Dějiny Těšínska/Josef I. (1705—1711)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Josef I. (1705—1711)
Autor: František Sláma
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 189 – 194.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Těšínsko

Pravili jsme již, že císař Leopold vedl dlouholeté války s Francouzi, nedočkav se jejich konce. Jeho syn Josef I. nastoupiv vládu po smrti svého otce, zdědil po něm i válku s Francouzi, v které pokračovati musil. Současně válčilo též Švédsko proti spojeným Dánům, Polákům a Rusům. Řinčely tedy v Evropě toho času zbraně na všech stranách.

Císař Josef I. chtěje získati proti svým nepřátelům pomoci knížat německých, domluvil se s nimi, že země koruny české budou přispívati k daním na potřeby říše německé. Za to však říše německá měla kdykoliv by toho byla potřeba, vojensky pomáhati zemím českým. Tehdy císař Josef I. výslovně vyhradil koruně české dávné její svobody, jakýchž požívala, jsouc korunou samostatnou a od zemí německých rozdílnou. Úmluvu tuto císař učinil s knížaty německými o své vlastní újmě, bez svolení stavův koruny české.

Švédský král Karel XII. donutiv Dány k míru, chtěl umění své válečné zkusiti též na Polácích. Vytáhl do Polska a sice zeměmi slezskými. Toho použili protestanté slezští, aby souvěrce svého švédského prosili za ochranu svého náboženství, a král Karel slíbil jim ochranu. Slíbil jim, že nedovolí, aby porušován byl dále mír vestfálský.

Na dvoře vídeňském měli tehdy dosti starostí, jak skončí se válka s Francouzi. Obávajíce se, že by jim ve válečných jejich zápletkách mohl přibýti ještě nepřítel nový v králi švédském, byli ochotni, protestantským stížnostem vyhověti. Český kancléř Jan Václav hrabě Vratislav sám vyslovil se císaři, že stížnosti protestantské uznává za důvodné a že vestfálský mír opravdu byl ve Slezsku v neprospěch protestantů porušen. Když pak Švédové rozhodně ujímali se slezských svých souvěrců, stala se mezi Švédy a císařem úmluva altranstadtská dne 22. srpna 1707. Císař zavázal se, že protestantům vrátí všechny chrámy, jež jim byly odňaty v zemích, kde v době míru vestfálského knížata protestantští panovali. Zavázal se, že nedovolí, aby protestanti byli nuceni k víře katolické. Následkem toho ve Vratislavi komise ujednala s plnomocníkem švédským 8. února 1709 spůsob, jakým by se smlouvě altranstadské zadost učinilo. Protestanti slezští obdrželi nazpět 128 kostelů a bylo jim též povoleno, aby vystavěli si ještě šest kostelů nových a sice v Zahaní, v Kožichově, v Hiršperku, Landshutě, Milici a v Těsíně. Zato zaplatila města 380.500 zlatých a mimo to značné obnosy císaři a jeho ministrům.

Stavové slezští ihned skládali se, aby kostel evangelický v Těšíně mohl býti zbudován. Dne 13. října 1710 položen byl k němu základní kámen a šlechta po většině vždy ještě evangelická ukládala na jeho dostavení a zachování dary a fundace v posledních vůlích i za jinými příčinami. Protestantům nastaly nyní příznivější časy. Ovšem v radosti své proti církvi katolické příliš si troufali, a přemlouvali obyvatelstvo k odpadnutí od církve katolické. Když pak katolíci náhle počali houfně přestupovati k vyznání luteranskému, nebylo to císaři a úřadům milé, pročež v té příčině některá nařízení vyšla, kterými se horlivým kazatelům evangelickým kladly meze takové činnosti. Poněvadž protestantům bylo dovoleno, aby vykonávali svobodně náboženství své pouze v kostelích k tomu určených a nikde jinde, vydal královský úřad vratislavský přísný rozkaz, aby protestantští kazatelé nikde na venkově nebyli trpěni. Dále rozkázáno, aby každá osoba katolická, která odpadla od svého náboženství, ve lhůtě 6 týdnů opět do své církve se vrátila, neboť by jinak byla ze země vypovězena a jmění její bylo zabráno. Kdož již po třetí od víry katolické odstoupil, byl stíhán pro křivou přísahu. Dne 12. června 1720 vydal královský úřad dálší rozkaz, že děti 14—16leté, které pošly z rodičů katolických, nechtějí-li katolíky zůstati, mají býti odevzdány k bubeníkům, starší pak k vojsku. Rodiče takových dětí byli trestáni vězením aneb byli donucováni k potupné veřejné práci jiným na příklad odstrašující.

