, jsou podle rozličnosti věků rozličné. Pro věk předslovanský nedostává se nám jich ovšem; vše, co tu víme, musí nuzně vybíráno a skládáno býti ze zpráv, které někdy staří spisovatelé řečtí a římští jen jakoby mimochodem a náhodou, a protož ani hojně, ani dost určitě, o vlasti naší prohodili.

Nemnohem šťastnější jest v ohledu tomto i věk pohansko-český (451—895). Z domácích jeho památek nezůstaly nám než jediné tři dějepravné básně, milovníkům národní naší literatury pod názvem „Soud Libušin“, „Čestmír a Vlaslav“ i „Záboj a Slavoj“ chvalně známé a tiskem již často vydané;[7] kteréž jakkoli nesmírně drahocenné jsou samy v sobě co přesný a světlý výjev jarého ducha předků našich, nemohou přece všem žádostem dějezpytcovým vyhověti, poskytujíce světlo nejen na příliš skrovný obor obmezené, ale i poněkud nejisté, jelikož opravdově básnické. Stařiny, ježto v lůně vlasti tytýž se vykopávají, umějí sice mluviti ke znateli, ale zřídkakdy udati mohou věk a původ svůj. Ani v cizině té doby nikdo si na tom nedal záležeti, aby o věcech u nás zběhlých nám pozůstavil písemnou paměť zvláštní a ouplnou. Jen chudá záře tehdejších dějin sousedních odráží tu i tam náhodou některé slabé a všelijak zprolamované paprsky na souvěké příběhy v Čechách a v Moravě. Dějezpytec musí tyto paprsky, u starých Byzantinců, Vlachů i Němců pracně shledávané,[8] spojovati v jeden světla pramen: jakýž tu div, jestliže potom odlesku takovému nedostává se živoplodného tepla slunečného a jestliže světlo tak pochybné čirou tmu okolo sebe nezapuzuje, ale jen takořka makavější činí!

Dějiny doby druhé, sahající od roku 895 do 1253, zakládají se již na domácích pramenech, ačkoli ještě ne všude dostatečných. Světlo historie zavítalo k národu našemu zároveň se světlem křesťanství, pročež sahá také, zvláště pro Moravu, o několik let výše, do času apoštolování bratří Cyrila i Methodia mezi Slovany (roku 863—885). Legendy o bratřích těchto, z nichž nejstarší a nejdůležitější dvě staropanonské[9] nedávno teprv řádně vydány jsou, otvírají bránu slovanského dějepisectví vůbec. K nim pojí se potom legendy a prology rozličné o sv. Václavu, sv. Vojtěchu ajv.[10] Řada dějepisců českých v užším smyslu[11] počíná mužem výtečným a i pro nejdalší potomstvo památným: jest to Kosmas, jenž co děkan kapituly pražské umřel, stařec osmdesátiletý, dne 21. Oct. 1125. Jeho vlastenecký duch kormoutil se myšlénkou, že by národ jeho měl vždy opět zapomínati na minulý život svůj a že by osudy a děje, slasti a strasti dědů potomkům věčnou zůstaly pohádkou; protož nenašed nižádného písemného podání, sám již u vysokém stáří jal se zapisovati, čeho byl z báječného vypravování starců se dověděl, o původu a nejstarších dějinách národu českého, počna od arciotců Čecha, Kroka i Přemysla, nejprv do Bořivoje, prvního křesťanského knížete v Čechách, potom zase do Břetislava I., pod kterýmž sám se byl narodil a s kterýmž teprv počíná jeho vlastní právě historické podání. Neboť i to svědčí o bystrém a zdravém rozumu tohoto praotce dějepisců českých, že nejen sám nemátl starých báječných povídek s podavky historickými, ale také chtěl, aby i čtenářové jeho je rozeznávali.