Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Skladatelové ve věku 18. v domově

Dějiny hudby v Čechách a na Moravě Josef Srb
Poměry hudební ve věku 18.	Skladatelové ve věku 18. v domově	Hudební umělci ze zemí českých v cizině

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek:	sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor:	Josef Srb
Zdroj:	SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Online na Internet Archive
Vydáno:	1891
Licence:	PD old 70

Hudebníci čeští, v domově činní, nalézali v době té zaměstnání při chrámech Pražských, při nichž zřizovány sbory pěvecké a kapely instrumentální a ředitelové kůrův a varhaníci byli předními učiteli hudby jak v Praze, tak ve městech venkovských.

Nejpřednějším místem v Praze, po němž hudebníci toužili, byl kapelnický úřad při chrámě sv. Víta na hradě Pražském. Koncem věku 17. byl kapelníkem Mikuláš František Vencelius, dříve ředitel kůru při klášteře křižovnickém; složil a vydal „Fleres vernas čili hudbu církevní o pěti mších“ l. 1699, „Requiem“ a „Salve regina“ pro Čtvero hlasův s průvodem dvou houslí a tří pozounův. Po něm byl kapelníkem Jan Kryštof Karel Gayer, l. 1712 registrator při soudě appellačním, jenž zemřel ve vlastním domě na Hradčanech 16. listopadu 1734. Nástupcem jeho stal se Jan Antonín Tadeáš Görbig, jenž byl l. 1723 varhaníkem při klášterním chrámě na Strahově, předsedícím vedlejšího práva na Pohořelci a zemřel 2. března 1737.

Po něm následoval skladatel Josef Antonín Seling; narodil se (dle M. kř.) 7. ledna 1710 v Toužimi na Loketsku, byl l. 1739 členem kapely hraběte Morzina, po té ředitelem kůru při klášteře Barnabitském, kapelníkem při chrámě sv. Víta a zemřel 19. září 1756. Složil více mší, rekviem, oratorium „Filius prodigus“, slavnostní operu „Judita“, jež provozována při korunovační slavnosti královny Marie Terezie v koleji Klementinské l. 1743 a operu „Constantinus“, jež provozována l. 1751.

Po Selingovi stal se kapelníkem Jan Fr. Novák, jejž zastával Fr. Brixi; po něm nastoupil l. 1771 Antonín Laube a l. 1784 Jan E. A. Koželuh.

Zakladatelem hudební školy v Praze, v níž vyučováno theorii a praktické hře na varhany, byl učený kontrapunktista Bohuslav Matěj Černohorský, jenž proslul též jako skladatel.

Narozen (dle M. kř.) 16. února 1684 v Nymburce,^[1] kde otec jeho Pavel byl varhaníkem, stal se členem řádu v klášteře sv. Jakuba v Praze a za příčinou zdokonalení v hudbě odešel do Padovy, kde na tamější universitě dosáhl hodnosti magistra. Tam byl po nějakou dobu ředitelem kůru při klášterním chrámě sv. Anny a vrátil se asi l. 1728 do Prahy. Zde stal se ředitelem kůru při chrámě klášterním. Zvelebil hudbu chrámovou, počal vyučovati theorii hudební a hře na varhany způsobem soustavným a dosáhl v oboru tom značných úspěchův. U něho vycvičilo se množství umělcův, mezi nimiž vynikli zejména Jan Zach, František Tůma a Josef Seger, nejslavnější varhaník český, proslulý theoretik a věhlasný pokračovatel jeho v oboru hudebního vyučování.

Černohorský, chtěje po delší činnosti své v Praze navštíviti opět Italii, odebral se na cestu, ale zemřel 1. července 1742 v Štýrském Hradci. Skladby jeho, vynikající skvělou harmonii a směle osnovanými fugami, zničeny byly bohužel požárem l. 1754 v klášteře vzniklým a zachovaly se pouze některé v opisech, jmenovitě choval u sebe J. Kuchař motetto „Laudetur Jesus Christus“ pro alt, tenor, has, violino, altoviolu a tenorovou violu, jež vydal K. Pitsch tiskem ve sbírce „Museum“ v Praze l. 1823.

