Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Hudební umělci ze zemí českých v cizině

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek: sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor: Josef Srb
Zdroj: Archive.org - soubor DJVU
Vydáno: 1891
Licence: PD old 70

Kdežto v dobách dřívějších nebylo případu, že by umělec český byl hledal zaměstnání mimo vlasť v cizině, nastaly ve věku 17. v Čechách poměry úplně opačné a stěhování do ciziny stalo se tytýž nustností a jediným prostředkem k vyváznutí z poměrův nesnesitelných.

Vypovězením většiny vzdělaného obyvatelstva českého do ciziny a dlouho trvajícími bouřemi válečnými sklesl počet jeho v Čechách na čtvrtinu a v uprázdněných krajinách usazovali se přistěhovalci z říše německé, zejména v krajích pohraničných. Hromadnými konfiskacemi a zakládáním hojných klášterův zvráceny byly úplně dosavadní poměry majetnické v Čechách a na statcích zabraných hospodařili různí dobrodruhové, většinou bývalí důstojníci císařští, kteří na lid pozůstalí uvalovali vždy větší roboty a břemena, vyssávajíce a utiskujíce lid domácí způsobem nejhanebnějším.

Lid vesnický a městský týrán od pánův a jich nelítostných úřadníkův způsobem neslýchaným, nemohl se dovolati úlevy ani prosbami, ani vzbouřením, k němuž konečně byl dohnán, ano vzbouření na různých místech vzniklá byla příčinou utlačování ještě tužšího, v němž lid český úpěl až do léta 1781, když zrušeno nevolnictví rozkazem císařským.

K tomu družilo se stálé vyšetřování vyznání náboženského a kruté pronásledování pověrčivého lidu fanatickými misionáři, kteří dusili každé volnější hnutí duševní prostředky nejvybranějšími. Za oněch dob stalo se umění hudební jediným prostředkem a zdrojem klidnějšího a bezpečnějšího života a proto utíkali se k němu ti, jimž naskytlo se k tomu jen poněkud příležitosti. Umělcům výkonným kynula pak naděje ještě lepší za hranicemi při divadlech, kamž mnozí odcházeli a jiní pak příkladu jejich následovali. Proud ten stále se šířil a podněcován později různými společnostmi kočujícími, jež z ciziny na čas do Čech přicházejíce, přijímaly dovedné hudebník za členy svých kapel.

Řadu hudebníkův těch, kteří hledajíce útočiště v cizině tam prosluli, zahájil slavný varhaník a důmyslný skladatel církevní Ondřej Hammerschmiedt. Narozen 1611 v Mostě, vzdělal se v umění hudebním, stal se l. 1635 varhaníkem ve Freiberku v Sasích a l. 1639 v Žitavě, kde zemřel 29. října 1675.

Jsa umělcem důmyslným a pilným, žil pouze svému umění a složil množství skladeb, jimiž nad své vrstevníky proslul, získav si jméno nejchvalnější.

Z četných jeho skladeb vícehlasých nejdůležitější jsou rozmluvy boha s duší věřící, nazvané „Dialogi spirituali“ pro 2 až 4 hlasy (1645), jež staly se vzorem pašijím Jana Šebestiána Bacha a oratoriím Haendlovým. Při svých skladbách užil k doprovázení též nástrojův, jmenovitě houslí a basu při duchovních koncertech, jež psány jsou pro 5, 6, 12 a více hlasův (1648); poslední jeho skladby „Fest und Zeitandachten“ pro 6 hlasův jsou z l. 1671.

Dlabač K. L. I. 555. Slovník N. III. 626. Riemann M. L. 359.

Mezi vrstevníky svými největší měrou proslul plodností a důkladností skladeb církevních kontrapunktista Jan Dismas Zelenka, o němž zmiňují se znalci jeho skladeb co nejchvalněji, jmenujíce jej nejslavnějším skladatelem vedle Jana Šebastiána Bacha a J. Haendla.

Narozen a (dle M. kř.) pokřtěn 16. října 1679 na jméno Jan Lukáš v Louňovicích[1] u Tábora, učil se hudbě u svého otce Jiříka, jenž byl varhaníkem. Léta 1709 byl ve službách svobodného pána L. z Hartigův, k jehož přání složil latinskou kantatu pro kolej jezovitskou a následujícího roku byl kontrabasistou při dvorní kapele v Drážďanech. V průvodu kurfirsta Saského odešel l. 1715 do Vídně, studoval kontrapunkt u kapelníka Fuxe, následujícího roku navštívil Benátky, seznámil se tam se skladatelem A. Lottim, u něhož zdokonalil se v theorii a vrátil se po roce do Drážďan. Léta 1723 zavítal do Prahy k slavnostem korunovačním Karla VI. za krále Českého, a v prvních dnech měsíce září toho roku provozováno jeho melodrama „Sub olea pacis et palma virtutis“ v koleji jezovitské za přítomnosti dvora císařského. Vrátiv se po té do Drážďan, zastával churavého kapelníka Heinichena při kůru dvorního chrámu katolického až do l. 1729, po té byl prozatímným kapelníkem až do l. 1733, ale místa toho neobdržel, neboť kapelníkem jmenován skladatel Adolf Hasse. V náhradu za to jmenován Z. dvorním skladatelem a služné zvýšeno mu na 800 tolarův.

Zanášeje se neustále skládáním v zátiší domácím, zemřel na vodnatelnosť 23. prosince 1745 a pochován na katolickém hřbitově v předměstí Friedrichově. Byl to skladatel důmyslný, nad míru plodný, skromný a zbožný, vynikaje vzděláním všeobecným i hudebním a znalostí více jazykův. Mezi skladateli českými byl jediným, jenž i v cizině mateřského jazyka českého si vážil, složiv jedno Motetto na slova česká, což svědčí o jeho šlechetné povaze.

