Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii/Díl druhý/Kapitola 20.

Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl druhý Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Kapitola 19.	Kapitola 20.	Kapitola 21.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola 20.
Autor:	Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Zdroj:	HARANT, Kryštof. Cesta z království českého do Benátek…. V Praze: 1855 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kterak jsme se z města Buláko do Rosetty plavili, a odtud do Alexandrie dostali.

Plavba do Rosetty. Delta ostrov Nilský. Židovská udatnost. Rajský pták. Rosetta město. Jízda z Rosetty do Alexandrie.

---

Bylo poněkud nahoře dotčeno, kterak jsme se do Buláko dostali, a odtud po Nilu dolů do Alexandrie plaviti mínili. Na tom tehdy se ustanovivše, šli jsme za předměstí Kairské, kdežto všech obchodnických lodí stanoviště jest; kdež také každého času množství rozličných a obyčejných na Nilu lodí se nachází, jakož jsme i my jich dostatek našli; a přijevše před večerem, k lodí jsme, již prvé na ní místo zamluvené majíce, a dzierma byla, pospíchali, a tu smluvivše i zaplativše napřed, což těm plavcům náleželo, rozžehnali jsme se s našimi tovaryši tehdejšími, totiž tulmačem a Židem, a sami v lodí zůstali, očekávajíce na čas plavení. Zatím pak zásobili jsme se také na cestu potravami od chleba, sýra, kuřat pečených a jinými věcmi nakoupenými.

Strojilo se pak a bylo pohotově jiných lodí do jedenácti, na nichž se vedlé nás mnoho lidu plaviti hotovilo, z nichž netoliko na naší, ale i na jiných nejvíce byli Židé a egyptští vojáci, kteříž do Uher proti křesťanům táhli, však ne s tak veselou myslí, jako u nás naši vojáci proti nim; tuším více to dělali z mušení a nevyhnutedlné nouze, nežli z dobré vůle, rovně co v hřebeně zmatené vlasy zamáchají se a zadrhují, vedlé přísloví: Tutti i groppi, vengono al pettine, tak že tito podobně bezděk v to potaženi byli, rozumíno bylo.

Dne třidcátého prvního, posledního měsíce Října, to bylo v sobotu po svatých Šimona a Jůdy, asi tři hodiny přede dnem vyjelo nás okolo 13 lodí s naší velikou radostí, a tehdáž s pomocí plachet roztažených výborně jsme jeli, ale nedlouho, proto že potom dále ticho bylo a větru se nám nedostávalo, pročež sami vesly táhnouti jsme musili. A takž jedouce přijeli. jsme nejprvé k jednomu městu pustému, kdež jen koliks chalup celých jest, tak jakž mi v Kairu o témž oznámeno bylo, totiž k svatého Makaria klášteru, kterýž někdy přeslavný a bohatý byl. Okolo toho nachází se to orlové kamení, jakéž i k nám přivážejí, a jest k mnohým věcem prospěšné. Odtud jsme mimo mnoho jiných vesnic a městeček se plavili, až nám tak celý den minul. Potom v soumrak přijeli jsme k jedné vsi, proti níž nedaleko jedno od druhého z té strany Garbie, totiž Damiáta, dvě města jmenem Pharson a Foua, kteréž před lety větší bylo nežli Kair a ještě po Kairu největší zůstává; a tu se začíná Delta ostrov tak nazvaný, proto že se tu Nilus řeka na dva hlavní díly dělí, a z těch potom doleji jiná jako nějaká ramena jdou, tak že jich, jakž jsem nahoře doložil, sedm do moře vpadá, a odtud též Nilus se na sedmero dělí.

Ty dvě hlavní ramena obsahují v sobě kraj veliký, dobře do pěti neb šesti set mil vlaských v svém vůkolí, a skrze ten kraj se rozvodňuje Nilus po příkopích naschvál nadělaných a zemi po všem Egyptu nejúrodnější činí; jakož pak z té příčiny nejvíce tam obyvatelův a měst i městeček jest. Ostrov ten slove Delta od řecké litery, proto že v takovém položení ta dvě ramena z Nilu a z třetí strany moře Prostředzemní jej takový činí, totiž na spůsob tříuhelníku, jakž od starodávna a všech časův tak a nejináč vypisován byl. Diod. lib. 1. c. 3. Hircius lib. 4. bel. Civ.

