Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii/Díl druhý/Kapitola 7.

Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl druhý Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Kapitola 6.	Kapitola 7.	Kapitola 8.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola 7.
Autor:	Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Zdroj:	HARANT, Kryštof. Cesta z království českého do Benátek…. V Praze: 1855 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

O příjezdu do města Cairu a co jsme v něm činili.

Příjezd do Kairu. Konsul francouzský. O Židech v zemích tureckých. Jací jsou domové v Kairu. Naše hospoda. Trpělivost křesťanská. Projížďky turecké po vodě. Nebezpečná projížďka na zámek Kairský.

---

Když jsme se před dům consula dostali, šli jsme do něho a potkali jsme se s samým consulem, kterýž zvěděv, že tu jsou poutníci, nám vstříc vyšel a tu nás přívětivě řečí vlaskou vítal a do svého pokoje nahoru vedl. Až něco málo spolu porozprávěvše, jak jsme z Jerusaléma a potom z Damiáty od viceconsula, od něhož jsme jemu ledacos oznámiti měli, vypraveni byli, byl jemu čas obědu od služebníka oznámen, k kterémužto nás přátelsky zval a míti chtěl, i my toho také potřebovali.

Byl pak velice zdvořilý, učený a několik řečí povědomý pán, vedl sobě pansky, mnoho služebníkův měl a ve všech věcech skvostně a pořádné sobě počínal a jako jiný turecký pán v hedbávných šatech chodil.

Při jídle pěkná rozmlouvání a mysli obveselení s námi měl. Od krmí pak nákladných a mnohých, s dobrým vínem cyprským, tak silným, že ač jsme ho čtvrtý díl ke třem dílům vody přilívali, přece co nejsilnější uherské víno bylo, velmi dobře nás choval.

Po obědě důvěříce se témuž consulovi, oznámili jsme, odkud jsme. Čemuž se on velmi podivil, že v tak nebezpečné časy, pro válku J. M. C. pána našeho s Turky, mezi úhlavní nepřátely naše jsme se pustiti směli; pročež radil nám, jak bychom se v tom městě chovati měli, abychom vyzvědíni nebyli a do věčného vězení se nedostali, zvláště pak Židův se vystříhali a s nimi mnoho nemluvili, žeby nás po řeči nejspíše poznati mohli. Nebo ten národ, jest-li u nás chytrý a obmyslný, jest mezi Turky mnohem více, a to tím, že jsou Turky od přirození dosti sprostné, avšak lakomé, svým šejdům vycvičili, tak že všeho lotrovství a oklamání jako Židé beze všeho svědomí hledí. Nemají tam jako i u nás žádného dědictví ani pozemků, ale šejdy a obchody se živí, a tak tam bohatí jsou, že nejpřednější cla a jiné důchody, buďto sami, aneb spolu s Turky, sobě k ruce najaté drží, za kteréž tureckému císaři, vedlé velikosti a malosti, v jisté termíny jistou sumu hotových peněz beze vší starosti Turkův dávají. A ačkoli jim uloženo jest, jak mnoho od čeho vybírati mají, však dobře umějí lidi přetahovati, že z toho veliký zisk a úžitek berou a dobře se mají. Obyčejně několik řečí umějí, by se v těch zemích nezrodili; jako ku př. když léta 1492 Ferdinandus a Isabella a po nich Emanuel a Carolus V. králové hišpanští do 144.000, a císařové Římští léta 1340 z svých zemí mnoho tisíc Židův vypověděli, kteříž táhli do Turek, a tam řečem navyklým své děti učili, že posavad mnozí dobře španělsky, vlasky a slovansky mluviti umějí. (Cronica d’ Hispagna M. Anton. Beuter cap. 1.) Od kteréhožto času Turci řemesel mnohých a nástrojův válečných od děl, ručnic atd. strojení, k nenabyté škodě všeho křesťanstva dostali, tak že sám turecký císař tehdejší tato slova propověděl: že se diví veliké zpozdilosti králův křesťanských; jest-li že jsou nechtěli takového množství lidu židovského pobiti, že jich aspoň za chlapy k službám a pracem potřebným nezachovali, ale je raději k svému horšímu vyhnati, nežli k dobrému zdržeti chtěli.

