Co víte o Židech?/Jak jsem je poznal v Sovětech

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: JAK JSEM JE POZNAL V SOVĚTECH
Autor: Antonín Jaromil Kožíšek (první odstavec Alois Kříž)
Zdroj: Co víte o Židech? - Podle stejnojmenného cyklu politických přednášek Českého rozhlasu - Soubor přednášek stejnojmenného cyklu v rámci duchovního boje proti židovskému vlivu na českého člověka · Kříž, Alois - 1941 - 90 str. Orbis, 1941
Licence: PD old 70

Šéfredaktor „Moravských novin“ a „Moravské orlice“ Antonín J. Kožíšek patří k nejpřednějším českým novinářům. Jako žádný z jeho kamarádů v povolání poznal události posledních let a jejich skutečné, neskreslené pozadí. Díky dlouholetému pobytu v Paříži a mnoha cestám po cizině — dlužno uvésti několikaměsíční pobyt v rudém i Francově Španělsku za občanské války, účast na zájezdu českých a německých novinářů Protektorátu na západní bojiště a na cestě kulturních pracovníků napříč Říší, samostatnou exkursi s šéfredaktorem „Zlína“ J. Pelíškem do Dánska a Norska, jejímž publicistickým plodem bylo společné dílo těchto autorů „Sever dnes“ — hodnotí A. J. Kožíšek skutečnosti velkoryse a charakteristicky, což jeho stati přibližuje i těm nejprostším čtenářům či posluchačům. Nedávno se vrátil z cesty předních evropských žurnalistů na východní bojiště. O zkušenostech a poznatcích, týkajících se Židů v tomto prostoru, hovoří v této stati:


„Dovolte mi nejprve, abych se v několika slovech vrátil ke své přednášce z konce srpna, kterou jsem pronesl v rámci cyklu „Čech nemůže být bolševikem“ o dojmech ze španělské války. Tehdy jsem konstatoval, že v rudém Španělsku vládli Židé a svobodní zednáři. President Azaňa byl zednář, byl jím také president katalánské vlády Companys, nedávno odsouzený na smrt, a byl zednářem i další významný španělský politik Caballero. Kolem těchto lidí byli ovšem Židé, kteří řídili revoluci společně se sovětským vyslancem Mosesem Rosenbergem, jenž byl v rudém Španělsku vlastně nejdůležitější osobou vůbec.

Za doby mého pobytu v Barceloně vládli v hotelu „Colon“, pochopitelně nejlepším v městě, tovaryši ze III. Internacionály a z GPU. Kdo jiný jí mohl stát v čele, než zase — Žid Alfredo Herz, který ve Španělsku dlouho před revolucí zastupoval pojišťovnu „Fénix“, ale jak se později ukázalo, neuzavřel nikdy ani jediného obchodu, protože účel jeho pobytu byl daleko jiný. V tom hotelu jsem byl několikrát — pro zprávy jako novinář — ale téměř všichni, které jsem tam potkával, měli ty vám tak dobře známé zahnuté nosy a skoro černošské, tmavé kudrny na hlavě. Židé byli vojenskými instruktory, ovšem na frontu je nikdy nenapadlo jít, a oni také prodávali fotografie z bojiště. Jen prodávali, protože je dělal s risikem „goj“. Anebo, že by se objevil nějaký „statečný“ Židák na barikádách, když došlo k pouličním bojům? Chraň Bůh.

