Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii/Díl druhý/Kapitola 4.

Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl druhý Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Kapitola 3.	Kapitola 4.	Kapitola 5.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola 4.
Autor:	Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Zdroj:	HARANT, Kryštof. Cesta z království českého do Benátek…. V Praze: 1855 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

O plavení se našem z země Svaté až do Egypta k městu Damiáta.

Nouze a nedostatek na lodí. Jak Turci s poutníky nakládali. Řeka Nil. Jaké lodi na ní. Holubi s listy.

---

Téhož měsíce 23. dne, okolo dvou hodin na den, přijeli pro nás turečtí marináři k břehu na bárce, a nás k lodí Caramusaly opodál na moři kotvemi se zdržující přivezli. Když jsme se do ní dostali, uhlédali jsme ji plnou lidu tureckého a arabského, tolikéž jejich žen a dětí, že nám sotva patron místečko v ní vykázati mohl, a to bylo, coby tři osoby leže směstnati se mohly, a nás bylo sedm poutníkův: tu každý může souditi, jak jsme se z tak malého prostranství radovati mohli. Mněť jest prvé na mysli až do té chvíle leželo ono první s vojáky z Benátek plavení, a za obtížné jsem je sobů pokládal: ale tuto byl bych polovici takového pohodlí rád přijal a na něm přestal, a více jsem na ně nespomínal. Un fatto desmentiga l’ altro.

Lodí Caramusala byla dosti veliká, však po vrchu nezabedněná a nepřikrytá jako lodí veliká. Měla tři veliké plachty a dvě bárky přivázané; marinářův na ní bylo do dvanácti, tak ošatěných pacholíkův, jako jsem o Arabech při vypsání hory Quaranteny v prvním dílu položil, totiž že byli nazí a bílí co cikáni: pravá cháska od Žamberka.

Mezi tím ten celý den na té lodí státi jsme musili a na vítr očekávali, dobrou vůli sobě činíc s potravami nakoupenými, za jiné nedržíce, nežli že se na druhý den do Damiáty dostaneme; a také abychom těm pohanům laskominy udělali, zhojna jsme sobě vedli, až jsme všecko do večera (krom něco biskotův) vytrávili.

Okolo druhé hodiny na noc rozkázal patron kotve vytáhnouti a všecky plachty spustiti, a tehdáž jsme se ve jmenu božím od země linuli a tu celou noc dobrým větrem plavili.

Ráno 24. dne ještě jsme zemi Svatou viděli, proto že jsme se k polední straně jako vedlé země dávali. Potom se vítr obrátil k půlnoční straně a nás dále na moře vehnal, tak že jsme již o polednách země neviděli; a po té se vítr pomalu utišil, že jsme na jednom místě stáli. Před večerem povstal vítr k naší cestě příhodný, ale zas po některé hodině v noci až do rána se utišil.

Dvacátého pátého dne počal zas dobrý vítr váti až do nešporů, ale potom až do noci ticho bylo. Po půlnoci do rána pozdvihl se zase a drahně cesty nám ukrátil.

Dvacátého šestého dne od rána až do poledne ticho bylo, potom na ostatek toho dne a přes celou noc dobrý vítr byl. Dvacátého sedmého dne, když svítati počalo, poručil patron plachty spustiti a svinouti, i jednu kotev do moře pustiti, proto že nás vítr blízko k zemi byl přihnal, kteráž nám byla po levé straně mezi východem a polednem; nám pak bylo velmi vděk, nejináč myslíce, nežli že již konec našeho plavení bude a ta země že Egyptem jest. Ale zmýlila nás naděje, neb jsme tu státi musili, až by nás jiný vítr nežli ten, jímž jsme dolů sjeli, na moře výš vynesl. Po hodině rozpustili jednu plachtu, a malým větříkem jsme se plavili; po té zas zastavili a kotev do moře vrhli, až do nešporu odpočívajíce. Potom jsme se plavili až do noci, a přes celou noc stáli.