[12] Protož není mu k necti, že kritika, kteréž sám cítil potřebu, napravovati musí všelicos v nejstarším jeho podání. Avšak i v dalších částkách díla jeho, kdežto nás již zajímá opravdově historickým vypravováním dějin za synů a vnuků Břetislavových, nesmí kritika ouřadu svého zanedbávati, an živý ten cit, kterým celé dílo veskrze prodšeno jest, neuchránil spisovatele od patrné nechuti a strannosti proti jistým rodům a osobám.[13] Na dráze jím proražené pokračovali potom jiní kronikáři, s menšími však i zásluhami i vadami: nejmenovaný Kanovník vyšehradský, známý pode jménem prvního prodloužitele Kosmasova roku 1126—1142; Mnich sázavský, spisovatel dosti rozumný k roku 1126—1162, jenž poddělával také starší vypravování Kosmasova vkládáním zpráv ze kláštera svého; Mnich opatovský, jenž nověji, nevíme s jakým důvodem, nazýván Hildegardem Hradištským,[14] 1143—1163; Vincencius, kanovník pražský, roku 1140 až 1167, i Gerlak neboli Jarloch, opat milevský, roku 1167 až 1198, oba pohříchu neouplně zachovaní; a konečně neznámý skladatel chudých Letopisů pražských (Annales Pragenses) až do roku 1220, nedávno teprv vydaných.[15] Všickni tito kronikáři, nevynikajíce nikde nade prostřední míru středověkých letopisců, nemohou dosti učiniti žádostem našim. Zprávy od nich podané musejí doplňovány, vyjasňovány a opravovány býti tu kronikami německými (mezi kterýmiž po Thietmarovi zvláště Lambert Ašaffenburský, Hermannus Contractus a Otto, biskup frisinský, vynikají), tu polským Martinem Galiem,[16] tu konečně listinami souvěkými jak domácími, tak i cizími.

Zásoba listin z nejstarší této doby nás došlých jest také velmi nedostatečna. Celé Čechy spolu s Moravou nemohou se vykázati již ani jediným pravým originálem z 10. neb 11. století,[17] ačkoli se jim, jmenovitě Moravanům, zachovaly v pozdějších přípisech pravé listiny až do 9. století sahající.[18] Pravé originály počínají se množiti u nás teprv ve druhé polovici 12. století a vztahují se, jako písemnosti toho věku vůbec, výhradně jen ke stavu církevnímu. Proto užívání listin v historii věků těchto požaduje velké opatrnosti. Nejen zajisté mnohé písemnosti, které praví se pocházeti z 10., 11. neb 12. století, jsou podvrženy a teprv ve 13. a 14. století, a to sice již dle smyslu a stavu pozdějších věků sepsány, ale většina jejich také skládána byla od klášterníků, rodem nazvíce Němců, nedorozuměvších někdy poměrům právním ve vlasti naší, a protož tytýž na cizí způsob je vykládavších. Dějepisec, který by v nich nešetřil kritiky, zapletl by se do tolikerých odporů a omylů, že by nemohl nikdy k světlu a ku pravdě probrati se.[19] Listin světských, čili na stavy světské, šlechtice a města se vztahujících již proto před 13. stoletím u nás nebylo a býti nemohlo, že stavové tito počali teprv po uvedení osad německých do země (ve 13. století) různiti se od sebe politicky. Teprv s Němci, jichžto všecky svobody byly samé výsady, dostal se do slovanských zemí obyčej výsad čili privilegií a listin politických vůbec.