V tom městě nad vrchním koncem toho kraje aneb ostrova Delta odpočívali jsme při břehu do půl noci; mezi tím okolo třetí hodiny na noc začali Židé v naší lodi hřmot, a učinivše pokřik chytali se některých zrzavých ručnic, jichž spolkem tři aneb čtyry měli, a z těch dali se do střílení dosti nemotorně a nespěšně, pro neumělost svou a bojácnost. Nebo třásli se strachem, volajíce, že vidí některé lodičky po vodě k nám se plaviti, a v těch že žádní jiní nejsou nežli loupežníci. Což sic tak bylo, že některé zdaleka bylo viděti, ale jakým úmyslem k nám směřovali, to nevím, ačkoli dost možné bylo jednu aneb dvě lodi ve snách přepadnouti, proto že jsme nestáli pohromadě a pospolně, ale jedni od druhých na hony vzdáli, a někteří předce jeli před námi. A kdyby bylo nač přišlo, byli by Židé tenčeji zpívali nežli onen, o němž přísloví jest: Ha messo le piue in sacco, „když píšťaly do pytle vstrčil.“ My tehdy nevidouce patrného nebezpečenství, a majíce Židy tak udatné hrdiny, kteříž znamenitě pro obranu naši stříleli, totiž všecko vzhůru do povětří, tuším že nesměli k líci přiložiti, aby nemusili vedlé něho měřiti a někoho z druhých udeřiti, aneb, což jest podobnějšího, že se báli, aby se sami svými ručnicemi od pohlavku neporáželi, majíce je nevyčištěné a nábojem nezkušené; na něž my se dívajíce jistě od smíchu jsme se zdržeti nemohli, aniž do odjezdu zas oněchno usnouti pro křik a nepokojení se Židův nad tím nebezpečenstvím domnělým, nebo sic jim žertu nebylo žádného.

Prvního dne Listopadu, to bylo v neděli na den Všech Svatých, když bylo po půl noci, odtrhli jsme od toho místa a jeli jsme dosti prudce, až jsme vjeli. do jednoho ramene, kteréž přímo do moře vede, a po levé straně nechali jsme jiného, vedoucího přímě do města Alexandrie, a však že jest rukou lidskou bylo udělané a toliko příkopem širokým jest, není obyčej tudy, aniž možné s lodími jezditi, proto že není tak hluboké jako hlavní a přirozené, kterýmž jsme jeli; jest zajisté ono proto udělané, aby tudy do Alexandrie sladká voda docházela a tam zahrady okolo města zavlažovala a čisterny v městě naplňovala, o čemž doleji oznámím. Tím tedy jedním velikým ramenem jeli jsme ten celý den bez přestání a jiného zvláštního nic neviděli, nežli vesnic a měst nehražených množství, a místy některého ptáka převelmi krásného s dlouhým ocasem, jakéhož k nám vycpaného i také někdy s peřím celistvého vozí, a místo peří se za kloboukem nosí, a ten slove rajský pták. Když pak již noc nastala, nezastavili jsme se, ale předce jeli až do půl noci, a v tom jsme k městu Raschid aneb Rasid nazvanému připlouli a přistavili, a však do rána v lodi zůstávali.

Druhého dne téhož měsíce, jak se rozednívalo, vystoupili jsme z lodi a s některými Židy do města, a potom do jednoho velikého domu, čtverhraný dvůr v sobě majícího, přišli, jehož stavení bylo vysoké, dosti pěkně a nad spůsob těch zemí vystavené. Ten dům byl fondiqua, totiž kotce aneb sklad kupeckých věcí křesťanům náležející, na němžto tehdáž plno balíkův na dvoře i v pokojích do křesťanstva přihotovených leželo, tak že jsme my sotva komůrku malou pro sebe dostali.

