Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii/Díl první/Předmluva k čtenáři

Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl první Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Předmluva k vydání z r. 1854	Předmluva k čtenáři	Kapitola 1.

Quo mea me quondam traxit fortuna, sequebar,
Factus Idumaeae gentis ab orbe redux.
Ne mirare meum, si fors rimabere, factum:
Me mea delectant, te tua, quemque sua.

Nestálost přirození našeho a nejistota spůsobu všeho světa vždycky až posavad s sebou to přinášela, že netoliko každému člověku obzvláštně, ale každé obci, a zvláště v řízení a v správách světských postaveným lidem potřebí jest, bylo a zůstává povědomosti příkladův předešlého i přítomného věku, a to jak dobrých a ctnostných pro následování a naučeni, tak zlých pro uvarování. Aristoteles, znamenitý mudřec, svědčí, že známost cizích a domácích věcí nejpodstatnější v životu obcování úžitek přináší. Což vše v skutku jest patrné; nebo kdyby příkladu, pamětí a historií nebylo, zdaližbychom takové osvícení a světlo netoliko v světských, ale i v duchovních věcech měli? Ano jsouce již při konci věku světa tohoto, i z přirození čím dále tím vice pokaženější a mdlejší, zdaližbychom tak všecky věci z vtipu a mozku našeho vyhledati, spořádati i zdržeti mohli, kdyby nám to z zvláštního božího daru a potom od předkův jako traduce natura, anebo z rukou do rukou - jakž říkáme - dodáváno nebylo?

Ty pak všecky věci nejvíce po bohu působí a přivodí do cizích, okolních neb dalekých zemí putování, kteréž vlastně takto D. Neugebaurus tract. de peregr. vypisuje : „Putování jest žádostivé odebrání se na místa přespolní, pro spatření jich, poznání i dosažení něčeho dobrého, kteréžby se buď vlasti, buď přátelům aneb nám samým obzvláštně hoditi mohlo.“ Aristoteles lib. 1. Rhet. cap. 7. píše : „Že pro nabytí umění, práv a ustanovení lidských vyměření nejvíce světa putování napomáhá; v tom množství národův obyčejové a správy poznati se mohou, obzvláštně pak v radách zemských historie a staré paměti známost velice potřebná jest.“ Plato in lib. de legibus vypravuje mnoho o náboženství, správách světských, cvičení mládeže, kupectví a obchodích, kteréžto věci za cíl vezdejšího blahoslavenství pokládá, a všech těch největší původy jmenuje putování a očité svědky. Sumou putování největší úžitkové v tom se nacházejí:

• Předně salus civitatis, to jest: obecné neb obce dobré, proto že když obyvatelé putují, docházejí rad, obyčejův a síly cizích aneb okolních národův poznání, podlé čehož opatřiti se mohou.
• Sanctitas morum, dobří řádové; nebo poznajíc obyčeje a mravy cizí, opatrnější bývají.
• Cultus artium, milost k umění, proto že se vtip ostří, a tím se umění zlepšují.
• Usus rerum et experientia, zkušení, kteréž jak v čas války, tak v času pokoje potřebné jest.
• Mercatura et commercia, kupectví aneb obchody, proto že tím se dodávají s obojí strany potřeby.
• Opressorum hospitium, bídných neb ssoužených útočiště, když jsouc bývalí, vědí se jinam kde uteci.
• Confoederatarum civitatum vinculum, smlouvání spolčených měst, aneb : zemí svazek; tím, když jedni k druhým často se ohlašují a navštěvují, víra a láska se tvrdí; odtud dědičné smlouvy pošly.
• Speculum mortalium, zrcadlo smrtelnosti, abychom vždycky před očima měli putovaní naše v tomto údolí pláče, a do jiného života věčného se strojili.

