Cesta do Itálie/Neapolitánky

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Svatý Január	Neapolitánky	Strava a způsob obveselení v Neápoli

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Neapolitánky
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820 - 1822
Licence:	PD old 70

Ženy k stáru, jako všude jinde, obzvlášť ale v Neapoli velmi zlé bývají. Paní vyššího stavu s klevetami a posuzováním, jež na nejvýšší stupeň přivedly, ženy pak nižšího stavu s hanou a nestydatostí se zanepráždňují.

Dvě obecné ženy, když se na Chiaii perou, kratochvilné podívání působí. Mnohý boj bývá někdý krutý, kdež v chumáčích kolem lítají vlasy, pěna v ustech stojí, krev se prejští, a půtka mnohokrát dlouhou chvíli s velkým hlukem a sběhnutím se lazaronů spojena bývá, kdež všecka ta krásná slova, která jedna druhé dává, mílo jest poslouchati.

Druhá hlavní chyba, jenž se ženstvu zdejšímu předhazuje, jest zahálka, kteréž dámy bez rozdílu obětují. Nižšího stavu ženy rády potem svých manželů se živí, nouzi, špíně, hladu trápiti se nechávají, než by prací a přičiněním něčeho si získaly; to však jen zdílu říci se může a důkazy máme, že se mnohé neunaveným zaměstnáním každé příležitosti k výdělku s potěšením uchopují.

Vzhledem vzdělanosti srdce a ducha malé, nepatrné vzory na nich nalezáme. Z cizích řečí poněkud francouzské, německé řeči ale dokonce žádná a žádný se neučí. Vzhledem hudby jen v zpěvu se vyznamenávají, a naše mistryně na fortepiano darmo mezi nimi hledáme.

Neapolky jsou milovnice tance a žádná, i nejchudší budka venkovská bez tamborinky není, při které dva a dva s velkým potěšením až do unavení proti sobě skáčí, k čemu mimo jednostejného rachotu tamboríny a nesmyslného, bezpravidelného křiku, jejž hudebnice na urážku všech harmonických uší vynášejí, nic potěšitelnějšího je nejímá. Slova takových písní, které se při tomto národním tanci, tarantela nazvaném, hulákají, jsou nejnesmyslnější pleskaniny, a k pozdvižení jednostejnosti kastanětky se berou a tanci něco veselosti přidávají. Na oko tanec ten není nepříjemný, zvlášť když vyrostlí tancují, přitom ale velmi unavující a zdraví neprospěšný. Děvčata od té doby, co počnou pohlaví rozeznávati, pod nejpřísnější stráží matek svých stojí. Mohovitější musí bez milosti na cvik do kláštera, kdež až do nevěstství svého ostávají a kde se všemu, zvlášť blažení svého budoucího manžela potřebnému, jedna od druhé učí. Chudobnější nesnesitelným opatrováním všech domácích dnem i nocí velmi souženy bývají. Jestli pak přeci dřímotou střežících argusů poupě se utrhlo, tak z dívky více nevěsta nebývá a pak na prodej se dává. Již pouhé domnění, že která v nepřítomnosti jiných osob s mladým člověkem rozmlouvala, stačí, že děvče více muže nedostane. Protož nejen každé děvče z takového těžkého vězení rádo vyklouzne, nýbrž každá matka, aby se břemena opatrování dcery své zprostila, s velkou přívětivostí dceru bez velkých rozpaků a bez přísného vyšetřování věku, postavy, krásy, schopnosti a všech jiných k manželskému stavu nevyhnutelných předmětů (jestli jen poněkud vidí, že se uživiti vstavu jest) ženichovi na krk zavěsí. Ten se pak starati může, kterak by pochodil s manželkou, kteráž mu ruky podala, aby žaláře se zprostila a otevřené nebe v plném požívání čistého povětří a v usmívání se svobodném pozdravovati mohla.

Větším dílem ženstvo všecko k smutnosti jest náchylné a pro nás, jenž se rádi při veselých dívkách těšíme, není vždy příjemné. Nevěrní miláčkové vždy, někdy i nebezpečné msty docházejí; a kdo tejněji kdo příběhopisu zdejšího ženstva nahlédl, podiví se pomstě, kterou dívky a ženy ku potrestání mužské nevěrnosti konají.