To město sloulo před lety latině Canopus, jmenem jakéhosi Canaba plavce krále Řeckého Menula, a po zboření Troje na lodstvu královském tam povětřím vypuzeného a od hada na smrt uštknutého, při jehožto hrobu to město od jeho tovaryšův na památku založeno bylo, a tam zanecháni jsou, kteříž se domů, totiž do Řecké země, vrátiti nebo nemohli aneb nechtěli. Nyní slove Raschid aneb Rasid, vlasky Rosetta. Leží z té strany Asie při Nilu, domy v něm dosti vysoké a nákladné; a že jest tam veliký sklad od kupectví, protož také mnoho jich tam bydlí, jakož pak i Benátčané tam svého místoconsula chovají, jehož bailum jmenují, a ten v své moci měl onen dům kupecký výš oznámený. Anobrž ve všech těch městech předních, v nichž jsem byl, v každém mají Benátčané z svých domácích faktory, kteříž nejvíc toho šetří, aby časně domů psali, v kterém místě a která zboží platí neb neplatí; vedlé čehož oni vědí se jak spravovati, tak že dříve nežli jiní zvědí, an tito již s svým kupectvím tam jsou, a vedlé návěští a zprávy sobě dané ho odbývají, což jim k nemalému, ale velikému zisku jest. Ač město není zdmi obhraženo, však nedaleko odtud má malou pevnůstku pro ochranu, kdyby se nepřátelé po Nilu k městu dávali a škoditi chtěli. Jest v něm pěkný mešit, dvéře do něho jdou z náměstí a jiné od vody, odkudž stupněmi kamennými tam se chodí. Lázeň v tom městě jednu velice chválí a za nejpěknější i pro čerstvých vod hojnost za nejrozkošnější pokládají; jakož (prý) když císař Turecký Selim, Egypt sobě podmaniv, z Kairu do Alexandrie táhl, v ní se naschvále, slyše ji vychvalovati, zastavil a s některými předními pány myl, a ní dobře spokojen byl.

Obyvatelé v něm jsou jako v Kairu rozličných národův, o nichž již výš psáno, obchody vedou a řemesly se živí; také tam mnoho krámův po městě. Však domácí sousedé nejvíce stojí cukru vařením, pro nějž zvláštní domy mají, a pro reyže mlácení, kterouž vymlacují jakýmisi holemi samotepoucími, po jistých nástrojích k tomu připravených; a tak mlácenou v roce do několik tisíc korců, všecku v tem samém kraji zrostlou, potom jinam prodávají. Město palmovým jako lesem nějakým obrostlé jest, jiného také ovoce tam hojnost bývá, dobytka velikého i malého bez nedostatku.

V tom městě ten celý den jsme strávili, a zatím sobě osly za městem na jednom předměstí, k Alexandrii jdouc, jednali při těch, kteříž sami právo mají lidi hovady do Alexandrie z Rosetty dopravovati, a každému, kromě těch, kteříž by svá vlastní měli, mocně bráti.

Dne třetího téhož měsíce, to bylo v úterý po Všech Svatých, majíce projednané mezky, na nichž jsme jeti měli, také jsme se potravami opatřili a se dvěma Židy ven z města vyjeli. A však byli jsme u předměstí zastaveni od našich mezkářův za příčinou Židův našich, kteříž vedlé zchytralého obyčeje svého záplatou je oklamali, pročež nám tu na krátce všecky mezky vzíti a nás na pěchotě nechati chtěli. Tehdy my rozumějíce tomu, ano pes na vlka přišel, a žeby se bez nás neporovnali, musili jsme se v to vložiti, a Židy, aby smlouvě zadosti učinili, naprositi. A po té jsme asi hodinu na den jeli k té straně západní po píscích přes půl míle české až k břehům moře Prostředzemního. Tu jsme se vedlé moře obraceli, majíce je po pravé ruce, přímo k Alexandrii.

Potom když bylo okolo snídaní, přijel k nám jeden Arab na koni, chtěje na nás míti peníze; s tím se opět Židé dlouho hádali, až jsme mu vždy koliks mejdinů pro pokoj a spěšnější naše jetí dali. Nebo při takové příčině právě to se plní : Homo assaltato, mezzzo preso, totiž že „na koho taková chasa udeří, jakoby již z polovice zajatým byl,“ časně se raději poddávati potřebí jest. Jeli jsme pak mimo samé moře, a místem skrze vodu, až našim mezkům vlny o břich se obrážely a nás ostřikovaly.

