Centrum securitatis/Jak a čím rozum odevzdanosti brání, a jak se mu to smítati má.

Centrum securitatis Jan Amos Komenský
O přepotěšených užitcích, z plného Bohu se odevzdání plynoucích.	Jak a čím rozum odevzdanosti brání, a jak se mu to smítati má.	O povinnostech a znameních Bohu cele oddaných srdcí.

Údaje o textu
Titulek:	Kap. XI. - Jak a čím rozum odevzdanosti brání, a jak se mu to smítati má.
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	Citanka Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Potěšené jsou ty věci nad míru; a však rozum náš (dokud ho pravda věci té plně nepřesvědčí) rád se tak i jinák proti tomu staví, a aby člověk rozumu a vůle své nepouštěl, radí. Ale jemu toho trpěti nesluší, nýbrž pojímati ho v uzdu a Bohu ku poslušenství donucovati.

Mudrování rozumu.

Kdo ví, jest-li to tak (říká), aby, kdo se Bohu dověří, tak sebou jist byl?

Odpovídám: Kdyby kdo ze všech těch, kteří se dověřují a odevzdávají Bohu, zahanben býti měl, muselo by to býti buď proto, že o tom nevěděl Bůh, že se on jemu poručil a naň ubezpečil; buď že ho nechtěl příjíti v ochranu, buď že nemohl ochrániti, a neb naposledy že by ustal a o něj péči míti sobě steskl. Ale to vše mysliti bláznové jest. Jakž by zajisté o něm nevěděl Bůh Jákobův, jehož oči procházejí všecku zemi (Zachariáš 4, 10) a otevřené jsou na všecky cesty synů lidských? (Jer. 32, 19.) A nejvíc na to hledí, kde jest kdo rozumný a hledající Boha (Žalm 14, 2), a patří pilně po těch, kteříž se ho bojí a očekávají na milosrdenství jeho (Žalm 33, 15). Protož Jeremiáš dí: Hospodin jest on, před nímž nemůže skryta býti nižádná věc (Jer. 32, 17). A Nahum: Dobrýť jest Hospodin a zná ty, kteříž doufají v něj (Nah. 1, 7).

Co tedy nechce? I však slíbil: Vzývej mne v den ssoužení, a vytrhnu tě (Žal. 50, 15). - Nýbrž sám nabízl: Obraťte ke mně zřetel, abyšte spaseny byly vsecky končiny země. Nebo já jsem Bůh silný, a není jiného (Izai. 45, 21). A sic volají všecka písma, a všickni skutkové jeho, že dobrý jest, a že na věky trvá milosrdenství jeho; lítostivý a dobrotivý ke všechněm, kteříž ho vzývají (Žalm 86, 6), a že proto patří na ty, kteříž na jeho milost očekávají, aby je od smrti vysvobozoval a živil v čas hladu (Žalm 33, 19). Protož Chanani prorok řekl, že oči Hospodinovy všecku zemi spatřují, aby při těch síly dokazoval, kteříž k němu upřímým srdcem patří (2. Paral. 16, 9). A Izaiáš: Ty, Hospodine, člověka spoléhajícího na tě ostříháš v pokoji, nebo v tebe doufá (lzai. 26, 3). A Sirach, že žádný nikdá ze všech těch, kteříž vzývali jej, pohrdnut není (2, 11).

Zdali tedy nemůž? Zdali někdy ukrácena bývá ruka jeho, aby spomoci nemohla? (Izai. 59, 1.) I však on jest moudrého srdce a silný v moci, kterýž, co chce, to činí (Job. 9, 4). On jestli že při kom stojí, kdo jej odvrátí? Poněvadž duše jeho, čeho jen žádá, dovodí a uložení své koná (Job. 23, 13). Proto že pravda jeho přístojí jemu vůkol (Žal. 89, 9), a síla náramná vždycky jest při něm, tak že i dchnutím jeho padají nepřátelé (Moudr. 11, 20. 21).

Co tedy mění se? přijma jednou opouští zas? Ó nikoli! Nebo on Hospodin jest, kterýž se nemění; a tím jest, že my nebéřeme skončení (Mal. 3, 6), a že ani nevěrou naší jeho věrnost vyvrácena nebývá (2. Tim. 2, 13), a že nikdy neopouští svatých svých, na věky v stráži jeho budou (Žalm 37, 28). A protož předce to nad nebe nad zemi stáleji stojí, což se tolikrát v písmích hlásá, že blahoslavení jsou všickni, kteříž doufají v něj.

