Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Divadla v zemích českých v letech 1703–1804

Dějiny hudby v Čechách a na Moravě Josef Srb
Hudební umělci ze zemí českých v cizině	Divadla v zemích českých v letech 1703–1804	Doba třetí. Úvod

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek:	sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor:	Josef Srb
Zdroj:	SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Online na Internet Archive
Vydáno:	1891
Licence:	PD old 70

Dramatické hry duchovní byly oblíbenou zábavou obocenstva ve všech zemích a zůstaly jimi i tehdáž, když přestaly býti částí obřadův náboženských. Také v Čechách a na Moravě pěstovány tyto hry se zvláštní zálibou až do vypuknutí bouří válečných. Když pak po přemožení povstání českého l. 1620 vrátili se vypuzení mniši opět do svých klášterův, počali provozovati hry dramatické čili morality s velikou horlivostí na svých školách a užíváno jich tytýž jako prostředku vyučovacího.

V Hradci Králové provozována l. 1637 hra „O narození Páně“ jazykem českým ve chrámě sv. Antonína pomocí mládeže škol jezovitských a později hrávalo se v místnostech školních několikráte do roka. Léta 1668 zřízena zvláštní divadelní síň, kde vždy před sv. Václavem provedena hra k velikému zalíbení obecenstva.

Hry dramatické čili melodramata, jež pěstovány byly na školách jezovitských až do věku osmnáctého, neměly pro širší obecenstvo významu, poněvadž byly to hry školní, jichž účelem bylo projevení citův nábožných a zároveň sloužily ke zdokonalení se v deklamaci latinské. Mezi částmi deklamačními provozovány intermezzi hudební s průvodem různých nástrojův. Zrušením klášterův hry ty úplně zanikly.

Větší důležitosti dosáhly hry dramatické s hudbou spojené, jež na počátku věku 17. vznikše ve Florencií, rozšířily se po všech městech vlašských a též po zemích sousedních.

Největší oblibě téšily se nové hry dramatické čili opery v Benátkách, kde l. 1637 zřízeno první stálé divadlo operní. V Paříži zavedena vlašská opera l. 1645, v Hamburce založeno první německé divadlo l. 1678 a ve Vídni vystavěno první divadlo l. 1708 u brány korutanské. Když pak opera vlašská dospěla k největšímu rozkvětu v Neapoli a dle slohu školy Neapolské ostatní skladatelé operní se řídili, přicházeli do všech zemí okolních divadelní společnosti vlašské, pořádajíce představení dramatická.

V Praze počal pořádati podobné hry ředitel vlašské společnosti G. F. Sartorío, jenž zavítal se svou společností do Prahy l. 1703; k účelu tomu upraveno jeviště v obecním domě na Staré rychtě a k prvnímu představení zvolena hra „La rete di Vulcano, burletta dramatica, poesia e musica“, již složil sám ředitel Sartorio.

Aby vyhověl poměrům místním, složil Sartorio hudební drama „Libussa“,^[1] jež skládalo se ze tří dějství, jimž předcházel proslov oslavující činy královny Libuše. V měsíci lednu l. 1705 odešel Sartorio z Prahy.

V létech 1718–1720 meškal v Praze se svou společností slavný skladatel Antonio Lotti, jenž mimo opery provozoval též oratoria. Nejlepšími členy společnosti byla manželka ředitelova, slavná pěvkyně Santa Stella a kastrat Senesino.

Zvláštní událostí v oboru hudebním, vzbuzující obdiv neobyčejný v zemích rakouských i zahraničných, bylo slavnostní představení operní, pořádané při korunovaci císaře Karla VI. za krále českého v Praze 31. srpna 1723.

