Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl první/Kapitola 24.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

O sjití s hory Olivetské do Betanie a k jiným místům až do Jerusaléma.

Sjití s hory Olivetské. Betfaje. Betania. Hrob Lazarův, dům jeho. Dům Šimonův. Hřbitov Židů.


Od toho místa vzali jsme před sebe cestu k Betanii, a jdouce s druhé strany vrchu, viděli jsme z daleka proti východu díl Mrtvého moře; potom sšedše dolů, nechali jsme hory Olivetské na pravé straně, obracejíce se k Betfaji. Však na cestě při stráni vrchu potkaly se s námi dvě turecké ženy aneb sedlky, nesoucí veliký košík čerstvých fíkův na trh do města. Tu my ustavše od chůze i od horka, s velikou chutí všecky ty fíky jsme od nich za dva majdyny, to jest jakoby u nás za šestnáct bílých peněz, koupili, a zasadili jsme se tu na zemi okolo jakéhos širokého kamene, na kterémž nám je vysypaly; dalo se nás deset osob do nich, a velmi dobré byly. Nicméně čtvrtého dílu jsme jich snísti nemohli, tak že vstavše odtud, na tom kamenu jsme jich nechali a odešli, jdouce přímo k místu Betfaji.

Bylo pak Betfaje ves při hoře Olivetské, nedaleko od cesty, kteráž z Betanie do Jerusaléma vedla, obydlí a v držení kněží Jerusalémských.

To slovo Betfaje znamená, jakž někteří vykládají, „dům fíkův“, a to od množství úrodných fíkův, kteříž tam v hojnosti rostli a podnes vůkol rostou; jiní vykládají „dům úst“ aneb „dům smírce, orodovníka aneb prostředníka“, jakoby mesiáše Krista pána (kterýž v té vsi oslici a oslátko sobě přivesti poručil, na ně vsedl, jel do Jerusaléma, aby je z manství ďáblova vysvobodil) duchovním smyslem znamenalo. Mat. 21. Marc. 11. Luc. 19. Joh. 12. Nyní tu není viděti než rumy a hromady kamení.

Betfaje od místa vstoupení Krista pána na hoře Olivetské jest okolo půl míle vlaské, aneb půl čtvrti míle naší české.

Odtud šli jsme předce dolův po té stráni hory Olivetské k východní straně, a nedaleko pošedše, ukazovali nám místo, kde Kristus pán učedlníkům svým řekl: „Ej vstupujeme do Jerusaléma.“ Mat. 20. Marci 10. Luc. 15.

Potom byvše proti Betanii, uchylovali jsme se na levou ruku, a v tom nás potkali dva Arabové opatření luky a šípy, ti na krátce chtěli od nás peníze míti; vicarius pak, ješto dobře arabsky uměl, počal jim odporovati a odmlouvati, až je vždy spokojil, ukázav jim na ony nedojedené fíky, kteréž jsme na cestě nechali, ty aby sobě za to vzali. Nevím pak, zastihli-li jsou je či nic, šliť jsou tam, a my dobrý jsme před nimi pokoj měli.

Odtud minuvše Betanii, cestou, která jde k Jerichu, přišli jsme k jednomu velikému kamenu vyrostlému z země; o tom nám pravili, že na něm pán Kristus seděti ráčil, když k němu sv. Marta a sv. Maří Magdaléna, obě sestry Lazarovy, přišly a řekly : „Pane, kdyby ty tu byl, bratr náš bylby neumřel.“ Joh. 11.

Odtud třidceti krokův dále přišli jsme na místo, kde byl dům svaté Maří. Magdalény, v kterém bydlela; znáti že tu byla nějaká kaplička, ale nyní zbořená, toliko kus zdi stojí a ostatek rum a kamení.

Potom šli jsme dále k straně půlnoční okolo 100 kročejův, až k místu, kde bydlela svatá Marta, sestra Lazarova a Maří Magdalény, u níž často Kristus pán býval (Math. 21., Mar. 11.), obzvláštně tehdáž, kdyžto Marta pečovala o Krista pána, a chtěla, aby jí Maria (poslouchající u noh Kristových řečí a kázaní jeho) pomáhala, kdežto řekl Kristus : „Marta, Marta, pečlivá jsi. Maria dobrou stránku vyvolila, kterážto nebude odňata od ní.“ Luc. 10. Tu nyní stojí kus jakési zdi, ostatek rumu a kamení, a leží od Betfaje okolo půldruhé míle vlaské. Dále odtud obrátivše se zas k Jerusalému na západ, a jdouc okolo půl míle vlaské, tu jsme teprva vlastně do Betanie přišli. Slove Betania „dům utrpení, pokory a poslušenství páně“, v podobenství umučení a pokory Krista pána. Někteří vykládají „dům vyslyšení a odpovědi hospodina“. Bylo městečko, v němž mimo výš psané osoby bydlel Lazar, bratr Marie a Marty, kteréhož Kristus pán čtvrtý den v hrobě pochovaného z mrtvých vzkřísiti ráčil. Joh. 11. Nyní jest tu jakás chatrná víska, v níž Arabové bydlí v chaloupkách malých, a žádného jiného mezi sebou netrpí. Pročež jak jsme tam došli, přišli jsme k jakýmsi zdem starým a tu očekávali, ažby ti přišli, kteréž jsme k Arabům poslali o připuštění nás do jeskyňky hrobu Lazarova, kterouž Arabové zavírají a v své moci i u veliké vážnosti mají. Neb vědí, jaký se v něm zázrak při Lazarovi stal, a jemu věří.