2. Proč tedy bývají nuzní?

Odmlouvá rozum: Proč tedy obyčejně, kteří se tak Bohu oddají, nebožátka jsou, a žádné se při nich odměny za ctnost nevidí? Patrné jest, že kdo sobě přivésti neumí, tomu samo nic nepřileze.

Odpověd: Nebývají, než zdají se.

Odpověd: Nepřileze-li samo, přivede Bůh všecko, čeho jim potřeba, i bez jejich práce; třeba ve snách (Žalm 127). Než tu jest omyl, že my pravých darů Božích a odměn vážiti neumíme, k olovu místo zlatta, k plevám místo zrna a k šupinám místo jádra hledíce. V pravdě zajisté Bůh tak jest spravedlivý, že sobě žádnému darmo sloužiti nedopustí, nýbrž odplácí bohatě, že nebeských odměn při těch, kdož mu upřímně slouží, všudy plno; kteréž kdyby kdo právě souditi uměl, tisíckrát by sobě víc skryté Boží, nežli křiklavé světa odměny liboval. Nebo zdali ten, kdo na tom, co má, pěkně přestati umí, nad každého nesytého zlatta hltoně není? a prostě na Bohu a slovu jeho přestávající nad každého hlubokého disputátora? A trpěiivostí nepřátely přemáhající nad každého krvavého vítěze? Tak hle! Bůh své vede, aby bez hluku a blesku všecko měli, co potřebí, a aby střízlivému jeho zdrželivost, trpělivému jeho pokora, sprostnému jeho upřímnost tisíckrát užitečnější než jiným jejich jakkoli velicí pokladové, rozkoše, pracht, opatrnost byly. Čeho se tu Bohu oddaným srdcím nedostává?

3. A rovně se jim jako jiným zlé věci přiházejí.

Odpovídá rozum: Rovněť se oni jako jiní s zlými věcmi potkávají a útrpnosti dosti mají.

Odpověd: v světě jinák nelze.

Odpověd: A kdo praví, aby nepotkávali? V světěť bez toho býti nemůž; proto že tu v kole jsme, kdež nemůž než točením a svíjením rozličným vichrovati se a zmítati všecko, co se nás drží, jmění, zdraví, mysl, to vše, pravím, nemůž než zmítati se, proto že to jsou krajové naši vůkol nás; aleť proto centrum naše v centrum Božím seděti (totiž srdce naše v Bohu odpočívati) předce můž. An Kristus v světě byv, naříkání na sebe slyšel, zlořečení a proklínání trpěl a s mnohými nejen nedostatky, ale i hroznými outoky se potkával; a co mu to škodilo? On předce říci mohl: Já v Otci a Otec ve mně jest (Jan 14, 11). A ne jen sám v sobě pokoj měl, ale i jiným jej v sobě jako v studnici ukazoval (Jan 16, 33).

2. A dobře tak.

K tomu my o utrpeních jako lidé myslíme, za věc zlou někdy majíce to, což nejužitečnějším lékařstvím nám jest. Nebo my naprosto sobě jen, co chutné, Bůh pak, co nám zdravé, vybírá. A protož ne všecko, co se smyslu našemu zlé zdá, zlé jest; všecko pak, co Bůh dělá, dobré. Štěstí (kteréž my sobě vždycky rádi libujem) Božím soudem není věc dobrá; proto že vždycky domnělé má potěšení a opravdové nebezpečenství. Číní zajisté lidi ubezpečené, bezpečnost pyšné, a pýcha přivodí ku pádu; protož jest jako jed, ústům sladký, tělu záhubný. Útrpné na proti věci jsou jako sůl a ocet, kousající sic a štípící, ale před zkázou a shnilinou hájící. Nerozumíme-li my tedy, k čemu dobrému nám toto neb onono trápení jest, rozumí Bůh, kterýž nám (důvěřujeme-li se jemu) nic nezkazí, nepřesolí a nepřeoctí, tím jisti buďme.