Zelenka byl skladatelem neobyčejně plodným a složil asi 72 skladby vokální s průvodem nástrojův a 15 skladeb instrumentálních, zejména 15 úplných mší, více částí mší, 5 motett pro solový hlas, mezi nimiž jedno na slova „Chvalte syna božího“ pro bas s průvodem dvou houslí, violy, dvou hobojí, dvou rohův a kontrabasu, 3 Rekviem, 2 Tedeum, 42 žalmy, 3 oratoria, Lamentationes, Responsoria a melodrama „De S. Venceslao“ či „Sub olea pacis et palma virtutis“ (to jest s bobkovou ratolestí míru a palmou ctnosti atd.). Skladby ty oplývají krásami melodickými, živou částí harmonickou a uměním kontrapunktickým. Za nejlepší jeho skladby považují se „Lamentationes pro die Mercurii“ a „Responsoria pro hebdomada sancta“ (1722), jež předčí nad ostatní hlubokým citem a povšechnou dokonalostí.

Ze skladeb těch nebylo nic tiskem vydáno a rukopisy chovají se ve dvorní knihovně Drážďanské.

Dlabač K. L. III. 436. Dalibor 1859, 161. Slavoj 1863, 28.

Slovník N. X. 314. Hudební věstník 1877 č. 23. a 24.

Jahrbuch d. b. Mus. 1830. I. 119. Langhans Gesch. d. M. 1883, I. 343.

Jako Zelenka v Drážďanech, proslavil se v Mohuči výborný varhaník a kontrapunktista Jan Zach. Narozen (dle M. kř.) 13. listopadu 1699 v Čelákovicích, kde otec jeho byl kolářem, odešel na studia do Prahy, vzdělal se v umění hudebním u Černohorského, stal se choralistou při chrámě sv. Havla a l. 1737 varhaníkem při chrámě sv. Martina na Starém městě Pražském. Když pak nedosáhl místa varhanického při chrámě sv. Víta, o nějž se byl ucházel, odešel do ciziny a jmenován kapelníkem arcibiskupa Mohučského, kde požíval vážnosti v kruzích uměleckých; jsa však povahy prchlivé, zemřel l. 1773 v ústavě pro choromyslné v Bruchsalu.

Složil množství skladeb církevních, koncertův a sonat klavírních a více skladeb na varhany, jež mají největší cenu a v nichž jeví se důmyslnosť, zároveň ale náklonnosť k hloubání a nálada fantastická.

Dlabač K. L. III. 427. Slovník N. X. 217 (udává mylně, že se nar. l. 1705).

Schilling, Univ. L. VI. 892. Neue Zeitschr. f. M. 1864, No 17.

Mezi umělci českými, kteří mimo Čechy za hranicemi působili, získal si nejslavnější jméno v oboru hudby církevní kontrapunktista a důmyslný skladatel František Ignác Antonín Tůma, jenž byl nejhledanějším skladatelem ve vyšších kruzích Vídeňských. Narozen (dle M. kř.) 2. října 1704 v Kostelci nad O., vzdělal se v počátcích hudby u svého otce Václava, odešel po té do Prahy a zdokonalil se u Čerhohorského na varhany i v theorii hudební. Dokončiv studia filosofická, odešel do Vídně, studoval u J. Fuxe a l. 1741 jmenován komorním skladatelem ovdovělé císařovny Alžběty; po její smrti 1750 žil na odpočinku a zaměstnával se skládáním. Po smrti manželky své l. 1768 stal se těžkomyslným a zemřel 1774 v klášteře Gerasu. Složil asi 30 mší, z nichž za nejlepší uznávají se mše z C, d, a, B, Es, žalm 50. „Miserere“ a „Lectiones et Lamentationes“. Ve skladbách těch jeví se ušlechtilosť a pravdivosť, v nichž smysl slov případně jest podán a proveden s největší důsledností, což svědčí o všestranném vzdělání a vrozené důmyslnosti, jakož o jeho dozrálé reflexi. Srovnán se svými vrstevníky zastupuje T. směr jednostranného, rationelně nábožného skladatele, jehož formu ovládá přísný živel kontrapunktický a v jehož skladbách převládají themata neobyčejně vážná; proto zůstanou také jeho skladby kruhům širším nepřístupny, poněvadž k jich ocenění třeba důkladného vzdělání hudebního. Tůma byl pracovník pilný, skládal rychle a pracoval často až do unavení.

Dlabač K. L. III. 283. Slovník N. IX. 633. Wurzbach, Biogr. L. 48. 105.

Neue Zeitschrift f. Musik, Leipzig 1864 No. 16.

Záslužnou činností ve Vídni proslul důmyslný skladatel a dirigent Florian Leopold Gassmann. Narozen (dle M. kř.) 3. května 1729 v Mostě, vycvičil se v hudbě u ředitele tamějšího kůru J. Vobořila, odešel l. 1742 tajně do Karlových Var a po té do Italie, kde studoval po dvě léta theorii hudební u patera Martinia v Bononii. L. 1763 jmenován dvorním skladatelem balletův, po smrti Reutterově l. 1772 dvorním kapelníkem a zemřel 22. ledna 1774 v nejlepším věku.

Složil asi 23 opery, oratorium, stabat mater, více mší, motetta, hymny, žalmy a nejlepší svou skladbu „Dies irae“; mimo to 15 symfonií, 6 kvintett, 12 kvartett pro nástroje smýkací a 6 kvartett pro flétnu, housle, violu a basu, jež vydány tiskem 1769. L. 1771 založil výpomocný spolek „Tonkünstlersocietät“, jenž později nazván „Haydnsocietät“, proslul jako výborný dirigent a učitel hudby, k jehož žákům náležel též Antonio Salieri.

Dlabač K. L. I. 445. Dalibor 1861, 281. Slovník N. III. 322.

Gassner Lexikon d. T. 327. Wurzbach, Biograf. Lex. V. 96.

Köchel Die Hof-Musikkapelle, Wien 1869, 88 a 108.

Ze skladatelův českých proslavil se v Italii největší měrou Josef Mysliveček jako skladatel dramatický, jenž přes to, že žili tam proslulí umělci domácí, po nějakou dobu byl na divadlech vlašských skladatelem nejoblíbenějším a všude oslavovaným. Arci netrvala sláva jeho příliš dlouho, neboť jak náhle se byl objevil, tak náhle opět zanikl. Narozen 9. března 1837 v Praze (zároveň se svým bratrem) ze zámožné rodiny mlynářské, studoval školy latinské, vyučil se řemeslu mlynářskému a se zvláštní horlivostí cvičil se též v hudbě, nejdříve u F. V. Habermanna, po té u slavného J. Segra. Postoupiv podíl svůj na mlýně po smrti otcově svému bratru Františkovi, oddal se úplně hudbě, odešel l. 1763 do vlašských Benátek a studoval theorii hudební u Pasceltia; po té odešel do Parmy a do Neapole, složil operu „Bellerofonte“, jež provozována na divadle San Carlo s velikou okázalostí a rázem učinila jej slavným po celé Italii. Od té doby nazýván „Il Boëmo“ a „Venatorini“, a kam zavítal, všude byl oslavován, jako největší skladatel dramatický veleben a skladby jeho provozovány na všech italských divadlech.