Dvacátého osmého dne ráno na usvitě marináři vytáhše kotev, všecky plachty rozpustili; i plavili jsme se dobrým větrem. Když bylo okolo snídaní, zahlídli jsme věže od Damiáty. Pročež Turci a ta jiná chasa hlavy své obyčejem svým k zemi sklonili a modlitby své říkali; my poutníci také jsme pánu bohu z šťastného od těch bíd, v nichž jsme pod uši tehdáž vězeli, vysvobození děkovali. Nebo v pravdě větší jsem nouze v těch málo kolikas dnech mezi těmi pohany zkusil, nežli na vší předešlé i budoucí cestě. Místečko jsme těsné měli, ležeti jsme v něm nemohli, ale sotva jsme sedě spali. Smradu od nečistot lidských, zvláště od těch, kteříž moři nezvyklí, všecky útory slabé a průduchy otevřené měli, okolo nás ze všech stran nečistili a neřád dělali, tak žeby nebylo divu, aby sobě člověk byl všeho nezošklivil a nemoci nedostal. Ale což bylo činiti, nežli trpěti. Pacienza es el mejor remedio a qualquier dolor. A jakož jsme prvního dne všecky potravy naše pojedli a je té chásce toliko ukázali, byli jsme zase perně od nich pomštěni. Nebo nerci-li jídla žádného, krom biskotů, ale za dva dni ani nápitku vody jsme neměli, z každého napití Turkův jsme prositi musili; někdy jí nám dali, a to smradlavé, které sami nechtěli, a někdy i té nám uděliti se zbraňovalí, že jsme, jak Vlaši říkají : El muro al seco, d’uno che magna senza bevere, „bez vápna na sucho stavěti musili.“ Pročež jsme se jim zase dosti v zuby nahleděli, vedlé přísloví : Tu guardi per dritto, come fanno le ocche le verze, totiž : „přímo, co husi na zelí, na ně hleděli,“ a našemu nákupčímu z takového nás opatření dobře na zuby žehnali. Ty biskoty nám někdy k lepší zvůli pomohli, když jsme je za několik cibulí aneb něco jiného vyměnili, tak že jsme je tehdáž za zvláštní lahůdky jedli, a mála vody s zahražením nosu pro její smrad se napili, majíc v čas nouze dobře zaživací žaludek : bon budello, cioé a deggiuno.

Tehdáž jsme bolestí žaludka často trápeni byli, i za pravé dali, co onen Diphilus apud Gregorium Gyraldum o ní píše

Ventre verecundum minus est nil, nil mage ventre
Importunum, is vel mediis in luctibus urget
Et memores jubet esse sui, cogitque jubendo.

Nic nestydatějšího nad břich není,
Nic nevhodnějšího, neb se vždy mění;
A jak u prostřed bolestí nás rmútí,
Tak v každý čas pamět na se mít nutí.
Byť mu se pak chtěl kdo časem opříti,
Chtěj, nechtěj musí svůj poklis uzříti;
Byť jej pak chtěl i zavázati časem,
Však musí bezděk v stranu vrci pasem.

K tomu ti lotrovští marináři nelitostivě s námi zacházeli, a obzvláštně v noci někdy ledačíms na zapřenou na nás hodili, nohami po nás šlapali, námi jako psy strkali; a jedné noci vylezl jeden z nich nahoru do koše a naschvále na nás veliký skřipec, jakéhož u nás k stavení a jiným potřebám užívají, do několika liber ztíži spustil, tak že mezi nás upadl a mého hřbetu zasáhl, a však božím řízením žádného škodně neuhodil; pročež jsem zkřikl a více se lekl toho nebezpečenství, z něhož mne pán bůh vytrhl. Neb jest věc jistá, že koho by byl udeřil, bylby tu na místě zůstati aneb o některý úd přijíti musil. Ale jakž se říká : máš-li škodu, o posměch se nestarej, to též ti lotři prokazovali: toliko se nám smáli a posměšným na nás Christiano voláním nám utrhali, že ačkoli jsme v strachu a moci jich byli, dosti jsme na sobě znáti dávali, že bychom se jim zase, kdyby nás více bylo, uměli odplatiti. Pacienza muchas vezes injuriada, torna se enira. Ale o tom nechť jest za dosti povědíno.