Veliká, neodpuštěná chyba se jim vytýká, totiž nečistota. Mnohé roztomilého zření děvče, špinavě jsouc oblečeno, polovici krásy tratí. Mladé lazaronky ošklivení působí, na staré nemožné se dívat; ba i do paláců vejdeme-li, dokud dámy před zrcadlem neseděly, nebělosti se ulekneme. Kterak by krása jejich se vyvýšila, kdyby čistoty pilněji šetřily. Tu chybu při nich nejen v oděvu, nýbrž i v domovním nářadí, v obydlí a na lůžku patrně nalezáme. Kdo se o všeobecné náklonnosti k nečistotě docela přesvědčiti chce, ať zrána mezi ulice zajde, kde se noční nádoby z oken vůbec na cestu vylévají, s vyvěšováním příkryvek a prostěradel; honby všeliké zvěře počnou a děvčata, která jsme včera na procházce roztomilá nalezli, nyní v ušumělém oděvu na pavlačích sobě se nepodobají. Kdo mílosnědé neápolské spatřil dívky, jistě mnoho původně krásných mezi nimi našel. Ohnivé, velké, zamyšlené oči, přemilá bledost a kadeřavé, jak noc černé vlasy, hrdě se dmoucí tílka, skrovný, ale velmi pravidelný vzrůst jsou hlavním jejich významem. Vpravdě se říci může, že kulatá a plná ramena jejich a černé oči, kterým podobné, nercili rovné, darmo ve světě hledáme, cosi nevypsaně krásného v sobě obsahují, a běda tomu, kdo černé miluje oči, srdce zpět nepřinese více. Mírně snědé tváře často v roztomilém začervenání cizozemce mocí jímají, a kdyby ženstvo veselejší bylo, tím tíže by se z milé vypletl síti. Na čele ženských však vždy cosi smutného přebývá, který přísný pohled při neznámých od začátku nesmělost působí. – Ženstvo od rané mladosti až do pozdního věku velmi zamilované bývá. Dvanáctiletá dívka již bez milého není, s kterým tisícery tejnosti zachovává, a čím věrnější mu na svobodě byla, po čase mu tím nevěrnější manželkou bývá; z čehož si však mužové velikou bolest k srdci nepřipouštějí a na jiný způsob sobě náhradu činí. Přítel panin do domu veřejně přichází a známost s domácím pánem uzavírá. Žena zřídkakdy nad milenkou manžela svého se mstí a tak dva lidé, kteří prve s nevyslovnými nepříležitostmi v dosažení své žádosti krutý boj vedli, se rmoutili, plakali, nešťastnými se nazývali, jestli se za sebe nedostanou, na smrt násilnou myslili, nyní tak spolu živi jsou, jako by nikdý laskavé slovo jeden s druhým byli nemluvili. Mezi rodinami, kde mohovitost přebývá, zřídkakdy smutné následky z toho bývají. V domích však, kde chudoba a nouze své rozbila stany a kde osud dětmi hojně světnice posel, tam mnohokráte přesmutné následky z toho pocházejí a časem uražený cit strašně se projevuje. – Konkubínek a milostenek, jako všude jinde, jest zde nazbyt, s tou ale výmínkou, že jsou to nejkrásnější děvčata v městě, poněvadž pěkné dítě ze všech stran neustavně tak dlouho se pronásleduje, až posléz přece do pasti vchází, kdež pak po něm veta; více se nevdá, a sličnost svou budoucně na trh nosí. Šťastné jsou nehezké; neb po ztrátě ctnosti ani krása, ani nevinnost by jim neostala.

Otcové se s vychováním dcer nikdý neobírají, aniž jim kdy na mysl nepřipadne, aby jim kdy ženicha jakéhos představili, ku vdávání je buď pobízeli, neb nutili. Kdo tedy s dívkou se seznámiti míní, předně matčino přátelství vyhledávati musí. Otec při zasnoubení dcery své nic jiného než smlouvu podepsati nesmí; šťastná-li, neb nešťastná bude, nikdý nepomyslí. – Zato však Neápolky velmi pobožné jsou, chudým, duchovním a duším v očistci hojnou almužnou pomáhají a k nim nemalou vážnost okazují. Jejich národní kroj okólo Neápole velice se změnil a téměř venkovské již vlastního neužívají kroje, nýbrž starý s novým pomíchavše, způsobem vlastním se nerozeznávají. V krajích ostatních však spatřujeme velmi pěkný a způsobný kroj, obzvlášť v Kalábrii, na ostrovu Procidě aj., kdež dívka selská v neděli vystrojená roztomile vyhlíží.