3. Sami to častokrát sami vinni býváme, z centrum se vydávajíce.

Naposledy k tomu toto pravím: Nedařením svým častokrát sami vinni býváme, nedověrou svou. Není za jisté lidí, kteříž by se prostě odvážili a ohledati chtěli, co to jest: Synu můj, dej mi srdce. Item: Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sám sebe, vezmi všecko v nenávist. Item: Stratí-li kdo co pro rnne, stokrát víc mu navrátím. Nám se (ach, jak v té částce nesmyslným lidem!) nebezpečno zdá na tu hru sázeti, drží se každý, co má svého, pustiti, by Pán tisíckrát volal, nechce. Tak když my nechceme, než sami sebe živiti, uěiti, chrániti, zvyšovati, vlastní své cesty k tomu majíce, Bůh nás nechává, abychom zpravovali. Tožť my jednák tu, jednák tam zavadíme a zavedeme, jednák těch, jednák oněch spletků a zmatků, starostí a zámutků sobě i jiným naděláme, že nevíme kudy kam. A Pán Bůh nám pak tím vinen bude? Kdyby Jonáš bez vyměřování za Božím rozkazem šel, neoctl by se v moři; kdyby se Jozafat s bezbožníkem Achabem v tovaryšství nepletl, nebylo by mu utíkati a křičeti potřebí; kdyby se Petr z jiných nevytrhoval, víc, než seč můž býti, nesliboval a bez potřeby kordu nedobýval, nebylo by mu všetečnosti oplakávati potřebí; kdyby David zahálky nechal, po cizích ženách očí nepásl, krve lidské sobě více vážil, v množství síly své sobě se nezaliboval, nebylo by naň Achitofele, Absolona, angela zhoubce a jiných pokut potřebí. Summou, nesedíme pokorně a tiše v centrum, než vychylujeme se z něho k sobě a tvorům; protož nás motaniny zachvacují a do toho i jiného zlého uvozují.

4. Víc než jiní trpí

Ale zase tu řekne rozum: Však i sami ti nejvíc na Boha zpoléhající nebezpečenství trpí, nýbrž nejhustší na ně vždycky se valí; proto že je vyhánějí, vězí, o statky a jmění, ba o hrdla připravují; a jakých muk na ně nevymýšlejí.

Odpověd.

1. K nebi nelze než úzkou cestou.

Odpověd: Pravda jest; proto že úzkou cestou a těsnou branou k prostrannostem věčným vede Pán Bůh, a to naschvál, aby tam nejiní nežli ti, kteříž se pro Boha všeho odvažují, přicházeli. Ale oni i úzkými témi cestami bezpečně předce úzkou kráčejí, nýbrž vesele, dokudkoli se centrum svého drží.

2. Resignovaným všecko to milo.

Nebo že statky odjímají, co na to dbá ten, kterýž věčné zboží a neporušitedlné poklady v sobě sám nosí? Věda, že všeho, čeho se na světě nabývá, na světě se pozbyti můž i zase dojíti; ale poklad, kterýž se v srdci nosí (víra k Bohu a milosrdenství jeho), ten že ta lepší stránka jest, kterouž kdo vyvolí, od něho odjata nebývá na věky (Luk. 10, 42). Co vydřeš člověku tomu, kterýž bez toho všecko pryč od sebe hází? Co odejmeš tomu, kterýž, aby všeho oželeti mohl, všecko z mysli zpustil? Kam toho vyženeš, kterýž, kdekoli pod nebem jest, pohostinu se býti praví a po věčné vlasti se ohlédá? Že mordují neb vstekle se mordovati strojí, co na to dbá ten, kterýž sobě za nic pominutedlný život pokládá, po věčném touží? a kterýž věda, že církev krví mučedlníků týž i týž k úrodnosti zavlažována býti musí, život svůj (an by i tak když tehdyž sám u sebe zhasnouti musel) k té potřebě vynakládá, tak aby nejen života, ale i smrti své užitků po sobě zanechal? a kterýž s Epiktetem filozofem říká: Me Anytus et Melitus occidere sane possunt, laedere vero non possunt (totiž Anytus a Melitus zabiti mne mohou, ale uškoditi mi nemohou). Nebo co Pánu našemu nepřátelé uškodili, zahubivše jej? Pomohli mu tím k koruně slávy, církvi pak k věčnému vykoupení; a tak rovně činí, kdo oudy jeho mordují.

3. Bůh jak komu mnoho udělil síly, tak mnoho naň vzkládá.

Mezi tím že na ty, kteříž nejsilněji v Boha doufají vichřice přicházejí nejsilnější, to se podlé moudrosti Boží děje, kterýž, jaké na koho břímě vzložiti umínil, k tomu jemu nejprv síly udělil; na mdlé pak méně vzkládá.