U veliké nádheře bydlel v Římě ve vlastním paláci na Piazze del popolo, navštěvován šlechtou a výtečníky všech stavův, k jichž poctě hojné příjmy své snadno vydával a přílišným rozkošem hověl. Léta 1777 sešed se v Mnichově s Mozartem, kde provozováno jeho oratorium „Abramo e Isacco“, byl povážlivě nemocen a neopatrností lékařovou zohyzděn mu obličej. Rozmařilým životem vyčerpány však znenáhla veškeré zásoby a následky nemoci počaly se objevovati měrou vždy děsnější. Aby opět příjmů nových nabyl, složil operu „Armida“ pro divadlo Milánské, avšak dílo to nemělo žádoucího úspěchu, byvši obecenstvem odmítnuto a miláček dříve oslavovaný vysyčen. Nezdarem tím zarmoucen a úplně zničen, pozbyl veškeré důvěry ve svou sílu a vrátil se do Říma, kde stihla jej rána ještě krutější. Věřitelové jeho, čekajíce marně na zapravení svých požadavků, zabavili jeho majetek a Mysliveček, zachvácen náhlou horečkou a opuštěn ode všech přátel a pochlebníkův, zemřel v největším nedostatku 4. února 1781 v Římě ve 44. roce věku svého. Neočekávaná smrť způsobila v kruzích uměleckých všeobecnou soustrasť a přičiněním žáka svého Sir Barrya byl pochován ve chrámě San Lorenzo in Lucina, kde postaven mu mramorový náhrobek, po němž však nyní není ani stopy.

Složil asi 30 oper, zejména „Hypermenestra“ (1769) pro Řím, „Romolo et Ersile“ (1773) pro Neapol, „Demetrio“ (1773) pro Pavii, „Antigone“ (1773) pro Turin, „Artaserse“ (1774) pro Neapol, „Attide“ (1774) pro Padovu, „Ezio“, „Demoofonte“ (1775) pro Neapol, „Olimpiade“ (1788) pro Řím. Mimo to známy jsou ještě „Il Farmace“, „Merope et Tamerlano“, více oratorií, z nichž vynikají „Passio Jesu Christi“ a „La famiglia di Tobia“, symfonie, sonaty, koncerty, kvartetta, arie, jež roztrouseny jsou po městech vlašských; posledním jeho dílem bylo 6 kvartett, jež vydány tiskem v Amsterodamě po jeho smrti.

Jako skladatel proslavil Mysliveček jméno české v cizině, působení jeho nemělo však žádného vlivu na umění jeho domoviny, po níž on také netoužil, vyhledávaje pouze osobní slávy a hmotného prospěchu, jako většina tehdejších hudebníkův v Čechách zrozených. Skladby jeho zůstavše v cizině,[2] ve vlastní české úplně byly neznámy.

Dlabač K. L. II. 364. Dalibor 1860, 97. Slovník N. V. 587.

Schilling Univ. Lex. IV. 711. Wurzbach, Biograf. L. 18. 362.

Nohl „Mozart-Briefe“, Salzburg 1865, 56, 60 a 193.

V oboru hudby dramatické proslavil se vedlé Myslivečka největší měrou Jiří Antonín Benda svými skladbami melodramatickými, kterýžto druh skladeb v téže době samostatně vynalezl francouzský skladatel Rousseau, což arci Bendovi známo nebylo. Narozen (dle M. kř.) 30. června 1722 v Starých Benátkách,[3] studoval v Jičíně a odešel l. 1742 s rodiči svými do Berlína. Přičiněním bratra Františka stal se členem při kapele královské, a l. 1748 jmenován kapelníkem v Gothě; l. 1760 podnikl cestu do Italie a vrátiv se do Gothy, věnoval se s velikou horlivostí skladbě dramatické. L. 1774 složil melodrama „Ariadne auf Naxos“ na slova Brandesova (vyd. 1778 a 1781 v Lipsku) a skladba ta přijata při provozování s velikou pochvalou, získala původci velikou slávu. L. 1778 složil druhé melodrama „Medea“ na slova Gotterova (vyd. 1778 v Lipsku), jež stejného dosáhlo úspěchu. Třetí melodrama „Almansor und Nadine“,[4] jež složil ve Vídni a v němž arie se sbory se střídaly, potkalo se s malým úspěchem.

Melodrama udrželo se po nějakou dobu na jevištích, ale brzo zastíněno bylo skladbami Gluckovými, Mozartovými a skladatelův vlašských i francouzských. Po třicetileté činnosti odešel Benda l. 1778 na odpočinek a žil v zátiší v Kostřici, kde 6. listopadu 1795 zemřel. Mimo skladby jmenované složil 7 operet, 2 kantaty, 6 sonat, několik symfonií a koncertův klavírních, jimiž ale nedosáhl zvláštního úspěchu. Ve skladbách jeho jeví se vroucí melodie a výrazný rhythmus, jmenovitě jeho adagia a recitativy vynikají hlubokým citem.

Dlabač K. L. I. 108. Dalibor 1860, 9. Schilling, Univ L. I. 547.

Slovník N. I. 107. Rieman, M. L. 90

K nejplodnějším skladatelům českým v době té náleželi Jan Kř. Vaňhal, Václav Pichl a Vojtěch Jirovec, jichž skladby však přizpůsobeny jsouce příliš tehdejšímu duchu času, brzy jinými byly překonány a zanikly.

