Cesta do Itálie/Svatý Január

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Náboženství	Svatý Január	Neapolitánky

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Svatý Január
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820 - 1822
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Januarius

Den patrona národního, svatého Januára, devatenáctého září připadá a velmi se slaví. Na ten den se nesčíslné množství lidí ze všech krajů do hlavního kostela schází. Tady se tělo toho svatého v jedné kapličce pod velikým oltářem chová. Sem s nevypsanou pobožností lazaronové, kteří Januára otcem svým nazývají, k povinnému navštívení se sbíhají.

Jeho lebka a krev však v jiné, napravo vchodu do chrámu stojící, nádherně stavené a velikým bohatstvím nadané kapli schována jest. Zajisté tyto kostelní poklady Francouzům, Jozefovi neb Jáchymovi, nejvíce však nynějšímu králi byly by užitečné býti mohly, kdyby se kdo byl osmělil na ně ruku vložiti. Obecný lid na okrasu toho chrámu tak mnoho drží, že kdyby jen maličké odcizení se vyzradilo, s nejsmutnějšími oučinky spojené povstání lazaronů by následovalo. – Dvěma k tomu ustanoveným kanovníkům jest dovoleno do kaple svatého Januára vcházeti, jeho krev do rukou bráti neb cizím okazovati. – Tato chovaná krev s lebkou za oltářem jeho kaple v almárce za dvéřmi železným kolikerým zámkem upevněnými stojí. Když na oltáři jeho jeden z těch dvou kanovníků mši přečetl, jde lidu krev svatého Januára okázat, která jestli ten patron na vlastence své se nehněvá, rozplynouti se musí. Nejdříve s velikou pobožností nádoba, na způsob lucerny kočárové, se vynese, u kteréž držadlo duté, nahoře koruna a na ní křížek jest. Vnitř stojí dvě lahvičky, pleskatá jedna a podlouhlokulatá druhá, kteréž na bavlně odpočívají, v nichž se krev svatého Januára zachovává, a ta menší k prohlédnutí jest, takže když krev se rozplyne, pozorovati se může. – Jakbrzy kněz tuto lucerničku na zlatý, k tomu určený oltářík postaví, tu počne lid náramně křičeti a hláholně se modliti, takže by přítomní tím hlukem ohluchli. Ten zpívá, ten se Otčenáš, ten litanie, onen žalmy, ten tak, onen jinák modlí.

Když se pak socha svatého Januára vynese, tu lid nesmírný, ohromující křik vyvádí, všecko radostí slze leje, rukama tleská a patrona svého se vší uctou pozdravuje. Tato štatue je stříbrná s pozlacenou hlavou, v které přirozená lebka se nachází. Svatý Január jest v pluviál červený oblečen a na hlavě sprostou infulu nese. Když pak se vystaví, kanovník z těchto všedních šatů ho svleče, pluviál zlatem skvostně tkaný a infulu drahými perlami posetou mu postaví, na prsa kříž diamantový mu zavěsí a perlami obsázeným pásem ho obtočí. Lid neustále hlaholem divokým prostranný chrám plní a všeliké modlitby svatému ke cti se říkají. Když tak se svatý Január ustrojí a na odiv vystaví, tu kanovník lahvici s krví uchopí, sem tam točí a lidu okazuje.

Podle pravidla má krev za osmnácte minut téci, jestli zem žádného neštěstí ten rok k obávání nemá a svatý Január na své vlastence se nehněvá. – Dnes však zle to vypadlo; neb jedna, dvě, tři hodiny uběhly, a krev ani znamení rozplynutí nedávala. Lid vždy více a více hulákal, plakal, rukama lomil, až na cizí připadl strach z poslouchání. Já s jedním přítelem a tři Britové stáli jsme až na vrchním stupni oltáře, kteréžto místo za piaster jsme koupili. Všickni cizí, jenž by byli zázrak ten též rádi viděli, že později přišli, pro nesmírnou tlačenici lidu do kaple se dotříti vstavu nebyli.