Podlé čehož byli nesčíslní všech věkův muži, vyššího i nižšího stavu, učení i neučení, kteříž aby tak napověděným spůsobem vlasti, obci i potomkům prospěli, neohlédajíc se na mnohá nebezpečenství, náklady, času i věku strávení, opouštějíce vlast, přátely, příbuzné, rozkoše, zvůle atd., kterýchž i sám císař Fridrich, toho jména první, svaté a slavné paměti (když těm, ježto pro učení do cizích zemí putují, mnohých privilegií uděloval, constitut. Ne filius pro patre, lib. 4. Cod. tit. 13.), vypisujíc lituje těmi slovy : „Kdožby se nad těmi, ježto putují pro učení, neslitoval? kteřížto z náklonnosti k umění jako vypovědění bývají, z bohatých učinění chudí, sebe samých nešetříc život svůj v mnohá nebezpečenství vydávají, a často od nejchatrnějších lidí, což těžko snésti jest, křivdy na těle svém bez příčiny snášeti musejí;“ nicméně na to jsou se i proto oddávali a podnes oddávají, aby projedouc a projdouc množství zemí, a někteří veškeren okršlek světa, věci hodné, paměti úžitečné poznamenali, a je potomkům (čehož se i nám od předkův našich z daru božího dostalo) zanechali.

Homerus, Orpheus, Musaeus, Melampodes proto jsou vznešení, a od některého tisíce let jejich dobrá památka zůstává, že jsou do cizích zemí z své vlasti, obzvláštně do Egypta táhli, aby se tam od tehdejších kněží egyptských tomu, čehož žádali, naučili, jakož o tom mnohé jejich od nich sepsané věci až dosavad vysvědčuji.

Ptolomaeus, Herodotus, Strabo, Diodorus Siculus ty všecky země, kteréž v svých až podnes trvajících kronikách vypsali, sami očitě spatřili a protáhli.

Anacharsis, Tatar rozený, pro Solona mudrce z Tatarské země do Řecké přišel, a jeho drahný čas slyše do vlasti se navrátil (Herodotus lib. 4.).

Lycurgus, rodu královského slavný vládce a správy spisovatel, množství zemí projel, nežli jest v městě Sparta jaké řády ustanovil (Aristoteles lib. 2. polit. cap. 7.).

Solon, Plato, Democritus do Asie a Egyptu putovali, aby jak města, tak ty věci, o nichž slyšeli, zkusili a spatřili.

Hippocrates, vznešený podnes lékař, sem i tam po světě jezdil, a zvláště do ostrova Coo, aby se v něm pamětí Aesculapia, předního lékaře, tehdáž již mrtvého, doptal, a čehož se tak tam uptal, to pěkně sepsav, až do dneška našim lékařům k velikému prospěchu zanechal (Plinius lib. 29.).

Dioscorides pro holičství ležení a vojska následoval, a čemu se tak přinaučil, to potomkům k dobrému pozůstavil.

Aristoteles půl třetího sta obcí obyčeje a práva shromáždil, a do jedné knihy poznamenané vydal, kteráž však našich časův a nás nedošla. Římané, jichžto nařízení, řádův a práv křesťanští národové až podnes z většího dílu užívají, ostatní pak jako z nějakého pramene od nich svůj původ berou, ti, řku, aby k té své tak přišlé dokonalosti obec svou přivedli, s počátku vlády své sem i tam po světě mnohé rozšafné lidi rozposílali, kteřížby se na dobré správy a řády vyptali, a je, po navrácení se domův, v spisu podali : jakož pak do samého města Athen padesáte mužův pojednou vypravili, kteříž leges duodecim tabularum řečené, a první základ všech nynějších práv psaných s sebou do Říma přinesli; a to tak pilně zachovávali, že když koho v poselství a za legáta vysílali, každý takový povinen byl, po navrácení se zprávu psanou, netoliko věcí přihodilých, ale i správy a řády těch, u kterýchž byl, činiti a do rady podati; tu oni každou do chrámu modly Saturna na památku a ku potřebě skládali (Livius). Ten spůsob strany zpráv až podnes u mnohých se zachovává, obzvláštně v obci Benátské, kteráž i tou příčinou velice prospívá a slavná jest, jakž se to na díle v mé historii doleji pozná.