Viděl jsem barikády v Madridu i v Barceloně. Viděl jsem je taky v Oděse na cestě společně s několika předními evropskými novináři. A tu jsem si vzpomněl naráz na Španělsko. Neubránil jsem se této vzpomínce, protože přímo do očí bila nápadná podobnost ruských i španělských barikád, podobnost v zuřivých plakátech a provoláních, kterými byly ženy, starci a děti hnány se zbraní v ruce na tyto barikády, podobnost v propagandě, v chování před válkou i nyní, prostě ve všem. A chtěl by se snad někdo z vás této podobnosti divit? Chtěl by snad někdo namítnout, že není možná spojitost mezi dnešní válkou na východě a mezi občanskou liticí na Pyrenejském poloostrově před několika lety? Strašně by se mýlil, protože tu není jen spojitost povšechná, není ani zdaleka náhodná, nýbrž je tu spojitost právě taková, jako když zločinec se dopustí bídáctví na určitém místě, je spravedlností přistižen při činu, ale v nejvyšší nouzi se mu podaří utéci. Největší váha trestu dopadne na hlavy jím svedených lidí, pomocníků, zatím co on sám ve svém zločinném díle pokračuje v jiném koutě světa.

A tak je tomu i v našem případě. V pozadí nespočtu vražd a potoků krve ve Španělsku právě tak, jako v pozadí strašlivých zvěrstev, nejhroznější bídy a strádání v Sovětech je — mezinárodní Žid. Je to tak prokázané, že to nezapírá ani on sám ...

Sovětské Rusko bylo dílem podvodníků, židovských šejdířů a zločinců nejhrubšího zrna. Mělo stoosmdesát milionů lidí. Ale byli to z největší části otroci vládnoucí vrstvy — židovské. Židé byli pány nad životem i smrtí. My jsme se na své cestě s nimi však nesetkali. Kdekoho jsem se tázal po vedoucích činitelích, ať to bylo kdekoliv, dostal jsem stejnou odpověď: „Nejsou tady — byli to Židi.“ Utekli dávno předtím, než byla vůbec situace nebezpečná.

Tak v Kijevě jsme se dozvěděli, že téměř všichni Židé opustili město už dva měsíce před jeho dobytím. Stěhovali se náramně pohodlně. Oni jediní měli nábytek, který stál za to, aby byl stěhován. Ti ostatní všechno své trošinku cenné svázali do ranečku, hodili na káru nějakou tu peřinu — i to byl v průměrné ruské rodině přepych — nebo přikrývku, nějaké nádobí a jelo se. Páni Židé se stěhovali rychle. Všechno měli k disposici. Kde to šlo vlakem, stěhovali se po dráze. Kde to vlakem nešlo, byla k disposici nákladní auta. Pochopitelně, že vojenská. A kdo pomáhal při stěhování? Taky vojáci. A běda, kdyby se byl někdo odvážil pronést nějakou poznámku nebo zareptati proti tomu, že Žid utíká a on musí na barikády. To byl „kontrarevolucionář“. A pro takového „škůdce proletariátu“, jak rudí rádi říkali v takových případech, není žádná jiná medicína než olovo.

Řekl jsem, že Židé byli na všech vedoucích místech. Ve vesnici byl předsedou místního sovětu, který vykonával jakési samosprávné funkce, Žid. Výběrčím daní, který byl osobou nad jiné obávanou, byl Žid. Úředníkem na poště byl Žid. V průmyslovém závodě vedl Žid. A šéfredaktorem taky Žid. Vedli si úžasně brutálně. Zmíním se vám o jedné příhodě, kterou jsem zažil kdesi U Žitomíru. Kolem nás se shluklo několik vesničanů. Vyprávěli o své bídě, odpovídali na dotazy velmi ochotně a živě. Najednou jako když utne. Hluboké ticho. Mně to pochopitelně zarazilo, ty kolegy, kteří se mnou byli, rovněž. Pátrám po příčině, ptám se, proč najednou jsou tak zařezaní. Jen jeden stařík mě zatáhl za rukáv a pokradmu ukázal na chlapíka snad čtyřicetiletého či o nemnoho staršího, který se šoural kolem. Žid to byl. Co na tom, říkám jim, už je konec vlády Židů. Nevěřili ani potom, kdy onen Židák byl dávno za plotem, nerozhovořili se naplno. Tak hluboce ještě působil strach na jejich mysl.

Jaký byl poměr obyvatelstva k Židům, zeptá se někdo. Judovo pokolení se soustřeďovalo spíše v městech, protože tam se dalo kořistit a vykrádat.

