Bodláčí z Parnassu/K otevření České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění

Bodláčí z Parnassu Jaroslav Vrchlický
Děti jedou z výstavy	K otevření České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění	Na starém hřbitově židovském

Údaje o textu
Titulek:	K otevření České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění
Podtitulek:	(Prosloveno v Národním divadle dne 18. května 1891.)
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 90–92. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vlast vstala! Žijem! Ve zvonů hlaholu
věk první z doby našeho vzkříšení
se loučí s námi plný skutků,
zápasů plný též obrovitých.

Věk nový vzejde, dřív než se nadějem.
Duch váhá, trne v dvojích dob rozhraní,
však radost, plesný hymnus, triumf
naděje připíná jemu křídlo.

V ten jásot davů, v nadšení hlaholy,
v nichž lidské práce vítězí genius,
v nichž ruky vzmach a hloubka ducha
rozbily před zrakem pestrý bazar.

Se mísí dumy toho, kdo přemýšlí,
hlas jiný, vážný, duchově slavný hlas,
hlas velkých dědů, kteří v mracích
nad vnuky nesou se stráží věků.

Z nich jeden velký, lidí všech učitel,
na jehož retech divem se potkaly
z niv na Hymettu sladké včely
s proroka řeřavým uhlem kázně,

On, velký Amos, hlavu zved’ prorockou:
„Co, bratři — k druhům zavolal — v hloubi tam
se zvedá jako hvězda z moře,
zářící do temna maják spásy?

Ta, kterou snil jsem ve bludném vyhnanství,
k níž valné moje čelily myšlénky,
sny, boje, práce, odříkání,
zlacené brány tam otevírá

Má pansofie, archa jak mohutná
na vlnách změny, ku které český duch
jak holubice vždycky bílá
se snítkou zaletí olivovou!

Pod jejíž křídla pevná i ochranná
se stulí kompas s kvadranty hvězdáře
a rydlo, štětec, dláto s pérem,
s vědou kde umění dá si ruku.

Je splněn divem sladký sen nocí mých!“ —
A druhý z duchů, v dlani své třímaje
leb lidskou, vážné zvedl oko,
v kterém se hlubin všech taje třásly.

On, jehož mocný, badavý genius
ve stejné lásce objímal stupnici
všech tvarů od prašníků květu
k Tassa až nyjící sladké stanci.

Děl slavně: „Ano, sen můj se vyplnil!
Toť ona, matka vědy a umění!“ —
Hned z pergamenu žlutých svitků,
minulost v báních jak zasypaných

Kde dřímá, skráň svou pozvedl Palacký
a zjasniv oko, dějin tmám uvyklé,
děl k Jungmannovi po svém boku:
„Mladoni, pozoruj změnu času!

Vše, co jsi druhdy sám nesl na bedrách,
jak nesl Krista svatý ten přívozník,
dnes k práci spolné v svorném kruhu
druhu druh podává s chlebem světlo!“ —

A Kollár orel, plesný drozd „Ohlasů“
i slavík „Máje“ s doupnákem „Kytice“
a snivý Manes, vážný Levý,
Smetana, poeta sladkých tónů

Se zvedli rázem směrem, kde zadumán
dlel, zdroj a původ Slovanstva hledaje,
náš velký Pavel. Olympickou
vztyčil on hlavu řka hlasem hromu:

„Vlast vstala! Žije! Darmo jsme nežili!
Vnuk dělnou rukou dílo ať dovrší,
my dali základ v granit srdcí,
vítězství praporec on vztyč k hvězdám!“