Když bylo okolo poledne, přijeli jsme do přístavu, a tu hned jeden marinářský lotr chodil v lodí s červeným kloboučkem a vybíral ode všech napořád na zpropitné. Ale byli bychom raději lotrům místo poděkování po dobrém pohlavku dali, aneb jak vlasky říkají: Te recommando a’ griffe de gallo, cioé al diavolo, je všem čertům poručili. Nicméně přece se mne jeden pacholek dožádal, abych od něho list vzal k jeho bratru v ostrově Maltě zajatému, a pokudž bych sám tam nejel, abych jej po někom odeslal; což jsem přece lotru k vůli učinil.

Mezi tím viděli jsme v přístavu státi mnoho Caramusalů, a z nich i do nich kupecké zboží nakládati, z nichžto jeden k nám vstříc upřímo vyjel, a patron z něho nás se ptal, kteří bychom se co nejdříve do Damiáty vypraviti chtěli, abychom k němu vystoupili, že nás tam dovezti chce. My poutníci majíce za to, že naše Caramusala v přístavu zůstane, nemeškali jsme z naší lodí vystoupiti a do jeho jsme vešli.

Když se pak s námi k břehu připlavil (což se brzo stalo, nebo nebylo daleko), přistavil k jednomu pramenu řeky Nilu, toliko jediné ve všem Egyptě, kteráž tu do moře padá, a nás pobízel, abychom na břeh vystoupili, že nás dále vézti nemíní, chtěje od nás míti záplatu, že nás nedovezl.

Tožť jsme poznali, že nás ten Turek podvedl; pročež nechtěli jsme mu nic dáti, až by nás prvé do Damiáty doplavil, a nejvíce náš mnich, uměje řeč jejich, za nás mluvil a s tím Turkem se hádal, podvod jeho mu vyčítaje; až Turek vyhledal v lodí kej a přiběhl, na nás napřáhaje a nás bíti chtěje; pročež mnich ulevil a od řeči jako Turek od kyje upustil. Naposledy chtěli-li jsme pokoj míti, vždy jsme se po několika maidyních složiti a jemu zaplatiti musili.

Tak tedy znovu jsme lodí jednali, kteráž by nás do města Damiáty dovezla. Bylo jich tu dostatek a rozličných: některé malé co naše rybářské lodky, než že širší byly; jiné okrouhlé, široké a tak krátké byly, že se téměř s šířkou srovnávaly, a ty měly plachty čtverhrané a malé, toliko pro vožení některých potřeb od jednoho města k druhému po Nilu; na kterýchž jsme se pustiti nechtěli, ale dali jsme se na největší lodí, jimiž se po Nilu plaví. Ty měly některé jednu, některé dvě plachty, jazykem jejich Dzierma nazvané, vesla také měly. Jsou nízké, okrouhlé, však dosti veliké, jakéž jsem na řece Padus ve Vlaších viděl; na nichž se, když jest pěkný čas, i na moře některou míli pustí, tak jako ve Vlaších z Pádu po moři do Benátek se plavívají. Nikdež jsem tak nízkých lodí jako při Nilu neviděl, proto že břehy nízké má a voda zároveň s břehem jde; neb by jim tak na nízký, jako u nás na vysoký břeh, z nízké lodí vystoupiti těžko bylo. A že vůkol Nilu žádných vrchů, ani téměř ve vší zemi Egyptské není, pro tu příčinu mohou se po všem Nilu svobodně s plachtami plaviti, bez mnohého proti vodě, když jedou, vesly tahání.