Ptolomaeus Philadelphus, Egyptský král, zvěděv o dobré správě i zákonu božím v národu Židovském, k Eleazarovi biskupu Židovskému tehdejšímu psaní učinil a žádal, aby mu některé muže v písmích svatých i v jazycích zběhlé odeslal, kteřížby mu Zákon boží z jazyku židovského do řeckého přeložili; což tak na žádost krále biskup učinil, a k němu dva a sedmdesáte vykladačů odeslal, kteřížto v městě Alexandrii Starý Zákon, nikdá prvé v jiné krom v hebrejské řeči nebývalý, ve dvou a sedmdesáti dnech v jazyk řecký přeložili, jejž potom král na sedmdesáti dvou knihách zlatými literami vypsati dal, a ty muže s velikými dary do některéhokrát stotisíc zlatých do Judstva propustil (Josephus v 12. knize 2. kap. Starožitností).

Mithridates, král v Pontu, dvamecítmerou řečí lidí aneb národův sobě poddaných mluviti uměl, tak že všecky sám vyslýchal, všem sám odpovídal; kterýžto kdyby nebyl pán mnoho prošlý, nikoliby jich tak mnoho byl neuměl (Mercurius Trimegistus).

V Starém Zákoně nejedny příklady putování máme. Onino dva od Josue do Země zaslíbené poslaní, zdaliž jsou s svou dobrou zprávou při lidu Israelském mnoho dobrého příčinou nebyli (Josue v 2. kap.) ? Královna z Sáby žádostiva jsouc krále Šalomouna slyšeti, dalekou cestu z nejzadnější Arabie do Jerusaléma, na dvě stě čtyřidceti jednu míli, před sebe vzala i zase, domův s radostí se navrátila (3. Král. 10. kap.). Tři mudrci pro poznání Krista Pána od východu slunce jeli do Betléma. O putování Krista pána a svatých jeho mnohoby bylo vypravovati, ale jest věc prvé každému křesťanskému člověku známá..

Za našeho posledního věku léta 1492 Christophorus Columbus, aby napravil mapy a desky zeměpisné, pro lepší světa povědomost nalezl nové krajiny, nám neznámé, a jakž říkáme, Nový svět aneb Americam (Petrus Cieza tom. 2. rer. Indie). Po něm Albericus Vesputius, Ferdinandus Cortesius, Benzo a jiní též země západní pilně projeli, a mnohé přinalezli, a povědomě všem v svých spisích zůstavili. Leo Afer, Paulus Venetus, Nicolaus et Mathias Paulini, Johannes Montevilla země Tatara Chana, Perské, Indie východní a téměř všecku Asii a Afriku pilně spatřivše, vypsali, a mnoho dobrého tím spůsobili.

Abych pak i některých spolukrajanův svých a Čechův mlčením nepominul: zdaliž nemáme dosti vzácných příkladův, nerci-li za předešlých věkův, jako na Menhartovi, biskupu Pražském, léta 1130, Vladislavovi a Jindřichovi, knížatech Českých, kteříž se do Asie i do Afriky vydali, zvláště pak do Jerusaléma putovali; ale i za našich časův mezi mnohými pány obzvláštně urozeného pána, pana Zdeňka Adalberta Popela z Lobkovic, na Chlumci, Jistebnici a Roudnici atd., kterýž projev a shledv Italii, Hišpanii a jiné mnohé země, po navrácení se z nich domův od J. M. C. nejprvé do říšské rady vsazen byl, potom pak v brzkém času k vzácnému úřadu nejvyššího kancléřství království tohoto povýšen a povolán jest; v kterémžto povolání svém, co onino svrchu psaní v spisích svých na jevo a vůbec k dobrému vydávali, tento pán po ta léta skutečně a chvalitebně nad obyčej a pamět tohoto království (aniž se který příklad nachází, aby v tak mladém věku kdy prvé od koho ten slavný a veliký úřad spravován býti měl) s velikým J. M. C. zalíbením řídí, spravuje a v něm trvá.