Jan Kř. Vaňhal, dovedný pianista a učitel hudby ve Vídni, narodil se l. 1739 v Nechanicích,[5] l. 1760 odešel do Vídně na studia a nastřádav si něco jmění, vykoupil se z poddanství. Po té odešel do Italie, navštívil větší tamější města a seznámiv se s Gassmannem, vrátil se l. 1763 do Vídně, kde zanášel se vyučováním hudby a zemřel 26. srpna 1813.

Složil asi 100 symfonií, z nichž některé vydány byly tiskem, 100 kvartett pro nástroje smýkací, 37 sonat, 25 mší, 2 rekviem, 1 oratorium, 1 stabat, více koncertův pro různé nástroje a 2 opery.

Dlabač K. L. III. 324. Schilling, Univ L. VI. 816.

Dalibor 1859, 2. Slovník N. IX. 898.</ref>

Václav Pichl, houslista, skladatel a spisovatel, narodil se (dle M. kř.) 25. září 1741 v Bechyni a vycvičil se v počátcích hudby u Jana Pokorného ve svém rodišti. Po té přišel na studia, zdokonalil se na housle a v theorií hudební u Segra, odešel do ciziny a stal se konečně kapelníkem arciknížete Ferdinanda rakouského v Miláně. L. 1796 vrátil se do Vídně a zemřel 4. června 1804.

Složil 7 vlašských oper, přes 100 symfonií, 148 kvartett pro nástroje smýkací, množství žalmův, kantat, koncertův, několik písní českých, celkem asi 880 skladeb, jichž asi 290, mezi těmi 66 symfonií vydáno tiskem.

Sepsal „Dějiny českých umělcův ve Vlaších“, jež ale zničeny požárem při obsazení Milána vojskem francouzským; mimo to přeložil libretto Mozartovy opery Kouzelná flétna na jazyk český, vydal též několik písní českých tiskem a mezi tehdejšími umělci byl z těch, kteří i v cizině pečovali o prospěch vlasti.

Dlabač K. L. II. 547. Dalibor 1864, 19. Slovník N. VI. 355.

Horlivý milovník umění hudebního a skladatel Vojtěch Jírovec (psán A. Gyrowetz) narodil se 19. února 1763 v Budějovicích a vycvičil se v počátcích umění hudebního u otce, jenž byl ředitelem kůru při chrámě děkanském. Po té studoval v Praze práva, odešel do Vídně, později do Italie a konal kontrapunktická studia u slavného Saly v Neapoli. Vrátiv se do Vídně, přijal státní službu, stal se legačním sekretářem v cizině a l. 1804 jmenován skladatelem při dvorním divadle ve Vídni. V době té složil množství skladeb pro divadlo, l. 1831 odešel na odpočinek a zemřel 19. března 1850 ve Vídni ve vysokém věku.

Složil 30 oper, 40 balletův, 60 symfonií, 60 kvartett pro nástroje smýkací, 40 klavírních sonat, 19 mší, 30 skladeb pro klavír, housle a violoncello a více menších skladeb různého druhu, jež nevynikajíce prohloubeností, zanikly za krátkou dobu.

Biografie von Ad. Gyrowetz, Wien 1848.

Dalibor 1862, 137 a 145. Slovník N. IV. 410.

K plodným skladatelům náležel též František Antonín Röszler, nazvaný Rosetti, jenž narodil se (dle Dlabače) l. 1750 v Litoměřicích.[6] Vycvičiv se v umění hudebním, stal se kapelníkem knížete Öttingena z Wallersteinu, po té odešel do Paříže a l. 1789 jmenován dvorním kapelníkem ve Zvěříně. Zde získal si svou činností všeobecnou oblibu, ale zemřel již 30. června 1792 v Ludwigslustě, nedaleko Zvěřína.

Složil asi 30 symfonií, oratorium, missa da requiem, 9 kvartett, sextetto pro housle, violu, flétnu, dva rohy a kontrabas 1784 a více skladeb klavírních.

Dlabač K. L. II. 587. Wurzbach B. L. XXVI. 251. Slovník N. VII. 582.

Ze skladatelů na Moravě narozených byl František X. Richter prvním, jenž dosáhl slavného jména v cizině. Narozen 1. prosince 1709 v Holešově, odešel do ciziny, byl l. 1760 členem kapely v Mannheimě a později stal se kapelníkem při hlavním chrámě v Strassburku, kde zemřel 12. září 1789. Složil asi 26 symfonií, 6 kvartett pro smýkací nástroje, 3 tria, 7 mší, více menších skladeb a sepsal theoretické dílo „Harmonische Belehrung zur musikalischen Tonkunst“, jež L. Kalkbrenner vydal tiskem l. 1804 v překladě francouzském.

Dlabač K. L. II. 576. Slovník N. VII. 444.

Schilling Univers. Lex. d. T. V. 734. Riemann, M. L. 764.

Většina umělcův hudebních v Čechách zrozených putovala do zemí západních, hledajíc tam slávy a zaopatření, a pouze někteří zavítali na svých cestách do zemí východních; mezi těmito byl houslista Jan Stefani, jenž proslul jako důmyslný skladatel oper polských v duchu národním. Narozen l. 1746 v Praze, vycvičil se v hudbě v klášteře Benediktinském, a zdokonaliv se v Italii, stal se kapelníkem hraběte Kynského ve Vídni a po té členem kapely císařské. Léta 1771 sestavil kapelu a pořádal veřejné koncerty ve Varšavě. Osvědčiv se jako dokonalý umělec, jmenován prvním houslistou a po té kapelníkem Varšavského divadla, kterýžto úřad zastával až do své smrti a zemřel 23. února 1829.

Seznámiv se s duchem hudby polské, složil k vybídnutí spisovatele Boguslawského polskou operu „Krakowiaki a Górale“, v níž ducha národního tou měrou postihl, že dílo jeho přijato při provozování (1. března 1794) s neobyčejným nadšením a stalo se vzorem opery polské. Opera ta jest spanilý obrázek polského života venkovského, vynikající pravdivostí a původností. Po té následovalo 6 jiných oper, ale žádná nedosáhla podobného úspěchu; dále složil více mší, kantat a skladeb klavírních, mezi nimiž vynikají polonézy zvláštním výrazem a částí rhytmickou.

Dalibor 1863, 259. Slovník N. VIII. 1002.

Slownik Muz. polskich od Sowinského, v Paryži 1874.