Dlabač K. L., I. 108. Dalibor 1862, 148. Slovník N. II. 512. Neue Zeitschr. f. Mus. 1864 No. 13.

Proslulý učitel hudby, důmyslný theoretik a varhaník, u něhož vycvičili se přední skladatelé čeští ve věku 18., byl Josef Ferdinand Norbert Seger, jenž narodil se (dle M. kř.) 21. března 1716 v Řepíně^[2] u Mělníka. Vycvičiv se na škole domácí, odešel do Prahy a vyniknuv l. 1729 jako altista v opeře provozované v koleji klementinské, stal se choralistou při klášteře sv. Jakuba, kde byl F. Tůma tenoristou a. Černohorský ředitelenn kůru. Vedlé studií gymnasiálních cvičil se v theorii u Černohorského, studoval po té filosofii a dosáhl hodnosti magistra na vysokém učení. Zdokonaliv se ve hře na varhany i v theorii, oddal se úplně hudbě a stal se houslistou při chrámě sv. Martina. Když Varhaník Zach z Prahy odešel, stal se jeho nástupcem, l. 1741 jmenován varhaníkem při chrámě Týnském a l. 1745 při klášterním chrámě křižovnickém, kteréžto úřady zastával až do své smrti. Po dlouholeté činnosti učitelské, jíž veškerou péči věnoval, zemřel 22. dubna 1782 a pohřben byl s velikou okázalostí a za nejhojnějšího účastenství obyvatelstva Pražského 25. dubna na hřbitově při chrámě sv. Haštala.

U něho vycvíčili se v hudbě J. Mysliveček, M. Sojka, Jan E. Koželuh, V. Praupner, K. Kopřiva, J. Kuchař, V. Mašek, Votava, Skydánek a mnoho jiných. On uznáván za nejlepšího varhaníka své doby a býti jeho žákem bylo nejlepším doporučením. Jméno Segrovo bylo u veliké vážnosti nejen v domově, než i za hranicemi. Složil více mší, litanií, motett, fug, toccat, praeludií na varhany a ve své knihovně choval velkou sbírku vzácných hudebnin, jež zdědil jeho zet A. Fiebich. Osm toccat a fug na varhany vydal tiskem D. G. Türk v Lipsku 1794 a. více praeludií a fug vydal K. Pitsch ve sbírce „Museum für Orgelspieler“ u Marca Berry v Praze 1823.

Dlabač K. L., III. 103. Schilling, Univ. L. VI. 320

Slovník N. VIII. 215. Dalibor 1862, 129 a 147.

Neue Zeitschrift f. Musik, Leipzig 1864, N. 14.

Vedlé Černohorského a Segra proslul skladatel a učitel hudby František Václav Habermann, jenž poslední léta strávil mimo Prahu. Narozen (dle M. kř.) 20. září 1706 V Kynžvartě, studoval v Klatovech a v Praze a po té podnikl cestu do Italie, do Španěl a do Francie, kde zdokonalil se v umění hudebním. L. 1731 byl ve službách prince z Condé, po té stal se kapelníkem vojvody Toskánského ve Florencii a vrátil se do Prahy, kde l. 1743 při slavnostech korunovačních císařovny Marie Terezie provedena jeho komická opera; zde jmenován ředitelem kůru při klášteře Theatinův l. 1750 při klášteře Maltézském a l. 1773 odešel do Chebu, kde zemřel 7. dubna 1783. Složil několik oper, 12 mší (vydaných 1746), 6 litanií, oratoria „Conversio peccatoris“ (1749), „Deodatus à Gazzone“ (1754), symfonie, sonaty a více jiných skladeb; mimo to proslul jako důkladný učitel hudby, u něhož vycvičili se Fr. Dušek, Kaj. Vogel, J. Mysliveček a více jiných.

Dlabač K. L. I. 533. Slovník N. III. 556.

Wurzbach, Biograf. L. VI. 116.

V oboru hudby církevní proslul mezi vrstevníky svými v Čechách nejen zvláštní plodnosti, ale zároveň důmyslností skladatel František Vojtěch Emanuel Brixi, jenž zaslouženého uznání dosáhl i za hranicemi a důkladností plodův svých náleží mezi skladatele nejpovolanější.