4. K slávě Boží to napomáhá.

A děje se všecko to pro slávu Boží, když tak často do těsna vehnáni bývají, že jak jiní o nich, tak i oni sami o sobě již pochybují, jakž přepěkně s. Pavel k Korintským píše: Nechci (prý), bratří, abyšte nevěděli o ssoužení našem, kteréž sme měli v Azii, že sme nad míru přetíženi byli a nad možnost, tak že sme již i o životu svém byli pochybili, nýbrž sami v sobě již sme byli usoudili, že nebylo lze než umříti, a bychom nedoufali sami v sobě, ale v Bohu, jenž i mrtvé křísí; kterýž z takového zahynutí vytrhl nás i ještě vytrhuje, a doufáme, že ještě vytrhne etc. (2. Kor. 1, 8.) A protož nemohouť nepřátelé ani zamordovati ani dotknouti se bez vůle Boží; pakli by se dotkli, aneb i sehltili, ze všeho všudy vytrhnouti mocen jest.

5. Pán Bůh již zázraků nečiní.

Říká rozum: Pán Bůh již zázraků nečiní, z nebe nám nic nehází; chce-li kdo co mlti, starati se o to; chce-li nebezpečenství zniknouti, vyhýbati jemu musí; a k tomu všudy pilnosti, práce a veliké opatrnosti potřebí.

1. Aniž se jich hledati poroučí.

Odpověd: A kdož praví, aby v Boha doufati zázraků hledati bylo? Ovšem žeť jest jiná v Bohu se dověřiti, a jiná z kamení chlebů čekati, a neb z věže dolů, maje schody, skákati. An Kristus na světě byv, všetečným a zatvrdilým k vůli zázraků činiti nechtěl (Mat. 12, 39), a měl by je nyní naší netrpělivosti k vůli činiti?

2. A sami jsme vinni, že nečiní.

Mezi tím, nedějí-li se zázrakové, kdo tím vinen? O učedlnících zjevně jest napsáno, že ďábelství vyvrci nemohli pro nevěru svou; a o Nazaretských, že u nich Pán Ježíš žádného divu učiniti nemohl, také pro nevěru jejich (Mar. 6, 5). Sic Kristus slíbil, bude-li v nás víra, že stromy a hory z místa na místo přenášeti budeme (Mat. 17, 20). Co tedy, Kristu-li se již moci, či nám víry nedostává? Ach, Kristusť jest ten týž dnes i včera i na věky (Žid. 13, 8), ale my, my jsme bídní nedověrci, jak koli se honosíme věrou, zvláště tohoto věku. Věříme zajisté, kde nic proti rozumu nečelí; doufáme, kde nic nebezpečno není; milujeme, kdež žádný neuráží; dáváme, kde nic neubývá; povolujeme, kde se nám všecko líbí; trpíme, kde jinak nelze; patříme k Bohu, kde vidíme, že žádná jiná věc pomoci nechce a nemůž od nouze, a i to s rozpakóváním. A má nám Bůh zázraky dělati? Dobrý, že tak neužitečných nádob naprosto nerozráží a nepotírá.

3. Mezi tím přece činí.

A však, nedějí-liž se předce zázrakové? aby pravé zůstalo, že nevěra naše věrnosti jeho nevyvrátí. Nejsou-liž zázrakové, že u prostřed mdloby lidské moc Boží se provodt? že hluší slyší? že kulhaví chodí? že se malomocní čistí? že mrtví z mrtvých vstávají? a že se evangelium proti vůli všech pekelných bran předce zvěstuje? že se tyranům spíše mečů, provazů, ohňů, katů, nežli upřímým Božím služebníkům horlivosti, svůdcům spíše obmyslu a rozumu, nežli věrným křesťanům stálosti nedostává?

Příkladové to všech věků osvědčují, že snáze onino chytrostí vymýšlením a trápení uvozováním, nežli tito odrážením a snášením ustávají, tito vždycky stojíce pevně, onino vždycky hynouce bídně. Jakých víc zázraků hledáme?