Kupecké obchody od drahého kamení, zlata, stříbra a drahých tkanin nejvíce vedou, a převyšují v tom Turky a téměř i všecky východní kupce, jakož pak v Cairu nejbohatší krámy a sklepy mají.

Obírají se také s lékařstvím a hojením lidí, a jsou tam nejlepší lékaři a materialistové Židé; také není žádný křesťanský apatykář aneb materialista, kterýž by tolik species a všelijakých bylin v jednom krámě aneb v své moci jako oni měl, a to proto, že mají mnohé staré arabské psané i tištěné lékařské knihy a herbáře, kterýchž my v našich zemích nemáme; mají přes to jiných nám známých spisovatelův knihy, jako Galeni, Hippocratis, Almansoris, Serapionis, Arislotelis, Platonis a jiných v řeči turecké a arabské, z nichž mohou umění dobrého nabývati; a nacházejí se někteří mezi nimi, zvláště v Egyptě, kteříž dosti učení jsou a vedlé pravidel lékařských v hojení se zachovávají a o tom disputovati dostatečně mohou.

Spravili sobě také dotčení Židé v Konstantinopoli tiskárnu aneb impressí, jíž sami Turci nemají; v té tisknou ve všelijakých jazycích knihy, jako vlasky, španělsky, řecky, latině a židovsky, a mohou je i v jiných řečech vydávati, krom v turecké a arabské, pro zápověd tureckou, jakoby ty dvě řeči svaté byly a oni jich hodni nebyli, aneb žeby je poškvrnili.

V tiskárně užívají křesťanův učených a od Turkův z zajetí vykoupených, s těmi jako s otroky nakládají a je i v svátek k robotě a dílu ženou.

Kupují také svobodně, jako jiní Turci, křesťanské děvčata, panny i ženy, a těch k dílům i k kuběnářství proti zákonu svému užívají a zase vedlé libosti prodávají; byť s některou několik dítek zplodili, když toliko svůj zisk vidí, přece takové odbudou.

Že pak u Turků v žádné vážnosti nejsou, kteříž s nimi ani jísti, ani z jich pokolení žen a kuběn sobě bráti nechtí, a pro rozdíl od jiných lidí místy žlutý tulbant, a jinde, jako v zemi Svaté a v Egyptě, červené vysoké klobouky na hlavě nositi musejí, všelijak pak křesťany zoškliviti, prozraditi a sebe zvelebiti hledí. Pročež umějí tisíc řemesel, jakby něco na křesťany vymysliti a je k vrchnosti donesti mohli, tak že každý křesťan, zvláště přespolní, jich se jako čerta vystříhá : ač jim Turci také ne tak lehce všemu (znajíc je prvé dobře) uvěří. A potud o těch zrádcích Židech nechť jest dosti povědíno.

Vyrozuměvše pak všelijakému dobrému zdání pana consula, také jsme ho žádali za dopomožení k hoře Sinai, abychom se tam co nejdříve vypraviti a odtud zase navrátiti mohli, dříve nežli bychom křesťanské lodí, toho roku z Alexandrie odjeti mající, zmeškali.

I vypravoval nám o nebezpečenství té cesty, a zvláště o tehdejší Arabův s mnichy kláštera hory Sinai nevoli a nesvornosti, že tíž mnichové od Arabův obležení jsou a do kláštera ani z něho zase žádný nesmí. Pročež nám radil, abychom té cesty zanechali, ani se na Caravanu nebezpečili, že bychom se pro lodí křesťanské obmeškali. Tovaryšstvo jakž to uslyšelo, hned se někteří ohlásili, že tam jeti nechtějí, kromě my dva, pan Černín a já, na rozmyšlenou jsme sobě vzali, až bychom se něco důkladněji na to vyptati mohli. A ačkoli jsme toho i od jiných doslýchali, jakby nám nebezpečné bylo v tak malém počtu mezi zástupy lotrův se pustiti, však nás vždy od předsevzetí našeho odvesti nemohli, abychom dostavše se tak daleko a jsouce hotovi, jakž říkají : ha il piede in staffa,ještě posledního toužení našeho vykonati neměli, podlé přísloví : la osadia mucho aprovecha en las cosas dudosas, totiž, že „v pochybných a nejistých příbězích opovážení činí zkušení“, a kdo se chřestu bojí, nechoď do lesa. Zvláště nemajíce se jaké ztráty peněz a statku obávati, a mohouce všech svých věcí v Cairu až do navrácení se zase nechati (nebo smrt nebéře, kdež nic není), protož na tom jsme my dva zůstali, že bychom sami jeti měli, přece se tam vypraviti chceme. A hned žádali jsme pana consula, aby nám dvěma tam dopomohl, že jsme se na to rozmyslili, abychom se přece na tu cestu. vydali. Kterýžto vida náš úmysl stálý býti, zakázal se nám, že druhého dne s námi k patriarchovi řeckému, kterýž v Cairu bydlí, sjíti a vedlé zprávy neb rady jeho nám dále dopomoci chce. Což jsme s velikou radostí a vděčností přijali, jemu z obědu i z laskavé té jeho k nám neznámým náklonnosti poděkovali, a na ten čas od něho odpuštění vzali a do příbytku nám od něho vykázaného odešli.