Narozen (dle M. kř.) 2. ledna 1732 v Praze,^[3] kde otec jeho Šimon v letech 1718-1837 byl kantorem při chrámě sv. Martina, studoval v Kosmonosích, kde příbuzný jeho P. Šimon, člen řádu nábožných bratří, pečoval o jeho vychování, když byl osiřel.

Vedlé studii gymnasiálních vycvičil se v umění hudebním, po té studoval filosofii při universitě Pražské a zdokonaliv se na varhany, stal se varhaníkem při chrámě sv. Havla a sv. Mikuláše na Malé straně. Po krátké době jmenován kapelníkem při chrámě sv. Martina, a když po smrti Selingově l. 1756 jmenován kapelníkem při chrámě sv. Víta Jan František Novák, jenž za příčinou pokročilého stáří úřad ten zastávati nemohl, spokojiv se s malým výslužným, stal se kapelníkem Brixi, jenž úřad ten zastával až do své předčasné smrti, a zemřel 14. října. 1771 v nemocnici u milosrdných bratří.

Ač krátkou dobu žil, složil veliké množství vzácných skladeb, zejména 52 velké mše, 24 krátké mše, množství nešpor, žalmův, litanií, velké rekviem, několik oratorií a oper, kteréžto skladby, rozšířivše se v opisech nejen po celých Čechách, nýbrž i za hranicemi, získaly původci slavné jméno.

Skladby Brixiovy, praví Z. Kolešovský, vynikají bohatou vynalézavostí, ušlechtilou formou, duchaplnou deklamací slova, přiměřeným vedením hlasův, pravým výrazem a přísným plněním zákonův prosodických; hlavní pak vlastností jejich jest vážnost a důstojnost, toliko jest co litovati, že mše a žalmy nešporní pro délku svou nehodí se ku provozování. Mše Brixiovy rozděliti lze na slavnostní, pastorální, adventní a postní, v nichž spojen jest novější sloh operní s přísným slohem kontrapunktickým; ve stránce té osvědčil původce jejich zvláštní důmyslnost a neobyčejné vzdělání. Brixi vyrovná se Tůmovi v umění kontrapunktickém a mimo to předčí nad něj rozmanitosti. Velké jeho rekviem jest dílo velebné a fugy jeho plny charakteru. Ze mší slavnostních vane posvátný jásot, z pastorálních pravá radost a z postních svrchovaná zkroušenost. Nejlepší z jeho nešpor jsou „De nativitate Domini“, „De beata“ a „De confessore“.

Za jeho ředitelství postaveny byly v chrámě sv. Víta l. 1763 nové velké varhany, jez vystavěl varhanář Antonín Gartner z Tachova za 13.000 zl., jež věnoval kapitulní děkan Ondřej Kneysl, poněvadž varhany dřívější l. 1541 pořízené, zničeny byly l. 1757 střelbou vojska pruského.

Dlabač K. L. I. 224. Dalibor 1859, 153; 1860, 89. Slovník N. I. 901.

Neue Zeitschrift f. M., Leipzig 1864, No. 12

Vedlé Fr. Brixia a Josefa Segra byl nejpřednější osobností v kruzích uměleckých v Praze skladatel a kontrapunktista Jan Ev. Antonín Koželuh, jenž plodnou činnost jevil nejen v oboru církevním, než i v dramatickém. Narozen (dle M. kř.) 13. prosince 1738 ve Velvarech, kde otec jeho byl krejčím, naučil se počátkům hudby u Fr. Voháňky a stal se choralistou v jezovitském klášteře v Březnici, kde studoval gymnasium; po té odešel do Prahy, studoval theorií hudební u Segra, zdokonalil se u Glucka, Gassmanna a Hasse ve Vídni a po svém návratu do Prahy stal se hledaným učitelem hudby v kruzích šlechtických. Po té jmenován ředitelem kůru při chrámě křižovnickém a po smrti A. Laubea l. 1784 kapelníkem při chrámě sv. Víta, kde zůstal až do své smrti a zemřel 3. února 1814.