V třetí době starého věku (roku 1253—1403) vlast naše může se honositi prameny historickými všelikého druhu již dosti hojnými. Kronikářů sice souvěkých a důkladných ne vždy se nám dostávalo a nedostatek jejich zvláště za Přemysla Otakara II. i za Václava IV. nemálo vadí, ale nahrazuje se poněkud větším bohatstvím i listin i takřečených formulí historických, anobrž i jinými plody literatury a krásoumy národní vůbec. Co pode jménem druhého prodloužitele Kosmasova se nám podává, jest neladná směsice zlomkovitých zápisek rozličných k roku 1240—1283, sestavená od neznámého spisovatele teprv ve 14. století;[20] cena jeho tedy nestejná i tytýž velmi lehká jest. První kronikář český stavu světského byl rytíř neznámý, jejž potomstvo Dalemilem zváti navyklo; sepsal dílo své jazykem českým, a to v rýmech, mezi rokem 1280 a 1314, počínaje sobě v něm zvláště proti Němcům horlivěji, nežli spravedlivé bylo. Mnoho má báječného a smyšleného, aniž na slova jeho všude dbáti sluší, leč teprv asi od polovice 13. století, kdežto co souvěký svědek tytýž pozornosti zasluhuje.[21] Spis jeho co do formy stal se vzorem, kterého potom v Čechách častěji následováno. Nejznamenitější ale po Kosmasovi vůbec kronikář český byl Petr, opat zbraslavský, rodem z Žitavy, jenž brzy po založení kláštera zbraslavského tam se dostav a roku 1316 na důstojenství opata povýšen byv, požíval na dvoře královském v Čechách mnohé lásky a důvěry; i znaje výborně, co se tehdáž vůbec dálo, jal se pokračovati v díle Kroniky zbraslavské (Chronicon Aulae regiae), kteréž jeho předchůdce opat Otto rokem 1253 počav, jen k roku 1294 byl dovedl. Vypravování Petrovo dosti hojné, věrné a živé, zvláště o časích krále Václava II., zakladatele zbraslavského, a krále Jana z domu Lucemburského, sahá až do roku 1338, ve kterémž skladatel sám umřel.[22] Ačkoli upřímný pravdy milovník, přece láskou, kterou zvláště králi Václavovi a královně Elišce nakloněn byl, dal se několikrát zavésti ke strannosti proti odporníkům jejich; chybu však takovou může kritika snadno i odpustiti i napraviti. Dílo Petrovo potom namnoze vypsal, poddělal a prodloužil až k roku 1353 kanovník pražský František, roku 1362 zemřelý. Menší cenu do sebe mají pokusy vyložiti celý přehled dějin českých, jakovéž nám podali Jan Marignola, biskup bisignanský v Itálii (1353), Beneš minorita (roku 1361) a Neplach, opat opatovský († 1371); důležitější jest ve způsobu tom práce Přibíka Pulkavy z Hradenína, zemřelého roku 1380, podaná jazykem latinským i českým, na žádost a s pomocí Otce vlasti Karla IV., ačkoli také ona má do sebe mnohé vady a nedostatky. Nejlepší plod historický věku Karlova vůbec jest život císaře tohoto, pošlý z jeho vlastního péra; škoda jen, že nám líčí Karlovo mládí toliko (do roku 1346), neposkytujíc pro léta potomního panovnictví jeho nižádného světla. Témuž císaři k libosti sepsal i Beneš Krabice z Weitmile, kanovník pražský († 1375), kroniku věku svého, vetkav do ní také životopis Karla IV. zkrácený: ale všickni tito Karlem povzbuzení spisovatelé[23] staví nám jasný důkaz před oči, že kde shůry není génia dáno, tam i nejúsilnější péče lidská vyvinouti ho nemůže; ano po smrti Karlově za celý věk lidský Čechy nevyvedly ani jednoho pamětihodného kronikáře na jevo, kdežto přece jiné obory literatury naší již měly své tytýž i dosti znamenité vzdělavatele.

