Chudí lidé (Němcová)/II

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: II
Autor: Božena Němcová
Zdroj: Literární doupě
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Slavík svým sladkým zvukem zazpíval lidem noční zastaveníčko, jako by jim dával dobrou noc, ale kohout veselým svým hlasem zase lidi ze sna probouzel. Od půlnoci již odzpěvoval hodiny a mnohá domácí hospodyně spolehla se jen na toho budiče. — Sotva rozbřeskovalo, vrzala vrátka, tu i tam dřevěnky klapaly po dlážděné zídce před domácím prahem. Z některých vrat vyjížděli čeledínové s vozem pro píci, ale z většího dílu vybíhala děvčata s trávnicí pod paždí, srpem v ruce nakosit trávy s rosou; nebo čím rannější děvče, tím větší čest. — Pak zvonili klekání a lidé započínali den, čímž ho i skončili, modlitbou a prací. — Tichounce někdo zaklepal na dveře, jako dětským prstem. — Zavolám „vejděte!“ a ve dveřích ukázala se Francla s takou svěží tváří, jako by na ni byla rosa padala.

„Rodiče vzkazujou dobré jitro, a jak že se vzácná paní vyspala?“

„Já půjdu s vámi dolů a donesu odpověď sama,“ povídám. I šly jsme spolu dolů. Stará i starý mne s přívětivým úsměvem vítali, a že vím-li, co se mi zdálo, to že bude pravda, poněvadž po prvé v tom místě jsem nocovala.

„Zdálo se mi, že jsem přišla mezi samé dobré lidi,“ povídám.

„Dej pánbůh!“ přisvědčil domácí, „to je to nejlepší. Říká se: mezi dobrými lidmi že ráj. — Věřte mi, paní, ono je přece více dobrých lidí na světě než zlých. — A kam by se dělo, nemůže býti více koukole než pšenice; kdeže bychom se octli!“

Na stole ležely přichystány modlitební knihy i bílý šátek. — Paní měla na sobě černý hedbávný kabátek (nosila sice dlouhé sukně, ale s živůtkem a k tomu kabátky). — Viděla jsem, že se chystá do kostela.

„Jestli chvilenku se pozdržíte, půjdem zároveň; jen co jiný šat přehodím,“ povídám.

„I paní, není třeba. Vždyť jest všední den a máte šat čistý. — Ale dělejte, jak chcete, já počkat mohu, pan farář ještě nešel — a proč by šel?“

Já uznala, že má domácí pravdu, a poslechla jsem ji. Když zazvonili po druhé na mši a pan farář s kaplanem do kostela šli, i my odešly za nimi. Než vyšla domácí ze dveří, pokropila sebe i mne svěcenou vodou.

Kostel byl založen ke cti sv. Jakuba, jehož obraz na hlavním oltáři velmi krásně malován byl. — Školní děti byly v kostele a mimo to i dosti lidu. „Když je kostel u ruky, může se člověk vždy na tu boží mši svatou odprázdnit. U nás, to se střídáme se starým ob den,“ řekla domácí.

Pozorovala jsem neobyčejně pěkný zpěv lidu. Rovněž tak pěkně hrálo se na varhany. Když jsem se později paní o tom zmínila, pravila: „Když jsou pěkné varhany a pěkně se hraje, také se pěkně zpívá. Náš pan farář má rád pěkný zpěv a pan učitel je vyhlášený muzikant. — No však uslyšíte v neděli. — Pan farář když nemá ‚hrubou‘, bývá vždy na kruchtě a hraje s sebou na housle aneb jen poslouchá, a proč by neposlouchal?“

Jdouce z kostela setkaly jsme se ve dveřích s panem farářem. Vítal paní Hlouškovou, ptal se na pána a dcerku, a jak již bývají ty krátké otázky, jimiž se zapřádají dlouhé řeči. Paní, cítíc se poctěnou, že s ní pan farář rozpráví, velmi přívětivě mu odpovídala. Při té příležitosti mne představila co novou spolusousedku „protifarskou“, jako ona sebe jmenovala. Nemnoho jsme spolu rozprávěli; ale z toho poznala jsem, že je pan farář muž nevšedního vzdělání a velmi ušlechtilého chování. I postava jeho byla důstojná. Vysoký a štíhlý, měl tvář snědou, ostrých tahů. Na vysokém, širokém čele spočívala síla a myslivý duch. Černé vlasy, černé, bystré, pronikavé oko jiskřilo se pod černým obočím. Člověk stížený zlým svědomím sotva by pohledu jeho byl snesl. Avšak okolo úst a v usmání jevilo se tolik dobrotivosti, že kdokoli se ho jaksi bál, dokud nemluvě se na něho díval, s úplnou důvěrou k němu se obracel, jakmile promluvil. A hlas jeho byl zvučný jako nástroj, z něhož tak libé zvuky večer vyluzoval.

Tak jsem pana faráře posuzovala hned po prvé. Seznavši později jeho neunavenou péči o svěřené jemu duše, jeho opravdivou křesťanskou lásku, prázdnou všeho sobectví, s hlubokou úctou hleděla jsem na kněze, jenž se stal dobrodincem celého tamějšího okolí.

Když jsme se panu faráři poroučely, zval nás, bychom ho co nejdříve v zahradě navštívily. — Jakmile jsme domů přišly, paní Františka hned vypravovala svému starému s velikou radostí, co jsme s panem farářem mluvily, a neodložila ani dříve knížky, dokud mu doslova vše nevypověděla. Starý předl a usmíval se pokojně.

Povídali si lidé po městě o Hlouškových, mých domácích, že jsou hrozní podivínové; ona že jest blázen, že se celý den směje, on že ji musí poslouchat a oba že jsou skoupí, ale sobě že přejou. „Jakým kdo jest, to v jeho moci, a jak o něm se myslí a mluví, to v cizí,“ je přísloví. A kdeže by nebylo pomluvy a klevet, které jestli nespálí, alespoň ušpiní. Podivínství mých domácích záleželo v tom, že u nich panovala neobyčejná čistota a pořádnost, která se vztahovala až i na ty nejmenší maličkosti, takže mohli vším právem v městě povídat: u Hloušků že se může i v podlaze zhlížet. To byla pravda. K tomu přispěla i mnoho stará Mařenka, kterou si domácí do domu vzala zároveň s Franclou. Ta když si pospravila chlév a trávy donesla, bylo ji vidět celý den chodit z kuchyně do světnice, ze světnice na půdu, do komory, na dvorek. Jestli nenesla chvoště neb smeták, zajisté věchet neb hadr, aby kde jaká skvrna, očistila, a kde jaká pavučina, smetla. Sukně měla vždy vykasané, ale vše měla na sobě čisté. Jen v neděli a ve svátek si dala pokoj. V zimě byly síň a podlahy rohožemi pokladené, aby se nemuselo často mýt. Kdyby Hloušek méně pořádný býval, byla by se mu čistoty milovnost ženina zdála přílišnou a mohlo to zavdati příčinu k všelikým mrzutostem, neboť muži milují čistotu, ne ale čištění. Panu domácímu mému bylo ale vhod jedno i druhé, i sobotní a předsváteční revoluce v celém domě, to postrkování s místa na místo, že neměl ani kde postát, ani pikslu kam položit, až konečně do zahrádky utekl a odtamtud na každé zaklinkání zvonečku do krámu pospíchal trpělivě, ani si neposteskna, ani si nepovzdychna. Každou sobotu si také vynesl domácí všecky svoje kabáty, spodky a vesty i boty na dvorek provětrat to. Paní přinesla k tomu také vždy svoje zimní kožíšky, všední a nedělní, suknem potažené. A tu probral se každý záhyb, nejsou-li v tom moli. Když si potom domácí sám všecko vyklepal, vykartáčoval a boty vyleštil, paní mu to odnesla, poněvadž prý on neví, na který hřeb které patří.