Na vesnici zastávali ona místa, o nichž jsem se letmo zmínil, nebo nejvýš vedli „kooperativ“, státní to prodejnu se vším možným podle „osvědčené propagandy“, ale ve skutečnosti se zbožím jen pro ty tak zvané „spolehlivé“, zatím co ostatní v posledních měsících si už ani netroufali ptát, co není, proč to není k dostání a tak dál. Ve městech byl v jejich rukou celý administrativní aparát. A pokud kde byl zaměstnán nějaký Rus nebo Ukrajinec, pak se sice musel dřít za dva nebo za tři, ale plat měl o hodně menší než židovský lenoch a ulejvák. Mluvil jsem s rodinou, v níž dcera byla zaměstnána na poště. Sloužila s jakousi Sárou či Rebekou. Dělala stejnou práci, ale ta Sára či Rebeka měla o pět set rublů více: Bylo mi k tomu doloženo, že vzděláním se Židovka k jejich dceři nemohla zdaleka rovnat.

Všeobecným každému nežidovskému obyvateli Sovětů byly dva pocity: Nenávist proti Židům a strach před nimi. Nedovedete si představit, jak živelnými antisemity jsou na příklad Ukrajinci. Mám za to, že za pomoci německých činitelů se parasitického živlu rychle zbaví a natrvalo.

Viděli jste skoro všichni, jaké cáry museli nosit obyvatelé sovětského „ráje dělníků a sedláků“. Viděli jste v obrázcích denních listů, v časopisech i ve zvukových týdenících nešťastné děti v rozedraných hadrech. Snad se našel nějaký ten zarputilý sluha šeptané propagandy a řekl nejprve sobě a pak to trousil potají i po ostatních: „Nevěřte tomu, to ti Němci si postavili před objektiv. V Rusku mají kožišiny a znamenitá sukna. A podobně.“ Zaplatil bych takovému hlupákovi sám cestu, aby se podíval, jak je to ve skutečnosti. Pak by musel říci, že titíž Němci si před své objektivy vybírali naopak tvory, kteří nepatřili k nejubožejším, protože to byl obraz daleko zoufalejší.

V celé době jsem viděl jenom dva šviháky. Ale ti stáli za to. Krásné jezdecké boty, krásné tmavé kalhoty. Hedvábné košile. A bičík, pochopitelně. Byli to lékaři, Židé, v nemocnici ve Stavičevě. Tuto nemocnici vůbec nikdo nehlídal. Bylo tam asi 40 nemocných zajatců, které ošetřovali dohromady tři doktoři. Jeden z nich byl Ukrajinec, ti druzí dva židovští panáci, o nichž mluvím. Dozvěděl jsem se, že phánové dokthoři studovali v Praze. Ano, v naší matičce Praze, která byla k nosatým individuům náramně štědrá, zatím co k vlastním, poctivým lidem se dovedla chovat macešsky. Ukrajinec, hezky starý člověk, se v ničem nelišil od ostatních ubožáků. Rozbité boty, rozbité kalhoty, které držely na vyhublém pase jen proto, že byly svázány provázkem. Měl brýle, ale jaké brýle. Obroučky se sklíčky měl spojeny provázkem a provázek je na nose přidržoval tak, že byl vzadu ve vlasech pevně uvázán. Bylo to k nevíře, opravdu. Ale viděl jsem to na vlastní oči a ani by mě nenapadlo, abych nejen vymýšlel, ale ani přikresloval něco, o čem jsem se nepřesvědčil.

Žid a bojovník, to je něco, co se spolu dobře nesrovnává. Bylo to ostatně nejlépe vidět v zajateckých táborech. Vedle Azbeka, Turkestance, Čerkesa stál Kalmyk nebo kdoví jaký jiný Asiat. Byly to spíše zvířecí než lidské typy. Pohled všech byl však ustrašený, vyjádřil bych to přirovnáním s pohledem surového zvířete, které však bylo přemoženo, spoutáno a nevidí cesty na svobodu. Ale kterému jeho přemožitel nic zlého, nic zaslouženého nedělá.

