Bodláčí z Parnassu/Z lomů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Z lomů
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 58–60.
Licence: PD old 70

Pod modrým nebem bílý lom,
tu keř, tam zakrsalý strom.
V skalách to duní jako hrom…
Teď ticho. Pouze jedna hlava
se míhá nad lem propasti;
muž jeden skálu navrtává,
a druhý bez vší účasti
na ňadra ruce skřížené
a čelo divě svraštěné,
zří, s nebe slunce horká láva
jak stéká v skály, po stranách
jež svítí. Dole bílý prach,
jenž oslňuje a jenž dusí.
Je navrtáno. Vteřin pár
a skála rozletí se v kusy
přes tesy v trávy suchopár.
Muž první setřel s čela pot
a obrátil se tiše k druhu:
„Nu, nehneš se? — Již doutná knot,
čas kvapí. V rychlém pokluse
svůj život chraň!“

                           — „Já nehnu se,“
děl druhý, dívaje se v kruhu
na modré nebe, bílý prach,
na kolmé stěny po stranách.
Pod nimi dole propast zela,
dál řeka modrá v dálku spěla,
loď velká po ní zvolna jela,
kol ověnčená celá chvojí
ve pestré směsi fáborů
a různobarvých praporů,
a s lampionů řadou dvojí,
jež při návratu i hvězd skvělý
roj v nebi zastíniti měly.
A hudba hrála. V lůno skal
sem v tichu ohlas zaléhal.
„To taky život!“ — pravil muž
a kynul k vodě, v tváři škleb,
„však toho svého dost mám juž;
má hnízdo pták a pes má kost,
já sotva okoralý chléb.
Ba, mám již toho všeho dost!
A žena chorá, matka stará
a dětí jako schůdků pět
se ptá, co budem večeřet.
Nu, ať se o ně kdo chce stará!“

„Tak ty se nehneš?“ první děl.
Jen hlavou druhý zavrtěl,
jak měřil by hloub, patře dolů.

„Nuž tedy dobrá! půjdem spolu.
Vždy věrně s druhem druh jsme posud
vše snášeli, co přines’ osud.
Dnes prý jsme v práci naposledy.
Jsme podezřelí, námi lid
prý pobouřen se v odboj zvedá;
pán myslí, nám když práci nedá,
že vrátí se mu starý klid.
I já mám dosti staré bědy
a žebrat nechci o milost,
dnes v práci naposled! — A dost!“

A mozolnou mu ruku podal
a zřeli spolu v bílý prach,
na kolmé stěny po stranách,
žár nahá jejich čela bodal.
A čekali. Teď rána hromu.
Kol vše se třáslo, skalní zeď
se sřítila. Dým, prachu změť,
štěrk, suchá bystřeň, sjel v klín lomu,
jen temný kouř se k nebi vznes’
a krev zbarvila skalný tes
a z dálky, loď kde vodou jela,
sem jásající hudba zněla.