Jednou když jsem s paní o podobných záležitostech mluvila, povídala: „I na počátku, když jsem se za mého muže dostala, také se plašil, když jsem začala čistit. Ale já na něho po dobrém. Vidíš, řku, máme se rádi; proč bychom si dělali zbytečné mrzutosti? Dopřej mi tu radost; mně není volno, když nevidím okolo sebe všecko jako sklo. A vždyť ty to také máš rád. Co by lidé řekli? Nemá dětí a není u ní čisto. — ‚I tak si dělej co chceš!‘ řekl mi starý. Já dělala a on tomu konečně zvykl, že mu nyní také není volno, když není všecko jako sklo. Když pak ho začaly oči bolet a lidé mu radili, aby šňupal, mrzelo mne to dost. Raději bych byla, kdyby kuželky koulel, ale mlčela jsem, až kdy tomu začal navykat. Tu mu povídám, že by to neměl dělat, že je to ošklivý zvyk. ‚No,‘ pravil, ‚něco za něco! Já navykl tvému pořádku, navykni ty šňupání!‘ Co jsem na to měla říci? Ale člověk navykne všemu, dokonce když se mají rádi. Proto veselá budu, a proč bych nebyla?“ usmála se paní. Ano, byla veselá, paní Hloušková, a ráda se smála, ale nestalo se to nikdy na útraty cizího. „Jsem ráda na světě,“ říkala, „a proč bych nebyla? Pánbůh mi dal všecko: dobrého muže, hodné děti, — neboť ten náš chlapec je také hodný; máme živobytí dobré i musel by se na mne pánbůh hněvat, kdybych se měla za to ještě mračit. Ba ne! Čistota je půl zdraví a veselost celé; a proto jsem já nikdy ani nestonala. Já děkuju pánubohu každý den, že jsem taková, jaká jsem. Copak by dělal můj staroušek, kdybych byla mrzutá? Neměl by mne ani tak rád, viď?“ — A tu se na něho usmála a tak srdečně podívala, že se nemohl člověk na ni zlobit. Pan Hloušek se také usmál, šňupl si a předl dále. On se nezdál tak vesel na oko, ale uvnitř byl velmi spokojený a nadmíru dobrý člověk. Jeho jediné mrzení bylo to, když se v určitý den vozka, jezdící do Hradce a Jaroměře, před domem neukázal. Když ale bylo slyšet práskání biče, řičení hřebců a nákladní těžký vůz u předpraží se zastavil a vozka v modré kytli soudeček neb bedničku složil, pan Hloušek ho vyplatil, sklenku dobré slivovice přidávaje, když zboží za dobré shledáno a na určitém místě uloženo bylo; tu se zase rozhostila po tváři domácího pána ona klidnost a spokojenost, která byla odleskem jeho duše. Skoupí byli moji domácí oba dva na takové lidi, kteří ze žebroty dělali řemeslo. Těm nedali nic a zostra je odbyli, zvlášť přišel-li muž napilý a ženská nečistá, otrhaná a začala odkrývat nahotu svoji a dlouhých řečí rozkládat o své bídě s tváří beze všeho citu. Takové odbývali zkrátka. A když slyšeli, jak pěkně pan farář odbyl drzého jednoho chlapa, který žádal, aby prý mu dal pan farář na cestu do Maria Celly, že tam chce putovat k Panence Marii, tu si dokonce nedělali z toho žádné svědomí a domácí paní odbývala je slovy pana faráře: „Až bude pánbůh rozdávat tulákům a lenochům, pak si přijďte!“ Ovšem že takoví a podobní lidé jim nadávali, po městě je roznášeli, že jsou skoupí, že nemají slitování s chudým člověkem. A byli zase ve městě lidé, kteří rádi takových řečí se uchytli a kteří těm žebrákům almužnu dali, jen proto, aby dále šli a řekli, že jsou hodní.

Ale v pátek býval u Hloušků hned ráno veliký hrnek polívky při ohni, dobré mléčné a paní si vyměňovala drobné stejné peníze v krámu a vysypala, co bylo v pokladničce v almárce přistěnní. Pan Hloušek chodivával před ohněm každý den na pivo a vypil máz i více, jak byla společnost. Doma se též vždy něco teplého dělávalo k večeři. Po ohni to již nešlo. Ale když se jim zase dobře vedlo, přišli jednou z kázání, kde pan farář mluvil o milosrdenství a jak může každý člověk i z mála dávat a jak má jeden zbytečných potřeb a druhý nedostatek. I přemýšleli o tom Hlouškovic manželé a pak si povídali takto: „Máme se dobře, pánbůh nám požehnává. Jakpak, kdybychom si každý den s něčím na ty vzpomněli, co nemají ničehož?“ A tak povstala ta pokladnice. Co se nedalo tulákům, dalo se tam. Třikrát za týden pila se místo piva voda, také tam přibylo; rozličné maličkosti, co se v domě zpeněžily, to se tam také dalo a na „dobré jitro“ a na „dobrou noc“ krejcar. Z těch drobtů vzrostlo do roka hezkých pár zlatých. A to se ještě z nich brával každý pátek nějaký přídaveček k obyčejné almužně starým a opravdu chudým žebrákům, kterým se každý pátek mimo to hrnek polívky dával. Ostatní peníze z pokladničky se vždy o vánoce rozdělily mezi dvě neb tři chudé rodiny.