Složil opery „Alessandro nelle Indie“, „Demoofonte“, oratoria „La morte d’Abele“, „Gios re di Giuda“, více mší a skladeb církevních, jež rozšířily se v opisech po celých Čechách. Ve skladbách těch vystupuje živel hudby světské příliš v popředí, ve skladbách operních jeví se však síla a jadrnosť myšlének. Na svém kůru provozoval skladby nejlepších mistrův a měl ve směru tom vkus vytříbený, požívají všeobecné vážnosti.

Dlabač K. L., II. 113. Schilling, U. L. d. T. IV. 205.

Dalibor 1862, 259; Světozor 1872, 411. Slovník N. IV. 902.

Vedlé umělcův jmenovaných v popředí stojících byli důležitými činiteli v hudebním životě Pražském ostatní ředitelové kůrův, jmenovitě bratři Praupnerové, Fr. X. Partsch, V. Mašek, horlivý milovník umění hudebního a skladatel A. T. Kunz a množství umělcův a hudebníkův výkonných, kteří z venkova se doplňujíce, jako členové kůrův Pražských a kapel šlechtických i klášterních, městům Pražským vtiskli ráz města svrchovaně hudebního, z něhož proud hudební šířil se po všech městech venkovských a též za hranice zemské.

Nejzvučnějšího jména požíval virtuos na housle a skladatel Václav Josef Praupner, jenž (dle M. kř.) narodil se 18. srpna 1745 v Litoměřicích. Vycvičiv se v počátcích hudby ve svém rodišti, přišel do Prahy na studie, stal se l. 1794 ředitelem orchestru divadelního a ředitelem kůru při chrámě křižovnickém, kde 2. dubna 1807 zemřel. Složil několik mší, nešpor, rekviem, symfonie, koncerty a operu „Circe“, jež provozována na divadle Thunovském.

Při založení Jednoty umělcův hudebních l. 1803 zvolen prvním ředitelem.

Dlabač K. L. II. 498. Schilling, Univ. L. V. 541. Slovník N. VI. 867.

Dovedným pianistou a skladatelem byl František Partsch, jenž narodil se (dle M. kř.) 30. ledna 1760 v Duchcově a vzdělal se v počátcích hudebních u svého otce. Po té přišel do Prahy na studia právnická a seznámiv se s umělci Pražskými, stal se učitelem hudby u knížete Auersperka. L. 1800 jmenován ředitelem kůru při chrámě Týnském a zemřel 6. dubna 1822.

Složil operu „Victor und Heloise“, jež provozována na Pražském divadle se značným úspěchem l. 1794. Sbory čarodějnic ve skladbě té jeví nevšední sílu a rázovitosť. Mimo to složil 4 velké mše, více menších skladeb církevních a byl hledaným učitelem hudby v kruzích šlechtických.

Vrstevníkem jeho byl houslista, pianista a skladatel Václav Vincenc Maschek (dle M. kř. Machek), jenž narodil se 4. dubna 1755 na Zvikovci u Hořovic. Vycvičiv se na klavír u Fr. Duška a v theorii hudební u Segra, cestoval jako sekretář hraběte z Vrtby po zemích evropských a vrátiv se do Prahy, jmenován l. 1794 ředitelem kůru při chrámě sv. Mikuláše, zemřel 15. listopadu 1831.

Složil více mší, motett, koncertův klavírních, dvě opery „Der Ostindienfahrer“, „Der Spiegelritter“ a velkou kantatu „Böhmens Dankgefühl“, jež provedena na divadle Pražském k poctě arciknížete Karla 18. listopadu 1796.

Dlabač K. L. II. 265. Slovník N. V. 159, XI. d. I. 24.

Schilling Univ. L. IV. 584. Čechoslav 1825, 390. Dalibor 1863, 65.

Dovedným skladatelem byl horlivý milovník umění hudebního Antonín Tomáš Kunz, jenž narodil se 21. prosince 1756 v Praze z rodiny zámožné. Maje dostatečné jmění, zanášel se skladbou, zkoumáním nástrojův klavesových a zemřel l. 1830 v Praze.