Druhý příklad máme na urozeném pánu, panu Vilémovi Slavatovi z Chlumu a z Košmberka, na Hradci, Telči a Stráži, kterýž pro umění literní v vlaských universitatibus na díle se držel, potom celou Italii, Hišpanii, Gallicii k Svatému Jakubu, zemi Franckou, Anglickou, Nizozemí, Dány a Říši projel, a vedlé svobodných umění a jiných šlechtických cvičností předním řečem, vlaské, španělské, francouzské, německé, latinské se naučil. Pročež brzo po jeho se do vlasti své navrácení od J. M. C. za komorníka, potom za soudce zemského, dále za maršálka dvoru krále J. M. přijat, až i zemským úředníkem, totiž purkrabím Karlštýnským, a naposledy místodržícím úřadu nejvyššího komornictví dvoru J. M. C. jest učiněn, a tomuto království i J. M. C. k obzvláštnímu milostivému zalíbení platně a chvalitebně až posavad nad spůsob věku jeho mladého prospívati nepřestává. A tak, co onen slavný mudřec, od některých divinus nazvaný (Plato lib. 12. de legibus), blahoslavenstvím při své obci, kterouž vzdělával a napravoval, býti soudil: když mladí lidé toliko v věcech vojenských, dospělejší pak, od let padesáti počínajíc, v věcech správy a řízení světského se obírají a dostatečně cvičí, tím spíše souditi máme, že jsou tito jmenovaní páni v svých putováních, nabyvše obojího spolu Platona blahoslavenství, daleko jeho naučení převýšili, a obojí cvičení nad pomyšlení jeho skutečně prokazují, vše podlé onoho muže svatého povědění (Ecclesiasticus v 34. kap.) : „Člověk“ prý, „bývalý vyrozumívá mnohým věcem, a kdo mnoho zkusil, vypravuje umění. Kdož není zkušen, málo ví; kdo pak mnoho prošel, důmyslnější bývá atd.“ A v pravdě máme z čeho pánu bohu děkovati, že po ta. léta, jiným okolním národům zároveň, množství veliké, ze všech tří stavův království tohoto, milovníky putování a velmi zkušené osoby vzbudil a vzbuzuje, jichž pro krátkost na ten čas pominouti musím.

Kterýchžto mužův a pánův slavných příkladem maje i já úmysl a žádost věcí čítaných a slýchaných poněkud poznati a zkusiti, obral jsem sobě některá přední místa a země, v nichž předešle nejsvětější, nejmoudřejší a nejslavnější za Starého i Nového Zákona byli, kdež nejstarožitnější národové bydleli, z nichž nám všech dobrých řádův a ctnostného obcování pravidlo pošlo, a což nejhlavnější jest, v nichž pán bůh všemohoucí největší skutky a zázraky tehdejších časův konal, v nichž Kristus pán, syn boží a spasitel náš jediný, osobně pro naše spasení putoval a pracoval, a sumou země, kteréž rájem zemským někdy byly, ty jsem z obzvláštní horlivosti, s velikým života nebezpečenstvím před sebe vzal, a do nich se s boží pomocí vypravil: ač jsem se měl nač ohlédati a strašiti, když těch časův mezi J. M. C. pánem, pánem nás všech nejmilostivějším, a Tureckým tyranem válka v Uhřích se začala, abych se do jistého nebezpečenství nevydával, kteréžby mně potkalo, kdybych byl za J. M. C. poddaného a z těchto zemí poznán. A však chtěje sobě i jiným mou příčinou prospěti, vždy jsem se tam (díka milému pánu bohu) dopravil, mezí tím sebe i vlast svou zapírati, ku panství pánův Benátčanův se přiznávati, a časem i za Poláka (nebo Turci s těmi národy mír a pokoj na ten čas mají) se vydávati musil. V čemž jak jest mi všemohoucí pán bůh nápomocen býti ráčil, jak spokojené mysli a jaké rozkoše ducha jsem nabyl i požil, toť, pobožný čtenáři, v tomto přítomném spisu pro rozhorlení a roznícení takovéž žádosti v tobě a poznáni mého dobrého i zlého, tím volněji a snažněji na světlo vydávám a propůjčuji. Obzvláštně pak mezi jinými úžitky tento každý, kdož ho se mnou zakusil, musí za veliký vyznati: že spatřujíce ta někdy nejslavnější a ku podivu krásná města a země skrze ten zevnitřní smysl zraku, tím víceji srdce naše osvěcujeme a probuzujeme, poznávajíc tehdejší velikou milost boží a nevypravitelná požehnání na ty národy vylitá a jim prokázaná, tak že což o nich čítáme, to tam očitě a tělesnými i vnitřními duchovními smysly poznati můžeme, podlé povědění:

