Dějiny Těšínska/Po válce třicítileté. Úmrtí kněžny Eližběty

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Po válce třicítileté. Úmrtí kněžny Eližběty
Autor: František Sláma
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 164 – 171.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Těšínsko

Smutně vyhlížela země slezská po válce třicítileté. V městech dříve kvetoucích obchod a průmysl vyhynul, mnohé ulice ležely v ssutinách.

Obyvatelstvo zámožnější bylo se vystěhovalo do zemí cizích, nejvíce do Polska, aby uniklo nepříjemnostem války a surovým přechmatům vojenských zástupů. Na sta vesnic bylo docela spustošeno a vesnický lid, boje se vrátiti do vypálených svých příbytků, ukrýval se v horských skrýších a v temnu lesním. Chudoba a nouze rozhostila se po Slezsku. Mnohé vesnice docela zanikly a kromě jména nezbylo po nich památky. Dlouholetou válkou ubylo prý v zemích slezských na 200.000 obyvatelů. V knížectví břežském ku příkladu bylo spustošeno na sto statkův šlechtických, v knížectví svídnicko-javornickém zaniklo na 50 dědin. V městě Hlohově již roku 1638 zbylo z dřívějších 2500 měšťanů pouze 122, po válce dokonce jen 20, Svídnice, která před válkou měla 1300 domů, spustla až na 118 budov, městu Němčí zachováno pouze 11 měšťanů a t. d. Na Opavsku mnohé dědiny nebyly obydleny, pročež kníže Lichtenštein i stavové usazovali tam německé osadníky na místo dřívějšího obyvatelstva slovanského, kteréž buď mečem neb hladem vyhlazeno aneb bídou bylo donuceno, aby drahé rodné své vísky opustilo.

Těšínsko méně trpělo mečem a ohněm nepřátelským než ostatní knížectví slezská. Jest nám však již známo, jak řádila na Těšínsku vojska nepřátelská a císařská, jaké ukládala obyvatelstvu dávky na penězích, na obilí a na dobytku. I z Těšínska prchali obyvatelé do sousední země polské, aby ušli trýznéní surovému, a aby zachránili aspoň co unésti a odvézti mohli. Na ty pak, kdož zemi rodnou opustiti nechtěli, ač nestačili půdu vzdělávati, padla potom břemena všecka. I na Těšínsku země zchudla a spustla žalostně. Vzbudil tedy konec války dlouholeté radost . Mnozí vystěhovalci počali vraceti se do vlasti a osazovati otcovské statky spustošené a po dědinách rozproudil se nový život, nebot kynula naděje na lepší časy. Nehrnulyť se už do země zástupy surových vojáků, nevymáhaly na obyvatelstvu kontribuce a neničily výsledky jeho klopotné práce. V celé zemi počal ovládati pozvolna klid a pořádek a byla naděje, že majetek každého jednotlivce požívati bude ochrany. Nové však přikvačily na velkou čásť obyvatelstva slezského svízele. Knížectví těšínské, vyjímajíc Frýdecko, lnulo vždy ještě k vyznání protestantskému. Císař pak přál si, aby všickni jeho poddaní navrátili se opět k staré víře katolické.

Mírem vestfálským vyhradil si císař právo, aby mohl v dědičných svých zemích obraceti obyvatelstvo evangelické ku své víře katolické. Nesměl sice evangelíky nutiti, aby se vystěhovali, měl však právo zavříti jim kostely v dědičných svých zemích. K dědičným těmto zemím náleželo též Těšínsko. Evangelíci byli by potom musili tedy choditi z Těšínska k náboženským obřadům daleko do sousedních zemí slezských, v nichž panovala knížata protestantská.

V posledních letech války švédské počali se v mnohých knížectvích slezských kněži i obyvatelstvo co do vyznání náboženského již snášeti. V mnohých městech užívali katolíci a protestanté týchž chrámů společně k bohoslužbám. Když tedy nyní po míru vestfálském hrozilo evangelíkům nebezpečí, že pozbudou v dědičných zemích císařových všech chrámů naprosto, vyslala některá města slezská r. 1649 posly k císaři, prosíce ho snažně aby jim povolil svobodného vykonávání jejich náboženství. Císařský ministr odňal však poslům měst slezských všechny naděje, kterým se oddávali do svobody své víry. Ubezpečil posly, že císař dobře rozvážil, co počíná, neboť jest dobrým otcem všech svých poddaných, který prý nemá vřelejšího přání, než aby všichni jeho poddaní dosáhli blaha věčného.

Tato odpověď byla srozumitelná. Nicméně obrátili se měšťané těšínští opětně s prosbou k císaři, aby jim pro bohoslužbu evangelickou zůstavil aspoň jednoho kostelíčka a sice svaté Trojice, který si byli za kněžny Kateřiny Sedeny sami vybudovali. Ačkoliv kněžna Eližběta Lukrécie sama si přála, aby její poddaní odvrátili se od svých bludů náboženských, orodovala u císaře za měšťany protestantské. Bylo jí zajisté obyvatelstva líto, které tolik útrap v posledních válečných letech bylo vytrpělo, a bezpochyby nepovažovala tuto dobu za vhodnou, aby obyvatelstvo sklíčené dosud pohromami války ještě roztrpčováno bylo nucením ku víře, kterou dobrovolně přijati nechtělo. Císař však provésti chtěl nezvratně svou vůli. Nařídil, aby i ten jediný kostelíček protestantský v městě v Těšíně byl zavřen. Kněžna nemohouc odporovati rozkazu císařskému, poručila, aby vykonáno bylo, jak císař káže. Za několik dní na to, dříve ještě než kostelíček sv. Trojice protestantům byl odňat, kněžna zemřela (19. května 1653). Tím protáhlo se vykonání jejího rozkazu až do 20. března 1654.

Kněžnou Alžbětou Lukrécií vymřel knížecí rod těšínských Piastův a země těšínská spadla nyní na korunu českou. Již dne 3. dubna 1653 oznámil královský úřad vratislavský stavům knížectví těšínského, že na základě smlouvy země tato náleží nyní bezprostředně koruně české a císař Ferdinand III. jako král český dal potom Těšínsko v léno synu svému Ferdinandovi IV.

Skoro půl čtvrta sta let vládli Piastové Těšínskem, jehož osudy po dobu tuto úzce souvisely s osudy v ostatních zemích českých. Nyní po smrti Alžběty Lukrécie země těšínská ještě úžeji splynula s nimi. Město Těšín přestalo však býti sídlem knížecím, kleslo na obyčejné město krajské.