Ten dům byl v jeho moci, a pro poutníky aneb kupce z národův k jeho správě náležejících (o nichž jsem výše doložil) jemu od Turkův i s druhým vedlé toho, v kterém sám bydlel, za peníze postoupený. Byl veliký, všecken z kamene stavený a z předu i z zadu do ulic z něho se hleděti mohlo.

Jsou pak i jiní domové v Cairu na ten spůsob, jako tento náš byl, staveni, totiž že o dvou i třech podlahách na výš staveni jsou a střechy žádné nemají, než toliko hlinou aneb vápnem povrchu obvrženi, a kteříž jsou přednější, ti olovem přikryti bývají; vnitř jsou komory vysoké a prostranné, ale v celém domě přes čtyry aneb pět jich se nenachází.

U prostřed domu jde jako komín naskrze od spodku až nad nejvyšší podlahu, po vrchu otevřený, obyčejně pěti neb šesti loket široký, netoliko proto, aby jim tudy světlo do vnitřka vcházelo, ale také aby vítr s hůry do spodku pronikati a chládek činiti mohl. Jakož pak všelijaká chlazení vymýšlejí, buďto že pokoje své každého dne travou čerstvou potrušují aneb vodu čerstvou několikráte za den na zem lejí; ale mají také rádi u prostřed síně studnice neb čisterny, kteréž vodou napouštějí, aneb jí do nich nanesti dávají. Z těch se chládek po síni rozchází, při nichž oni rádi jedí i líhají. Oken málo mají, a ty jsou z barvených skel, tmavé a malé, neotvírají se, nežli jiné pod nimi nižší, kteréž toliko okenice dřevěné mají a nahoru co poklop se otvírají a podpírají. Lavic a stolů žádných tam neviděti, každý musí (portar il scagno seco) svou stolici přirozenou s sebou nositi.

Do takového tedy domu byli jsme uloženi, v němžto místo obyvatelův mnoho opic, bragonu, mořských koček a jiných potvor, kteréž tam consul sobě chovati dal, s jedním, který jich hlídal, jsme našli a z počátku tomu rádi byli, domnívajíce se, že sobě jich kratochvílením a hrami v čas nešporní nejhorčejší a k odpočívání tam obyčejný, chvíle ukrátíme; ale nahražovaly nám to zase v noci rvaním a hryzením se spolu, s potvornými křiky po všem domě se rozlíhajícími, že nás dosti mrzely a k hněvu popouzely.

Přidal nám consul jednoho služebníka svého, kterýž naším nákupčím i kuchařem byl, a ten nás dobře od rozličného masa, ryb a ovocí choval, a chléb bílý pšeničný (neb tam žito neroste) nám dával, kterýž obyčejně křesťanští pekaři pekou, a to za mírné peníze, jako ku příkladu šedesáte čtyry čerstvé limouny za jeden mejdyn koupil, fíkův, daktylův hromady: kromě hrušek, jablek, švestek a vína v hrozních, čehož tam nemají, leč co odjinud a obyčejně z Damašku po vodě přivážejí a velmi draze prodávají, žeby za jedno prosté jablko několik limounů a jablek granátových rádi dali. Vína ku pití tehdáž jsme dostati nemohli, pro zápověd tuhou od baši Cairského, kterýž že byl z rodu a krevnosti Mahumeta proroka jejich, přísný řád nad zákony jeho držel, a sotva je panu consulovi míti dovolil. Však naposledy majíce k hoře Sinai vyjeti, přece jsme se ho u jednoho Řeka doptali a na cestu dosti draho koupili, však mezi tím vodu z Nilu pili. Když bylo k večeru, dobře jsme dvéře zavřeli a závorou zastrčili, nevěříce té zběři nevěrné v tak velikém městě, v kterémž by se jich žádná vrchnost doptati nemohla.