Vedlé uvedených hudebníkův působilo v cizině množství umělcův výkonných, kteří se proslavili jako učitelé hudby, pěvci a virtuosové.

Hra na housle, jež v Italii koncem věku 17. dosáhla značné výše dokonalosti, rozšířila se i do zemí ostatních a nalezla též v Čechách více horlivých pěstitelův, kteří získali si zvučné jméno vedlé virtuosův vlašských.

Jedním z prvních virtuosův na housle v Čechách byl Jindřich Bieber. Narozen (dle M. kř.) 12. srpna 1644 ve Vartemberku v Čechách, kde otec jeho Martin byl polesným, vycvičil se v umění hudebním (u koho, není známo) a proslul jako virtuos, jsa vrstevníkem vlašských mistrův Bassania a Corellia. Léta 1864 stal se kapelníkem arcibiskupa Solnohradského, podnikl následujícího roku uměleckou cestu po Německu, Francii a Italii a vrátiv se do Solnohradu, povýšen byl císařem Leopoldem za zásluhy, jež získal si uměleckou činností, do stavu šlechtického. S druhým kapelníkem Pichlerem řídil l. 1707 hudební část slavností, pořádaných při svěcení chrámu universitního v Solnohradě a zemřel brzo po roce 1707. Složil 6 houslových sonat (1681), 7 tříhlasých partit, 2 sonaty, nešpory a litanie s průvodem nástrojův (1693), v nichž jeví se umělcem nadaným a vyspělým.

Dlabač K. L. I. 149. Schilling U. L. I. 630. Rieman M. L. 102.

Dopis J. Engla, sekretáře Mozarte, ze dne 12. ledna 1884.

Matrika kř. fol 121. č. 1. ve Vartemberce; 1885.

Vedlé Biebra proslavilo se více virtuosův na housle, kteří vzdělavše se na školách domácích, získali jménu českému chvalnou pověsť národa hudebního. Z velkého počtu těchto instrumentalistův uvádíme zde pouze nejpřednější.

Jiří Czart (psán též Schardt a Zarth), houslista, skladatel a přítel Františka Bendy, narodil se (dle M. kř.) 8. dubna 1708 v Hochtanově u Německého Brodu; zde vyučil se v počátcích hudby u L. Lorence, zdokonall se na housle u Timmera v Praze, na flétnu u Biarellia a stal se členem při kapele hraběte Pachty. Seznámiv se s F. Bendou, odešel tajně do ciziny, byl po nějakou dobu ve Varšavě, l. 1733 v Drážďanech a po té stal se členem při kapele prince pruského. Léta 1760 odešel do Mannheimu, jmenován houslistou kurfirsta bavorského, kde zůstal až do své smrti, a zemřel roku 1774. Jako virtuos proslul mistrnou hrou a složil 6 skladeb solových pro housle, 6 pro flétnu, tria, koncerty, symfonie a více menších skladeb různého druhu.

Dlabač K. L. I. 303. Schilling Univ. L. II. 344. Mendel C. L. III. 43.

Nejslavnějšího jména jako virtuos na housle dosáhl za hranicemi František Benda, nejstarší syn z této hudebnické rodiny, přítel Czartův a zakladatel zvláštní houslové školy v severních Němcích. Narozen 25. listopadu 1709 v Starých Benátkách, kde otec jeho Jan Jiří byl tkalcem a dovedným hudebníkem, stal se l. 1718 sopranistou při chrámě kláštera Benediktinského u sv. Mikuláše na Starém městě Pražském, cvičil se v hudbě u ředitele kůru Jakoba Gunthera, byl choralistou v semináři jezovitské, zpíval l. 1723 při slavnostním provozování Zelenkovy skladby „Sub olea pacis“, učil se na housle u Loebla a Koníčka a stal se po různých příhodách členem kapely prince pruského v Postupimi. Zde zdokonalil se ve vyšší hře houslové u Jana Grauna, studoval theorii u Quanze, l. 1772 jmenován mistrem koncertním krále Bedřicha II. a zemřel 7. března 1786 v Postupimi.

Jako virtuos proslul krásným tónem, ušlechtilým přednesem a měl zvláštní svůj způsob hry, jenž značně se lišil od hry mistrův jiných, poněvadž vznikl na základě zpěvu. Tím způsobem stal se tvůrcem zvláštní houslové školy, v níž vycvičilo se množství umělcův.

Dlabač. K. L. I. 104. Slovník. Nauč. I. 607. Dalibor 1860, 26.

Schilling Univ. L. I. 546.

Bratr a vyučenec Františkův, slavný houslista Josef Benda, narodil se (dle M. kř.) 7. května 1724 v Starých Benátkách, odešel ke svému bratru do Postupimi, kde vycvičil se v umění hudebním a stal se členem kapely královské. Po smrti bratra svého jmenován mistrem koncertním, v kterémžto úřadě zůstal až do l. 1797, po té odešel na odpočinek a zemřel 22. února 1804 v Berlíně.

Dlabač K. L. I. 108. Slovník Nauč. I. 607.

Schilling Univ. L. I. 547. Riemann M. L. 90.

Jako František Benda v Berlíně, proslavil se jako virtuos a výtečný učitel hry houslové v Mannheimě Jan Václav Antonín Stamitz. Narozen (dle M. kř.) 19. června 1717 v Německém Brodě, kde v hudbě se vzdělal, odešel do Prahy, stal se l. 1745 členem kapely kurfirsta bavorského v Mannheimě, po té mistrem koncertním, dvorním kapelníkem a zemřel l. 1761.

Vynikaje vzděláním a důmyslností, proslul jako výborný dirigent, za jehož řízení kapela náležela k nejslavnějším sborům, a největší zásluhu získal si jako učitel hry houslové, u něhož vycvičilo se množství umělcův. Mimo to byl dovedným skladatelem, složil 12 symfonií, 12 sonat pro housle a bas, 6 sonat klavírních, 6 houslových koncertův, 6 trio pro dvoje hously a bas a více etud pro dvoje housle.

Dlabač K. L. III. 198. Slovník Nauč. VIII. 963.

Schilling Univ. L. VI. 466. Riemann M. L. 875.

