Dějiny, jak je možná neznáte/Pius XII. – Hitlerův papež?

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Je očerňován, protože prý mlčel k nacistickému pronásledování Židů. V divadelní hře „Náměstek“ se o něm říká: „Kristův náměstek, který má tohle vše před očima a přesto mlčí – takový papež je zločinec.“ V knize Johna Cornwellse je Pius XII. dokonce nazván Hitlerovým papežem. Naopak židovský historik Emile Pinchas Lapide konstatuje, že „Pius XII., Svatý stolec, vatikánské nunciatury a celá katolická církev zachránili 700 000 až 850 000 Židů od jisté smrti“. Když Pius XII. zemřel, napsala izraelská ministryně zahraničí Golda Meirová, že „statisíce Židů určených na smrt vděčí za své přežití přímým nebo nepřímým zásahům tohoto papeže“.

Divadelní hra „Náměstek“[editovat]

V roce 1963 měla v Berlíně premiéru divadelní hra Der Stellvertreter. Ein christliches Trauerspiel (Náměstek. Křesťanská tragédie). Její autor Rolf Hochhuth v ní představuje papeže Pia XII. (1939–1958) jako antisemitu, sympatizanta s nacismem a člověka, který na papežském trůně naprosto selhal. Po něm prakticky totéž opakuje John Cornwells ve svém bestselleru Hitler’s Pope (Hitlerův papež). A po nich mnozí další... Přitom skutečnost je přesně opačná, jak přesvědčivě dokládá například německý historik Michael Hesemann. Pius XII. nemlčel – i když promlouval především svými činy.

Papež, který nacismus dobře znal[editovat]

Málokdo znal německý nacismus tak dobře jako tento papež. Ještě jako Eugenio Pacelli (to je původní jméno papeže Pia XII.) byl v roce 1917 vyslán jako papežský vyslanec, nuncius, do Bavorska a o tři roky později byl jmenován nunciem pro celé Německo. Mohl tedy sledovat Hitlerův vzestup už v době, kdy jeho strana NSDAP byla aktivní pouze v Bavorsku. Již 14. listopadu 1923 označil ve zprávě pro vatikánský státní sekretariát tuto stranu jako „antikatolické hnutí“. O půl roku později, 24. dubna 1924, píše o „vulgární a brutální kampani“, kterou vedou proti katolíkům a Židům Hitlerovi stoupenci. Během Pacelliho působení v Německu odsoudilo 25. března 1928 vatikánské Svaté oficium rasistické učení jako odporující Bohu.

... a nacisté znali jeho[editovat]

Němci si byli jeho postojů velmi dobře vědomi. Když byl Eugenio Pacelli 10. února 1939 zvolen papežem, přijali tuto volbu s velkou nelibostí. Jako protest proti zvolení Pia XII. nevyslalo Německo na papežskou korunovační slavnost žádnou politickou osobnost. Německo při ní bylo zastoupeno jen jediným diplomatem.

Ještě jako kardinál byl Eugenio Pacelli vatikánským státním sekretářem – mohli bychom říci vatikánským ministrem zahraničí. Svůj odpor vůči nacismu dával otevřeně najevo. Bylo to v době, kdy jeho předchůdce papež Pius XI. vydal encykliku Mit brennender Sorge, odsuzující německý nacismus. Tato encyklika je považována za dokument, ve kterém vůbec nejostřejším způsobem v dějinách vystupuje papež proti nějaké politické moci.

Po volbě Pia XII. si německé vedení bylo vědomo, že tento papež nebude snadným protivníkem. Joseph Goebels, Hitlerův ministr propagandy, si zapsal do svého deníku: „Politický papež, případně rafinovaný a šikovný bojovný papež. Tedy pozor!“ Kdyby mu někdo řekl, že Pius XII. bude za čtvrt století nazýván „Hitlerův papež“, nevěřil by...

