Chudobička

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Chudobička
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Gaaseurten
Zdroj: J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 99–103.
Licence: PD old 70
Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70
Související: Sedmikráska – Koberův překlad
Související na Wikidatech: sedmikráska

Poslouchejte!

Na venkově zrovna u cesty stojí letohrádek, který jste zajisté již viděli. Před ním je malá květnice, kolem ní týčkový plůtek a na každé týčce zelená hlavička. Vedle plůtku u přikopa na krásném trávníku byla chudobička, a slunce na ni svítilo a zahřívalo tak laskavě, jako množství krásných květin v zahradě kvetoucích, a protož chudobička každou hodinu mile vzrůstala. Za jednoho rána byla v plném květu a malinké bílé lístečky její byly kolem žluté hlavičky jako paprsky kolem zlatého slunce. Chudobička ani nepomyslila, že by si jí na trávníku o samotě kvetoucí někdo povšimnul; byla plna radosti a obrátivši se k slunci, hleděla do jeho jasné tváře a poslouchala skřivánka, jenž vysoko nad ní se vznášeje překrásně zpíval.

Chudobička cítila se býti šťastnou jako na svátek nanebevzetí panny Marie. Ale tehdáž nebylo neděle ani ve svátek, byl den všední, děti vesnické byly ve škole a co se tam sedíce na tvrdých lavicích učily, seděla chudobička na své lodyze jako na zeleném sloupku a učila se od jasného slunéčka a od svého okolí poznávati, jak dobrotiv jest Bůh; a zdálo se jí že ptáček o tom všem, co ona tiše cítí, zpívá líbezné a srozumitelné písně. I pohlížela s úctou k tomuto šťastnému ptáčkovi, jenž tak pěkně zpívati uměl a volně poletovati směl; předce však se nermoutila, že jí tohoto štěstí popřáno není, pravíc po tichu k sobě: „Vždyť mám zrak a sluch, a větérek mne celuje — ó, jaké to bohatství!“

V zahradě bylo množství vzácných a pyšně se vypínajících květin, které tím více píchaly, čím méně vůně vydávaly. Pivoňky se nadýmaly, aby byly větší než růže, — než velikost nemívá častokráte veliké ceny! Tulipány, co do barvy, byly nejpěknější; a jsouce toho povědomy, stály přímo jako svíčka, aby je každý lépe zpozoroval. Nevšímaly si drobňounké chudobičky před plotem, za to ona tím dychtivěji na ně pohlížela potichu k sobě pravíc: „To je krása! to je nádhera květin! Zajisté že k nim sletí hezký ptáček, aby je navštívil. Jak jsem šťastná, že zde na blízku stojím a na tu krásu hledím!“ A tu ozvalo se jí po blízku „crlivrli-škvír“ a skřivánek spustil se dolů, ale nikoliv k pivoňkám a k tulipánům, nýbrž na trávník k drobné chudobičce, která se radostí tak ulekla, že ani nevěděla, co si má pomysliti.

Skřivánek po trávníku skákal a zpíval: „O jak je měkounká travička, jak je milounká květinka, srdéčko zlaté má, stříbrem se odívá!“ Žluté kolečko na chudobce zdálo se mu býti zlatem a listéčky kolkolem proutky stříbrnými, jasně se lesknoucími.

Chudobička byla celá blažená — tak blažená, že by to nikdo neuvěřil. Skřivánek dal jí políbení svým zobáčkem, zazpíval jí píseň líbeznou a pak vznášel se vzhůru do povětří. Chudobička byla jako omámena a teprv za dlouhou dlouhou chvíli zase se zotavila. Studem jako politá, ale potěšená v srdci svém pohlížela do zahrady, na květiny, jejichž zrakům neušlo, jaké cti a jakého štěstí chudobce se dostalo. I viděly, jak se radovala, ale píchaly mnohem více než prvé, a jmenovitě tulipány zardívajíce se velice, ano planouce hněvem nesmírným, pivoňky zase nadýmaly červené své tváře a stály jako tvrdohlávky, — a Bůh dobře učinil, že ani slova od sebe vydati nemohly; byla by chudobička krásné věci slyšela! I pozorovalo zajisté ubohé kvítko, že nejsou v růžovém rozmaru, a srdečně jich litovala. Právě v tu chvíli přišlo do zahrady děvče s velkým ostrým nožem a přikročivši k záhonu, tulipánek za tulipánkem uřezovalo. „Ach,“ vzdýchala chudobka, „to je hrůza! to je ukrutnost! Teď je po nich!“ A děvče s tulipány odešlo ze zahrady. Chudobka nyní nelitovala, že je venku před plotem na trávníku a že je kvítko skromné a děkovala za to Bohu. Slunce zapadalo, a ona složivši lístečky své usnula a celou noc zdálo se jí o slunci a krásném skřivánku.