Mezi vrstevníky svými prosluli ve Vídni slavní houslisté Pavel Vranický a František Krommer, kteří získali si chvalné místo též v oboru skladatelském.

Pavel Vranický narodil se l. 1756 v Nové Říši[7] na Moravě a vycvičil se v počátcích hudby v tamějším klášteře praemonstratském. Po té stal se členem kapely knížete Eszterházy-a, l. 1785 ředitelem orchestru při dvorním divadle ve Vídni a zemřel 28. září 1808.

Složil 27 symfonií, 45 kvartett a 12 kvintett pro nástroje smýkací, 7 oper, 5 balletův a více skladeb klavírních.

Dlabač K. L. III. 414. D’Elvert Musikg. Beil. 190. Slovník Nauč. IX. 1276.

Stejnou měrou proslavil se výtečný František Krommer. Narozen dne 17. května 1760 v Třebíči na Moravě, vycvičil se v hudbě u svého strýce Antonína M. Krommera v Turasu a stal se kapelníkem vojenským. Později odešel do Vídně a vynikaje jako výborný houslista a skladatel, jmenován l. 1818 po smrti L. Koželuhově dvorním skladatelem a kapelníkem hudby komorní. V úřadě tom setrval až do své smrti a zemřel 8. ledna 1831.

Složil více mší, 5 symfonií, 69 kvartett a 18 kvintett pro smýkací nástroje, 5 houslových koncertův a více menších skladeb.

Dlabač K. L. II. 135. D’Elvert Musikg. Beil. 129.

Wurzbach Biograf. L. XIII. 251. Květy 1871, 14.

Köchel Hof. u. Mus. K. Wien 1869, 92.

K vynikajícím umělcům náležel houslista a skladatel František Martin Pecháček. Narozen (dle M. kř.) 10. listopadu 1763 v Ústí n. O., vycvičil se v počátcích hudby ve svém rodišti, zdokonalil se u slavného Dittersdorfa ve Vídni a stal se l. 1790 kapelníkem při divadle předměstském. L. 1822 odešel do ciziny, stal se koncertním mistrem ve Stuttgartě, l. 1827 v Karlsruhe, kde zůstal až do své smrti, a zemřel 16. září 1840. Složil 2 opery, 10 operett, 12 symfonií, asi 20 balletův a více různých skladeb pro klavír a jiné nástroje.

Dlabač K. L. II. 437. Slovník Nauč. VI. 203.

Allgem. Musikal. Ztg. 1840, č. 43

Mezi virtuosy na piano proslul plodný skladatel Leopold Antonín Tomáš Koželuh, synovec Jana Antonína Koželuha. Narozen (dle M. kř.) 9. prosince 1752 ve Velvarech, vzdělal se v hudebním umění u svého strýce v Praze, kde filosofii studoval a po té oddal se hudbě. Činností skladatelskou získal si brzy chvalné jméno, neboť již l. 1771 provozován jeho ballet na divadle Pražském. L. 1778 odešel do Vídně, jmenován učitelem hudby arcikněžny Alžběty, první manželky císaře Františka II., po smrti Mozartově stal se komorním skladatelem a zemřel 7. května 1818 ve Vídni.

Složil veliké množství různých skladeb, zejména 40 balletův, 2 opery, oratorium „Mose in Egitto“ (1787), slavnostní kantatu korunovaci Leopolda II. za krále českého, sbory, jež při slavnosti té byly provozovány v paláci Černínském v Praze, asi 60 sonat, 30 symfonií, množství serenad, koncertův, písní a jiných skladeb, z nichž mnohé vydány byly tiskem. Jako jiní skladatelové v době tehdejší dovedl i Koželuh přizpůsobiti se duchu času a vynikaje nadáním, hojnou měrou z něho kořistil. Skladby jeho byly svého času oblíbeny, brzy však zanikly, ustoupivše výtvorům dokonalejším.

Dlabač K. L. II. 15, Schilling Un. L. IV. 206. Dalibor 1862, 273.

Slovník N. IV. 903. Wurzbach B. L. XIII. 92.

Köchel H. Mus. K. Wien 1869, 92 a 110.

Nejslavnějšího jména jako geniální virtuos na piano dosáhl v cizině z umělcův českých Jan Ladislav Dusík.

Narozen 9. února 1761 v Čáslavi, vzdělal se v umění hudebním u svého otce Jana Josefa, jenž byl dovedným hudebníkem, a brzo vynikl neobyčejnou zručností ve hře klavírní a na varhany. V Praze studoval filosofii a zdokonaliv se na piano, odešel s hrabětem Maenerem do Hollandska a mistrnou hrou tak proslul, že jmenován l. 1783 učitelem hudby v Haagu. Léta 1786 odešel do Paříže, koncertoval před královnou, po nějakou dobu žil v Anglii a vrátil se l. 1800 do Hamburku. Odtud navštívil Čechy, koncertoval se Stichem v Čáslavi a stal se l. 1803 učitelem prince Pruského. Léta 1808 jmenován ředitelem koncertův vojvody Beneventského Talleyranda v Paříži a tam zemřel 12. března 1812.

Složil 2 opery, slavnostní mši, oratoria, více symfonií, velký klavírní koncert, sonaty pro klavír s průvodem jiných nástrojův, celkem asi 77 skladeb klavírních, mezi nimiž největší cenu mají sonaty; nejskvělejší skladbou jest opus 70.

Dusík nebyl příliš důkladným kontrapunktikem, ale umění jeho obracelo se k srdci a hra jeho, oduševnělým přednesem vynikající, zanechala v posluchači vzpomínky nejpříjemnější. Virtuosity a zručnosti technické užíval pouze jako prostředku k zvýšení duševního dojmu a proto byl všude oblíbeným a dosáhl všeobecného uznání. Skladby jeho vynikají nad plody jeho vrstevníkův původním obsahem a zvláštní formou, v níž zračí se podivuhodná individualita, jasnosť, lesk a dobrý vkus.

Dlabač I. 348. Slavoj 1863, 128. Dalibor 1863, 2. Slovník N. II. d. 2. 366.

Květy 1870, č. 17. Osvěta 1883, č. 6.

Čestné postavení zaujali v cizině jakožto theoretikové a učitelé František Nikodim a slavný Antonín Rejcha, kteří se stali professory při konservatoři Pařížské.