Každou neděli bývala pečeně a mnohem více jídla než všední den, že se mohl každý právem diviti, kam to ti lidé dávají. Ale když přišla paní z kostela, stály již hrnéčky přichystány a paní volala: „Honem, Francla, uchystej se! Mařenko, sukně spusť a nezapomeň v ruce hadr; hned to máte uchystáno, a proč byste neměly?“ A tu dala do hrnéčků polívku, tam kus masa, do třetího něco jiného neb pečeně — a Mařenka ukryla hrnky pod zástěru a pospíchala k rybníku, kde bydlela chudá žena s dvěma dětmi, začasté jsouc churavá. Francla přikryla hrnky šátkem a uličkou běžela zadem k devadesátileté babičce, kterou živila dcera, sama nemajetná. Děti, též chudé, živily se jen přádlem. Odpoledne přicházíval vždy Jakub Halina, o kterém hned se více dozvíme, a ten dostal třetí výsluhu. „Ale jen žádnému nepovídejte!“ prosívala vždy paní. A kdo ví, jestli byli obdarovaní jejího slova tak poslušní, aneb se dobré tak rychle neroznáší jako zlé; nikdo o tom nemluvil. — Co napředl domácí, ona a Francla přes zimu a léto, to bylo pro domácí potřebu a na vybytí obou dětí; co napředla Mařenka, to patřilo chudým, a když bylo utkáno, vybíleno, rozdalo se dle uznání. Když ale přišli sousedé na návštěvu a řeč k řeči se shodla, že se i o chudobě mluviti začalo, a soused neb sousedka říkali: „Já dělám to a to; — dala jsem do chudé kasy tolik a tolik; — v pátek žebrákům také dávám, ale má z toho člověk jen nevděk, nic více, ti lidé nezasluhují dobrodiní“ atd., tehdy říkala vždy paní domácí: „I já také nedám, nic nedám takovým lidem. A když bych dala, musela bych věděti komu, — a pak bych neočekávala žádného děkování!“ „Za nevděčníky odsluhuje se pánbůh!“ říkal zase domácí. A on to mohl vpravdě říci, neboť se mu všecko dařilo a při všem jeho díle bylo boží požehnání. Oni také všecko počínali a končili s pánembohem, ať již sedali k přádlu aneb vycházeli z domu; vše jenom s bohem, a proto se jim to dařilo a mělo trvání.

Hned první dni, když jsem přišla do města, potřebovala jsem bezpečného posla. Měla jsem peníze a písemnosti poslati do jednoho místa v horách, kam pošta nejede. Řeklo se mi, že to rychlejší, když se vypraví posel. Povídám to domácímu. „Nevím v celém městě bezpečnějšího člověka, za něhož bych vám tak ručiti mohl jako za Jakuba Halinu.“ — „Dobře, zjednám ho tedy.“ Mařenka proň běžela; štípal právě na faře dříví.

„Paní, poctivějšího člověka neznám,“ řekla domácí. „Je to vtělená úslužnost a dobrota; lidé mu ale přezdívají blázen.“

Za chvíli vycházel z farních vrátek za Mařenkou muž vysoký, mohutného těla, trochu shrbený. Měl na sobě halenu, košili a spodky, vše z hrubého režného plátna, na noze dře-věnky, krk a prsa holé, okolo pasu úzký řemínek.

„Tak chodí celý rok; v neděli má šat z bílého plátna a boty a v zimě vlněnou halenu a spodky a vysoké bačkory. Na hlavě v létě v zimě nízkou vlněnou čepici s černým prýmkem,“ povídal domácí. „Býval vojákem, ve Vlaších také byl kolik let a o vánoce, Nový rok a velikonoce béře vždy na sebe vojenský šat, když jde na hrubou; jindy ho má jako svátost ukrytý v truhle. Ten šat, co nosí, sám si zřídil, když se vrátil z vojny. Nikdo zde takovou halenu nenosí než on; a proto mu říkají ‚halina‘. A ta přezdívka tak zdomácněla, že na jeho pravé jméno každý zapomíná. Jmenujeme ho u nás ale obyčejně Jakub.“

Vtom Jakub řečený do dveří vešel. Pozdravil, ale kdyby nás bylo více bývalo v pokoji, nebyla bych věřila, že ten mládenecký hlásek vyšel z prsou tohoto silného muže. Hlava jeho byla neobyčejně pěkná. Čelo vyklenuté, nad obočím jen as tři hlubší linie; s čela až do polovic hlavy nebylo žádných vlasů, ale vzadu a podél skrání byla lebka hustě šedinami obrostlá, které se mu v týle a za ušima stáčely v kroužky. Nos orličí, ústa pěkně stažená, pysky úzké a za nimi zdravé, bílé zuby. Bradu trochu dohora vyhrnutou a uprostřed malý důlek, bradu to, která sluší tvářím ušlechtilého rázu. Pleť velice čistou, ba svěží jako u děvčete, s kterou jeho šediny ani nesouhlasily, oko modré jako nebesa, čisté, výrazu skoro dětinného. Překvapila a mile dojala mne jeho tvář, ale hlasu jeho nemohla jsem dlouho přivyknout.

„Jakube!“ řekl domácí, „tato paní naše ráda by posla do hor; má jí tam donést peníze a písma; šel byste tam vy?“

„Jestli mi to vzácná paní svěří, půjdu, ale nezná mne?“

„Vždyť známe my vás. Dost na tom,“ odpověděl domácí.

Úsměv spokojený přelítl Jakubovu tvář.

„Já vám důvěřuju, Jakube, i bez zaručení. Zítra, chcete-li poselství přijmout, přijďte si pro list a peníze,“ povídám.

„Budou to prosím stříbrné či papírové?“ ptal se.

Byla mi ta otázka divná, ale odpověděla jsem, že stříbrné.

„A mnoho jich bude?“ dále se ptal.

„Za sto zlatých!“

„Hm — a to by se nesmělo proměnit v papíry?“

„A pročpak?“

„Já bych si je mohl lépe skrýt. Nebývá všude cesta jistá a pánbůh má rozličné čeládky na tom světě,“ odpověděl.

„Mohu je i proměnit. Tedy si jen ráno přijďte.“

„Ano přijdu,“ řekl a odcházel, ale ještě se obrátil, prose mne, abych peníze k písemnostem nedávala.

„A pročpak říkají lidé Jakubovi blázen?“ ptám se.

„Že je tuze dobrý a poctivý,“ usmála se paní, „a že je až příliš starostlivý o všecko, co mu kdo svěří.“

„A to nazývají bláznovstvím?“

„Ba to! Ono se mnoho nelíbí lidem, co se líbí pánubohu,“ mínil domácí.

„Čímpak se živí Jakub?“

„Dělá všecko, co mu kdo k práci dá. Co jest zde pan farář, pracuje často na faře, ačkoliv mají už své staré sluhy. Nejvíce kálá dříví. Jakmile se vrátí z hor, radil bych paní, pošlete ho do lesa pro dříví, aby je rozkálal, by do zimy vyschlo. Žádný s tím lépe zacházet neumí; viděti dříví rozštípané od něho je radost; jedna štěpinka jako druhá, drobné a jak vysoustrované. A když je pak srovná, to je vám ulitá zeď. A ta rychlost jeho při všem, to je k podivu!“

Slíbila jsem, že ho pošlu pro dříví, a šla chystat listy. — Druhý den ráno, právě si věci k odeslání pořádám, slyším přede dveřmi Jakubův hlas. Když vešel, nebyla bych ho skoro poznala. Byl celý roztrhaný, samá záplata, po straně žebráckou mošnu a hůl; vyhlížel jako nejbídnější žebrák.

„To je tak nejlepší, vzácná paní,“ řekl, „za tímto oděvem nebude nikdo hledati peníze; mohl by je ale hledat za mojí halenou. Sem je dáme!“ řekl, ukazuje na jednu velikánskou záplatu na boku, „tu je dobře schovám a písmo si skryju na holá prsa.“ — Jak řekl, tak i udělal, a když se na cestu posilnil, odešel připovídaje, třetího dne že se vrátí.

Tak jsem poznala Jakuba, poctivého nádeníka,. kterému pod jeho hrubou halenou šlechetnější srdce bilo než mnohému pod drahým suknem!