Bohatství naše na listiny z věku tohoto, psané nazvíce jazykem latinským, později také německým a českým, jest tak veliké, že ho dosavad nelze bylo ani přehlednouti, ať nedím sebrati a vůbec oznámiti. Kromě církevních a klášterských (zvláště pak zavedených pod arcibiskupem Arnoštem takřečených Libri Erectionum a Confirmationum)[24] zachovaly se již i archivy stavů politických: nejprv archiv koruny české, chovaný posavad dílem ve Vídni, dílem v Praze; potom hojné zbytky desk zemských, pokud ušly záhuby ohněm roku 1541 na ně uvalené; dále desky dvorské čili manské celého Království, kteréž aspoň od roku 1830 posavad ouplné v Praze se nacházejí; dávné desky ouřadů krajských, až po husitskou válku vedené, zahynuly sice všecky, jako by jich nikdy nebylo, ale města královská téměř všecka podržela některé aspoň zápisy z věku tohoto; i soukromné archivy rodů panských povodí z též doby počátky své, ač ještě nehojné. Mimoto zachoval se počet nemalý takřečených formulí,[25] v historickém ohledu tytýž velice důležitých, ježto u nás mnohem hojněji nežli v okolních zemích v obyčeji byly, aniž ještě dosti oznámeny jsou; ať nemluvíme o jiných plodech literních, dějepisci užitečných, které nám naskytují bibliotéky na staré rukopisy nejhojnější (jakové jsou zvláště universitní, kapitulní a musejní v Praze, c. kr. dvorská ve Vídni, též některé soukromné v Praze, Třeboni, Budišíně ajv.). Soudné užívání všech pospolu pramenů těchto uvolňuje již dějepis český ode vlivu cizozemského, dopouštějíc jej zakládati veskrze na samostatných základech, co do věrohodnosti bezouhonných.

Střední věk dějin českých, sahající od roku 1403 do 1627, objevuje se bedlivému zkoumateli již v dokonalém světle historickém, ačkoli arci ne vždy stejně jasném; neboť naskytujíc nám nemalou hojnost podavků rozmanitých ode všech stran, které byly za toho věku mezi sebou ve sporu, nabízí a zmocňuje k nestrannému a pravému o nich soudu. Kroniky sice věku tohoto jsou opět velmi chudé, zůstávajíce předaleko za nekonečnou rozmanitostí a pohyblivostí tehdejších zjevů dějinných; ale nedostatek ten zakrývá se nesčíslností jiných zápisů a pramenů všestranných. Musímeť pak tu již rozeznávati dvojí řadu kronikářů: první těch, kteří zapisovali příběhy jen jednoho, a to nejvíce svého věku, a druhou těch, kteří skládali celé pásmo dějin českých od počátku známostí historických až do věku svého; onino větším dílem byli platnější a užitečnější nežli tito. K oněm počítáme především osmero nejmenovaných skladatelů Starých letopisů českých, sahajících od roku 1378 do 1527 a nedávno teprv námi v jazyku českém vydaných; podávají nám zásobu ač neskladnou, však dosti hojnou zpráv věrohodných. Vavřinec z Březové, mistr učení pražského, počal latinským jazykem obšírně vypravovati, co v Čechách od roku 1414 až 1437 se zběhlo: ale dílo jeho důležité došlo nás pohříchu jen kusé, jelikož jen do počátku roku 1422 sahající. Také Bartošek z Drahonic, chudý panoše český, zůstavil svou památku spisem neumělým sice a nechutným, ale ve vypravování dosti věrným, k roku 1419—1443. Neméně upřímnosti, ale mnohem více umělosti a ducha zjevil po něm Bartoš Pražský, písař, ve spisu svém o bouřech roku 1520—1531, uvedením učení Lutherova do země české zplozených; spis ten dosti obšírný a živý vyšel tiskem teprv roku 1851. Též obšírně popsal kancléř Starého Města pražského Sixt z Ottersdorfu bouře ony, které takřečenému krvavému sněmu roku 1547 příčinu daly; jeho spis nemohl ještě tiskem na světlo vydán býti. S ohledem zvláštním na poměry církevní, předčivší za věku tohoto, psali díla svá Bohuslav Bílejovský roku 1537 se strany kališnické; Jan Blahoslav († 1571) ze strany jednoty bratří českých; Jan Cochlaeus roku 1546 a Jiří Bartoloměj Pontan roku 1608 ze strany římskokatolické; Zacharias Theobald roku 1609 a nad jiné důkladněji Pavel Skála ze Zhoře (až do roku 1624) se strany následovníků Lutherových. Důkladným a nestranným ukázal se býti přední onoho věku rodopisec Václav Březan (roku 1609—1619), jenže spisů jeho již pohříchu namále stává. Závěrku pak spisovatelů řady této činí známý hrabě Vilém Slavata z Chlumu a Košmberka, nejvyšší kancléř český († 1652), jenž s pomocí několika učených jezuitů napsal a pozůstavil v patnácti dílech in folio spis přeobšírný o všech příhodách politických i církevních věku onoho, a sice na odpor spisu podobnému hraběte Jindřicha Matěje Thurna, který ve vyhnanství složen byv, tam se i ztratil.[26]