Od počátku nemlčí[editovat]

Obavy nacistů se brzy potvrdily. Již ve své první encyklice, nazvané Summi pontificatus, z 20. října 1939, varuje Pius XII. před „teoriemi, které popírají jednotu lidského pokolení“ (tedy před těmi, které zdůvodňují rasismus – nadřazenost jedné rasy nad jinými) a před „zbožštěním státu“, tedy totalitou. I když Německo nebylo v encyklice výslovně jmenováno, nacistické vedení správně poznalo, o kom je v ní řeč. V Německu bylo šíření encykliky okamžitě zakázáno, Hitlerjugend dostala za úkol shromáždit a spálit všechny výtisky.

Ještě v létě 1942 protestoval Pius XII. u francouzské vlády ve Vichy proti masovým deportacím Židů...

Víza zachraňují životy[editovat]

Krátce po tzv. křišťálové noci v listopadu 1938 ještě jako kardinál státní sekretář vyzval Eugenio Pacelli biskupy celého světa, aby pomohli německým pokřtěným Židům prchajícím z Říše a již jako papež pomohl svou přímluvou u mnichovského kardinála von Falulhabera, takže se mu podařilo získat 3000 brazilských víz pro německé pokřtěné Židy, kteří se díky nim mohli zachránit z Německa.

Falešné křestní listy pro Židy[editovat]

Nepomáhal však jen pokřtěným etnickým Židům, ale i všem ostatním, kdykoliv to bylo možné. Nuncius Giuseppe Roncalli (pozdější papež Jan XXIII.) předal na pokyn Pia XII. židovským rabínům tisíce nevyplněných potvrzení o křtu, aby s pomocí falešných dokladů mohli zachránit co nejvíc Židů.

Kontraproduktivní protesty[editovat]

V roce 1942 dochází v iniciativách Pia XII. k určitému zlomu. V červenci 1942 připravovala SS deportaci Židů z obsazeného Nizozemska. S vedením protestantských církví i s katolickými biskupy se Němci pokusili dohodnout, že když tuto akci přejdou mlčením, budou ušetřeni etničtí Židé, kteří přijali křest. Protestanté nabídku přijali, katolický arcibiskup v Utrechtu sepsal jménem nizozemského episkopátu pastýřský list, tvrdě odsuzující deportace Židů. List byl předčítán ve všech kostelech. Následky tohoto odvážného činu byly hrozné. Nacisté v celém Nizozemsku okamžitě pozatýkali „katolické neárijce“ a deportovali je do koncentračních táborů. Obětí se stala i filozofka židovského původu Edita Steinová, která konvertovala ke katolicismu a v roce 1933 vstoupila do řádu karmelitek. Spolu s ní našly v německých koncentračních táborech smrt desetitisíce dalších Židů – nejen těch, kteří pocházeli z Nizozemska, ale i těch, kteří do této země uprchli z Říše...

Pius XII. byl tímto výsledkem protestu proti jednání nacistů otřesen. Historik Michael Hesemann cituje svědectví sestry Pascaliny, která se starala o papežovu domácnost. Když se Pius XII. dozvěděl o událostech v Nizozemsku, pracoval právě na dokumentu odsuzujícím deportace Židů. Zpráva na něj tak zapůsobila, že rozepsaný dokument roztrhal a hodil do krbu.

Místo protestů činy[editovat]

Jisté je, že od tohoto okamžiku Pius XII. pochopil, že proti nacistické bestii nemají žádné další protesty význam – jen ji ještě víc rozzuří a zvýší počet obětí. O to víc podporoval v mnoha zemích akce, které mohly alespoň části Židů zachránit život. Již v roce 1968 zveřejnil maďarský historik Jeno Levai svou práci s poněkud dlouhým, ale výmluvným názvem Maďarští Židé a papežství: Papež Pius XII. nemlčel – zprávy, dokumenty a poznámky z církevních a státních archivů. Shromáždil dokumenty o tom, jak v celkem 32 mužských i ženských budapešťských klášterech byli ukrýváni pokřtění i nepokřtění Židé.

