Cestovatel (Apollinaire)

Údaje o textu
Titulek:	Cestovatel
Autor:	Guillaume Apollinaire
Původní titulek:	Le voyageur
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Francouzská poesie nové doby. Praha : Fr. Borový, 1920. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Čapek
Licence překlad:	PD old 70

Fernandu Fleuretovi

Otevřte mi ta vrata na něž plačky tluku

Život je měnivý tak jako Euripus

Mělčinu mraků viděls odplouvat
K budoucím horečkám s parníkem osiřelým
A všech těch lítostí a všech těch pokání
Zda vzpomínáš

Zálivy ryby vlny květy nadmořské
Jedna noc jako moře byla
A do ní vlévaly se řeky

Vzpomínám toho ba vzpomínám toho ještě

Zvečera kdysi jsem hospodu smutnou našel
Poblíže Luxembourgu
V lokálu hloubi se nějaký Kristus vznášel
Kdosi měl fretku
A jiný ježka
A ty tys na mne zapomněl

Zda vzpomínáš na dlouhou osiřelost nádraží
Prošli jsme městy jež se celý den točila bez umdlení
A v noci zvracela zářivé světlo denní
O námořníci temné ženy ó mi soudruzi
  Zda vzpomínáte si

Dva námořníci co se nikdy neopustili
Dva námořníci kteří spolu nikdy nepromluvili
Ten mladší na bok svezl se a skonal za chvíli

  O drazí soudruzi
Signálů zvonky na nádraží píseň žneček
Jateční sáně řezníka pluk ulic nesčetných
Kavalerie mostů nocí siné alkoholem
Města jež viděl jsem jak blázni žila v jednom kole

Vzpomínáš předměstí a plačtivého stáda krajin
Cypřiše pod měsícem vrhaly své stíny
Naslouchal jsem té noci léto bylo na sklonu
Nyvému ptáku stále podrážděnému
Slyšel jsem věčně šumět temný proud a líný

Než zatímco se k ústí mroucí stáčely
Pohledy veškeré pohledy všechny očí všech
Břeh byl tak opuštěn travnatý mlčenlivý břeh
A tam na druhém břehu hora přejasně se tyčila

Tu aniž živého co vidět bez hlesu a bez hluku
Míjely čilé stíny proti strmé hoře
Z profilu nebo náhle obracejíce své matné tváře
A vzpřahujíce kupředu stíny svých oštěpů

Ty stíny proti hoře kolmých holých boků
Vzrůstaly a zas náhle poklesaly časem
Ty stíny bradaté plakaly lidským hlasem
Po jasné hoře klouzajíce řadou tichých kroků

Koho to poznáš na těch starých fotografiích
Vzpomínáš-li si na ten den kdy včela padla do ohně
Bylo to vzpomínáš když léto ke konci se chýlilo

Dva námořníci co se nikdy neopustili
Z nich starší na šíji měl řetěz železný
Mladší si plavé vlasy stáčel v pletence

Otevřete mi ta vrata na něž plačky tluku

Život je měnivý tak jako Euripus