Ráno probudíc se vesele, rozkládala opět bílé lístečky, jakoby bílá raménka roztahovala, a zaslechla skřivánka zpívati. Ubohý zpěváček zpíval píseň smutnou, neboť veselou zpívati nemohl jakožto zajatý v kleci, jež pod otevřeným oknem zavěšena byla. Skřivánek zpíval, jak milo jest na svobodě býti, sedati v poli v žitku zeleném a poletovati ve vzduchu čerstvém a lahodném! Jak měl skřivánek vesele zpívati, když seděl zavřen v úzké kleci!

Chudobička byla by mu ráda na svobodu pomohla, ale nevěděla, kterak by toho dovedla. Zpustila z mysli všecku krásu kolem sebe, zapomněla na jasné slunečko, zapomněla sama na sebe, na své zlaté srdéčko, na svá bílá raménka, a měla na mysli jen chyceného a zajatého skřivánka, ale nemohla mu pomocí svou přispěti.

Nenadále vyšli dva chlapci ze zahrady a jeden z nich měl v ruce nůž, tak velký a tak ostrý jako byl nůž, kterým tulipány za své vzaly. Chlapci kráčeli přímo k chudobičce, která, co by chtěli, ani sobě pomysliti nemohla.

„Zde vyřízneme pro skřivánka čerstvý trávníček,“ pravil starší chlapec, a jal se vyřezávati z trávníku malý čtverhran právě na tom místě, kde chudobička stála u prostřed toho čtverhranu.

„I vytrhni ten kvítek!“ ozval se chlapec mladší, a chudobka ouzkostí trnula; neboť utrhneš-li kvítek, usmrtíš jej. A chudobička nechtěla ještě umříti.

„I nech ji tam!“ pravil chlapec starší, „jak tu hezky stojí!“ A tak chudobka zůstala na živu a dostala se s vyřezaným trávníčkem do klece ku skřivánkovi.

Ubohý skřivánek litoval hlasitě své ztracené svobody a žalostí hlavičkou a křídelkama vrážel do drátěné klece. Chudobička byla by ho ráda potěšila, ale pro velikou lítost ani hlásku od sebe vydati nemohla. Tak se oba, skřivánek i chudobička, soužily až dopoledne.

„Není tu ani kapky vody!“ pravil smutně skřivánek, „všickni odešli a na mne zapomněli! Hrdélko mám vyschlé, jako spálené! V sobě cítím mráz a plamen, a vzduch těžký mne tu dusí! Ach, tu skonám a na věky opustím teplounké výsluní, čerstvou travičku a krásný svět, to zázračné dílo Páně!“ Takto lkaje, vrážel zobáčkem do studeného trávníčku, aby se zotavil, a tu spatřiv chudobičku, naklonil se k ní, a dal jí polibení řka: „Ubohý kvítku! Zde se mnou zahyneš! Dali mně tebe a zelený trávníček za celý krásný svět! Každá travinka měla mně nahraditi zelený háj, a každý tvůj bílý lísteček to množství vonného kvítí! Vy oba připomínáte mi, co jsem ztratil!“

„Kdo ubohému bude nyní útěchou, až já zvadnu?“ vzpomínala chudobička, nemohouc ani lístečkem svým pohnouti; než vůně, z tílka jejího vanoucí, byla v tu chvíli mnohem silnější, než jindy bývá v tomto kvítku. Skřivánek žízní hynoucí pocítil ovšem síly vůně té, ale bolestí trhaje zelenou travičku ani křídélkem nedotkl se ubohé chudobičky.

Byl již večer a nikdo ještě nepřicházel, aby ubohému ptáčkovi přinesl kapku vody; tu roztáhl křídelka, zatřepetal nima křečovitě a zapískav bolestí, naklonil hlavičku svou k chudobičce a srdce jeho bědou a touhou puklo. Chudobička žalostí ani neusnula, a jsouc zarmoucena a bolem zdrcena klonila se k zemi.

Ráno přišli chlapci a vidouce skřivánka mrtvého ležeti na trávníčku, dali se do pláče, plakali hořce a se slzami v očích vykopali hrobek a nastlali do něho lístků a květinek. Skřivánka mrtvého vložili do pěkné, červené škatulky a vystrojili mu pohřeb královský.

Ubohý skřivánek! Dokud byl živ a zpíval, zapomínali naň, dali ho co vězně do klece, dali mu trpěti hlad a žízeň, a nyní prolévali nad ním slzy a oslavovali jej!

Suchý trávníček s chudobičkou vyhodili na cestu, a nevzpomněli nikdy více na květinku chudobnou, kteráž největší soustrast měla s ptáčkem ubohým a jemu útěchu dáti chtěla.