Cesta do Itálie/Albano, Torre tre ponti

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Cesta do Itálie
Podtitulek: Albano, Torre tre ponti
Autor: Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj: http://texty.citanka.cz/
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1820 - 1822
Licence: PD old 70

Cesta do Neapole branou S. Giovanni vede a pro milovníka historie a starobylostí každé místo na ní znamenání hodno jest. – Zde Horác mnohokráte putoval a Cicero tudy do Sicílie se bral a tou samou cestou zase se vracel.

Sem tam samotnějí ještě hrobové, kteří někdy zbytky slavných osob kryli. Dvojí tisícoletí však tak je obehryzlo, že dychtivému zpytateli ničehož k pravému jich rozeznání nenechalo. Vpravo se rovina daleko šíří, kdež se rozličné zbytky starých zdí sem tam roztroušené vyzrazují a Roma Vecchia slují. Myslí se, že to bylo jedno někdejšího Říma předměstí, kdež řemeslníci přebývali. V nedávných zde předsevzatých výkopech mnoho soch, přeražených sloupů atd. se zde nalezlo.

Městečko Albano, kteréž se rozmanitým svým položením a pozůstalostmi šedivých časů více než výstavem chlubí, stojí vedle a na základech někdejšího města Alba Longa, kteréž 400 let před založením města Říma vystavěno bylo. Před městem stárne náhrobek, jenž se Askaniovi, synu Eneášovu, který Albu vystavěti měl, beze všeho důkazu přičítá. Za městem však jinou hrobku, pozůstávající z pěti kulatých pyramid, z kterých však dvě jediné ještě stojí, nalezneme. Někteří ji vlastní Horácům a Kuriácům[1], jiní Pompeiovi, který v tomto položení své letní hrady míval.

Nedaleko odtud jest milohrad papežů s rozmanitou zahradou, který se Castel Candolfo jmenuje a větším dílem na podzim navštěvován bývá. Odtud k Genzano roztomilé, háji, vinohrady a štěpnicemi prorostlé položení běží, ale vzhledem loupežnických pelechů, které zde k největší své hanbě zdejší zeměvláda až podnes trpí, zzlopověstněné. Tady zvlášť večerem po poště tudy jedoucí od vrahů chytáni, oloupeni a usmrceni bývají. Tři kříže jsme spatřili, které byly vystaveny nad hroby, k poznamenání místa, kde takovým nešťastným pocestným život zhasnul.

Okolo Albano a Genzano ženstvo velikým vzrůstem, ale přitom bílou kůží a barevnou tváří se vyznamenává. Předlohy jejich větším dílem červených šněrovaček, jenž tuhé jako prkna vyhlížejí, bujnému vzrůstu velikých prsou se protivějí.

Cesta do Velletri běží vůkol veliké krásy; háje a pahrbkové křovím obrostlí rozléhají se zpěvem ptactva, které na mé cestě vlaské téměř již docela umlkalo. Slavíků radostný ples z čerstvých košů lip budí i nejospalejšího pocestného a zamyšleného přemíle obveseluje.

V skalných březích cesty jest mnoho vystroužených jeskyní, kdež se stáda před poledním sluncem skrývají, navečer zde nocleh berou a kdež bukové houštiny rozmilý chládek tvoří. Tato položení mnoho podobnosti s oněmi v Uhřích mají. Daleké roviny a pastviny, zřídka mezi tím dědiny, statní bělaví, velikorozí býkové, a mezi rovinami sem tam křoviny anebo vinohrady na polední straně keřnatějí.

Město Velletri jest vlast Oktaviána Augusta, jenž zde míval nádherný milohrad, jako i Tiberius, Nerva, Kaligula a Otho. Palác zdejší Lancellotti jest významného slohu stavení, jenž se zvláště skvostnými mramorovými schody chlubí, nyní však jest velmi spuštěn a vyhlášená jeho zahrada zelenými věcmi a pejří zarostla; sochy zpřerážené a nákladné vodovody nalezneme pokažené. – Vinice okolní rodějí dobré víno.

Dál a dále rozvinují se více a více roviny a pouště, jež tím méně přehlídneme, čím rovnější nastávají. Zde v pouschlém drně stáda černých vepřů ryjí a houfy bůvolů, jenž ještě nikdý pod střechou nebyli, v močálích a bahninách se honí. Tam se tisíc vodních ptáků v štěbetu do povětří nese, tam jiných tisíc na bažiny se snáší; ani dědinka v šiřině té osamělé oku k odpočinutí neslouží, ani duši viděti není, až se pak dostaneme ku Torre Tre Ponti, jenž osamělý poštovský dům jest a loupežnickými přepady, tak jako onen pelech jejich, nepatrná vesnice Citternae, vůbec známý. Tady počínají Pontinské bažiny, kteréž oko přehlídnouti vstavu není a které Pius VI. příkopy přetrhati a velikým nákladem někdejší tudy běžící silnici (Via Appia) zase obnoviti dal. Již starořímské panovnictví o vysušení těchto bažin, z kterých se vytáčející nákažlivé povětří až do vzdáleného Říma dotíralo, velikou péči mělo. Caesar tudy Týberu vésti mínil, která by nejen z ohledu přístavu terracinského obchodu velmi prospěla, nýbrž všecky zde z hor se rozlívající vody sbírajíc, pomalu roviny vysušila. Zvláště však Oktavián Augustus a Traján si zde zásluhy získali. Pius ale všecku pozornost na tento předmět obrátil a si umínil celou močálnou dáleninu nejen vysušit, nýbrž i v nejourodnější díl své říše přetvořit. Ač tady zajisté velkou změnu učinil, přece své nejmilejší předsevzetí, aby krajinu tuto pustou obyvateli a dědinami posel, tím méně vyvésti mohl, čím více okolí hlavního města pusté a bezlidné leží, a v tolika stech letech žádný papež s to nebyl, aby je vzdělavateli opatřil, tím méně se tedy rolníctvo do těchto nezdravých bahen táhne. Přesto však přece z krajů velikých průtoků seno se seče a místem i obilí se seje; největší díl ale nekonečnou pastvinou ostává, kdež se dobytek, divocí koně a bůvolové dnem i nocí pasou, pod nebem se rodí a zabiti bývají, dříve než pohodlnosti chléva okusí. Z toho od Pia vyvedeného předsevzetí tolik užitku vzešlo, že cizozemci pohodlněji po cestě, která v každé případnosti se silnicemi starořímskými zavodit může, o šestnácte mil blíže jíti mohou.