Segnius irritant animos demissa per aures,
Quam quae sunt oculis commissa fidelibus.
Visus certificat plus, quam quod Cicero narrat.

To jest krátce, jak Němci říkají : Sehen geht für sagen. „Spatřiti více jest než praviti.“ Probuzujeme se, řku, k horlivějšímu pánu bohu dík činění, plesajíce radosti nesmírnou, že jest všemohoucí pán bůh ty všecky spasitelné dary na nás nehodné z onoho lidu vyvoleného a tak velmi milého milostivě přenesti, a jich nás účastny skrze Ježíše Krista pána našeho učiniti ráčil; zase naproti tomu když patříme na přísnou, však spravedlivou boží pomstil, došlou na ty národy, jak země nanejvýš spustlá, neúrodná jest, města z kořen vyvrácená leží, lid zlořečený, a pod mocí toho ukrutného a krve křesťanské žíznícího nepřítele Turka zůstává, ovšem se ku pravému pokání probuditi a milosti boží sobě draze vážiti máme, pamatujíce na pohrůžku syna božího, pána našeho Ježíše Krista, propověděnou : když se to stalo na zeleném, žeť se totéž ovšem na suchém státi může. Přes to pak všecko, aby někdo neřekl aneb nemyslil, poněvadž z většího dílu témuž mému vypsání míst a věcí v těch zemích množství jiných přede mnou spisovatelův a poutníkův podobná, a snad i podstatnější poznamenání, též také cíI a příčiny od nich položené se nacházejí, že jsem mohl jak sobě tak jim tímto mým spisem zaneprázdnění uspořiti. Což ačkoli jsem znal poněkud tak býti, a mne to též dosti dlouho a několik let od úmyslu mého pozdržovalo : však když jsou nejedni páni a přátelé moji velice na mne nastupovati a žádati nepřestávali, jim jsem naposledy odepříti nemohl, ale nad to ještě i v jazyku českém jim k vůli (protože počtem i podstatou převyšovali, míníc jej v německé řeči též některým slavným pánům k vůli sepsati) jej přítomně vydávám, Vedlé toho tím spíše k tomu jsem přistoupil, vida an se s mnohými spisovateli v předních věcech srovnám, a jimi své utvrzení, k lepšímu mně věření, že jsem tam. byl a věci pravdivé píši, vezmu. K tomu staré jest přísloví : že není tak zlá a ničemná knížka, aby v ní něco dobrého nebylo. Ješto kdo posoudí s počátku ode mne položené příčiny, totiž že časem netoliko stavení a krajiny, ale ovšem lidé, obyčejové a řádové, příčinou nestálosti věku a přirození našeho, a tím více při posledku svém, proměnu berou a čím dále více scházejí, pozná to snadně, že tím spůsobem ve všech věcech novotnější den ode dne zprávy a povědomosti potřebí jest, obzvláštně v věcech řízení se dotýkajících, kdež vždycky buď v lepší dobré, neb v horší zlé proměna bývá; a tak jest fatum jeho a úsudek boží, že jest-liže ne ve všem, aspoň na díle v něčem vždy obzvláštnosti nějaké požívati musí, jakž to pohříchu až příliš netoliko u nás, ale všudy po všem okršlku světa skutečně se nachází a shledává. Z těch tedy příčin naději se, což jsou dva moji krajané přede mnou, jeden