Dílo slunce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dílo slunce
Autor: Jean Rameau
Zdroj: Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 408–410.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Já do trávy jsem uleh v šírém lese.
Byl duben, kdy vše klíčí a vše praská,
co kvésti má, kdy zvěře ryk se třese
pod žehem slunce, jímž se vzbouzí láska.

Vše pučelo a květlo a vše pělo
posvátnou hymnu renaissance svěží,
vše byla radosť, závrať, vše se chvělo;
pod lásky dechem velký azur leží.

A cítil jsem, cos v zmatku ve mně klíčí,
můj vaz jak lehtá probuzená tráva
a štíhlé třtiny u mých noh se týčí,
dav eunuchů tak vládce očekává.

A stromů sněti ohybné ty všudy,
mne dráždily jak objetí žen břitká,
já cítil na sobě žen plné údy
a velký sléz jak venkovanek lýtka.

A byl to zázrak, děs a opojení,
ó člověk chtěl by v těchto vlnách mříti
a v trávy vonné sladkém rozohnění,
co jaro dechů má, vše v dno až píti!

Já usnul, s bílého jak vápno nebe
jsem viděl, kterak chmurné slunce spadlo,
jak žlutý netvor, jenž vše žárem střebe
se na mé břicho ňadry svými kladlo.

Jak chvějné nozdry na mých očích plály,
jak v hrdlo moje zatínalo spáry
mne zvolna dusíc, kosti moje tály,
mé kouřilo se maso těmi žáry.

A kterak na mne leželo mou duši
v ráz vypilo, já cítil závrať, mdlobu
a skrz má ústa, nos a zrak i uši,
sta větví v touže prolezalo dobu.

Má páteř ta se proměnila v kořen,
mé palce hltavě se ryly v půdu,
můj život v mízu kypící byl vnořen,
já cítil svěží zeleň v každém údu.

A slunce odcházejíc řeklo: Synu,
ó kveť, můj synu! Buj v těch pláních tady,
tvá jest má zář, tvůj duchů sbor, jenž v stínu
zde v noci pěje Bohu serenady!

Tys tvor byl ubohý, ted co máš kořen
jsi stromem, zpívej mezi lesa obry!
Jeť k dobru strom a ke zlu člověk stvořen,
buď hrdý jako král, jak otec dobrý!

I zved jsem pyšně zeléné své čelo
a roztáhl jsem v azur snětě svoje,
a cítil jsem jak v objetí mé spělo,
cos jako nahých postav celé roje.

Ó Hossana! Já nebyl člověk, v zpěvu
šly krásné ženy svěží, prostovlasé,
já necítil nic, já byl strom, jenž v dřevu
má lásku nebeskou jen v ryzím jase.

Já vzbudil se, snět nebyla v mém zraku,
však z duše mé zpěv skřivánčí se nořil,
já žehnal dechu slunce ve oblaku,
že místo stromem — básníkem mne stvořil!