František Nikodim narodil se 1. srpna 1764 ve Vilémově a zdokonalil se v hudbě ve Vídni. Asi l. 1788 odešel do Paříže a při zřízení tamější konservatoře jmenován professorem hry klavírní, zůstal na ústavě až do své smrti a zemřel 13. srpna 1829.

Antonín Rejcha narodil se 27. února 1770 v Praze a vycvičiv se v hudbě, odešel ke svému strýci Josefu Rejchovi do Bonnu a později do Paříže, kde skladbami svými pozornost k sobě obrátil. Vynikaje jakožto učitel hudby, jmenován l. 1818 professorem komposice při Pařížské konservatoři a zastával úřad ten až do své smrti. Po smrti skladatele Boieldieua stal se členem akademie a zemřel 28. května 1836 v Paříži.

Složil 4 opery, 2 symfonie a množství skladeb komorních, avšak více proslavil se spisy theoretickými. Sepsal „Traité de melodie“ (1814), „Cours de composition musicale“ (1818) a nejlepší své dílo „Traité de haute composition musicale“ o dvou svazcích 1824–1826 (jež vydal K. Černý s názvem „Lehrbuch der musikalischen Composition“ 1832). Velkou zásluhu získal si jako učitel četných žákův, požívaje všeobecné úcty a vážnosti. Na hřbitově Pêre la chese postaven mu krásný pomník.

Dlabač K. L. II. 569. Dalibor 1861, 197.

Slovník N. VII. 304. Mendel C. L. VII. a XI. 310.

Mimo to žili v cizině z umělcův českých a moravských:

Jan Jiří Neruda (1710–1780) virtuos na housle a skladatel, byl členem při orchestru královské opery v Drážďanech; složil 18 symfonií a 14 houslových koncertův. František Kreybich (1728–1793), houslista, byl členem při orchestru dvorského divadla ve Vídni. František Antonín Ernst (1745–1805), virtuos na housle, byl koncertním mistrem v Gothě; složil více skladeb houslových a sepsal „Über den Bau der Violine“ a „Anweisung zum Violinspiel“. Heřman Antonín Jelínek, nazván Cervetti (1709–1779), byl členem řádu v klášteře Želivském a vynikl jako virtuos na housle v Italii, kam tajně odešel; aby nebyl poznán, nazval se Cervetti. Jakub Šeller (dle matriky kř. Jakub Jan Šerer) narodil se 19. června 1759 ve Všetatech u Rakovníka, byl dovedným houslistou a zemřel l. 1805 ve Frieslandě. Antonín Vranický (1761–1819), houslista, byl ředitele hudby knížete Lobkovice ve Vídni. Ignác František Mára (1709–1784), violoncellista a skladatel, byl členem při orchestru divadelním v Berlíně. Jan Antonín Mareš (1719–1794), virtuos na roh a violoncellista, stal se kapelníkem hudby velkokancléře hraběte Beztuževa v Petrohradě, kde sestavil kapelu loveckou; po té byl komorním violoncellistou v Petrohradě. Karel Houdek (1721–1796) nar. v Dobříši, virtuos na roh, žil v Drážďanech, kde byl členem při dvorní kapele. Jan Stich, nazván Punto (1746–1803), narozen v Žehušicích u Čáslavě, nejslavnější virtuos na roh, byl mistrem koncertním hraběte Artois v Paříži, koncertoval l. 1801 a L. Dusíkem v Praze a v Čáslavi a zemřel v Praze; složil více koncertův, skladeb komorních a sólových, jež vydávány tiskem v Paříži. Jan Krumpholz ze Zlonic (1745–1790), slavný virtuos na harfu, konal cesty umělecké a zemřel v Paříži; složil mimo jiné skladby 32 sonaty pro harfu s průvodem houslí, 2 duetta a 6 koncertův pro harfu, jejíž strojivo zdokonalil. Jakožto učitelé klavíru a získali si dobré jméno: Josef Stefani (dle matriky kř. Štěpán, 1726–1794), jenž byl dvorním pianistou a učitelem princezen císařských ve Vídni. František Benedikt Dusík (1766–1816), bratr Ladislavův, byl kapelníkem při divadlech v Benátkách, v Miláně a po té varhaníkem v Lubljani; vynikl též jako skladatel oper a symfonií. František Vincenc Tuček (1755–1820), zpěvák a skladatel, byl kapelníkem divadelním ve Vratislavi, ve Vídni a v Pešti; složil asi 10 oper, z nichž „Lanassa“ dosáhla značného úspěchu. Josef František Kristian Smrčka (1766–1793), slavný violoncellista, byl členem při dvorní opeře ve Vídni a zemřel v Londýně. František Jan Šťastný, virtuos na violoncello a slavný skladatel, narodil se 1774 v Praze a byl ředitelem hudby v Norimberce a v Mannheimě; složil více skladeb pro violoncello a sepsal školu „Methode de violoncelle“; kde a kdy zemřel, není známo. Antonín Kraft (1750–1820), virtuos na violoncello, byl členem při kapele knížete Lobkovice ve Vídni. Jan N. Ondřej Gayer (1746–?), houslista a skladatel, vycvičil se u V. Pichla a Loosa v Praze a byl koncertním mistrem v Hamburce; složil 30 symfonií, 40 koncertův houslových a 20 koncertův pro nástroje dechové. Jan Josef Beer (dle matriky kř. Pehr, 1744–1811), slavný virtuos na klarinet, byl mistrem koncertním v Berlíně. Josef Fiala (1748–1816), violoncellista a hobojista, byl kapelníkem v Petrohradě a po té komorním virtuosem v Donaueschingách. František Josef Červenka (1759–1835), hobojista, byl členem při dvorní opeře ve Vídni. Josef Červenka (1759–1827), virtuos na hoboj, byl členem královského divadla v Berlíně, po té v Petrohradě. Adam Míča (psal se Mitscha, 1746–1811), horlivý milovník umění hudebního, byl státním úředníkem a složil asi 27 symfonií, 50 tancův pro orchestr, 3 houslové koncerty, 4 sonaty pro harfu a dvě operety pro divadlo Vídeňské. František Ignac Louska (1769–1825) virtuos na klavír, žil v Berlíně a složil množství skladeb klavírních v lehkém slohu. Ferdinand Kaner (1751–1831), skladatel operet a houslista, byl kapelníkem divadelním ve Vídni a složil mimo operety asi 20 mší a více skladeb klavírních. Václav Apollinaris Ružička (1757–1823), varhaník a učitel hudby, byl dvorním varhaníkem ve Vídni. Jindřich Klein (1756–1830), skladatel a výborný učitel hudby, žil v Prešpurku, kde byl učitelem při hlavní škole; složil 12 mší, více menších skladeb, sepsal pojednání o tancích maďarských a sestavil sbírku nejlepších skladeb církevních nazvanou „Die verbesserte Kirchenmusik“. Josef Javůrek (1756–1846), učitel hry klavírní při konservatoři Varšavské; k žákům jeho náležel též slavný pianista Bedřich Chopin.

