Chocholouš

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Chocholouš
Autor: Alois Rašín
Zdroj: Národní listy, roč. 58, č. 43. s. 1
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 22. 02. 1918
Licence: PD old 70

Bylo to jinak s chocholoušem, o němž psal mistr Machar, ve svých vzpomínkách na pobyt v garnisonním vězení vídeňském. Napřilétal z polí na návštěvu, aby nám zazpíval svoji krátkou písničku, nýbrž byl to náš domácí, trvale usazený, kriminální chocholouš.

Proti věži smrti, v níž byly samovazby, byly budovy kryté plochými střechami, zatíženými pískem. Ujal se zde mech, zalétla sem pampeliška, pastuší tobolka, travní semena zde vzklíčila a kvetly vysoké trsy kozí brady, takže střecha vyhlížela jako řídká louka.

Byl jsem v nejvyšším patře a z okna své cely č. 362, obrácené k východu, měl jsem vyhlídku na tuto sporou zeleň. První paprsky sluneční vlétíy do mé cely. Ale ještě dříve než ji osvítily, ozval se chocholouš, který si na střeše udělal hnízdo a prozpěvoval vytrvale své samičce, zahřívající vajíčka.

Byla mně milá ta krátká písnička, málo měněná. Byl jsem vytržen a do Vídně odvezen z letního bytu v Písku, kde jsme bydlili s rodinou nyní již zesnulého tajemníka Městské spořitelny pražské p. Macháčka. Malý čtyřletý Vláďa Macháčkovic byl tam naším chocholoušem. Ochotně a s citem zpíval nám krátkou písničku:

„Přes tu naši louž — lítá chocholouš —
on tak klásně zpívá — až se rozlíhá —
přes tu naši louž.“

Nebylo možno hned na úsvitě nevzpomínati. Jak je asi v Písku krásně, jak jinak tam svítí slunce skrz jemný opar ranní mlhy nad píseckými lesy, modravý Boubín v dálce má ještě čepičku ranních sražených par, Otava leskne se jak tekuté stříbro… Kam půjdou dnes? Na jahody na paseku, nebo k Novému rybníku, nebo k Němci, nebo k Ozvěně nad mořem lesů? A ve vzpomínkách táhla se řada obrazů, každý den jiných, ale stále krásných, tiché, nevtíravé, vážné krásy našeho Pošumaví.

Místo velebné, milé přírody náhražka náletem obrostlé ploché střechy, místo koncertu pěvců našich lesů, prostinká, krátká písnička chocholouše!

A přece do šedi života i ten kousek střešní zeleně i ta písnička cbocholoušova byly nevýslovně milé.

Byl to přítulný pták. Jak jsem otevřel ráno okno, přišel si pro snídaní, pro drobty zbylé od večeře a snídaně. Za chvíli přiletěla plachá samička a starý ji odlétl na hnízdo vystřídat. A po obědě přišli zase. Snad i do cely by byl vlezl. Ale okno bylo nejen zamřížováno, nýbrž opatřeno hustou sítí z tlustého drátu, takže jen mouchy létaly ke mně na nepříjemné návštěvy.

Když vyšel jsem na procházku, sám a sám na velkém dvoře, našel jsem tam svého chocholouše. Probíhal tíkaje po záhonech zeleniny a hledal potravu pro sebe i pro svoje mladé. Vždycky říkali trestanci, kteří tam ryli a sázeli zeleninu, že v té tisíckráte prokleté zemi nemůže nic vyrůst. Nevyrostlo, ač pan Papritz, nejmocnější pán v kriminále, zelinářské práce osobně řídil a komandoval s vytasenou šavlí v ruce. Chocholouš však přece našel a pečlivě donášel svým mláďatům na ploché střeše. A když se mu podařil dobrý lov, slétl na zeď, nebo se posadil na komín a spustil svou krátkou písničku. Byla to pro něho chvíle odpočinku. Tu písničku slýchal mistr Machar. Mladí rostli a byli čím dál hladovější. Dle křiku odhadoval jsem, že jsou tři. Ale vyvedli jen dva. Byla to ohromná práce. Chocholouš hnízdí jinak na poli, někde pod hroudou zrobí si svoje hnízdečko. Když mladí dorostou, vyběhnou do polí a učí se lítat, když sesílí. Zde byl to kříž a starost. Běhali po ploché střeše a staří úzkostí trnuli, aby jim nespadli dolů do dvora.