V řadě spisovatelů věku tohoto, kteří celé pásmo dějin českých za předmět sobě obrali, jeví se nám přede všemi jinými muž i duchem a uměním, i povýšeností stavu svého výtečný: Aeneas Sylvius Piccolomini, jenž roku 1458 co kardinál církve římské sepsav svou Historia Bohemica, dosedl brzy potom co Pius II. na stolici papežskou a roku 1464 umřel. Spis jeho vyniká více příjemným slohem nežli důkladnou známostí, aniž pak chce šetřiti nestrannosti: avšak jemu za tu pozornost, kterou na dějiny české vůbec obrátil, vždy děkovati máme. Martin Kuthen († 1564) získal sobě svou chudou Kronikou o založení země české etc. (roku 1539 tiskem na světlo vydanou) velmi skrovnou zásluhu. A kéž bychom totéž říci mohli i o jeho známém odpůrci a následníkovi Václavu Hájkovi z Libočan († 1558)! Ale celý dějezpyt a dějepis český nezná většího škůdce nad muže tohoto, který dav se do spisování obšírné kroniky české, jal se s neslýchanou nestoudností nejen vymýšleti a nadrobno líčiti podle zdání svého příběhy nebývalé, ale i podkládati jim za prameny spisy rovněž smyšlené a od nikoho, ani od spisovatele samého nevídané. A toto veliké pásmo lží a klamů chytře ukrytých, za kteréžto my na místě spisovatelově styděti se musíme, podáno jest národu našemu za pravou kroniku roku 1541 a za takovou přijato i přijímá se bohužel ode mnohých až podnes! Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom víceméně pohříchu všecky kroniky české, až teprv Dobner obšírným svým komentárem (roku 1761—1782) odkryl učenému světu všecku nečistotu pramene toho. Již první po Hájkovi nástupce Jan Doubravský (Dubravius), biskup olomucký († 1553), dal se jím zavésti a uskrovnil tím ceny spisu svého. Nejmenovaný také spisovatel obšírné kroniky české, která ve Švédech v rukopisu se chová, postaviv se Hájkovi co „pleticháři“ ještě za jeho živobytí v odpor, neostýchal se přece „pletichy“ jeho za pramen užívati a jí následovati. Totéž činili namnoze i Prokop Lupač († 1587) a Daniel Adam z Veleslavína († 1599) ve svých dosti pilných historických kalendářích, a Bartoloměj Paprocký z Glogol, polský šlechtic († 1617), jenž zvláště v Rodopisu českém, moravském i slezském dobyl sobě jména i zásluh trvalých. Konečně připomenouti sluší Pavla Stránského († 1657), který ve vyhnanství pokusil se první o líčení netoliko dějin, ale i politického stavu, řádů a obyčejů země české.[27]

O pomoci, které dějezpyt nabývá z archivů českých doby této, nepotřebí, ani nelze šířiti řeči; anoť samo sebou se rozumí, že čím blíže věku našeho, tím více písemností u všech ouřadů vlasti naší se zachovalo; aniž pak věk a síla jednoho smrtelníka stačí ku přehlédnutí a ouplnému poznání všeho toho. Pole zkoumání zde, po lidsku mluvě, nekonečné jest a vždy zůstane. Za slušné ale pokládáme netajiti zvláště výtečnosti archivu třeboňského, jehož bohatství na důležité písemnosti všelikého druhu za květu a převahy domu rosenberského v Čechách (1393—1611) vyniká nade všecko, cokoli odjinud vůbec známo jest; za ním co do rozmanitosti a ouplnosti zpráv zůstávají pozadu i sami archivové zemští, a národ náš celý za pečlivé chování pokladu tohoto zavázán jest jasnému domu knížat Švarcenberských k vděčnosti. Vedle něho vynikají nad jiné, ač již ve mnohem menší míře, zvláště archiv hradecký, někdy pánů ze Hradce, nyní hrabat Černínů, pak roudnický pánů z Pernštejna i knížat z Lobkovic. Konečně při Českém museum zakládá se nyní archiv pro celou zemi důležitý, v němž mimo hojné originály skládají se přepisy všech listin pro dějiny české potřebných a kdekoli buďto ve vlasti, nebo v cizině chovaných.