Ráno 5. dne téhož měsíce přišli jsme do domu consula, a on s námi vyšel k patriarchovi řeckému, kteréhož jsme však doma nenašli, neb byl do Alexandrie přede dvěma dny odjel. Pročež žádali jsme jeho místodržícího, aby on jmenem principála svého nám připsání k arcibiskupu hory Sinai v klášteře panny Kateřiny pod horou Oreb dal, což on s ochotností učinil a řeckým jazykem napsal, žádaje jich, aby nás dobře chovali a co nejdříve zase zpátkem vypravili.

Vracujíce se s consulem domů, jelo proti nám na pěkně vypravených koních a v drahém šatstvu přistrojených Turků deset, kteřížto jakž nás dojížděli, hned proti nám v prudkém běhu hnali, nejináč než jakoby nás poraziti chtěli. Ale consul a my za ním časně jsme z cesty na stranu ke zdi domovní uskočili; kdež oni také v okamžení své koně před námi zastavili, a někteří semotam mimo nás je proháněli a objížděli, velmi šeredně na nás hledíce a ukrutné vzezření nám ukazujíce; až když uhlédali, že jim žádné příčiny nedáváme, od nás pryč odjeli. Když jsme se divili, že takové osobě, jako consul byl, to činiti směli, odpověděl consul, že mezi nimi byl jeden (kteréhož nám ukazoval, stáří okolo 17. neb 18. let, a dosti krásný), kteréhož baše Cairský zle užívá, a z té příčiny na něho laskav jsa, jemu ve všem povoluje a slavně jej chová; pročež že pro baši netoliko on, ale i jiní turečtí důstojníci ledacos jemu přehlídati musejí, ano že mu mnozí pochlebují, na službu hledí, a skrze něho bašovi se zachovati chtějí.

Nebo mezi těmi pohany člověk mnoho snášeti a mlčením přemáhati musí, vedlé příslovi :Chi ode, vede e tace, vivera sempre in pace, totiž „kdo slyší, vidí a mlčí, mnohých neštěstí uchází,“ lečby se všem zoškliviti chtěl, cožby se stalo, kdyby pro takové příčiny každodenní a lehké vrchnost svou i jejich zanášel.

Když jsme se zase navrátili, byl čas obědu, consul do svého a my do našeho příbytku k němu se rozešli. Tu jsme opět tovaryšstvo napomínali, aby se s námi přece vypravili; ale nemohli jsme při nich nic obdržeti, proto že zvolili radu: e meglior esser confessore che martyre, totiž „lépe býti vyznavači nežli mučedlníky.“

Po obědích šli jsme k consulovi a žádali jsme ho, aby nám tulmače a velbloudy zjednati poručil; což on na se přijal, a nám jednoho služebníka svého, mladého křesťana v Cairu rodilého a několika jazyků povědomého ukázal, že ho nám chce propůjčiti, aby s námi jel, kterýž pro nás a sebe tři velbloudy zjednati, a co potřebí bylo od potrav na cestu koupiti měl.

Po té vrátivše se do příbytku, tu jsme s těmi potvorami, o nichž nahoře dotknuto, a vyhlídáním z oken na ulici čas ostatní toho dne strávili. Nebo jsme viděli veliký počet lodí malých i velikých jako dziermy po ulici na vodě se plaviti, kupectví voziti, i také na procházku semotam se voziti; a jak nám jistili, že tu v té ulici voda mnoho loket zhloubí jest, a ta teče skrze město canaly dělajíc, toliko toho času, když řeka Nilus velká bývá. Když pak slunce zapadlo, tu teprva jsme projíždějící se Turky na lodech spatřovali, pěkně připravené a křížem nohami složenými v kole sedící, mezi nimiž hromady rozličného a povětří svou libou, vůní naplňujícího kvítí bylo, a pohlédajíce nahoru do oken, hudbou, kterou s sebou vezli, sebe obveselovali s velikým svým zalibováním a naším tejným smíchem: jakoby svině pískala a osel bubnoval.