Vedlé hudby instrumentální pěstováno v Praze i na školách venkovských umění pěvecké, poněvadž při každém chrámě vydržovány vedlé kapel instrumentálních zároveň pěvecké sbory, které hudbu při bohoslužbách provozovaly. Mimo to bylo vyučování zpěvu průpravou k dalšímu vzdělání hudebnímu, a zpěváci přicházející z venkova do Prahy ke sborům klášterním a jiným chrámům doplňovali sbory vokalistův. Tím objevilo se i v tomto oboru více umělcův, kteří získali si dobrou pověsť za hranicemi.

Daniel Záhorský, tenorista, byl zpěvákem při kathedrálním chrámě ve Vratislavi. František Václav Hurka (1762–1805), tenorista, byl komorním pěvcem v Berlíně a složil více písní. Josef Karel Ambrož (1759–1822), tenorista, byl členem divadla v Bayreuthě a v Berlíně. Benedikt Žák (psán Cziak, Schack a Ziack, 1758–1826), slavný tenorista a skladatel, byl členem při dvorním divadle v Mnichově. Jan Alois Mikesch (1765–1845), výborný baryton a učitel zpěvu, byl zpěvákem v Drážďanech, ředitelem opery a konečně kustodem dvorní knihovny v Drážďanech.

Theorie hudební, k níž přihlíželi učenci čeští v dobách dřívějších, neměla pěstovatelův ve věku 17. a 18. a veškeré úsilí věnováno hudbě praktické. Taktéž odbor historický, nenalézaje obliby, obmezen zůstal na jednotlivé výkony.

Jakožto spisovatel hudební na počátku doby druhé zasluhuje zmínky Tomáš Baltazar Janovka', varhaník při chrámě Týnském.

Narozen asi l. 1660 na Horách Kutných, dosáhl na vysokém učení Pražském hodnosti mistra svobodných umění a stal se varhaníkem. Sepsal hudební slovník nazvaný „Clavis ad Thesaurum magnae artis musicae“, jejž tiskem vydal l. 1701, po druhé l. 1715 v Praze u Řehoře Labauna. Spis ten v malé osmerce o 324 stránkách jest nejstarším slovníkem hudebním vedle Tiktoriova díla „Terminorum musicae definitorium“ vydaného l. 1475 a jak z předmluvy zřejmo, měl býti přípravou k dílu většímu, o němž ale nic není známo.

Velkou zásluhu v oboru písemnictví hudebního a uměleckého vůbec získal si osvícený učenec a znalec hudby Bohumír Jan Dlabač. Narozen 17. července 1758 v Cerhenicích u Kolína, stal se členem řádu praemonstrátského na Strahově, l. 1788 jmenován ředitelem kůru při chrámě klášterním, l. 1805 dějepiscem kláštera a zemřel 4. února 1820 na Strahově.

On byl prvním, jenž pramenům historickým pozornosť věnoval a putuje v letech 1788–1795 po Čechách a po Moravě, zakoupil množství starých knih, památek a listin ze zrušených tehda klášterův pro knihovnu Strahovskou. Při tom zaznamenával veškerá důležitá dáta a události umění se týkající a na základě toho sepsal „Allgemeines historisches Künstlerlexikon für Böhmen und zum Theile für Mähren und Schlesien“, jejž po práci třicetileté vydal pomocí stavův českých l. 1815 v Praze.

Dílo to jest nejdůležitějším a často jediným zřídlem v oboru hudebním, výtvarném i stavitelském z doby starší; v něm uvedeno asi 1940 hudebníkův ze zemí českých a zachována tím památka mnohých před úplným zapomenutím.


  1. V nejstarší matrice fary Louňovické zaznamenáno: „Dne 16. Oktobr. pokřtěno dítě jménem Jan Lukáš od dvojctihodného kněze Jana Ignatiusa Komenského, faráře Louňovského. Otec jeho Jiřík Zelenka Babrovský, varhaník Louňovský, Matka Marie. Kmotři dvojctihodný kněz pan Jan Ignatius Birkner, děkan Načeradský, Pan Adam Růžička, primator Louňovský, Panna Anička Selmanova z města Rábí; jest rozen na vodnaři. Rok 1679.“
  2. V knihovně Neapolské nalézají se rukopisy oper Myslivečkových; Artaserse, Antigone, Demetri, Demoofonte, Ezio, Olimpiade, Romolo et Ersile, 19 arií a dvojzpěvův; v knihovně Bononské jsou uloženy pouze některé zpěvy s průvodem nástrojův. (Dle zprávy Fr. Florima, knihovníka konservatoře Neapolské, zaslané 20/VII. 1883 p. Bervinovi, sekretáři hud. akad. v Římě. Prostřednictvím stav. rady p. Frant. Pokorného v Římě nám sděleno.) O životě M. psal Martin Pelzel, jenž vydal též jeho podobiznu od Niederhofera rytou.
  3. Matriky v Nových Benátkách, kam přifařeny byly Staré Benátky, počínají rokem 1722.
  4. Dlabač K. L. 109 neuvádí toto melodrama, ale „Pygmalion“, monodrama von Rousseau, 1780 Leipzig.
  5. V matrikách Nechanických jméno Vaňhal nalezeno nebylo.
  6. V matrikách Litoměřických jméno Röszler nalezeno nebylo.
  7. Martiky v Nové Říši zničeny byly požárem l. 1813 vzniklým.