Patery knihy plodů básnických/Buditelům našim

Patery knihy plodů básnických
Moravěnka	Buditelům našim	Ptačí krám

Údaje o textu
Titulek:	Buditelům našim
Autor:	Eliška Krásnohorská (jako Eliška Krásnohorská (Pechová))
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 306 – 308.
Licence:	PD old 70

Již nad hlavou nám třtina zlomena,
a dějin list, kde jméno české psáno,
     byl obrácen; dál věku soud
pře jiné vážil. Bylo dokonáno,
i stenů mroucích zmlkla ozvěna,
     a zapomnění valil času proud.

Jen jméno ještě zbylo z národu,
však i to jméno zvrhlé jeho děti
     již zapřely. Jak v poušti hrob
jen větrům známy, ježto přes něj letí,
a sloupům písku, v děsném pochodu
     jej zasypávajícím beze stop:

Tak mizel v osamělém hynutí
ten zbytek zbylých srdcí osiřelých,
     jenž přečkal svůj i vlasti pád,
i bylo třeba duchů žhavě smělých,
jen zapět jemu píseň labutí,
     a velké lásky, slzou česť mu vzdát.

Tak bídný, ztracený to národ byl.
Ó kde jste vy, vy bohatýři sniví,
     ó soucitní vy věštcové,
svůj vzňali záměr božsky odvážlivý?
Kde onu víru v mocnost lidských sil,
     kde tolik žáru v trouchni hrobové?

Kde tolik lásky pro ten padlý lid
hruď vaše našla, tolik smilování?
     V tom věku msty, kdy ctností jest,
kvil slabých trestat jedem pohrdání,
kdyť hanbou, ku kleslým se nachýlit,
     i pýchou, šlapat přemožených čest?

Kdo naučil vás tolik odpouštět
těm robům chabým, nehodným svých dědů?
     Kdo v národ mdlý vám víru dal,
že z jeho zubožených, mroucích sledů
by mohla nová sláva vypučet
     jak pramen v poušti ze zvětralých skal?

Kdo dal vám naději tak zmužilou
i předtuchu tak zázračného jasu,
     že podnikli jste hrdý div,
zvát opuštěný houfec ku zápasu
s tak obrovitou krutou přesilou,
     již mocně vlasti zřel, se probudiv?

Ó jak jste milovali národ ten,
tak velkých činu za schopna jej ctíce,
     kdy v snížení mřel nejhlubším!
Ó možno není milovati více!
Jen taký zápal, slunný jako den,
     vzňal život nad hrobovým ovzduším.

A my, snů vašich vřelých zrozenci,
my, národ oživený vaším dechem,
     my nemáme v se víry již?
My zoufáme, zda zůstane Čech Čechem,
a hlavy shýbáme jak souzenci
     před napřaženým mečem tupě níž?

Vy v lepší budoucno jste doufali, —
hle, jsme již živou budoucností vaší,
     již bájil sen váš sálavý!
Ó hanba, naději-li nad vše dražší
vám, svatí rekové, jsme sklamali
     jak skvostů vzácných dědic mrhavý!

Váš odkaz nejdražší — toť víra v nás!
Toť láska, která klatbu s klatých snímá
     a žehná nám i budoucím,
žár čistý v pokoleních bludných vznímá
a chranlivě jim nad propastí sráz
     v pouť jistou hradí loubím kvetoucím.

Váš odkaz, křisitelé velební,
ten vzpřimiž nás, ten roznítiž v nás ducha,
     on zbraně svěť nám nadšením!
Nechť hesla vrou, nechť prapor vlá i buchá
a démonové naši hrozební
     se zděsí naší spásy znamením!

(Z Vln v proudu. — Ve Zlaté Praze, 1884.)