Představení to konáno ve zvláštním operním domě, jejž nedaleko královského hradu vedlé domu míčového za prašným mostem pro 4000 osob vystavěl dvorní stavitel Ferdinand Galli Bibiena. Ku provozování ustanovena opera „La constanza e fortezza festa teatrale per musica“, již z rozkazu císařského na slova Pariatia složil vrchní dvorní kapelník Josef Fux. Operu tu, jež trvala od 8. hodiny večerní do l hodiny s půlnoci, nastudoval a řídil druhý dvorní kapelník Antonio Caldara, a při žádném dosavadním představení dramatickém neúčinkoval tak veliký počet umělcův nejslavnějších, neboť při něm zaměstnáni byli proslulí umělci oné doby, flétnista Quanz, lautenista Weisz a houslista J. Graun z Berlína, kapelník M. Brunnich z Mohuče, varhaník Jan Heitman z Hamburku, skladatel u kontrabasista Jan D. Zelenka z Drážďan, koncertní mistr G. A. Piani, proslavený houslista Tartini, theorbista F. Conti, více členův kapely císařské a členové kapel pražských. V části zpěvné účinkovali slavné pěvkyně Rosa d’Ambreville-Borrosini, Anna d’Ambreville-Perroni, proslulí umělci G. Carestini, Domenico Genovesi, Pietro Cassati, Gaëtano Orsini, Fr. Borrosini (tenorista), Kristian Praun (basista) a množství zpěvákův z kůrův Pražských, celkem 100 pěvcův a 200 instrumentalistův. V budově té provedena l. 1744 opera „Antigona“ na počest arcikněžny Marie Anny a jejího chotě prince Karla Lothringského. Při obležení Prahy vojskem Pruským l. 1757 budova ta lehla popelem.

V koleji jezovitské na Starém městě provozováno u přítomnosti dvora císařského dne 12. září 1323 melodrama „De S. Venceslao“ či Sub olea pacis et palma virtutis (s bobkovou ratolestí míru a palmou ctností atd.) od Jana D. Zelenky. Intermezza v části zpěvné provedli Václav Kotinský de Kotwenstein, basista při chrámě sv. Víta, Daniel Václav Pořický z Mělníka, kantor při chrámě Týnském, Ondřej Rittig z Bíliny (logik), Vojtěch Rechenberger z Kutné Hory (rhetor), František Šwamberger z Prahy (poëta), Jan Hein z Wernstadtu (syntaxista), Antonín Třebický z Rokycan (grammatista), a František Benda z Benátek (principista).^[2]

Hrabě František Antonín Špork, horlivý milovník umění vůbec a hudebního zvlášť, zříditi dal ve svém domě divadlo, v němž v letech 1725–1734 provozováno množství her dramatických, řízením ředitele A. Denzia. Největšího úspěchu dosáhla zde opera „Praga nascente de Libussa e Przemislao“, jež častokráte byla opakována. Hlavní úlohu Vlasty zpívala výtečná zpěvačka Maria Monza.

Ředitel Dubuison pořádal tehda komedie francouzské, v nichž si libovala šlechta a zámožnější měšťanstvo. Lid obecný nalézal největší zalíbení při komediích o doktora Faustovi a při fraškách, v nichž hlavní úlohu měl Šašek (Hanswurst), jehož mluva nebývala vybíravá, zabíhajíc za hranice slušnosti, ale tehdejšímu vkusu podobné jadrnosti dvojsmyslné nebyly závadou. Že při hrách těch nemohlo býti řeči o ceně umělecké, snadno lze se domysliti, neboť byly to hry pouhé zábavě svědčící, provozované na různých místech bez velké úpravy scenické.

Poměry poněkud ustálenější nastaly rokem 1743, když Pražský magistrát vlastním nákladem upraviti dal v Kotcích zvláštní divadelní budovu vedle kláštera karmelitského, již za určitý poplatek pronajímal společnostem divadelním. Později nazvána budova ta divadlem národním. Zde pořádali představení ředitelové Santo Lapis, J. F. Töppe, J. Kurz, J. Schroeder, po té byl nájemcem divadla Josef Bustelli a od něho najal divadlo to J. Brunian. L. 1771 uveden zde na jeviště první kus český „Kníže Honzík“, činohra „od jednoho zátahu“, přeložený dle německého kusu „Herzog Michel“. Provedení tohoto nemotorného překladu bylo tou měrou nezdařilé a výslovnost hercův jazyka českého neznalých tak nedostatečna, že obecenstvo české nelibosť svou hlasitě dávalo na jevo a následkem toho nezdaru ve hrách českých se nepokračovalo. Po několika letech provozována zde opera česká „Ponocný“ čili „Česká Ančička“. V letech 1779–1783 pořádal zde představení ředitel Karel Wahr.