Také jsme toho dne i jiných, všelijakých věcí od lahůdek a ovocí, kteréž na lodech po ulicech města, kde canaly jsou, vozí, před domem dosti dostávali, toliko dvířkami, kteréž každý dům k vodě má, i náš pozadu měl, vyhlídali, a co jsme míti chtěli, ukázali. Kde pak vody není, tu nosí v nádobách všech věcí k víře nepodobnou hojnost.

Dne 6. téhož měsíce vstali jsme ráno vedlé námluvy naší, kterouž jsme před tím dnem s služebníkem pana consula a s budoucím naším tlumočníkem k hoře Sinai učinili, abychom na zámek Cairský projeti se mohli.

Okolo hodiny na den přišel k nám dotčený tlumočník, a již-li bychom hotovi byli za chládku vyjeti, se dotazoval, a našed nás na sebe očekávající, vyšel s námi před dům, a tu toliko zavolal na mukary, kterýchž hned několik párů s osly se dostavilo. Nebo tam v každé ulici oslů, mezkův a místem i koní osedlaných pohotově s těmi, kterýmž náležejí, přes celý den množství stojí, a oznámíc kam kdo chce po městě jeti, hned smluví a bez meškání jich užive: toliko aby, jako v Benátkách gondole, tak tu homar, totiž osla zavolal, hned jich mnoho jeden přes druhého k němu se hrnou, jej za šaty chytají, chtíc každý, aby na jeho hovado vsedl. Ač pak malí oslíkové jsou, však velmi pohodlní pro dobrý mimochod a lehké běhání, při nichž osláři jejich klusem pobíhati musejí; sedla mají dobrá i úzdy, lepší nežli v zemi Svaté, o nichž v první knize psáno stojí.

Pan Černín tehdy a já s naším novým tlumočníkem vybrali jsme pro nás tři dobré oslíky, a upřímo na nich k zámku jeli skrze dlouhé, pěkné a několikeré ulice, v nichž lidu rozličného množství veliké, coby ho napral, plno bylo; mezi nimižto naši osláři před námi běžíce hlasem křičeli: Dahry, dahry! to jest: „stranou“, aneb „ustupte !“ a místo nám ku projetí dělali, až jsme za město vyjeli, a tu hned k vrchu dosti vysokému; však nepříkrému, na němž zámek stojí, jeli. Když jsme před bránu přijeli, u ní jsme s oslíkův ssedli, je tu držeti poručili, až bychom se navrátili, a sami tři toliko do zámku vešli. A nejprvé dostali jsme se na veliký dvůr, okolo něhož bylo veliké stavení, tak trvám že pro stráže a stáje pro koně. Na tom tehdáž mnoho velmi nákladně a pěkně od pobitých a krumplovaných zlatem a stříbrem uzd, sedel, přikryvadel, peří a jiných věcí, přistrojených arabských vysokých koní, ježto služebníci drželi, bylo; nebo páni jejich při dvoře u baše v radě byli. Přes ten dvůr šli jsme bez překážky, a přišli k jiným nízkým sotva půldruhého lokte vysokým dveřům, chtíce skrze ty do hlavního dvoru, tu kdež baše bydlel, vjíti. A v tom nenadále z těch dveří proti nám vystoupil jeden Žid, kterýž našeho consula tlumačem byl, a zastaviv se před dveřmi, na nás co zděšený hleděl, a poznav nás, žebychom v ochraně jeho patrona byli, bez meškání na nás s hurtem udeřil a s hněvem se dotazoval, kam bychom chtěli jíti? a maje odpovědíno, žebychom rádi dvůr a sídlo bašete spatřiti chtěli, a sami se na procházku vydali; takž on hned našemu vůdci velmi domlouval, že nás bez rady a vědomí pána svého tak všetečně do neštěstí uvesti směl, a abychom i hned, jest-li že nám naše svoboda milá jest, odtud pospíšili, dříve nežli by se Turci toho, že jsme tu byli, dověděli, žebychom sic vězení neušli. Nebo že tu chvíli při dvoře někteří zprávu dávají, že v městě Němci a vyzvědači jsou, kteříž před lety v tažení polním v Uhřích byli, a od těch jistých že jsou poznáni. Což my doslechše, mnohem spěšněji, nežli jsme tam vešli, sklopivše hlavy, ven z zámku, a poté pěšky dalekou cestou (strachem sebe necítíce) do příbytku jsme chvátali, a horkem velikým i strachem zemdleni sotva jsme ducha popadali, a teprv o dobrém poledni se navrátivše, dobře té rady Chi non ha cuore, habbia gambe, „kdo nemá smělého srdce, měj rychlé nohy,“ uposlechli; a ani tomu Židu z výstrahy nepoděkovali, ani se na osly naše neohlédali, jichžto páni nezdráhali se na nich za námi jeti a od nás doma záplaty žádati.