Nevrátil se třetího dne večer, jak chtěl, a domácí hned řekl: „Jistě že nezastal toho pána doma; ale to vám přinese písemně.“ Vskutku tak i bylo. Čtvrtého dne časně zrána přišel, a podávaje mi list, pravil mi svým jemným hláskem: „Bude to tu stát, proč jsem nepřišel včera večer.“ — Přítel mi psal: „Posel, kterého jste mi poslala s penězi a listem, je vzor správnosti a poctivosti, to jsem seznal. Musel na mne čekati od poledne až do noci a seděl venku u plotu celý ten čas, poněvadž ho moji lidé, nedůvěřujíce šatu, nechtěli pustit do domu. Když jsem přijel, přišel hned k vozu a dal mi list; peníze mně ale dříve nedal, až jsem, přečta list v pokoji, na dvůr pro něho poslal, — a pak se mne ještě dvakrát ptal, jsem-li ten a ten, — a hned jsem mu to musel dát písemně, že mně peníze dal a že musel čekat. — Přál bych, aby takových diamantů více bylo na světě mezi chudinou.“ Ba jest jich, jenže si jich nevšímáte, že vás odstrašuje ta hlína, jíž oblepeny jsou. Až přijde znalec, hlínu odklidí, lesk jeho vám ukáže, tu teprv si ho všímáte, ale ne proto, že jest diamant, ale aby se hodnost a krása vaše zvýšila. Ale co na tom? Jest jedno oko, které zná všecky ty skryté poklady v temnostech země, zaplavené hlínou a blátem a zakryté i v tvrdých skořepinách, ono je vidí, zná jich cenu a přijde doba, kde je andělé vynesou na světlo a třpytiti se budou v koruně té nejkrásnější. — Když jsem chtěla Jakubovi platit, nechtěl dokonce peníze, že už mu ten pán cestu zaplatil a že si dvakráte cestu platiti dát nemůže. Darmo jsem mu říkala, že mi do toho nic není, co mu ten pán dal; já že jsem si ho zjednala. On stál na svém, že si nedá nic platit, než co zasloužil, ať mu to již zaplatila jedna nebo druhá strana.

„Vidíte nyní, proč mu říkají lidé blázen?“ pravila mi domácí, když jsem jí to povídala. Já to pochopovala.

Druhý den poslala jsem ho pro dříví do lesa, dajíc mu peníze na fůru i na dříví. V deset hodin večer přijeli. Vozka složil dříví na zídku a domácí řekl Jakubovi, že je může nechat venku, dříví že nikdo neukradne, spíše kdyby to rohlíčky byly nebo chléb.

„Ba!“ řekl Jakub. „Ale přece by se mohlo stát. Ono je lehčeji brát z hromady, než si jít teprv do lesa. Já budu hlídat.“

„Ale vždyť je tu Lapan, uvážem ho tu, když byste se bál. A já spím nedaleko okna.“ — Ale Jakub přece jen že zůstane. Nechali jsme ho. — Ráno časně vykouknu oknem: dříví to tam! Zídka čistá, zametená, ve dvoře vše stálo v sáhách. — Domácí se mému divení smála.

„Inu vidíte, to máte takového blázna. Nedá mu to pokoje, až je to, jak to má být. — Celou noc vozil uličkou na trakaři dříví, a teprv když je srovnal, zavolal mého starého k tomu a šel pro Andulku, aby mu šla pomoci je přeřezat.“

„Ale přece musí také spát?“

„I bože, ten nespí ani tolik jako pták! A bůhví jak on spí; na loži nikdy. Tomu je jedno, spáti — nespáti. On trochu si hlavu založí na rameno, — za chvíli vstane a už se vyspal! Ale zato se dlouho modlívá ráno a večer; rád chodí každý den na mši svatou. Když nemá napilno, to ho můžete vidět každý den v kostele; klečívá v koutku za pravým sloupem a vždy pláče. Je vám to dobrý člověk; škoda, že se nikdy nesměje. — Ale nikdy, povídám vám paní! Já ho znám patnácte let, co je zde; ale nikdy jsem ho neviděla, že by se byl zasmál.“ Paní ráda viděla veselé lidi okolo sebe. „Kdyby raději on více se smál a Andulka méně. A proč méně?“

„Kdo je ta Andulka?“ ptám se.

„Sestra jeho. Ta je ubohá, má křivou nohu a má ošklivý návyk, že se přes chvíli směje pro nic a za nic. Myslím, že ona tak zcela dobrý rozum nemá. Bývala prý také mnoho bita; a jest to hřích takovému ubohému stvoření se posmívat.“

Po mši svaté přivedl si Jakub Andulu. Silně kulhala. Byla nevelká, ale těla dosti silného. Její pleť nebyla čistá, svěží jako bratrova. Měla velké, černé oči, ale beze všeho výrazu; okolo úst divné trhání nervů a přes chvíli se zasmála. Kdo tomu nebyl uvyklý, až nemile ho dojal ten studený, prázdný řehot. Když pak ji Jakub okřikl: „Andulo, pamatuj se!“, tu hned přestala. Při práci mu ale statečně pomáhala; byloť vidět, že, i s ochotností.

Odpoledne téhož dne přišel pan domácí ke mně na přás-tvu s kolovratem; paní byla pozvána komusi za kmotru. Poněvadž to způsob, že musela i do domu na hody, nebylo naděje, že tak hned přijde, vyzvala jsem ho tedy nahoru. — Sedli jsme si do síňky k oknům, kde bylo vidět do dvorku, na zahradu, na hřbitov, do polí i na hory — a kde bylo také dobře slyšet zvoneček u krámu. — „Kdepak je Francla?“

„Má tam známou od vedlejších, budou se prý učit nějakou novou písničku.“

„Francla má velmi pěkný, jasný hlas; slýchávám ji často v zahradě, tam spustí z plného hrdla.“

„Ona vůbec více zpívá než mluví,“ řekl domácí. Za chvíli ozvaly se také oddola mladistvé dívčí hlasy, zpívající tehdáž v okolí tom málo známou píseň „V borovém na skále háji stála někdy poušť!“ — Mimo to znala Francla písní veliké množství. Jak byla sama aneb venku, ústa se jí nezavřela. — Staří také zpívali, ale písně nábožné, v adventě „S nebe posel vychází“, okolo vánoc „Narodil se Kristus Pán, radujme se!“, v postě „Již jsem dost pracoval“, pak „Maria pod křížem stála“, ale kterou skoro každý den, jak zasedli k práci, zpívali, anebo zrána v zahrádce když byli, to byla krásná píseň „Tvůrce mocný nebes, země“, „Mé jsi potěšení, můj Ježíši“. Když jsem přišla mezi ně, nepřestali, jen mne pobídli sednout a zpívat s nimi, což jsem i udělávala.

„A vycházíte dobře s vedlejším sousedem?“ ptám se domácího, když jsme usedli na síňce.