Po dobré chvíli přišli někteří Arabové, a nám ze mzdy otevřeli. Tu my dřív, než jsme tam vešli, několik voskových svíček jsme rozsvítili, kteréž jsme z Jerusaléma k tomu přinesli, a po patnácti stupních dolů do kapličky, skrze jakous úzkou při samé zemi díru, čtvermo po rukou a nohách, jeden za druhým jsme lézti musili. V té teprva jest na půlnoční straně sklípek aneb jeskyňka v zemi dosti hluboko, jednoho sáhu zdýlí a zšíří tolik, zvýší něco více nežli tří loktů; v tom Lazar mrtvý ležel.

Stojí v té kapličce přední oltář, na tom místě, kde (prý) Kristus pán stál, když na Lazara: „Lazaře, pojď ven!“ volal. V té také kaple praví, že sv. Maří Magdaléna sedm let pořád pokání činila a se zdržovala. Jest pak v obou tma, a žádného tam okna není, než musí se světlem svítiti.

Tu jsou také ještě jiné dvě kaply, jednu Turci a druhou Arabové za své meschity mají, a do nich jsme jakýms oknem nahlédli, ale nic obzvláštního tam neviděli. O sv. Lazaru mnoho Francouzové píši, jak jest byl v Marsilii v krajině la Provence řečené biskupem, a tu že po druhé umřel, mnoho divův a skutkův dobrých učiniv; tělo aneb kosti těla jeho každého roku ukazují i na procesí v truhle stříbrné a pozlacené po městě nosí.

Před lety 500 byl tu v Betanii od královny z Melysendy vystavený klášter jeptišek a řádu sv. Lazara, kteréž černou sukni, přes ní plášť černý a na něm napřed zelený kříž za habit nosily. Vilhel. Tyrius bel. sac. lib. 15. cap. 26, et 18. cap. 27. Vitriac. cap. 58. Nyní jest všecko pobořeno.

Odtud na šedesáte krokův přišli jsme, kde Lazar příbytek a dům svůj měl. Tu ještě podnes viděti jest dosti zdí a zbořenin, sklepy klenuté, kus věže vysoké z tesaného kamene stavené, příkopy vůkol a jiná znamení; a po nich se souditi může, že tu spíše hrádek a tvrzka, nežli prostý dům býti musil. Jakož pak chtějí tomu někteří, že jest Lazar bohatým a předním člověkem byl a tak čistě vystavené obydlí měl. Leželo v rohu městečka s té strany Jerusaléma, od města na dvě míle vlaské.

Navracejíce se k Jerusalému, šli jsme na 100 kročejův vrškem nahoru a přišli na místo, kde stál jakýsi dům čtverhraný, dosti veliký, bez krovu, vnitř klenutý. Ten dům ukazujíc nám vicarius, pravil, žeby měl býti to dům onoho Šimona malomocného, u něhož když jednoho času Kristus pán večeřel, přistoupila žena, totiž Maria Magdalénská, sestra Lazarova, ku pánu, a zlámavši nádobu alabastrovou, vylila drahou mast nardovou na hlavu jeho, že od ní všecken dům vůní naplněn byl. Math. 26. Marci 14.

Odtud šli jsme na půl míle vlaské předce vrchem nahoru, nechavše hory Olivetské po pravé straně; a tu jsme mezi vinice, olivové a fíkové zahrady přijdouc, viděli hromadu kamení vedlé cesty ležeti, o níž nám vicarius zprávu dával, že na tom místě stál onen neplodný strom fíkový, kterýž když Kristus pán jda z Betanie do Jerusaléma ohledoval, a z něho fíky míti se nadál, ale žádného ovoce na něm nenalezl, zlořečením jeho usechl. Mat. 21. Marci 11. Ten zajisté, jakž nám to též vicarius vypravoval, znamenal lid Israelský tehdejší, ješto se stkvěl zevnitřní tvárností, ale neměl ovoce víry; jakž o tom Kristus pán zmínku činí u sv. Lukáše v 13. kap. a Izaiáš 1. Jerem. 8. Ezechiel 17. Ozeáš 2. 9. Joel 1.

Potom začali jsme s vrchu dolů do údolí Josafat okolo míle vlaské kráčeti, až na jakési čtverhrané místečko, kamennou hradbou osazené, o němž nám vicarius oznamoval, že u prostřed něho za času Krista pána stát onen strom, na němž se Jidáš oběsil, o čemž sv. Matouš 27. kap. píše. Broc. iti. 6. Salig. tom. 8. c. 5. píší, že za času jejich ukazovali strom, latině sycomorus řečený (za to mám, že, jakž se nyní tam jmenuje, „fík Faraonový“, o němž doleji psáti budu), na kterém se Jidáš oběsil; ale ten byl s té strany Betléma mezi východem a polední.

Málo pod tím nešťastným místem Židé; kteříž v Jerusalémě bydlejí, podnes hřbitov svůj mají, a jsou ne bez příčiny sousedé zlým osudem svého krajana a zrádce Krista pána.

Od toho místa šli jsme na 200 krokův, až do údolí Josafat k potoku Cedron, a odtud k městu, však jinou cestou nežli prvé, totiž vysokým a příkrým vrchem vedlé zdí Jerusalémských, majíc město po pravé ruce, až k jakés brance se dveřmi železnými, skrze něž vešedše do města, šli jsme přímo až do kláštera sv. Salvátora, a tu jsme ostatek dne odpočívali.