V době této kvetla v Těšíně jezovitská škola latinská, ku které tehdejší hejtman zemský hrabě Adam z Tenčína založil roku 1711 konvikt pro deset chudobných šlechtických chlapců. Do této doby spadá též založení kláštera milosrdných bratří.

Adam Bosek svobodný pán z Rostropic a Tvorkova, pán na Vendrýni a Grodišti odkázal z lásky ku svým poddaným vendrýnským své statky r. 1694 milosrdným bratřím, aby nemocné ošetřovali. Statek vendrýnský byl prodán za 30 tisíc rýnských zlatých a Grodiště za 12 tisíc zl., načež z utržených peněz a z milodarů vystaven byl klášter i kostel milosrdných v Těšíně, neboť v dědině Vendrýni nebylo k tomu místo tak vhodné jako v středu země těšínské.

Chceme se zmíniti též o založení university ve Vratislavi, na kterou vysýlalo také Těšínsko hojný počet žáků. Jesuité brzo po svém příchodu do hlavního města slezského založili tam latinské školy, které měly roku 1659 již 402 žáky. Školy tyto latinské postupem času se zdokonalovaly a jezuité zvolna zaváděli pro vystudované jinochy též přednášky theologické a filosofické. Roku 1667 mělo oddělení bohoslovecké již tři ročníky a roku 1694 pomýšlel rektor koleje jezovitské ve Vratislavi pater Wolf na založení úplné university. Rada městská ve Vratislavi však nechtěla žádných vysokých škol a vyslala do Vídně k císaři posly s pokornou prosbou, aby jezuitům založení university vratislavské povoleno nebylo. Věnujeť prý se město Vratislav již ode dávna obchodu a poněvadž obchodníci a studenti, jak prý známo, nikdy se nesnášejí, ale v stálém sporu a protivenství žijou, obávali se měšťané vratislavští, kdyby toto „neobyčejné“ dílo ve Vratislavi jezuité začali, že nejlepší a nejbohatší lidé vystěhovali by se do Lužice, do Polska a do jiných zemí. Aby měšťané vratislavští dokázali, že obavy jejich jsou odůvodněné, odvolávali se ve spisu do Vídně poslaném též na to, že v Lipsku obchodnictvo a universita ustavičné vedou boje a že nedobře se snášejí. K tomu měšťáci dokládali, že císaři zajisté více záleží na zachování jeho věrného města Vratislavi než na několika stech polských a slezských studentů, kteří by císaři ani tolaru nevynesli, kdežto od obchodnictva vratislavského plynou mu velké příjmy. Páter Wolf neměl ovšem těžkou práci, aby vyvrátil důvody Vratislavanů proti zamýšlené universitě. I on podal císaři spis. v kterém vyložil, že neběží měšťanům o obchod, neboť prý sami již roku 1505 usilovali se o založení university ve Vratislavi. Tehdy prý měšťáci chtěli universitou „dobré učení a mravy Slezsku zakotviti“, nyní prý jsou proti universitě jedině z toho pravého a jediného důvodu, že jsouce protestanty, nepřejí jezuitům, aby duše lidské obráceny byly k víře pravé katolické.

Vratislavští měšťáci, bojíce se, aby je jezuité „záhubnou“ universitou neobdařili, vyslali r. 1695 znovu posly do Vídně k císaři. Poslové poklekli před císařem a prosili, úpěnlivě, aby záhubu od nich odvrátil. Císař Leopold jim slíbil, že celou záležitost prozkoumá, ale r. 1702 vydal dekret, aby ve Vratislavi založena byla universita, která z počátku měla jen dvě fakulty, theologickou a filosofickou.

Vratislavané i potom ještě snažili se vysoké školy ve svém městě zmařiti. Vyslali k císaři nové posly, vykládajíce chytrácky, že prý biskupu vratislavskému velice bylo by po chuti, kdyby universita přeložena byla do jeho knížecího biskupského hlavního města Nisy. Ani tentokráte nepodařilo se Vratislavanům odvrátiti „záhubu“, kteráž jim, jak se samo sebou rozumí, nevznikla, neboť založením university vzešel jim prospěch veliký. Pro universitu byla vybudována r. 1728-1738 velká budova na místě, kde stával hrad královský, k němuž přikoupeno ještě pět jiných domů a dosud jest velkolepá budova universitní okrasou starožitné Vratislavi.

Císař Josef I. zemřel dne 17. dubna 1711, nebyv ani za českého krále korunován. Nezůstavil po sobě žádných mužských potomků, nýbrž jen dcery, pročež země české, rakouské a uherské zdědil po něm jeho mladší bratr.