Naposledy za všecky zázraky to jest, že Bůh milým svým dává sen (Žalm 127, 2), to jest působí, že v proudu a chumeli přerozličných pokušení jsouce, bezpečně sobě, však v Bohu počínají; a Pán Bůh i ve snách, co potřebí, při nich a za ně koná, bez jejich přílišného fresování nebezpečenství od nich odháněje a věcí potřebných (jakž tomu oni ani nerozumějí častokrát) naháněje. Příklad Adama, Elizea, Davida, Jozefa, mudrců, Petra etc. a jiných to ukazuje. (Viz 1. Mojž. 2, 21. a 37, 15. 4. Král. 6, 14. Žalm 3, 6. 7. Mat. 2, v. 12. 13. Skutk. 12, 6.)

6. Jakž dělati, když se všecko proti rozumu děje?

Naposledy říká rozum: A jak pak dělati, když se všecko proti rozumu děje? když prostředkové ustupují? když se naděje tratí? když nikdež nic, nač by člověk spolehl, neviděti? když všecko naopak a naruby stojí? Když se všecko s jedním trhá a boří, jak tu pokojné mysli býti?

Odpověd: Dáti Bohu čest, že on něčemu víc než my rozumí, a tak věřiti proti rozumu a nadáti se proti naději.

Odpověd: Pravda jest, že, co se s námi děje, mnoho se proti rozumu děje; proto že Pán Bůh ne podlé našeho, než podlé svého rozumu všecko řídí; an jeho myšlení od našich jak nebe od země vzdálené jsou. Rozum náš, ač se sobě nemálo líbí a často se tak vynáší, že se moudrosti Boží naproti staví, a skutky jeho po něm mistruje; a však kdyby Bůh podlé našeho rozumu svět říditi měl, tisíckrát by v něm divnější ještě směsice byla, nežli jest; proto že všickni, co jich pod nebem, spletkové z lidského rozumu rostou, a moudrost Boží v samém jich rozpletání a pořádání divnou práci má. Viděl Ezechiel předivná onano kola: kterak spojena sic, a však různo se rozcházející byla, zhůru i dolů sebou zmítala, vnitř i zevnitř vinula a kroutila. Viděl i zvířata vedlé nich, viděl i ducha všemohoucnosti Boží v nich je řídícího. A však tak viděl, že (což z vypsání jeho patrné jest) nerozuměl, nic méně na tvář padna dal Bohu čest. Takť by i nám slušelo, abychom, čemu v skutcích Božích nerozumíme (vědouc sic, že všecko, co se děje, skutkové jeho jsou), toho se děsili, a však v to se rozumem nemísili. Bůh zajisté, kam vede a měří, ne vždycky oznamuje; aniž přímou vždycky cestou, ale častěji skrze zápolí a okliky, často právě nazpět kráčí. Ale tu ať umlkne všetečnost naše a přímějších cest, než se Bohu líbí, nehledá, poněvadž Bohu i v kolo zatočená lína dosti přímá jest. My se sobě někdy zdáme blouditi, a my nejpříměji jdeme, státi, a my běžíme, zpátkem jíti, a my se k cíli přibližujeme, padati, a my vstáváme. Mnozí skrze žaláře k koruně jdou cestou neobyčejnou, skrze ochuzení k bohatství, skrze potupu k slávě. Co by rozum Jozefovu prodání, Mojžíšovu na řeku vyvržení, Saulovu oslic hledání, Davidovu tolikoletému utíkání, Námanovu malomocenství, Manassesovu do želez se dostání, Achiorovu Holofernovi v nemilost upadnutí etc. říkal? A však těmi hle! cestami Pán Bůh kam vedl? Naproti tomu jakž by sobě rozum prvního světa zvůle, Goliášovy síly, Absolonovy krásy, Amanovy slávy, Adonibezekových vítězství, Achitofelovy moudrosti etc. neliboval? A však hle! kam ti všickni skrze to vyšli? Protož přestaň, člověče, a všecku věc poruč Bohu, kterýž nad všecku rozumu tvého pochopitedlnost moudře všecky, i své i tvé i jiných věcí již spořádal, kteréž, jak sobě poručeno mají, tak půjdou, k vůli pak rozumu tvého nepůjdou. Dej Bohu čest, že on něčemu víc rozumí, než ty.

Nebo moudrost skryta jest před očima všelikého živého; Bůh sám rozumí cestě její, a on toliko ví místo její. Člověku pak řekl: Aj, moudrost tvá báti se Pána! a rozumnost tvá odstoupiti od zlého (Job 28, 21. 23. 28).