Židovský historik Leon Poliakov dokládá, jak v obsazené Francii byly díky katolické církvi zachráněny životy desetitisíců Židů...

„Razzia“ v Římě[editovat]

Nejtěžší situace pro Pia XII. nastala na podzim 1943. Němci 11. září obsadili Řím a vyhlásili ve městě výjimečný stav. Hrozilo nebezpečí, že bude obsazen i Vatikán. Papež se stal Hitlerovým rukojmím. Dva dny před obsazením Říma byl nejvyšší velitel SS v Itálii SS-Obergruppenführer Karl Wolf povolán do Hitlerova hlavního stanu „Wolfsschanze“. Jen Wolfova námitka, že italský lid bude svého papeže bránit všemi prostředky, odradila Hitlera od záměru Vatikán obsadit, zmocnit se jeho sbírek a archivů a papeže unést do Německa nebo na některé z neutrálních území.

Jen tehdy, když porozumíme situaci, v jaké se tehdy Pius XII. nacházel, můžeme pochopit, jak odvážné bylo jeho další jednání, když 16. listopadu 1943 v časných ranních hodinách vtrhli příslušníci SS do židovského ghetta na břehu řeky Tibery. Jakmile se papež o akci dozvěděl, okamžitě si povolal německého vyslance u Svatého stolce Ernsta von Wiezsäckera. Především ale vydal příkaz otevřít brány klášterů, kněžských seminářů, far, hospiců a také brány Vatikánu i svého sídla v Castel Gandolfo a poskytnout Židům církevní azyl ve všech dostupných církevních budovách – šlo o 155 objektů. Nepodařilo se mu již sice zachránit 1007 (dle jiných údajů 1035) Židů z židovského ghetta, ale dalších 4447 Židů z Říma mohlo takto přečkat dlouhých devět měsíců, po které byl Řím Němci obsazen. Byla to doba, ve které musel Pius XII. jednat ještě daleko obezřetněji než kdy předtím. Jediné neopatrné vystoupení by vzápětí mělo za následek smrt tisíců Židů.

Svědectví vrchního rabína[editovat]

Historik Michael Hesemann cituje svědectví vrchního římského rabína Israele Zolliho: „Svatý otec poslal biskupům dopisy s příkazem otevřít klauzury mužských i ženských řádů, aby se mohly Židům stát útočištěm. Vím o klášteře, ve kterém řeholnice spávaly na zemi ve sklepě, aby mohly dát své postele k dispozici židovským uprchlíkům.“ Sám Zolli našel útočiště ve Vatikánu. Příklad nezištné křesťanské lásky na něj zapůsobil tak hluboce, že v roce 1945 tento vrchní římský rabín konvertoval ke katolické církvi a při křtu přijal jméno Eugenio – z vděčnosti k papeži Piovi XII., jehož původní jméno bylo Eugenio Pacelli... Když v roce 1956 tento bývalý římský vrchní rabín umíral, netušil, že muž, kterému nejen on, ale také další tisíce Židů vděčily za svůj život, bude v následujícím desetiletí nazván „Hitlerovým papežem“...

Téměř milion zachráněných[editovat]

Renomovaný židovský historik Emile Pinchas Lapide odhaduje, že „Pius XII., Svatý stolec, vatikánské nunciatury a celá katolická církev zachránily 700 000 až 850 000 Židů od jisté smrti“. Jde o šokující množství: je to přibližně osmina z počtu nacisty zavražděných Židů!

Židovský historik a rabín David G. Dahlin navrhl v únoru 2001, aby byl papeži Piovi XII. udělen čestný titul „Spravedlivý mezi národy“ – titul je udělován Nežidům, kteří se mimořádným způsobem zasloužili o přežití Židů v době holokaustu. V roce 2005 vydal knihu s názvem The Myth of Hitler’s Pope (Mýtus o Hitlerově papeži). Píše v ní: „Boj o pověst papeže Pia XII. je jedním z nejvýznamnějších bojů kulturní války.“ A dodává: „Levicová elita zneužila tragédie židovského národa pro své útoky vůči papežství a katolické víře.“ Jsou to pozoruhodná slova, která nepocházejí z pera nějakého katolického historika, ale židovského rabína!