Když se toho consul dověděl, také nám toho nechválil, nýbrž pověděl, žeby nám tam byl mohl skrze přátely a známé Turky dopomoci, kdyby těch klevet nebylo; však na to místo nás novinou dobrou potěšil, totiž že se doptal caravany, kteráž ve třech neb čtyrech dnech k Červenému moři táhnouti má, s kterouž žebychom bezpečně jeti mohli. Pročež abychom mezi tím času užili, žádali jsme ho, aby nám vůdce přidal, který by nás do zahrady císaře tureckého, Matharea řečené, kde balsam roste, provodil, žebychom tam nazejtří sjeti chtěli.

Abych pak zámku mlčením nepominul, co jsem očitě v něm a při něm viděl a ostatek se vyptal, tuto krátce o tom poznamenám : že jest veliký, nákladný a veselý. Nebo leží na vrchu dosti vysokém, z něhož netoliko město, ale veliký díl Egypta spatřiti se může; v svém okršlku jako hrad Pražský s Hradčany míti může; vůkol jdou zdi, a okolo nich mnoho bašt a věží starodávních bez příkopův, více pohled dávající, nežli aby v čas války ostáti mohly. K bráně hlavní zámecké na vrch nahoru jsou stupně dlážené a na díle v skále vytesané, po nichž volněji nežli na hrad Pražský s hovady nákladem obtíženými jeti se může. Vnitř domové v prvním dvoře jsou pěkně a nákladně od mramoru a jiných barevných kamenův staveni, a jakž z jedné strany do dvora hlavní stavení bašovo viděti bylo, v tom okna, dvéře a některé jiné vikýře ve zdi dílem musaickým z malých kouskův perlových matek, ebenového dřeva, křišťálů, korálů, jaspisů, skel a mramoru obkládané a pozlacované byly; vnitř pak, jakž jsem slyšel, ku podivu nákladné a veliké patra má vůkol velmi prostranného a šestnásobně dvůr hradu Pražského před J. M. C, kuchyní převyšujícího dvora. V těch patrech pokojové drahým kamením a zlatem nad míru ozdobeni jsou, zvláště jeden palác, z jehož stropu aby mohli Židé zlato a drahé kamení obloupiti, jednoho času 20.000 dukátů dáti chtěli, tak že se předešlých žoldánů mamaluckých, kteříž to všecko vystavěli, sláva a bohatství z toho samého poznati může.

V tom pak dvoře vnitřním jest místo neveliké, mřeží dřevěnou ohražené, v tom jest kámen místo sedadla, na němž Selim císař, když dobyl Cairu, nejprvé s koně sstoupiv se posaditi a té země jako panství svého se ujíti měl; od toho času to místo Turci ohradili a jako svaté u veliké vážnosti je mají.

V zámku není žádné vody studničné ani dešťové, ale jest studnice hluboká a široká, z skály pod samým zámkem při vrchu vytesaná, do níž se povlovně může dolů po schodech vytesaných (kteréž mají okolo pěti set stupňův) k vodě jíti; a ta voda vede se do ní po vodovodu, totiž trubách kamenných, na vysokých prampouších přes tři sáhy nad zemí z štukového kamene vystavených, jichž do půl čtvrta sta jest, a jdou od zámku až k řece na půl míle malé české, kdežto od volův tažená, jistými koly a nástroji voda z Nilu do těch trub se podává a nalívá, a odtud do té čisterny přímo teče, z kteréžto zase jinými koly nahoru se vtahuje, a po trubách olověných a kamenných kde potřebí po zámku se rozděluje a vede.