Dějepisci nového věku, od roku 1627 až podnes běžícího, obírali se všickni zpytováním a vypravováním o starších dobách dějin českých; na svůj vlastní věk málokdo, a to vždy jen jako mimochodem, se ohlédal. Protož věk tento nemá vlastně ještě posavad historika svého. Pro starší doby nejpilnější zkoumatelé a spisovatelé byli: přede všemi Bohuslav Balbín,[28] jezuita vlastenecky smýšlející, roku 1688 zemřelý, jenž podivuhodnou láskou, pilností, setrvalostí a všestranností po celý věk života svého dějinné památky vlasti naší shledával, pořádal a na světlo vůbec vydával; zásluhy jeho by byly věčné, kdyby spolu kritický smysl jím byl vládnul, aneb kdyby aspoň z Hájkových pletich byl uměl vyplésti se. Vedle něho pražský sufragán Tomáš Jan Pešina z Čechorodu († 1680) a jesuita Jiří Kruger († 1671) o dějiny národu svého dbajíce, Balbínovi vyrovnali se více vadami, nežli zásluhami. Jana Beckovského, křižovníka v Praze († 1725), Poselkyně starých příběhův českých (v Praze, 1700 fol.) jest jen namále poopravený a doplněný Hájek; lepší jest toho spisu druhý díl, který však posavad jen v rukopisu se chová. O jiných kronikářích ceny téměř veskrze chatrné, jakoví byli kupříkladu Bolelucký, Červenka, Tanner, Kořínek, Schleiniz, Hammerschmidt, Frank, Středovský, Berghauer, Ziegelbauer, Piter ajv., nebudeme zde slov šířiti, ani také o cizincích jako Goldast, Glafey, Köler, Lenfant, Schwarz[29] aj., kteří nazvíce pro stranné záměry obírali se dějinami našimi. Tím více pozornosti a úcty obrátiti sluší k zásluhám učeného piaristy Gelasia Dobnera († 1790), kteréhož právě otcem kritiky české nazývati můžeme. Rokem 1762 vydávati počal latinský překlad Hájkovy Kroniky s kritickými poznamenáními, ve kterýchž učeností a důmyslností neobyčejnou prameny pravé s lichými porovnávaje, učinil konec hájkování v dějinách našich.[30] Škoda jen, že nesmrtelné dílo jeho v šesti kvartantech není dovedeno déle nežli do roku 1198, an díl sedmý v rukopisu zůstav, téměř již se ztratil. Nemalé zásluhy získal sobě Dobner také počatým roku 1764 vydáváním na světlo neznámých potud pramenů dějin českých, ačkoli bohužel vyznati se musí, že neuměl šetřiti potřebné v tom správnosti. Byltě zajisté mistr ve kritice vyšší, která v různosloví svědků dobírá se pravdy pomocí zkušenosti o běhu lidských věcí vůbec; v takřečené kritice nižší ale, která jen ke správnému čtení starých pramenů hledí, nehodil se však pro svou nezběhlost ve paleografii téměř ani za učně. V ohledu posledním vynikal po něm slavně známý otec filologie slovanské Josef Dobrovský († 1829) a vedle něho František Martin Pelcl († 1801), oba co vydavatelé sbírky Scriptores rerum Bohemicarum;[31] oba však co do vyšší kritiky zůstali za Dobnerem pozadu, zvláště Pelcl ve svých jináče velezasloužilých životopisech Karla IV. i krále Václava, syna jeho. Dobrovského též vzácné kritické pokusy mají přece tu hlavní