„Dobře; on dělá ovšem většího pána, ale co z toho? Má také větší krám a více v něm, ale mnoho na kredit, a toho já se bojím. Já raději z ručky do ručky. Ovšem to nemůže při větším obchodu být, a jen při takovém jako u mne. Já prodávám pomalu, ale mám odbyt vždy a nikdy se mi nic nezkazí, protože už vím, co čas od času spotřebuju. Já nic neberu, o čem vím, že bych neodbyl, a tak mi to chodí. Soused má všeličeho, má v tom ale také mnoho peněz a má i dluhy. Ostatně nejsou nehospodáři. On své věci rozumí; ale jest tu kolik dětí, — chce z nich míti lidi študýrované a k tomu mnoho peněz potřebí. Proto mu přeji, aby hodně prodával, třebas ke mně méně chodili; já toho věru tolik nepotřebuju jako on. Oni sice vedou větší dům, ale nejsou, jako to zdejší panstvo bylo a jest; alespoň on. Paní se nedivím; ona jest tak navyklá, jest z domu většího, její otec byl také pláteník bohatý a ona pobyla ve Vídni na cviku. Je to sestřenice Martoňovic, tam z toho zbořeného domu.“

„A kdopak je ten, co tu chodí denně okolo a obyčejně zastavuje se u sousedů? Je to pitvorný mužíček na krátkých nožkách a chodí po špičkách. Nosí vysoký kastor, modrý frak se žlutými knoflíky, nankinky, bílý šátek, žlutou vestu, zlatý řetěz u hodinek, a u kapsy, kde je má zastrčené, velikánské karneolové bambule mu visí. A vždy má červený deštník, byť byl čas sebejasnější; každému, kdo ho potká, velmi zdvořile se ukloní, řekne ‚služebník‘, i kdyby to dítě bylo. Kdo je to?“

„To je syn z toho domu, mladý Martoň. Ale zde mu říkají Martoněk, protože je tak malý a pitvorný. Tak, jak ho vidíte, chodí celý boží rok. Jen v zimě že změní letní s teplejším oděvem; ale šátek, vesta musí být vždy žluté a bílé barvy; — bez té červené střechy ho jaktěživ nikdo neviděl, snad s ní i spí. Milá paní, to bylo tak. Když já byl malý chlapec, to při dešti střechu nad sebou nikdo nenosil, leč zdejší kupci pláteničtí. Ti to přivezli s sebou ze světa, a proto, kdo ji měl, bylo vidět, že je bohatý pán. Och ti kupci přinesli mnoho zlého s sebou; ale trest za to padl přece nejvíce na ně samé. Nyní smějí se někdy lidé, že Martoněk nosí střechu pod paždí, a do domu že prší. Ale on je vám chytrý nad žida, plný sladkosti, úlisnosti, a kde vidí zisk, dá si třebas do očí plivat. To není otec! Ale kdyby měl jmění otcovo, nebyl by také nikdo při něm vyzískal jako při otci. Jeden i druhý to na lidech udřeli; tenhle by to raději schoval do truhlice a druhý, aby to mohl prohýřit. Ale marnost je chyba Martoňkova. Která ženská s nim umí zahrávat, ta od něho mnohý groš vyloudí. Myslí, že je krásný a že mu všecko sluší. Zdejší děvčata si z něho vždycky smíchy ztropí. Už by mohl mít rozum; neníť mladý. A sestrám nedává skoro nic, a měl by, neboť on přece jen něco shrábl. Měl již rozum a lidé, kteří skrze otce přišli na mizinu, ti darmo neukazujou na jeho zlatý řetěz a prsteny a darmo neříkají: ‚To ukradl nám!‘ Těch dvou starších sester nelituju; posud nemohou tu pýchu odložit a vidíte je vždy jen pode šláři.“

„Ano, jedna má zelený, druhá žlutý; ještě jsem je v tváři neviděla.“

„Vždyť ony sotva před oltářem božím se odkryjou, aby je někdo neuhranul, jako by ještě bylo, co bývalo. — Ale té třetí, Florinky, jest mi líto. Ta byla malým děvčátkem, když se to neštěstí v domě přihodilo. Ta za nic nemůže, málo z toho ze všeho užila, protože se narodila teprv po devíti letech po druhé dceři Hedvice. Aby paní nepřekážela v domě, dali ji ven na chování k jedné tkalcové, a teprv když mluvila a začínala běhat, vzali si ji do domu. Sotvaže pak trošku povyrostla, mohlo jí být šest sedm let, přišlo to neštěstí. — Ona z té nádhery málo užila a nepokazila se. A proto zůstala hodná. Lidé ji mají rádi a pro ni mnohý odpouští také i těm druhým a leccos jim poskytne. — A má ubohá ještě všeliké křížky svoje.“ Domácí měl pravdu. Ta Florinka mi kolikrát napadla. Byla to krásná blondýnka a vidívala jsem ji v kostele vždy velmi nábožně se modlit. Neměla nikdy klobouk jako sestry, rusé vlasy vždy krásně spletené, modré tisknuté šaty, bílý límeček a zástěrku, slovem: jak si všecky řemeslnické dcerky chodily, tak jsem viděla vždy i ji oblečenu. — Povídali si ale o ní, že umí hezky ruční práce, že v domácnosti všecko si pospraví a že zná i pěkně psát česky i německy, že se vždy ve škole dobře učila. — Povídala mi ale ještě něco domácí, totiž že ji má rád jeden z rychtářových synů a ona jeho. Rychtář měl tři syny: dva měl doma a jeden byl vyučen tkalcem. Ten odešel do světa na zkušenou a byl to ten, co měl Florinku rád. — Rychtář tomu ale náramně bránil. Nevěstu z takového domu, pravil, že nechce; on že byl jaktěživ poctivý, že nikoho neodřel ani neokradl, jako ten bankrotář, který sta lidí na mizinu přivedl, slovem: syn nesměl před otcem o své lásce ani mluvit: ale tím více myslel. — A Florinka musela poslouchati také denně stejné kázání od sester, že co si myslí chtít takového sprosťáka, syna říkajíc sedlákova, třebas byl rychtářem, který nebyl hoden býval nebožtíku otci přezky u střevíců zapínat. Na takového že by ona chtěla myslit, Martoňovic dcera! — A Florinka také mlčela, a myslila přece na něho. — A tak se ty dvě duše, které měly zcela jiné náhledy než jejich příbuzní, přece sešly; pověděli si, že se mají rádi, poplakali si. Mánek slíbil Florince, že žádná jiná nebude jeho než ona, že bude střádat, aby si něco uhospodařil do začátku a od otce ničehož žádat nemusel, mimo požehnání, a to že přece vyprosí. A Florinka slíbila, že mu zůstane věrná, že se bude za něho modlit a že bude pracovat. A to si slíbili u lesa pod obrázkem Panny Marie. Někdo je tam sice poslouchal, ale oni to nevěděli a nedověděli se. Já to také dlouho nevěděla, až mi to ten jistý pověděl. Florinka zůstala slovu svému věrná i věděla prý dobře, že Mánek také slovo drží; ale kdo jí to pověděl, to nevím.