jménem Martin Kabátník z Litomyšle, druhý Oldřich Prefát z Vlkanova, rodič Pražský, léta páně 1546, a jiní mnozí slavní spisovatelé a cizozemci o též cestě do Země svaté sepsali a na světlo vůbec vydali, že to mému spisu málo ujme a škoditi bude. Nebo ať toliko ku příkladu o dvou těch ze jmena položených povím : První, Kabátník, ač v těch zemích všech byl, v kterých i já, však jest je velmi jalově a nepodstatně vypsal, nic jiného nežli své příběhy oznamujíc, což vedlé mého úmyslu, kterýž k tomu směřuje, aby v něm definicí nahoře položené, strany putování ve všech artikulích za dosti se stalo, postačiti nemůže. K tomu, jakož od té chvíle veliká proměna v těch místech se stala, když jest země Svatá, Egyptská a jiné okolní, kteréž za času putování jeho pod správou žoldánův Egyptských byly, za mého času až posavad pod mocí Tureckého císaře jsou a zůstávají : což vše jiné správy, jiného řízení vypsání atd. potřebuje, i také v mém spisu dle možné krátkosti se najde. Druhý toliko v Zemi svaté byl a půl cesty a pouti mé vykonal, tak že o polovici méně vypsal, jakž se to srovnajíc jeden spis proti druhému snadno poznati bude moci. A tak nápodobně i o komkoli jiném, kdyby se vyšetřovati měl, shledá se rozdíl veliký, přečtení i paměti hodný. Naposledy uznal jsem toho potřebný úžitek nemalý býti, kdyžto majíc úhlavního a ukrutného toho vraha nepřítele Turka přede dveřmi vlasti naší milé, a tuto čísti budeme o jeho násilném panování nad těmi krajinami, kteréž někdy mlékem a strdí oplývaly, již pak nanejvýš spustlé a v podrobě veliké postavené jsou, (abychom) tou příčinou i křesťanských lidí v těch zemích se podnes zdržujících bíd a strastí skrze lítost a žalost křesťanskou jako čitelní byli, jim božského požehnání a ochrany žádali, i samých sebe a vlasti naší litovali, tak abychom k svatému pokání jedni druhých ponoukajíce, tím žádostivěji a zmužileji s pomocí boží takové síle nepřátelské odpírali, a ji od nás daleko zapuditi mohli. Nebo jak jmeno jeho Turca vlastně v jazyku latinském vastatorem, na česko „zhoubce“ znamenává, tak ovšem skutek to dostatečně až příliš potvrzuje, žeť on s námi pro samé jmeno a panství, jako někdejší mocnářové Cyrus, Alexander Magnus, Pyrrhus a jiní těm podobní, neválčí, ale o to se snažuje, kterakby jmeno a náboženství křesťanské, stavy a řády dobré dokonce vykořenil, a vlast milou naši, jako jiné sobě podmaněné země, na nejvyšší zkázu a záhubu přivedl. O čemž nikdá dosti ani příliš jak v čas války, tak při pokoji sobě připomínati a předkládati nemůžeme, a bez úžitku nebývá.

Všemohoucí pán bůh račiž to z své pouhé milosti dáti, aby touto mou prací mnohá srdce vzbuzena aneb ponuknuta byla v kterýchkoli z těch ode mne přivedených příčinách, tak aby se, jakž na pobožné křesťany náleží, chovati i opravdověji ve všem dobrém setrvati mohli. Amen.