A přece jsme se setkali s pohledy drzými, dokonce velmi drzými. Kdo jiný v tamní situaci mohl ještě si podržet tu hnusnou vlastnost, než zase Židé. Byli dobře ustrojeni. Zatím co ostatní mnohdy neměli ani plášť a přikrývali se jakousi papírovou pytlovinou, židovští zajatci měli téměř všechno v pořádku. Zraněn z nich nebyl nikdo, alespoň jsem zraněného Žida neviděl, ač jsem po tom právě pátral velmi houževnatě. Bylo by však žádáno velmi mnoho od „politruků“ — politických komisařů v rudé armádě — nebo od důstojníků od bolševického proviantu. Dostal jsem se do hovoru s jedním Bělorusem. Všetečně jsem se ho zeptal, jak mnoho bylo Moriců v letectvu. Zasmál se, až to vzbudilo pozornost okolo. „Žid a letec, tady opravdu všeho moc škodí ...“

Žid zbraně do rukou rád nebere. Leda pistoli, aby z ní vystřelil zezadu. Ale zjistil jsem několik případů, které mluvily proti této teorii. Židé dokonce vytvořili poměrně dost ukázněné jednotky. A jaké? Inu, ti Židé, kteří utéci nemohli, protože německá branná moc provedla jednu ze svých mohutných obkličovacích akcí, v zázemí utvořili partyzánské bandy. A bojovali proti německým vojákům, řekne si snad někdo. Ne, nebojovali proti vojákům, nýbrž přepadávali, okrádali a zabíjeli venkovský drobný lid, připravili ho o poslední špetku obilí, poslední kousek dobytka a vždycky se rychle uchýlili do hlubokých lesů. Nejprve se občanstvo samo shluklo k obraně, sáhlo k svépomoci a vytvořilo jakési ochranné gardy. Brzy však došlo k důkladnému čištění lesních oblastí německými jednotkami a řádění band byl učiněn konec obyčejně někde u vězeňské zdi. Místní obyvatelstvo ovšem ani tak daleko nešlo, protože potrestalo lumpy, kde je prostě dopadlo.

Nejstrašnější dojem jsem si odnesl z nikolajevského vězení. Tam byly kobky o rozměrech 60 X 60 centimetrů. V nich se nedalo ani stát, ani ležet či sedět. Musil tam být doslova každý vecpán. A tak tam byl někdy i řadu měsíců. Delší pobyt končíval zpravidla šílenstvím, když nezasáhla rána ze strojní pušky. U zdi byla vyznačena místa pro oběti. Zeď kolkolem byla rozbita z nesčetných úderů olověnými kulkami. A my jsme na té zdi objevili ještě ssedlou krev. To bylo v Nikolajevu. To bylo však kdekoli jinde.

Mezi všemi, kdož se pamatují na doby před bolševickým panstvím, je nepřekonatelný odpor a naděje, že přijde zlepšení. V německých vojácích vidí své osvoboditele a proto se na ně dívají více s láskou než s obdivem. Přál bych našim londýnským emigrantům pohled na tu „nenávist ruského lidu proti Němcům“, o které dovedou tolik žvanit. Přál bych také všem u nás, kdož dnes ještě nejsou pevni ve své víře v lepší zítřek, zajištěný příslušností k Hitlerovu Německu, a přál bych především všem našim dělníkům, aby si mohli udělat úsudek o tom, jak úžasný je rozdíl mezi nacionálním socialismem a bolševismem. Poznali by a dali by pádnou odpověď na otázku, kdo je větším přítelem českého národa, zda tovaryš Stalin a jeho krvaví pochopové, jež tak ohromně obdivuje Beneš a jeho loutky, anebo Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler. Kdo Sověty poznal bez brýlí mámení, jako jsem je mohl poznat já, musí s vděčností a úctou pohlížet k Vůdci, který Evropu a tím i náš národ zachránil před nejstrašnější katastrofou, která jej mohla potkat.“