Když jsme seděli s domácím v síni u okna a on se zmínil o Florince, že jí lituje, věděla jsem, kam bije, poněvadž mi paní jeho o tom povídala, když jsme Florinku v kostele viděly a mně se zalíbila. Nevěděla jsem však po tu hodinu, proč lidé na rodiče tak lají. Slova bankrotář si lidé v hlavním městě žijící nehrubě všimnou. Proto jsem se ptala, co to tedy s tím domem a jeho pánem bylo. Můj dobrý domácí mi všecko vypověděl.

„To víte, milá paní,“ začal, „že zde u nás již a tím více v horách větší díl lidu se živí od přádla a tkaní. Dokud plátna rukodělná samopřízná platila, bylo nám všem dobře. Nebývalo bídy a hladu mezi lidem, leč při velkých neúrodách. Ale co nastala plátna strojná, bavlnou míchaná, jsme zabiti. Čím dále, tím tu bude hůře, jestli se nesmiluje bůh a jinou cestu k výdělku lidu neukáže. Neboť co se nyní dělá, to je stín jen toho, co bývalo dříve. U nás, jak sama víte, není klesání to ještě ani tak patrné ve všem, ani tak zhoubné, jako když se přijde dále do hor, kde je srdce obchodu plátenického, odkudž se po celém říkaje světě plátno rozváželo. — Ale i tehdáž, kdy dobře bylo, mohlo být lépe chudším tkalcům a přádelníkům, než bylo, kdyby je byli kupci nedřeli. Ti plátna za laciný peníz od nich kupovali, ještě i na míře je šidili, a sami pak bohatli. Jak měl který hezký pár tisíc, tu ovšem rostlo to skokem, on mohl se pouštět do velkých špekulací a už vedle něho ten menší neobstál, který nemohl do velkých měst a cizích zemí zboží rozesílat. Dost vzdychali ubozí tkalci a přádelníci, kteří při té bramboře, mléku a špatném chlebě celý rok u stavu a kolovratu seděli, že mají ublíženo, aby se jim přidalo, že nemají nižádného výdělku při kopě. Ale kupec nedal více, tkadlec potřeboval peníze, musel dát, byť i s pláčem. Kupec byl jeho pán: od něho závisela veškerá jeho živnost; kupec našel za jednoho prodavače sto jiných, ale tkadlec by si byl musil kupce teprv na kolik mil hledat. A tak pracoval, dal život i krev, a kupec tyl z jeho mozolů. Zde v městě bylo před léty několik bohatých kupců. Posud jsou tu tři. Však vidíváte z předměstského velkého domu vyjíždět kočár v neděli a v kostele ve zvláštní lavici sedět nádhernou paní. Ta s nikým ve městě neobcuje. Jen dvakráte do roka do Vídně jede do společnosti, a když přijede muž, baví se s ním a s Francouzkou, co má u dětí. Jeho děd byl z jednoho baráku nedaleko rybníku. No, tomu prý se ještě nejlépe vede. Ona je prý bohatá. Ale ti ostatní, to je mnoho vřavy a málo slávy. Za mých mladých let byl jeden z nejbohatších a nejvyhlášenějších v celém okolí kupec Martoň. Tenkráte stavěl si také ten dům, co nyní zbořen. Vím to jako dnes, když jsme se pozdálečí dívali, jak se dával balkon a okna zasazovala, i jak tam dělali tabulové podlahy dubové a napouštěli voskem a jak hedbávnými a drahými čalouny polepovali. A pak přivezl nábytek, bůhví až odkud. Bylo tam deset pokojů panských a v každém byl nábytek jiný a drahá zrcadla, obrazy a po samých drahých kobercích chodili a na stříbře jedli a nechali si posluhovat. Dva kočáry měli a koně. Jak si zamanuli, vyjeli; a ba, ani do kostela ten kousek cesty nikdy nešli pěšky. A kterak teprv ten stroj na dětech a na nich! To bylo samé zlato a hedbáví u všední den i v neděli. Když jeli a lidé je pozdravovali, žádnému ani nepoděkovali. Chudý člověk, žebrák nesměl blízko dveří, aby prý nenadělal, odpusťte, vší. Lidé spínali ruce a hrozili se. Každý říkal: ‚Bože kdyby starý pantáta a panímáma vstali! Co by ti říkali: co oni těžce nachovali, to se tu tak promrhá.‘ Děd těchto dětí byl velmi hodný člověk. Ten přál lidem živobytí a pánbůh přál zase jemu. On se nosil jen po městsku, žena jeho též. Když musel do světa, nepřivezl s sebou žádných špatných mravů, ani novot. Syn jeho se už nezdařil po něm. Jak ho dal do Vídně do skladu, kde skoro celý rok byl, tu se tam už přiučil naskrze všem těm cizím mravům, a také špatným, i prohýřil mnoho peněz. Jak otec to na něm zpozoroval, vzal ho ihned domů a musel zůstat doma. Ale to nebylo nic platno; on již přinesl s sebou nakaženého ducha. Na neštěstí umřeli mu otec i matka záhy po sobě. Vše, co tu bylo, patřilo jemu, jedinému dědiči. Začalo to chodit všude jinak. Mladý se oženil, přivezl si ženu ze světa, myslím, že byla z Vídně, a povídalo se, že je také bohatá. Byla hezká jako Florinka; ale příliš strojná i rozkošná. Staré hospodářství zcela pominulo; vše chodilo po pansku, obchod se zvětšoval; a pak vystavěli i ten dům a přestěhovali se do něho. Každý rok odjeli na čas do Vídně. On býval též delší čas na cestách obchodních. V domě bývalo hostů, a když slavili nějaké slavnosti domácí, nezřídka se zřídil i ohňostroj, což muselo stát veliké peníze. Sluh bylo v domě množství.