Okolo poledne přijeli jsme k jednomu ramenu z Nilu pocházejícímu, a přes to jsme se dali na prámě převesti, nebo bylo veliké jako řeka Pražská, a za tím tu také z toho, co jsme s sebou nesli, posnídali. Od toho místa podávali jsme se pomalu a přímo do kraje, a moře v té straně daleko k městu Alexandrii obcházelo; tu jsme jeli mezi pěknými lesy palmovými a muzovými, a okolo nešporu spatřili jsme nad mořem pevnost tureckou, dobře vojáky osazenou, kteráž z té strany přístav Alexandrinský obraňovati může, od níž byli jsme na půl míle české; ale však my jeli jsme předce naší cestou v nesmírném horku a veliké mdlobě, až jsme v samý večer k městu Alexandrii a k bráně městské, kteráž vždycky zavřená bývá, a když lidé do města chtějí, teprva se otvírává, přijeli.

Ti dva Židé, kteříž s námi byli, volali na branného, a s ním mluvili, prosíce aby jejich známých Židů k nim povolal. Po chvíli tedy vyšli k nám někteří z těch Židův spolu s kolikasi Turky, kterýmžto zprávu jsme dáti musili, odkud jedeme, což oni zapsali i jmena naše; a dříve nežli nás do města pustili, těm Židům jakožto celným každý z nás po dukátu od osoby a Turkům tolikéž dáti jsme musili. Odtud jsme jeli jakousi dlouhou ulicí, a z té potom skrze jiné kratší, za dosti drahnou chvíli, až jsme přijeli k jedné fondique křesťanské, již národ franský a jiní k němu připojení drželi a viceconsul franský v ní vládl i bydlel; v té jsme s mezkův ssedli, a Židé s mezkáři mezi svou roveň od nás jeli.

O našem pak příjezdu bylo v té Fondiqui hned rozhlášeno, že poutníci přijeli, tak že se to doneslo i našich spolupoutníkův Jerusalémských, kteřížto vyjevše před námi z Kairu, ještě se tu zdržovali a na odjezd lodí očekávati musili. Ti hned s radostí velikou dolů sběhli a nás poznavše vítali, i do příbytku uvedli a možné pohodlí posluhováním nám činili. My pak tak jsme byli po cestě zemdleni, že jsme o nic, ani o jídlo nestáli, ale porozprávěje spolu, šli jsme hned na odpočinutí.

Na zejtří ráno, to bylo 4. dne téhož měsíce, k viceconsulovi (kterýž má obyčej, jak se přistrojí, ke mši do kaply, kteráž v tom domě dosti pěkná a prostranná jest, choditi) jsme pospíšili, abychom se jemu ukázali; kterýžto nás přátelsky přivítal a nám se na žádost naši vším možným zakázal, a bude-li možné v tom času do Malty aneb Sicilie na caramusale aneb jiné lodí se plaviti, že nám k tomu dopomůže, připověděl. Jakož pak potomně i toho dne dal se v přístavu ptáti, jaké jsou lodí mimo Benátské lodí před rukama, ale ničehož se doptati nemohl; protož radil nám, abychom se projednali do některé Benátské lodí, že bezpečněji bude pro loupežníky mořské, a jistší věc domů se vraceti. I abychom rady jeho k dobrému svému užili, šli jsme hned toho dne po obědích ven z města ku přístavu, a na člunu jsme k lodím Benátským vyjeli, s kterýmiž pro mělkost přístavu k městu blíž přijeti nemohli, nýbrž u pevností, o nichž níže položím, stály.

Byly pak tři lodí toho času : lodí Balbiana, lodí Vidaletta a lodí Balbiana nova. Spatřivše ty všecky, vyptali jsme se, kterou z nich nejprvé naloží a s ní do křesťanstva odjedou. I bylo nám oznámeno, že naloží Balbianu; na tu tedy jsme se projednali, kteráž byla největší a nejprostrannější z těch tří, a hned s patronem cestu smluvili do Benátek, kterýž nám den odjezdu jmenoval, totiž dvanáctého dne téhož měsíce, tak že se nám v tom čase dostalo město volně spatřovati a jeho příležitost poznamenati.