Senzační odhalení[editovat]

Fakta o aktivitách papeže Pia XII. na záchranu Židů v průběhu 2. světové války mluví jasně. Jak je tedy možné, že se v obecném povědomí zakořenil pohled zcela opačný? Jak je možné, že se o něm začalo mluvit jako o „Hitlerově papeži“? Možné vysvětlení nabízí skutečně senzační odhalení, ke kterému došlo až v 21. století.

Dne 25. ledna 2007 přinesl v New Yorku vycházející magazín National Review příspěvek Iona Mihaia Pacepy, bývalého generálporučíka rumunské tajné služby Securitate. Generál Pacepa byl nejvýše postavený pracovník tajných služeb, který kdy uprchl z východního socialistického bloku. Až do roku 1978 byl nejen generálem rumunské tajné policie Securitate, ale i osobním poradcem prezidenta Nicolae Ceaușesca, zástupcem šéfa rumunské zahraniční tajné služby a státním sekretářem rumunského ministerstva vnitra. Po svém útěku z Rumunska získal azyl v USA a spolupracoval s americkými tajnými službami. Ale teprve v roce 2007 zveřejnil informace o své účasti na operaci sovětské KGB nazvané „Židle 12“, která byla na počátku 60. let minulého století spuštěna na pokyn tehdejšího nejvyššího sovětského představitele Nikity Chruščova. Jejím cílem bylo zdiskreditovat Pia XII. a s ním celou katolickou církev.

Ve svém článku Pacepa popisuje, jak při jednáních zastupoval rumunské tajné služby, na které se sovětská KGB obrátila, aby využila kontakty rumunských tajných služeb ve Vatikánu. Ze stovek dokumentů, které jeho lidé ve vatikánských archivech tajně ofotili (Pacepa zdůrazňuje, že v dokumentech samotných nebylo nic, co by papeže kompromitovalo), vyrobila potom KGB čtyřicetistránkovou dokumentaci, která doprovázela uvedení divadelní hry Náměstek a měla dokládat její historičnost. Záměr byl velmi promyšlený – inscenace dramatu Náměstek měla premiéru v roce 1963 v západním Berlíně, jako její autor vystupoval dosud neznámý Němec Rolf Hochhut, který tvrdil, že materiály získal během svého pobytu v Římě. Spojitost se Sovětským svazem mohl prozrazovat jen producent – komunista Erwin Piscator, který se před časem vrátil z Moskvy.

Kdybychom tušili...[editovat]

Divadelní hra Náměstek splnila účel. Mnozí uvěřili, že Pius XII. byl skutečně bezskrupulózní člověk, který mlčel ke zlu, jen aby zachránil bohatství Vatikánu. Generál Pacepa vypráví o svém rozhovoru s šéfem sovětské KGB, který se odehrál v 70. letech. Jurij Andropov tehdy shrnul vysvětlení úspěchu celé akce velmi jednoduše: „Lidé raději uvěří ve špínu než ve svatost.“ Ale pak dodal, že kdyby již na začátku tušili, jak Hitler papeže nenáviděl, nikdy by celou akci nespustili...

Prameny:
Hesemann, M. Die Dunkelmäner. Mythen, Lügen und Legenden um die Kirchengeschichte. Augsburg; Sankt Ulrich Verlag, 2007.
cs.wikipedia.org/wiki/Mit_brennender_Sorge (obsahuje odkazy na on-line text encykliky v originálním jazyce i v překladech)
en.wikipedia.org/wiki/Summi_Pontificatus (s odkazem na on-line text encykliky v anglickém překladu)