Již u otce byl dohližitelem při skladu pláten Jakubův otec, Zahrádka, a starší měli ho rádi pro jeho poctivost. Jakuba držel starý pán na rukou co kmotr. Za času starého pána vystavěl si Zahrádka chaloupku nad úvozní cestou, nedaleko za domem zbořeným. Tenkráte to byl sklad a to místo patřilo starému pánu, i to, na němž stavěl Zahrádka. Starý pán mu ho daroval. Mladý nechal Zahrádku ve službě; vědělť o jeho potřebnosti a poctivosti, a ten sloužil mladému jako starému, s touž poctivostí a věrností. On měl i mladého rád, poněvadž ho viděl růst a mnohdykrát na kolenou ho vyhoupal. Také říkal, že nemá pán špatné srdce, ale že ho zkazil svět a žena. Často se též osmělil napomínati pána; on viděl dobře, kam to vše povede, ale musil posléze nechati tak, vida, že se mu ukázalo, co jest, a že se nesmí rovnati k pánu, aby ho směl napomínat. Jakuba nedal tatík na řemeslo tkalcovské; dal ho učiti tesařem a říkal, že nedá žádného na tkalcovství, aby z nich nebyli žebráci. Měl ještě dva chlapce, mladší než Jakub. Andula se jim pozdě narodila; bylyť jí asi tři roky, když Jakuba odvedli na vojnu. Nemuselo se to snad stát. Ale Martoň chtěl ho mít k své ruce za lokaje. Že mu ho ale starý nechtěl dát, dal jej odvést, tak alespoň můj otec říkal, že tomu je; k otci do krámu to všecko z domů chodilo a leccos se propovědělo. To starého tuze trápilo a už ho nic v tom domě netěšilo. To ale pán čul a dal mu na srozuměnou, kdyby odešel, že je zničen; on neměl upsání, že mu starý pán daroval místo na tu chaloupku, co na pánově gruntě stála. Co dělat? Vida, že by tu nic neprospělo, zůstal, ale trápil se a chřadl. Žena jeho vždy v domě práci mívala co pradlena u paní a děti jeho také v domě bývaly a trpěly se tam, a sice proto, aby měl mladý pán s kým hrát. Starý Zahrádka dokonce tomu nechtěl, a jak je dal do učení, nesměly do domu páchnout. Ale žena byla by to ráda viděla; ona jim přála to dobré sousto, co někdy dostaly, a ten kousek šatu. Než muž dobře uznával, jaké zlé následky takové pomlsování mívá u dětí, zvláště chudých, mnohdy že se těmito laskominkami duše otráví navždy. ‚Raděj o černém chlébu, ale poctiví buďte,‘ říkal dětem. Jakub si to pamatoval. Nebyli tak ti druzí; a dobře, že je pánbůh záhy ještě k sobě pozval, než by hanbu byli uvalili na sebe. Neštěstí bylo, že jim otec umřel. Po několika letech, jak se Jakub dostal na vojnu, přišel ho ještě navštívit ve vojenském šatu. Tehdáž jsem ho viděl; koupil u mého otce v krámě pomeranč, aby prý se tatík ovlažil. To byla tenkráte vzácnost, ale otec to mohl mít, protože se prodaly; nyní k čemu s takovou věcí se držet? Byl vám to velmi hezký chlapík. Záhy nato starý Zahrádka zemřel. Ten jeden chlapec byl v učení, ale zběhl, a oba byli v domě co posluhové. Oba se zkazili na těle i na duši, oba záhy zemřeli na ošklivé nemoci. Matka že byla nerozumná, i to děvče Andulu nechávala v domě u slečinek, jak se dcerám kupcovic říkat muselo, a ty ji měly za terč všech posměšků. Musela jim opici dělat; když si zamanuly, aby stála na hlavě, musela stát na hlavě, po čtyrech lézt, studenou vodu na ni lily, a když se zajíkala, měly radost. Jednou vidouce stříhat ovce, položily si ji a hlavu jí ostříhaly jako ovci. To byla též jich zábava ustrojit ji za opici; musela tak skákat, jak to vídaly v městě u komediantů. Chtěla-li vzdorovat, dostala bití; chtě la-li plakat, dostala bití, a to notně. Když děvčata něco vyvedla, svedlo se to na ni, dostala také bití; když byly nemravné, také dostala ona bití, že prý se to od ní naučily. Když přišla matce žalovat, říkala jí: ‚No, mlč a trp! Bude to k tvému dobrému; až vyrosteš, budeš u nich zaopatřena. Vidíš, máš pěkné šaty a máš dobře jíst, čehož bys nikdy nemívala, kdybychom tu nebyly!‘ Také se musívala jim pro zábavu smát, a když děvčeti slze mnohdy při smíchu tekly, daly jí krejcar. Ovšem že se to rozneslo po městě. Lidé to měli matce za zlé, láli na ty bezbožné děti. A městské děti na Andulu pokřikovaly: ‚Tu máš krejcar, zasměj se i nám!‘ Ale což platno? Matka zvykla už na ty mlsky a labužky a bála se bídy, kdyby vystoupla; shromažďovala peníze a zapomněla na vše jiné. Holka rostla a pitoměla, — bůhví co se tam s ní dělo. Jednou při hraní shodil ji Martoněk se schodů a od toho kulhá. Také do Vídně ji vzali s sebou, zkrátka, děvče bylo ztraceno. Tu chaloupku dal pán přece zbourat, chtěl tam cosi stavět a zahradu zakládat. Vystavěl se jim dále barák, v kterém jest Jakub posavád. Když se Jakub vrátil, viděl ovšem, jak to chodí, ale co měl říci? Začal si vydělávat chleba sám pro sebe a sestru lákal na svou stranu; do domu Martoňovic ale nešel a matce nelál. Přece pak to musilo matku nějak pohnout, nebo ona se trochu měnila, bývala více ve svém, až pak se roznemohla a umřela. Jakub zůstal se sestrou sám a nepustil ji do domu. Najmul se v svatoňovských lázních za drvoštěpa a tam bral ji s sebou na celý týden. Štípal a ona musela pomáhat. Pak šli se pomodlit do kaple ráno a večer. Spávali pak spolu buď venku na stupních u kostela, buď někde na seně. Když se vraceli na neděli, bývala Andula vždy červenější. — Po smrti matčině prodal Jakub všechny ty zbytečné věci, co byla z domu od paní dostala matka i sestra, a peníze uložil. Andula ho ve všem poslouchala a zcela na něho uvykla. Než jak ji vidíte, není s ní řeči, všecka je hloupá; býváť i zlá a ten smích jí zůstal a jako od psotníku má trhání okolo úst. Také často stůně. Ale Jakub zná všechny její vlastnosti a on nejlépe umí jí vládnout.

Ano, abych nesešel s cesty, Martoňovic žili jako panstvo a každý myslil, že tomu bohatství není konce. Ti druzí kupci, co tu byli ale, začasté leccos prohodili, že to vezme jednou zlý konec; žádný jim ale nevěřil. Každý myslil, že z nich mluví závist, poněvadž se nemohli vyrovnat Martoňovi, ač také dost nádhery u nich bylo. To ale bylo nadlouho před ohněm, že se mnohdy práce zastavily, nebo se nemohlo hned vyplatit; ovšem že to vymlouvali, že je mnoho zásob, až se to trochu rozešle, nebo že čekají peníze; — ale potom se vidělo, kde to vězelo. Na dvě léta před ohněm umřela jim dcera ze starších nejmladší, krásná to holka. Měla si vzít bohatého kupce. Ovšem bylo nářku až hrůza; to byla první rána. Pohřeb takový město nevidělo. Šaty jí dali do rakve z atlasu zlatem vyšívané a dali ji do skleněné a dubové truhly. Tři dni ležela tak přistrojena a lidé chodili se na ni dívat a svíce u ní hořely. Martoň dal již dříve stavěti pro sebe a rodinu kryptu vyzděnou, což nikdy nebývalo u nás. Tam ji pochovali se vším tím bohatstvím, co na sobě měla, i s prsteny, co na prsty jí navlékli. Tomu ale nevěřím. Bůh milý ví, co ten pohřeb stál, neboť lidé dostávali svíce a po pohřbu i chleba i piva; bylo pak tu lidstva mnoho set. Ani se prý matka pro ni tak netrápila jako otec. Tyto starší dcery nejsou hezké a Martoň mladý je trpaslík, to vidíte. Florinka byla ještě malá. Hedvika byla krásná, a nejspíše že skládal velkých nadějí na zetě. Lidé si povídali: trest boží ho stíhá. Martoň byl veliký zhejralec co svobodný i co ženatý, nejedna rodina přišla skrze něho do hanby a neštěstí.