Po několika dnech nastala těžká práce: měli mladí slétnout dolů do dvora, s výšky čtvrtého patra. To bylo domlouvání, ukazování, aspoň desetkrát slétl starý šikmou čarou s roztaženými křídly do dvora — samička zatím zůstala u mladých. Konečně se jedno z mládat odvážilo a slétlo se starými na dvůr. Druhé zůstalo na střeše, naříkavě volajíc své rodiče. Marně je volalo. Sešel jsem na procházku na dvůr. Tam bylo velmi důkladné zaučování mladého v tajnosti létání. Ze dvora na ohradní zeď, s ohradní zdi do dvora. Ale výše to za tu hodinu nedotáhli. Pracovali však vytrvale dále. Ještě aspoň dvě hodiny po svém návratu z procházky slyšel jsem naříkání opuštěného, nesmělého mláděte. Pak se utišilo — staří k němu přilítli. Vyvedli je na dvůr až druhý den. Jeho bratr již vylétl do druhého poschodí. Několik dní ještě o ně pečovali, pak mladí zmizeli. Nevím, zdali je snědla kočka, nebo zda přelétli střechy a odstěhovali se do polí, o nichž jim staří vypravovali krásné zkazky z dob svého mládí. Raději bych věřil této druhé poetické domněnce.

Staří zůstali věrni. Písnička se dále rozléhala, ale nebyla již tak vřelá, jako v dobách rodinného štěstí a v zimě zbyly z ní jen tři vysoké tony zapípání.

Zima vyhnala mne z nejvyššího patra, kde ráno proměněny byly všecky páry i na ložní pokrývce v jinovatku. Byl jsem přestěhován o dvě patra níž s vyhlídkou do dvora. Chocholouš zůstal věrný kriminálu a já jemu (zdali on mně, nevím, nechci býti domýšlivý). Od Hromnic ukazoval nám, že je ze skřivaního rodu, vylétal do výšky a zpíval a zpíval. Zase hnízdil na střeše a odnášel na jaře ze dvora potravu svým mladým zdánlivě těžkým spirálovitým vzlétnutím na plochou střechu. A zase je vyvedl na dvůr a po několika dnech zmizeli mladí. Snad vyložili jim rozšafně staří, že v této tisíckráte prokleté půdě nenašla by se obživa pro nové rodiny chocholoušů…

I v šedivém prostředí kriminálu můžete zažíti idyllu. Lidé vás zavrou mezi čtyry stěny, zamřížují okno, pustí vás mezi čtyři vysoké zdi na procházku, vidíte jen kousek nebe. A přece někudy, nějakou štěrbinou špatně ucpanou přijde k vám příroda, nabídne svoji hrud k odpočinku, ukáže vám krásy, které jste neviděli, pokud jste chodili ve svobodě a nadbytku přírodních divů. Je vám pramenem útěchy, podnětem k vzpomínkám, podněcovatelem touhy po svobodě a volnosti malý, šedivý pták, jehož jsme si nevšímali na svobodě, když malými krůčky ubíhal před námi po silnící, a popolétal, jakoby mu to bylo za těžko a jeho krátká písnička zanikla vám ve zpěvu lepších koncertistů. Zde byl poslem přírody, opravující lidskou zlobu.

Ať říkají znalci přírody a zpěvu ptačího cokoli o chocholoušově zpěvu, Machar, já a snad řada neznámých mně vězňů garnisonních vězeni jsme přesvědčeni s Vláďou Macháčkem o tom, že chocholouš „klásně zpívá“. A budeme o tom přesvědčeni po celý život.

Dr. Alois Rašín.