Nová doba v poměrech divadelních v Praze nastala l. 1783, když hrabě František Nostic vlastním nákladem vystavěl velké divadlo na Ovocném trhu. Divadlo to, jehož ředitelem stal se K. Wahr, jenž přestěhoval se z Kotcův do nové budovy s celou svou společnosti, otevřeno 21. dubna 1783 a provozována „Emilie Galotti“ od Lessinga. Ale již l. 1784 najal divadlo to ředitel operní společnosti Pasquale Bondini, jenž od l. 1779 řídil divadlo též v domě Thunovském na Malé straně, kde pořádána představení až do l. 1794.

Hlavní zřetel obrácen zde k operám vlašským, vedlé toho provozovány hry německé a v neděli a ve svátek odpoledne hry české.

Zvláštního významu po stránce hudební dosáhlo divadlu Nosticovo v době, když na jeviště to uvedeny operní skladby Mozartovy. Již l. 1782 provedena v Praze Mozartova opera „Únos ze serailu“ a l. 1786 „Figarova svatba“. Opera ta, jež ve Vídni neměla úspěchu, přijata od obecenstva Pražského s velkým nadšením, a přítomný skladatel slíbil, že pro divadlo Pražské složí operu novou. Skladbou tou byla opera „Don Giovanni“, ossia „Il dissoluto punito“, jež poprvé provedena 29. října 1787 za nesmírného účastenství a jásotu přehojného obecenstva. Úspěch díla toho, jež zachovalo svou cenu až na naše časy, byl báječný; Mozart stal se v Praze skladatelem nejoblíbenějším, k jehož praporu přísahali veškeří tehdejší skladatelé, a vliv jeho skladeb zjevným byl i v dobách pozdějších. Zvláštní přátelský útulek nalezl Mozart u Františka Duška, učitele hudby, v jehož domě scházel se často s Pražskými umělci a nejraději meškal na letním jeho sídle za Smíchovem na vinici Petrance (Bertramce).

Až do velikonoc l. 1788 byl nájemcem divadla Nosticova Pasquale Bondini, po něm následoval dřívější jeho režiser Domenico Guardasoni, jakožto impressario vlašské opery. Ředitelem her dramatických byl K. Wahr a hrálo se v divadle čtyři dni v témdni. Opery vlašské provozovány v Praze pouze v době zimní, v létě meškal Guardasoni se svou společnosti v Lipsku a l. 1789 byl ve Varšavě.

Léta 1791 počaly rozsáhlé přípravy v Praze ke slavnostem korunovačním, a k provozování v divadle zvolena Mozartova opera „Titus“. Slavnosti korunovační počaly příchodem císaře Leopolda II. do Prahy dne 30. srpna 1791 a korunovace byla 6. září, kteréhož dne provedena také opera slavnostní řízením kapelníka J. Kuchaře. Dne 12. září pořádán v divadle slavnostní ples, při němž hrálo pět orchestrův, celkem asi 300 hudebníkův.

Slavný skladatel Mozart, jenž v době té v Praze meškal, vrátil se po té do Vídně a zemřel již 5. prosince 1791. Na počest jeho uspořádáno 13. února 1792 slavnostní představení v divadle Nosticově ve prospěch pozůstalé jeho rodiny, a již dne 25. října 1792 provedena poprvé Mozartova opera „Kouzelná flétna“ s velikým úspěchem, jež často byla opakována. Ředitelem pobočným byl Mihule a v době té střídala se v divadle Nosticové česká představení s německými.

V měsíci srpnu 1792 následovala druhá slavnost korunovační.

Císař František II. navštívil divadlo již 3. srpna, korunovace byla 9. srpna 1792 a 13. srpna uspořádána v divadle slavnostní akademie, při níž orchestr skládal se z 64 hudebníkův a 36 pěvcův.

Poměry divadelní byly za příčinou nepokojné doby válečné dosti neutěšeny a také dvě divadla Pražská, „Národní“ čili „Nosticovo“ a „Vlastenecké“, jež po sboření boudy l. 1790 odstěhovalo se do divadla Šporkova v bývalém klášteře v ulici Hybernské, nemělo dostatečného počtu obecenstva. Hrabě Nostic zamýšlel divadlo své prodati a po delším vyjednávání koupili je stavové království Českého l. 1799. Od té doby snažili se též získat výsadní právo divadla Vlasteneckého, jehož majitelem byl K. Zappe. To podařilo se konečně l. 1804 a obě divadla spojena v jedno, jež nazváno „Divadlem stavovským“, jímž zůstalo až do l. 1862, kdy přešlo do správy zemské.