Složil opery „König Wenzel“ (1778), „Die Bezauberten“ (1779), „Pygmalion“ (1781), více kantat a ouvertur orchestrálních. U nástrojáře G. Stilla dal si l. 1796 shotoviti nástroj klavíru podobný „Orchestrion“^[4] nazvaný, jenž měl objem od F do A³.

Dlabač K. L II. 159. Slovník N. IV. 1066.

Welcker von Gontershausen „Der Flügel“, 1856, 114.

V chrámech klášterních pěstovali hudbu:

Ředitelem kůru při klášterním chrámě sv. Mikuláše na Starém městě byl na počátku věku 18. Gunther Jacob, jenž složil více skladeb církevních a vycvičil v hudbě množství žákův, mezi nimiž byl též Fr. Benda.

Dominik Černý narodil se 30. října 1730 v Nymburce, stal se členem řádu minoritského u sv. Jakuba v Praze, l. 1760 jmenován zde ředitelem kůru a zemřel l. 1766.

Jan Lohelius Oelschlegel narodil se 31. prosince 1724 v Lahoští u Duchcova a stal se členem řádu praemonstrátského na Strahově; vzdělav se v hudbě u A. Selinga a J. Habermanna, jmenován l. 1756 ředitelem kůru klášterního a zemřel 1788. Složil 7 oratorií, dvě mše, rekviem, 2 operety, jež v klášteře byly provozovány, a více skladeb příležitostných. Mimo to pracoval s Truskou na přestavění velkých varhan klášterních.

Kajetán Vogel narodil se 1759 v Konojedech^[5] u Litoměřic, vzdělal se v hudbě u Habermanna a stal se členem řádu Servitův u sv. Michala v Praze, kde po několik let byl ředitelem hudby klášterní. Po zrušení kláštera byl německým kazatelem při chrámě sv. Trojice a zemřel 27. srpna 1794 v Praze.

Složil 12 velkých, 14 malých mší, 12 štací, 2 koncerty houslové, 7 koncertův pro jiné nástroje, 6 kvartett pro smýkací nástroje, 6 klavírních kvartett, slavnostní mši a Tedeum.

Dlabač K. L. I. 310, 512; II. 403; III. 304. Slovník N. IX. 1213.

V oboru hry klavírní proslul jako výborný učitel František Xaver Dušek. Narozen (dle M. kř.) 8. prosince 1731 v Chotěborkách u Jaroměře, studoval v Hradci Králové, při čemž dostalo se mu podpory hraběte Jana Sporka, ale když si byl zmrzačil nohu nešťastným pádem, odešel do Prahy a oddal se úpln hudbě. Zde cvičil se u Habermanna, zdokonalil se u Wagenseila ve Vídni a vrátiv se do Prahy, stal se hledaným učitelem hudby a zemřel 12. února 1799. Složil 3 sonaty klavírní, koncert pro piano a devatero hlasův, několik symfonií, kvartett a více menších skladeb. Velkou zásluhu získal si však jako učitel piana, jelikož přihlížel k methodickému vyučování dle určitých pravidel, odstraniv nedostatečný způsob při vyučování dosavadním; nejlepšími jeho žáky byli L. Koželuh, V. Mašek a J. Vitásek.

V poměru velmi přátelském žil s geniálním Mozartem, jenž složil část opery „Don Giovanni“ na vinici Bertramce u Smíchova, meškaje zde l. 1787. Manželka jeho Josefa Dušková vynikala neobyčejnou krásou, ušlechtilými mravy a proslula jako výtečná zpěvačka^[6]

Dlabač K. L. I. 341. Slovník N. II. d. 2. 367.

