Císař vandrovník

Údaje o textu
Titulek:	Císař vandrovník
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Knížka pohádek Václava Říhy. Praha : Albatros, 1987. s. 71–73. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Císař Josef se rád toulával krajem jako vandrovní, tele na zádech, sukovici v ruce; zkoumal, jak národ žije. Jednou přišel do horské vsi, stavil se na rychtě, prosil o nocleh. Rychtář byl bohatý sedlák, v stájích i na dvoře bylo místa dost, ale ten den byl mrzutý, vandrovního odbyl: „Co by se nedělo! Světem chodí divná čeládka, ještě vykrade nebo zapálí — jděte jen spánembohem dál, podzimek je teplý a v lese je místa dost.“

Císař neřekl nic a šel dál. Před poslední chalupou za vsí stál košatý ořech, chalupník se ženou klátili ořechy. Vandrovní jim dal pozdravení, prosil, že si odpočine na lávce pod oknem. Chalupnice chasníka srdečně přivítala, přinesla mu mléko a chleba a řekla mu, aby se vyspal ve stodole na seně, že je už na další cestu pozdě. Chasník jí pěkně poděkoval, pomohl jim klátit ořechy. Seděli pak ještě dlouho před chalupou, chasník vypravoval o světě, o městě, zval je, až přijdou do města, aby jen šli na hrad, ptali se na Josefa, každý prý jim ukáže — je tam u koní. Jak tak vyprávěl, louskal ořechy; zachutnaly mu, spořádal jich tolik, že v těch slupkách chalupník div neztratil dýmku. Druhý den časně ráno dostal chasník ještě polévku k snídani, rozloučil se a šel. Chalupnice jde do stodoly pro seno, založit dobytku, hrábne, v ruce jí zachrastí zlatá piksla, v piksle chřestí dukáty. Chalupnice běžela s tím k muži: „Martine, heleď, co tu po tom chasníkovi zbylo, ať to nezůstane na nás, proboha!“ Martin viděl, že to je zlato, šel hned k rychtáři, všechno mu pověděl a pravil, že to nenechá, půjde do města vrátit pikslu tomu Josefovi. Rychtář mínil, že to je škoda, snad mu to ten chasník nechal za nocleh, aby se rozdělili.

Ale Martin nechtěl, svázal pecen do uzlíka, oblékl kabát a vydal se na cestu. Žena mu přidala pytlík ořechů pro toho Josefa, když mu tak chutnaly.

Martin přijde do města, ptá se na hrad, na hradě se shání po Josefovi, opravdu, hned mu ukázali. Jenže ne do konírny — kdepak! ale rovnou po kobercích na schody a do sálu; všude zrcadla, zlato, hedvábí, ze dveří vyjde pán, na prsou má hvězdu — císař. Martin se div neskácel, když poznal, kdo byl ten chasník. Koktal, podával císaři pikslu, pytlík ořechů, mluvil páté přes deváté. Císař se smál, pochválil ho, že pikslu vrátil, a děkoval za ořechy — prý si nikdy tak dobře nepochutnal jako ten večer u nich. Pozval za to Martina na večeři, a Martin byl jako u vidění, když seděl s císařem u stolu, jedl věci, o kterých v životě neslyšel. Uložili ho v hradě na noc do postele s blankytnými nebesy a ráno dostal v tom pytlíku s sebou výslužku pro ženu, ale aby se na ni nedíval, až doma. Martin si pospíšil, a když došel domů, první bylo, že se žena ptala, jestli Josefovi chutnaly ořechy. Prý chutnaly a posílá za ně výslužku. Žena rozváže pytlík — za každý ořech byl v něm dukát. Oběma bylo z toho zlata až mdlo; vždyť za to snad se dala koupit celá ves i s rychtou!

Když se to rozkřiklo, všichni na vsi litovali, proč ten chasník nepřišel na noc k nim — a nejvíc rychtář. Ale rychtář byl hlava vtipná, pomyslil si, že se to dá ještě spravit. Měl ve stáji dva vraníky jako oheň. Zapřáhl je do vozu, vzal čeledína, jeli do města. V zájezdní hospodě U zlatého klíče čeledín vraníky vyhřebelcoval, zapletl jim hřívy, pak se vydali s rychtářem na hrad. Rychtář zavedl vraníky do císařských stájí, že je z té a té vsi rychtář, však císař pán už ví, dává mu ty vraníky darem. V kanceláři dali rychtáři na koně cedulku a řekli, aby si druhý den přišel pro odměnu. Rychtář nespal celou noc, myslil, co to asi vzácného bude. Druhý den mu dali v kanceláři bedničku dobře zadělanou, aby prý ji otevřel až doma. Ale písař na rychtáře zamrkal a prozradil mu, že je to vzácný dar: stál prý samého císaře pána dvě stě dukátů. Když rychtář dojel domů a otevřel bedničku, našel v ní mírku ořechů. Byly to ty ořechy, které Martinka poslala po muži chasníku Josefovi za pochoutku.