vadu do sebe, že obmezujíce se téměř veskrze v oboru legend latinských a na staroslovanské i řecké se neohlédajíce, nepostačují k ouplnému poznání pravdy. Dobner, Pelcl a Dobrovský byli a jsou posavad přední dějezpytci čeští nového věku; jména všech ostatních spisovatelů, kteří vedle nich vzdělávali pole dějin českých, mají menší váhu do sebe: zde buďte jmenováni Adaukt Voigt († 1787), Karel Josef z Bienenberka († 1798), František Pubička († 1807), František Faustin Procházka († 1809), Josef Mader († 1814), Bohumír Jan Dlabač († 1820), Ignác Cornova († 1822) aj.[32] Bývalý jezuita Pubička jal se byl vypravovati dějiny české ouplně a obšírně: ale váživ celý obsah svůj ze knih toliko tištěných, a to ne beze strannosti, aniž uměje duchem nahrazovati, co mu scházelo v rozsahu zpytování jeho, pozůstavil po sobě dílo sice mnohomluvné a nezáživné. Mlčeti také můžeme o pouhých přehledech neboli kompendiích historie české, jakových vyšel v našem století hojný počet; mezi nimi práce Woltmannova i Schnellerova duchem nad jiné sice vynikají, ale nejsouce z původních pramenů čerpány, způsobily našim dějinám malý prospěch.

O dnešním stavu dějezpytu a dějepisectví v Čechách vůbec nebudeme se zde šířiti. Věk náš dělí se ode předešlých zvláště všeobecným živým přesvědčením, že potřebí především obírati se shledáváním a sbíráním historických pramenů, co jich koli ještě ze staré doby zachovalo; ano to, co v té věci od předků až po F. M. Pelcla učiněno, velmi nedostatečné jest, a i to po smrti Pelclově ovšem bylo zanedbáno. Dvě okolnosti novému zrozeni dějezpytu v Čechách ukázaly se býti příznivy: založení Českého národního museum roku 1818 co střediště všech úsilí dějezpytných a pozor k dějinám vlasti od pánů stavů Království českého roku 1829 a sl. obrácený. Jest naděje, že dobré to símě nezajde již ani v Čechách, ani v družné Moravě, kdežto také páni stavové o pilnější vzdělávaní vlastenecké historie starati se počali, a že jestli ne my, aspoň nedalecí potomkové naši budou se mocí kochati ve všestranné známosti dějin předků svých.


  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5: Bojové panovali v obou zemích, až je pospolu proti Němcům ztratili; Marobudova říše vztahovala se až za Moravu; a Slované stejným časem i v Čechách i v Moravě se rozmohli. Od té doby Morava vůbec účastna bývala všech osudů země české s výjimkou krátkotrvalé někdy říše Svatoplukovy, kdežto Čechy samy Moravě podléhaly. Protož my, považujíce, že jméno „Moravan“ značí část národa jen zeměpisně a nikoli geneticky rozdílnou, kdykoli o národu českém vůbec mluvíme, vždy Slovany jak v Čechách, tak i v Moravě bydlící rozumíváme.
  6. 6
  7. 7
  8. 8
  9. 9
  10. 10
  11. 11
  12. 12
  13. 13
  14. 14
  15. 15
  16. 16
  17. 17
  18. 18
  19. 19
  20. 20
  21. 21
  22. 22
  23. 23
  24. 24
  25. 25
  26. 26
  27. 27
  28. 28
  29. 29
  30. 30
  31. 31
  32. 32