Po Segrovi, jenž byl nejpřednějším varhaníkem v Praze, proslul jako virtuos na varhany důmyslný Jan Kř. Kuchař, jenž získal si slavné jméno též jako dirigent a skladatel. Narozen 5. března 1751 v Chotči v bývalém kraji Bydžovském, vycvičil se v počátcích hudby v Mlazovicích, kde příbuzný jeho Fr. Procházka pečoval o jeho vychování. Přišed do Prahy; studoval filosofii, vzdělal se v theorii hudební u Segra, jmenován varhaníkem při chrámě sv. Jindřicha, l. 1790 při klášterním chrámě na Strahově, kterýžto úřad zastával až do své smrti a zemřel 18. února 1829. Vynikaje mimo vzdělání hudební též vzděláním všeobecným, a získav si značnou zásluhu o zvelebení umění, jmenován měšťanem Pražským a přísedícím při úřadě na. Karlově; l. 1791 stal se kapelníkem při divadle Pražském, kde při slavnostech korunovačních l. 1791 a 1792 získal si pochvalu. L. 1800 provedl slavné oratorium „Stvoření světa“ od Haydna ve veřejném koncertě v sále Vusínském a l. 1802 koncertoval na velké varhany Strahovské u přítomnosti velkého počtu umělcův Pražských.

Opery Mozartovy „Figarova svatba“, „Don Giovanni“, „Cosi fan tutte“ a „Clemenza di Tito“ přeložil na jazyk německý a k opeře „Kouzelná flétna“ upravil recitativy (1794). Složil dva koncerty na varhany, předehry, fantasie a toccaty, několik kantat, „O salutaris hostia“ s průvodem varhan a několik skladeb na mandolinu a harmoniku, na něž byl dovedným mistrem.

Dlabač K. L. II. 148. Dalibor 1862, 267.

Slovník Naučný IV. 1045.

Z hudebníkův výkonných zasluhují zmínky v Praze:

Kajetán Mára (1719-1790), varhaník a ředitel kůru při chrámě sv. Václava; Jan Kř. Ignac Wolf (1716-1791), varhaník při chrámě sv. Víta; Emerich Václav Petřík (1727-1798), violoncellista a ředitel kůru při klášteře Strahovském; Josef Strobach (1731-1794), houslista a ředitel orchestru při vlašské opeře; Čeněk Javůrek (1730-1792) houslista a ředitel kůru při klášteře sv. Magdaleny; Josef Javůrek (1749-1805), houslista a ředitel kůru při klášteře sv. Josefa; Jan Josef Praupner (1751-1818?), houslista a od l. 1807 ředitel kůru při chrámě křižovnickém; Václav Král (1756-1818?), první houslista při orchestru divadelním; Jan František Kučera (1745-1836), houslista a ředitel kůru při chrámě sv. Jindřicha a sv. Havla; Hermolaus Smejkal, pozaunista, zemřel l. 1757; Josef Matějka (1728-1804), virtuos na lesní roh a člen při orchestru divadelním; Tomáš Votruba (1747-l810?), fagotista a člen při orchestru divadelním; Gotthard Antonín Stolle (1739-1814), výborný pozaunista, člen řádu cisterciackého v klášteře Zbraslavském; Ondřej Kusý (1761-1809), zpěvák a violoncellista; Antonín Rámiš (1767-1820?), výtečný tenorista; František Strobach (1760-1820), výborný basista a ředitel kůru při kapli loretanské na Hradčanech, stal se l. 1810 adjunktem a l. 1815 professorem zpěvu při konservatoři Pražské.

Ve městech venkovských, na vesnicích a ve všech klášteřích v Čechách a na Moravě pěstována hudba měrou neobyčejnou a nalézalo se všude množství dovedných hudebníkův, ano i skladatelův, kteří horlivou činností, buď jako hudebníci výkonní, nebo jako učitelové hudby pečovali o rozvoj hudby domácí.

Z velikého jich množství uvedeni buďtež:

Jan Hvězda (1692-?), člen řádu augustinianského v Třeboni, varhaník a ředitel tamějšího kůr; Gotthard Hlava (1742-1804), zpěvák a houslista, byl farním administratorem na Bezdězi; Jan Vrabec, učitel v Českém Brodě, a jeho syn Jan Vrabec (1734 -18l5), učitel v Českém Brodě; Viktorin Brixi (1716-1803), výborný hudebník a učitel při škole Poděbradské; Maurus Mejstřík, varhaník a ředitel kůru v klášteře Sázavském U766); Jan Josef Dusík (1739 až 1818), výtečný varhaník v Čáslavi; Bartoloměj Votava (1741-1787), žák Segrův a varhaník v Třeboni; Jan Josef Skydánek (1752- ?), ředitel kůru v Lounech a na Mělníce; Karel Kopřiva (1756-1785), žák Segrův, učitel, dovedný skladatel a varhaník v Citolibech. Nejplodnějším skladatelem byl Jakub Jan Ryba (1765-1815), učitel Rožmitálský; Matěj Sojka (1740-4817), varhaník a skladatel ve Vilímově; Jan N. Vojtěch Maxant (1750-1838) varhaník, skladatel a učitel ve Frimburku.