Také jsem se tu ohlídal a diviti musil pěknému položení, úrodě a stromoví při začátku země Egyptské, proti spůsobu jiných krajin, kteréž při moři, a kdež do něho vody veliké vpadají, hrubě písčité aneb skalnaté bývají. Nebo tuto hned při samém břehu všecko se jako živé býti zdálo, jakž pak o hojnosti té vší země doleji vypisovati budu.

Řeka Nilus v tom místě vpadala do moře, zšíři našeho Labe u Litoměřic; však není v tom místě celá řeka, než toliko jeden díl její, jakýchž ještě mimo tento šest rozdílných do moře vpadá, a slovou latině jmeny vlastními takto : Pelusiacum ostium, jináč Damiatae, Taniticum, Mendesicum, Pharniticum, Sebenniticum, Belbiticum a Canopicum, jináč Heracleoticum; a však mimo první a poslední pramen jinými se neplaví, proto že malé, mělké, a ne tak městy i vesnicemi osazené jsou.

Egypští těchto časův nejmenují nežli dotčené dva jmeny obzvláštními, totiž Pelusiacum, kterýž teče při straně východní a Damiáty, Garbie, a Canopicum, kterýž teče při straně polední a Alexandrii, nazývají Scharguye, pro rozdíl spěšný ve všelijakých potřebách. Propert. lib. 2. Ovid. Met. lib. 5. Claud. in Ruff. lib. 1. Paling. Leone. Virg. 6. Aeneid. ti všickni připomínají sedm pramenů řeky Nilu.

Také jsem se tomu divil, že velmi daleko do moře svou kalnou vodou barvila, a to několik vlaských mil, i sladkost svou zachovává; a jakž jsem tam zajisté zpraven, že plavci, když na moři zabloudí, buďto chtíce k straně Garbie jeti k druhé se dostanou, a zase naproti tomu k straně Scharguye místo Garbie ; tehdy jsouce daleko v moři a nemohouce země viděti (neb jakž jsem výš dotekl, země pro nízkost a roviny její daleko na moři neuhlídá), barvou vody, jednoho i druhého toku rozdílnou, a však obojí kalnou, se spravují a své lodí ku přístavům, k nimž přistati chtějí, za času napravují.

A tak my smluvivše do Damiáty, plavili jsme se na té lodí Dzierma proti vodě nahoru, a po levé ruce něco opodál od Nilu blíž přístavu viděli jsme pevnůstku nevelikou čtverhranou, tureckými vojáky osazenou, pro obranu přístavu i města Damiáty a jiných vyšších měst. Nebo v té pevnosti zdaleka spatřiti mohou lodí ku přístavu se plavící; a mají k tomu vycvičené holuby, kterýmž, když co potřebí hejtmanu do Damiáty Sangiachovi napsati, k jich nohám cedulku přiváží a je pustí, kteříž bez meškání v brzkém času, kdež náleží, do Damiáty přiletí a sobě tu cedulku vzíti dají, a zase do pevnosti se navrátí. O čemž jsem netoliko na místě slyšel, ale i u jistých spisovatelův čítal, že se ten obyčej po všem Egyptě před několika sty lety zachovával, ano i svýma vlastníma očima v Damiátě takového holuba přiletěti a cedulku mu od nohy odvázati jsem viděl; a totéž v Alexandrii z druhé strany Egypta podnes činí, jakž o tom doleji oznámeno bude. A svědčí totéž ti, kteříž Indie a země východní vypisují: jako Gaspar Balbi, etc. nell. viagg. delle Indie Orientali, že z Ormus do Balsari, a z Balsari do Bagdetu, a zase zpátkem, kupci holuby k svým faktorům aneb tovaryšům vysílají, uvážíce jim listy pod křídla; kdežto z Ormus do Balsari dvamecítma dní cesty, z Balsari do Bagdetu třiceti osm dní po vodě jest, že za jeden den takoví holubi do jednoho z těch měst doletí.

Leží ta pevnost na deset mil vlaských od Damiáty. Potom nic obzvláštního, krom lesů palmových, nevidouce, přijeli jsme dobrým větrem okolo dvou hodin před večerem k městu Damiátě