Tu najednou as za půl léta po smrti dceřině rána udeřila, — Martoň udělal bankrot! — Oh, paní, to byla hrozná rána pro zdejší okolní lid! Mnohonácte lidí přišlo o všecko. To bylo proklínání až hrůza. Ale Martoně tu nebylo, jen ona s dětmi. Nebylo jich po celý den ani viděti, najednou jako by vymřelo v domě. Lidé mysleli, že se všecko zabaví, prodá, že snad přece věřitele uspokojí. Ale chyba lávky! Dům se vším, což bylo v něm, a ještě část jmění připsána byla dávno na paní, jakožto od ní pocházející, a věřitelé utřeli hubu. Lidé myslili; že bude zavřen, potrestán: přeceť jest zloděj jako zloděj. Ale kdožpak ví, jak se to někdy ve světě obrací, co my v našem sprostém rozumu si vyložit nemůžeme: nebyl zavřen ani trestán. Zde se věřitelům řeklo tolik, aby jen sečkali, že zase po nějakém čase obchod se začne a že se chce se všemi vyrovnat. — Ukazovali straky na vrbě. Také se povídalo, že syn začne obchod, mladý Martoň, a vskutku již tenkráte začínal zde kupovat, ale potají. — Po čase to trochu utichlo. Paní odjela do Vídně a pak se to vrátilo zase všecko sem. Pán se ale nenechával tuze viděti. Nejspíše si vyjel na koni, lidé skoro na něho prstem si ukazovali. My ho vídali začasté podvečer na hřbitově, navštěvoval kryptu, ale vždy sám.

Pak odjel zase a krátce nato vypukl oheň. To bylo ovšem pro ně hrozné neštěstí, bylo tu náramné množství věcí. I plátna měli ještě schovaného, snad pro potřebu a dcerám, drahých věcí, nábytku a co všecko! Ovšem mnoho se vyneslo, do sklepů se vházelo, a jak bylo možno. Jakub jim snad nejvíc pomohl, ale ztráta byla veliká. Teprv se vidělo, co toho v tom domě bylo. Peníze a písemnosti si Martoňek mladý také zachránil. Starý Martoň, hned jak mu přišla smutná novina, přijel sem. Tu se, co k potřebě bylo od nábytku, sneslo do fary, kde jim farář dal byt, a také ostatní věci tam snesli. Když bylo spáleniště pusté, odejeli do Vídně zase. Bylo brzy potom slyšet, že se paní z toho leknutí roznemohla a umřela. Netrvalo pak to ani čtrnácte dní, byl i on nebožtíkem. Povídalo se zde jako najisto, že prý se on otrávil schválně; ale zaručit to nechci. Pánbůh mu odpusť, je-li tomu tak. Martoň mladý sem přišel i se sestrami, najmul si byt a tak od té doby žijou. On si pomalu zavedl obchod, ale jako by na těch penězích požehnání nebylo; nemůže se vzmoci. Nespravedlivé jmění prach. — Sestry musí z podílu vyživovat, ale on je šidí, kde může; musejíť prý si na šaty vydělávat samy a práce jejich ve Vídni prodává on. Někdy prý mají nouze dost, nádhery ale se přece nechtějí vzdáti. Část nábytku, co tu měli na faře, prodali v licitaci, — dost krásných, drahých věcí. Já jsem tenkráte koupil těch několik kousků, co máme ve světnici. — Žijou zcela pro sebe. Florinka jako by k nim ani nepatřila. Ona musí také v domácnosti všecko sama dělat, sestry jezdívají někdy s bratrem do Vídně, ale ona nikdy. On ji ale má radši než ty starší, protože jsou zlé. — Jakub, ten tam začasté chodí, štípá jim dříví, a co těžší práci potřebujou, udělá jim všecko zdarma — a je rád, kdyby jen Florinka hodně mnoho od něho žádala. — A ta rodina byla zkáza celé jeho rodiny. Ale on vždy říká: ‚To dítě nám neublížilo; a ostatním odpusť pánbůh!‘ — Ale Andula k nim nesmí. Jak vidí ty starší sestry neb Martoně, přijde na ni smích, a to je cosi strašného, až to s ní lomcuje. — Bůh milý ví, co to je. Ona ale s nikým nemluví, celý den vám ústa neotevře, leda k smíchu, ale jinak pracuje všecko a čistě. Když není Jakub doma, zamkne se a nejde ani krok. — A on se pro ni obětuje. Já ho mám tuze rád toho člověka,“ řekl domácí, podívaje se na Jakuba dolů, jemuž štěpinky od sekery rychle odpadávaly na obě strany, rovné jako od soustruhu.

„Vidíte, paní, ten člověk také zachránil myslivce, že ho nehodili do ohně. — Utíkal, ale ve strachu jaksi zmátl se tak, že přišel mezi zahrady za Martoňovic domem. Byli by ho tam jistě dostali. Ven utéci už nemohl. Tu právě tamtudy pospíchal Jakub ze svého baráku. Vida ho, an se skrývá do křovin, vzal ho za ruku, tiše vedl jej do svého baráku a tam jej skryl za pec. Andule přikázal, by zamkla a nikoho nepouštěla, až on přijde, třebas by slyšela křik; že on přijde, kdy bude čas. Myslivci pak ukázal svoje staré záplatované spodky a halenu, řka mu, aby si to oblekl, kdyby zle bylo, a svůj oděv hodil do pece. V tom že uteče snáze. — Pak šel k ohni. Ale jak jsem řekl: u Martoňova domu vybouřil oheň. Večer myslivce vyvedl do lesa v tom starém oděvu a myslivecký šat nesl mu sám až do lesa, by se převlekl. — Myslivec mu domlouval, aby si k němu přišel, že se mu odmění; on ale řekl tolik, že nechce nic od něho, jen aby se obrátil, dal se na pokání, na chudý lid byl dobrým a dal jim pokoje. Než ale přece přišlo na faráře psaní a v něm 200 zl. na stříbře pro Jakuba; podepsán nebyl nikdo, ale že to odměna od člověka, kterému prý jednou život zachránil. Pan farář mu to odevzdal a Jakub se nějak jinak rozmyslil: vzal to, ale hned přinesl všecky ty peníze ke mně a řekl, abych dal stovku ve jménu božím dvěma chudým rodinám, co při ohni o všecko přišly. Druhou stovku přiložil k penězům, co má u mne.“

„Má u vás peníze ležet?“ ptám se.

„Baže má, totiž ve spořitelně v Praze. Ale já mám ty knížky v komisi. On jest velmi skrovně živ. Co kde lepšího dostane, dá sestře, na oděv také málo dá, to vidíte; a on přece hezkých pár zlatých do roka vydělá. Zamýšlí pojistit budoucnost sestře, myslím. A to má vždy ještě několik zlatých v záloze. Chodí každý rok na pouť, buď do Prahy k sv. Janu, buď do Vambeřic, ale též do Svatoňovic často. Z pouti přináší dětem obrázky, všem, co nablízku zůstávají, a pak má všelijaké vydání pro jiné lidi,“ usmál se domácí. — A poněvadž zacinkal zvoneček, utíkal dolů, já ale přemýšlela dlouho o tom, co mi byl vypravoval.