Mezi skladateli na Moravě proslul v oboru církevním Antonín Jan Brosmann, nazván Damasus. Narozen 7. září 1731 ve Fulneku, stal se l. 1850 členem řádu nábožných škol a l. 1775 zvolen rektorem kláštera v Příboře. Zdokonaliv se v theorii hudební u skladatele Dittersdorfa v Bílé Vodě, zanášel se skladbou a zemřel 16. září 1798 v Příboře.

Složil asi 50 mší, offertoria na veškeré neděle a svátky, jež vynikají jednoduchostí a vroucí náladou. Jazykem latinským sepsal „Navedení k poznání nástrojův hudebních“, „Školu zpěvu“ a „De directione musices et de regulis compositionis“.

D’Elvert, Musikg. B. 79. Slavoj 1864, 346.

V Příměticích u Znojma žil slavný učenec a znalec hudby, farář Prokop Diviš (1696-1765); Edmund Thiel, člen řádu cisterciackého na Velehradě, dovedný varhaník, byl ředitelem tamějšího kůru l. 1750; Alexius Habrich (1736-1794), člen řádu benediktinského v Rajhradě, byl výborným houslistou, varhaníkem a l. 1766 stal se ředitelem tamějšího kůru; Gotthard Pokorný (1733-1802), narozen v Českém Brodě, varhaník a skladatel, byl ředitelem kůru při chrámě sv. Petra v Brně; František Götz narodil se l. 1755 v Strašicíeh v Čechách, vzdělal se na výborného houslista a l. 1794 stal se kapelníkem arcibiskupa Colloreda v Olomouci; Antonin Matyáš Kramer (1742 až 1804), učitel v Turasu, byl dovedným houslistou a varhaníkem.

Ve věku 18. pěstováno umění hudební se zvláštní zálibou také v kruzích šlechtických a zanášeli se jím nejen šlechtici, ale i šlechtičny jak v Praze, tak na svých sídlech venkovských. Mnozí ze šlechticův vydržovali vlastní hudební kapely a u těch panoval často hlučný život, neboť do sídel těch dostavovala se šlechta vůkolní ke hrám divadelním a různým zábavám.

Jedním z nejhorlivějších milovníkův hudby a umění vůbec byl šlechetný lidumil hrabě František Antonín Špork, jehož činnost zasluhuje zvláštního povšimnutí. Narozen 9. března 1662 v Lysé nad Labem, studoval na vysokých školách v Praze a l. 1680 odešel do ciziny, hledě seznati, kde by co krásného a obecnému dobrému prospěšného bylo, aby toho užití mohl ve prospěch vlasti. Přišed l. 1682 do Paříže, poznal tam nový nástroj hudební, roh, na nějž vycvičiti dal ze svého služebnictva Václava Svídu a Petra Rohlíka, kteří stali se po té prvními učiteli nástroje toho v Praze. Ujav pak po otci zděděná panství, vynakládal veliké příjmy své k zvelebení a k podpoře umění a vůbec k účelům dobročinným. V Praze, v Lysé a v Kuksu založil knihovny, v nichž shromáždil veliký počet vzácných a užitečných knih, jež vzdělancům byly přístupny, a v Lysé zařídil tiskárnu, kde vytištěno veliké množství spisův poučných, jež rozdával svým poddaným. Malíř Petr Brandl a sochař Braun okrašlovali hraběcí zámky, patronátní chrámy a zámecké zahrady malbami a sochami. Aby vkus obecenstva ušlechtil, zřídil v Praze ve svém domě divadlo (1725-1734), v němž dal provozovati dramatické hry a opery vedením ředitele A. Denzia. Mezi kusy provozovanými dosáhla největšího úspěchu vlastenecká opera „Praga nascente de Libussa e Premislao“.