V divadle tom provozována dne 18. listopadu 1796 slavnostní kantata „Böhmens Dankgefühl“, již na slova prof. Meisznera složil V. Mašek k poctě arciknížete Karla, a ke konci zpívána píseň od Vitáska, již obecenstvo přijalo s jásotem. Dno l5. listopadu 1797 uspořádána akademie k poctě Mozartově, při niž vynikl Vitásek jako skladatel i jako výkonný umělec, a v měsíci únoru toho roku uspořádána slavnostní akademie na počest narozenin císaře Františka II., při níž se provozovala kantata „Böhmens Errettung“ od D. Webra, při níž sólové zpěvy provedli zpěvačky Cannabichova, Strinacchi a pánové Fr. Strobach, A. Rámiš a J. Held.

L. 1800 provedeno na divadle oratorium „Stvoření světa“ od Haydna, jež při založení „Jednoty umělcův Pražských“ bylo opakováno, a l. 1804 provedeno poprvé oratorium „Mesiáš“ od Haendla, při němž sólovou část zpívali paní J. Dušková, A. Rámiš a Fr. Strobach.

Slavný virtuos na roh Jan Stich čili Punto zavítal l. 1801 do Prahy a dal se slyšeti v divadle, brzo po té se roznemohl a zemřel.

Prvním ředitelem stavovského divadla stal se Domenico Guardasoni a byl zároveň posledním impressariem opery vlašské v Praze. Když l. 1806 zemřel, stal se nástupcem jeho herec Karel Liebich, za něhož místo vlašské opery nastoupila opera německá.

Do Brna přicházely kočující společnosti divadelní většinou z Prahy, a již l. 1705 spořádal zde Šeb. Descio komedie vlašské a německé za doby masopustní. Opera vlašská provedena zde poprvé l. 1728 a v letech 1732–l736 pořádal Angelo Mingotti různé hry a opery v jízdárně stavovské, od l. 1734 v novém domě operním. V době následující vystřídali se Fel. Kurz, Neri del Fantasia, Alessandro Manfredi, Niccolo Petrioli, Francesco di Ferrari a Vincenzo Nicolosi, jenž l. 1767 pořádal zde poslední opery vlašské.

První německá opera provedena v Brně l. 1778 řízením kapelníka Václava Müllera. Hry dramatické pořádal zde Brunian od l. 1763, Jan Böhm v létech 1771–1777, Waitzhofer l. 1780, za jehož řízení náleželo divadlo brněnské k nejlepším, po něm Jan Bergobzoomer a Em. Schikaneder 1807–1809.

V Olomouci provozovány podobné hry v dřevěném divadle, jež zřízeno zde l. 1770 u masných krámův a l. 1830 nahrazeno divadlem novým.

Téhož roku založen zde spolek „Collegium musicum“, o němž ale není známo, zdali veřejné produkce pořádal. V letech 1777 až 1781 zde za doby adventní a postní veřejné koncerty v paláci arcibiskupském, k nimž každý slušně oděný měl volný přístup.

V některých městech moravských provozovány v tu dobu tak zvané operety hanácké, jež složil učitel Schrayer a praemostrat Mauritius. Na počesť královny Marie Teresie pořádáno l. 1748 podobné představení v klášteře Uherskohradištském.

Ve Vídni vystavěno divadlo u brány korutanské l. 1708, do něhož měly přístup pouze osoby ode dvora; divadlo v hradě vystavěno l. 1741 a nazváno l. 1756 dvorním. Když pak l. 1761 divadlo u brány korutanské vyhořelo, vystavěno tam divadlo operní, v němž skladatel Gluck zavedl poprvé operu německou.

Solař, Dějiny Králové Hradce 1870, 668.

O. Teuber, Prager Theater, I. 1883, II. 1885.

Národní divadlo v Praze 1881.

D’Elvert Gesch. d. M. Beil. 192, 207.

---

1. V kuse tom vystoupily Libussa, královna česká a milenka Přibislavova. Přibislav, kníže Markomanský, jako pastýř nazván Dorindo. Flerida, princezna a milenka Rosalbova. Rosalbo, vrchní velitel královského vojska. Fernando, kapitán královské gardy. Ormundo, tajný rada královny Libuše a důvěrník Rosalbuv. Kněz Sagramisto.
2. Comediae et synopses comediarum 52 A. 19, č. 7. v univ. knih. Pražské.