Bohatá nevěsta

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bohatá nevěsta[1]
Autor: František Doucha
Zdroj: Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 377–381. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Jest dokázáno od počátku světa,
po muži osamělém že jest veta;
již praotec náš v let svých květném máji
po družce zatesknul si v krásném ráji.
Jakž jinak? v slzavém tom oudolí,
když muže něco v srdci zabolí,
zda netřeba mu koho k podepření,
by neklesnul v tom trapném přetížení?
Tu žínka pomůže, když manželíčku
na sebe vezme břemen polovičku.

Vy mladíkové, též vy staří páni,
jichž oko bystře po dívkách se shání,
co v světě chudinci jste osiřalí,
že manželstva ste ještě nepoznali;
kterýchžto srdce touží vřelé, čilé,
ten život trávit při ženušce milé:
vím o nevěstě bohaté; — ať zvíte,
že s tou nevěstou dobře pochodíte! —
Vy tážete se, kdo ta bohatá?
Nuž povím hned: ta nevěsta jsem já!
Mám jedenkrát sto tisíc v hotovosti,
mne sobě zvolte; myslím, že to dosti:
Kde žena přináší tak velké jmění,
muž směle dát se může do ženění. —
Nuž vypočítám hned, kde to mé věno,
těch jedenkrát sto tisíc uloženo! —

Jsemť mladá, osumnácte let mi věkem,
též hezká, boubelatá, plná vděkem,
v mých černých očích, co tak přímo hledí,
mně každý říká, že tam — milek sedí;
mé černé vlasy, v poutka ustrojené —
jak značí poutko, lásce zasvěcené!
A čerstvé růže na mých ústech malých —
jak stálá pečeť slibův neskonalých!
A při tom všem přec nejsem hrdá, marná,
vím, že má skromnou býti dívka zdárná;
nic nemám vysoké té učenosti,
však dobře znám, jak jednat s rozumností:
kde nevěsta to věno dát se strojí,
za dvacet tisíc jistotně to stojí!

Já dále vím, co dobrá hospodyně,
též k pilné práci chodit — do kuchyně;
vím, jaká domu zkáza: plýtvat, mařit,
a proto hledím ve všem hospodařit.
Nu, jen tu malou trošku kafíčka,
to vím, že nerozmrzí mužíčka;
však ostatně, bůh zachraň, mlsky žádné,
aj to by hospodářství bylo rádné!
Když muži však by něco zachutnalo,
hned jsem tu s tím, ať kdekoli se vzalo;
neb těšilo by mne, že drahocenný
můj mužíček jest se mnou spokojený.
Nu svědčte, paničky, i drazí páni moji,
že za nových to dvacet tisíc stojí! — —

Již čtyřicet sme tisíc spočítali,
co ještě schází, není počet malý.
Nuž na ten počet směle povím dále,
že přičinění mé jest neustále,
se zbytečných a planých šperků chránit,
všem outratám za marné šatstvo bránit;
vím slušně, čistě, ozdobně si chodit,
však nikdy skvělou nádheru si vodit:
já muži nečinila bych té zloby,
pro odepřený šperk mít křeče, mdloby;
ba věřte mi, že, ač jsem dívka mladá,
šat umím sama šít, jenž pěkně padá.
Ta vlastnosť, když se věc i mírně cení,
zda dvacíti tisíci k zaplacení?

Nuž, čtyřicet a dvacet — šedesáte;
v tom všeho počtu ještě neshledáte.
Aj přidám k tomu velké číslo nové,
tím choti mému vzejdou šťastní dnové. —
Já vyznám upřímně, že tančím ráda,
toť každá dívka tak si někdy žádá;
však proto, že se v bále nezalesknu,
si nikdy, věřte, v srdci nezatesknu:
mé srdce spokojené plně cítí,
že mohu také bez tančení býti!
Na hlučné nikdy nejdu veselosti,
ples hledám v přátelské jen společnosti;
o skvostných radovánkách ani slova,
po nichžto vzdychá kapsa manželova!
Již slyším soud váš: „Veliká to cena!
v tom opět dvacíti tisíců věna!“

Již osumdesát tisíc máme zlata;
kde poslední má dvacítka být vzata?
Též o tu, pánové, jest postaráno,
tou, vím, že nebude též pohrdáno.
Jsem nábožná, i vlasť svou draho cením,
a smýšlení to nikdy neproměním:
vím dobře, že, co člověk podnikává,
jen nebes požehnáním zdar svůj brává;
že pravá blaženosť jen tam jest možná,
kde v domě manželka a matka zbožná.
Pak znám, jak průpověď to přepravdivá,
že choť a matka má být — trpělivá;
že „dobré i zlé snášet“ slibováno,
když před oltářem rukou srdce dáno;
vím, že to patří k dílu líbeznému,
vždy život krášlit muži milenému;
že jemu věrná, upřímná choť býti,
jest věnec nejkrásnějšího zde kvítí.
A posléz vím, jak v sňatku štěstí blahé,
když věnčen láskou k otčině též drahé!
Vím, kterak slušno jest, i kterak hezky,
když matka česká dítky vede česky. — —
Nuž, pánové, mé všechny statky znáte,
jak bohatá jsem, vypočteno máte;
či nevykázala sem bez omylu
svých jedenkrát sto tisíc na podílu? —
Již ten si pospěš, kdo tak boubelatou,
tak hezkou nevěstu chce přebohatou!
Kdo první ze všech přijde, hoden lásky
tak přebohaté, jako já jsem, krásky:
ten s bohatstvím mne bude míti celým,
když požádá mé ruky srdcem vřelým.
Ty všechny statky s rukou mou se spojí; —
nuž, poví někdo z vás tu: „Budem svoji“?


  1. Humoreska k deklamování pro dámu.