Když pak po čtvrté hodině krev ještě téci nechtěla, tu lid přehrozný křik vynesl, pláč a kvílení, až z té jeremiády vlasy vzhůru vstávaly, posléz i hněvivě lazaronové s svým milým patronem rozmlouvati počali. Mohu říci, že bychom (kdyby bylo možné bylo) z té kaple ven se byli rádi dostali, poněvadž na své uši jsme slyšeli, jak ti fousatí roztrhanci k sobě pravili, že my cizozemci kdovíjací hříšníci a příčinou jsme, že krev téci nechce. Tento lid beze všeho předložení jest a již se jednou stalo, že lid kněze od oltáře vytloukl, sochu svého patrona kameny a holemi práskal, do očí mu plil, na hnůj vhodil a nohama po něm šlapal.

Když pak zatím v kostele krev se rozplynula, tu z hnoje svatý Január v pompě na svůj se zase vynesl trůn, lid s pláčem a naříkáním mu děkoval, dary snášel, ze svého hříchu se zpovídal a nejdobrotivějším otcem ho nazýval.

Nyní čtyry hodiny již uplynuly, a ještě krev netekla; lidé hněvati se počali. Jeden křičel: „Náš milý, drahý, svatý otče! Proč se na nás hněváš? Co jsme zavinili? Čím jsme se prohřešili, že krev téci nenecháváš?“ – Druhý volal: „Co si ubožátka teď počneme! Chudáci! Sirotkové, jenž otce tebe jsme ztratili! Odvrátil jsi od nás svou ruku! Strašné, hrozné časy máme k očekávání: drahotu, mor a válku! Nešťastníci jsme ted! Nešťastníci! – hlad, mor a válka – hlad, mor a válka! neštěstí! neštěstí! hlad, mor a válka!“ Jiní zas svaté písně a ostatní každý něco jiného volali, a to v takovém hulákání, až hrozno; k tomu ještě lidé z nejnižšího druhu, ó oškliví, ošklivci, roztrhaní, strašného pohledu, takže nám při té historii neveselo bylo. Jeden z těch Britů, jenž vedle nás stáli, mně pravil: „Hleďme, abychme ušli!“, ale nijak nebylo možno. > Posléz křičeli lidé: „Ukažte nám skleničku, kněží! Skleničku nám ukážte! Ať vidíme, jestli krev teče; chceme to viděti, patrně to chceme vidět.“ Tu rozžatou svící naproti se svítilo, aby se sklem oboustranným prohlednouti mohlo. Pak tlačenice k nevystání se stala, každý chtěl být první, aby sklo polibil. Ten si sklo přitiskl na hlavu, ten na prsa, ten na oko, ten na ucho, ten na rameno, a větším dílem tam, kdež jakýs neduh měl, neb se důvěřují, že se tím uzdravějí. Posléz přišlo více kanovníků, sochu Januárovu vzali a v slávě, i s jeho krví, která však ještě dosavád neplynula, na velký oltář nesli; tam jiný kanovník skleničku od prvního vzal a druhým líbati dával. Krev pak až dosaváde ještě téci nechtěla.

V tom zpěvové chorální začali a slavné služby boží, kdež arcibiskup neapolský s velkou slávou pontifikoval. Tuť jsem, skončení slavnosti dlouhé již dočekati se nemoha, domů odešel. – Odpoledne okolo čtvrté hodiny děla se slyšeti dala, na důkaz, že krev svatého Januára plyne.
Při té ceremonii běhoun královský od času k času přicházel se tázat, jestli krev již teče, aby novinu králi přinesl.

Téměř větší ještě schůzka jest na tento den v Pouzzoli, kdež ten svatý biskup sťat byl a kde na jednom kameně na tento den krev jeho, která nijak setřena býti nemůže, v tom samém okamžení, když v Neapoli krev se rozpustí, zde na tom kameně se potí, poněvadž ale kámen ten u kapucínů v zatmělém koutě stojí, žádný na něm nic nevidí a darmo jsem se přičinil se vší pozorností čehož spatřiti. Svatý Január byl 22. dubna roku 305 po narození Kristovu na rozkaz Drakoncia, prezidenta Campagne, v Solfataře mečem odpraven, protože nepravým bohům obětovat nechtěl. – Nábožná jedna matróna shromáždila krev jeho do lahvičky a schovala ji v tichosti. Po osmdesáti letech, když tělo jeho do Neápole přenešeno bylo, počala ta krev. tekutá býti. Od té doby opakoval se zázrak každý rok několikráte, až na naše časy, kdež se však mnohokráte svatý Január nyní k tomu prositi dává.