Tato šlechetná činnosť, hlavně pak mírné nakládání s poddanými a oblíbenosť jeho u lidu obecného vzbudily mu nenávisť nepřátel, kteří jej osočovali, že rozšiřuje mezi lid knihy kacířské a dovedli toho, že l. 1729 jat byl na svém sídle v Lysé a neprodleně ve věži Daliborce vězením opatřen. Knihovna jeho asi 30.000 děl čítající, odvezena z Lysé do Hradce Králové ke konsistoři biskupské a tam pátráno po knihách kacířských. Po sedmiletém vyšetřování prohlášen však za nevinného a knihovna vrácena do Lysé.

Útrapami těmi zemdlen, ochuravěl šlechetný tento pán povážlivě a zemřel 30. března 1738 v Lysé. Oželen ode všech přátel svých i poddaných, převezen do Kuksu a tam 4. dubna pohřben.

Výborným violoncellistou byl hrabě Jan Václav Špork, president soudu appellačního v Praze, jenž jmenován byl generálním ředitelem dvorní hudby ve Vídni l. 1763 a tam zemřel 25. února 1804. On byl prvním protektorem Jednoty umělcův hudebních zřízené v Praze l. 1803.

Na housle a na violoncello hráli výborně Filip Kolovrat Krakovský, kníže Josef Lobkovic, jenž na zámku Roudnickém provozovati dal l. 1806 Haydnovo oratorium „Stvoření světa“ jazykem českým. Výbornými houslisty byli hrabě Karel Pachta a hrabě Bedřich Nostic.

Dovednými pianisty byli hrabata Ludvík Josef Hartig, Kristian Filip Clam-Gallas a František Klebelsberg.

Také mezi ostatními šlechtici bylo mnoho milovníkův umění hudebního a v kruzích těch vznikla myšlénka, založiti ústav ku pěstování hudby instrumentální, jež skutkem se stala na počátku věku devatenáctého založením konservatoře Pražské.

Dlabač K. L. III. 142. Slovník N. VIII. 904.

Světozor 1888 č. 19. s podobiznou Fr. A. Šporka.

---

1. V Mat. kř. v Nymburce zaznamenáno: Dne 16. února 1684 pokřtěn jest jménem Bohuslav Matěj, otec pan Pavel Černohorský, varhaník, matka Rosina, kmotrové pan Bohuslav Veverka, J. M. C. panství Poděbradského pojezdný, urozený pán Jan Václav Kadeřávek Zuttendorský, paní Kateřina Cvikrová, měšťané města Nymburka na Labi.
2. V Matrice křestné, chované při faře Řepínské a počínající rokem 1714, zaznamenáno: L. 1716. 21. Martij pokřtieno dítie jmenem Joseph Ferdinand Norbert, Otecz Filip Seger, manželka Katerzina, Levans P. Ferdinandt Feldhauszer Feldczar, Walentin Smolka Zahradník, Justina Renglowa, wšickni Rzepinští. Baptisans Martinus Wyšehradský localis.
3. V matrice kř., chované při chrámě sv. Trojice v Praze zaznamenáno: „Dne druhého (Januari 1732) pokřtěno dítě František Vojtěch Emanuel. Otec pan Šimon Brixi, kantor u sv. Martina na Starém M. Pražském, Matka Barbora, Kmotři Urozený Pan Jan Hynek Gemmerich z Neybergu burgrabská rada, Paní Maximiliana Emerichová měšťanka Starého města. Křtil P. Joannes Josephus Budín, t. č. farář“
4. Nástroj tomuto podobný a nazvaný „Denis d’or“, jenž měl 790 strun a 130 mutac, sestrojil l. 1730 slavný učenec a zkoumatel přírody Prokop Diviš, farář v Příměticích u Znojma na Moravě.
5. V matrikách kř. při faře Valkeřické (Algersdorf), kam Konojedy jsou přifařeny, jméno K. Vogel nalezeno nebylo.
6. Její podobizna v Humor. listech 1884 č. 40.