Že tudy rakouské sem a tam táhnoucí vojsko obyvatele z toho jedinkého poštovského domu vystrašilo, nevěděl jsem, sice bych byl v Velletri přenocoval; odtud však, uvečer sem přijda, koně své a lidi dále a na tak velký tah odtud až do Terraciny nutiti jsem nemohl a byl jsem přinucen v této osamělé pustině bez pokrmu a vody (ač koňové jakousi našli, pro nás bahnem však velmi načichlá byla) až do svítání ostati.

Kdybych byl s sebou zlato neb nábytek vezl, tato pousta, tři šibenice, jež jsem na cestě potkal, na nichž protivné zbytky visely, a strašlivé, všady o loupežnících zdejších se rozléhající zprávy by mne (an jsem byl bez stráže, jen své šavle a dvě pistole při sobě maje) něco znepokojiti musily; jinák ale, jsa nábytku prázen, nic jiného než koně jsem neměl a pokojně bych byl na síni zde opuštěného kostela na otypce sena spal, kdyby komárové, kterých nesčíslné množství protivným tenorem okolo hlavy hudbu mi tvořilo, toho mně byli dovolili. K tomu se připojilo škohrtání žab a ve skulině věžky chrapící sejček sólo přednášel. I bylať to veselá symfonie, příhodná k návrhům smutnopísní; k tomu ještě tlustá, hustá mlha měsíc prve svítící šerým zastřela rouchem, a tak lidé moji slámou zde roztroušenou a rozštípáním jakýchsi dvéři oheň utvořili a kůrky zapálivše až do svítání přebděli.

Jitro počalo po tak tlačícím nočním vedru velmi chladné býti a z bažin husté, špinavé mlhy v chumáčích svalených se vytáčely; jeden druhého jsme neviděli; až pak teprv po osmé hodině již vysoko na nebi vytočené slunce mocně ohněm ty nezdravé mraky rozehnalo. Tu teprv oko vidělo dalekou rovinu bez lidu a dědin, vlevo a vpravo kanály naplněné smrdutou vodou. Všickni druhové jedovatých bylin po celých rovinách se rozseli a nečistotou a nezdravím povětří naplnili.
Silnice jest tudy sice tak rovná a příhodná, jaká jen ve světě nalézti se může; čtvero stromořadí krásně rostlých topolů chrání před palčivým sluncem, bez kterých by tudy jistě mučící jízda byla; ale dlouhochvilnéť jest všecko to, a velmi potěšitelný pohled nás blaží, když se nablízku Terracina vybělí.

Fikovny a pomorančové zahrady, až potud nevídané, nyní všetečnější oko až míle zanepráždňují.

Terracina, někdejší Anxur, jest zůstavek šedivých časů, má na vysoké skále zbitý amfiteáter, odkud daleký, nečastý výhled, a zvlášť na vznešenou hladinu Středomoře, oko baví.

Staří Římané měli na vrchu terracinském mnoho letních hradů a imperátor Galba veliký palác. I Theodorich, první ostrogótský král v Itálii, hrad si zde postavil, kteréhožto zříceniny ještě spatřiti můžeme.


  1. Horácové byli tři bratří, jenž v souboji s Kuriáci hádku Římanů s Albány o přednost k prospěchu prvnějších skončili. Píše se, že matky Horáců a Kuriáců dvě sestry byly a že jednoho dne každá z nich tři syny porodila. Z toho samého divného ohledu byli Kuriácové od Albánů a Horácové od Římanů vyvoleni, aby osud soubojem bud pro jednu, neb druhou stranu rozhodli. Půtka obojího vojska na jedné rovině se dlouho nerozhodně vedla, poněvadž z obou stran hrdinsky se potýkalo. Posléz padli dva Horácové a již vynášeli Albánští radostny křik. Zatím byli všickni tři Kuriácové raněni. Horác podvodným outěkem všecky ty tři raněné odpůrce za sebou vábil a beztoho zemdlené již jednoho po druhém ze světa sprovodil a dohyl tak své vlasti vítězství a podmanil jí Albu s celým národem. Přemožených svých soků zbraní svůj vůz zkrášhv, do Říma vítězný tah držel. Jeho sestra, která jednomu z Kuriáců za nevěstu zaslíbena byla, spatříc svého miláčka krvavou zbraň, bratru v zoufalství veliké předházky činila, který zlostí byv uchopen, ji zabil. Za ten čin k smrti odsouzen byl. Jeho otec zatím dle práva, že ostatní synové pro vlast zemřeli, následovně poslední že se mu vzíti nemůže, od smrti ho vysvobodil. Aby zatím přestupek bez trestu neostal, musil pod jhem státi a za znectěného vyhlášen byl. Jho ostalo na památku, kde hanebný ten trest zkusil, pod jménem Sororium tigillum vystavené.