Božena Němcová (Hálek)

Údaje o textu
Titulek:	Božena Němcová
Autor:	Vítězslav Hálek (jako ×[red 1])
Krátký popis:	Feuilleton v Národních listech
Zdroj:	Národní listy 22. a 24. 1. 1862 Dostupné online: [1], [2]
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Božena Němcová
Související na Wikidatech: [[d:Q157970|Božena Němcová]]

Opět jeden skvělý příklad, že v chýži se rodí ti, kteří nám náš život pochodní plamenných myšlének osvěcují. Nemusíme býti ani tendenčními, abysme to dotvrdili. Naše „panstvo“ uvyklo již příliš koňům a módě, elegantním krokům a voňavým vlasům, pěkným manžetám a cizým slovům, než aby jim zalahodila myšlénka. Přinášejíť myšlénky nepohodlí v domácnost duševní; jsou to nepovedené děti, neznající úcty k vetchému stáří a ničemné krvi, podmýlají předsudek a autorisovanou krev, staví sobě hrady pokroku a bortí trůny. Toť jsou děti nezdárné, a u pánů se musí přece jen dbáti na etiketu. Vypověděli je tedy k nám, my jsme je přijali co spásu svou. Páni zívali a perly našeho lidu krváceli na bojišti duševního zápasu. Mnozí padli, avšak vítězství zůstalo nám. Z našeho lidu vzešli prorokové, žili v bídě, spali na tvrdém lůžku, chodili bosí; láska k národu je zahřívala, láska z nich mluvila, anděl národa je chránil, lid je ctil. A hle, ti povržení, jenž se ujali myšlénky, stali se vznešenou šlechtou duševní, že páni, kteří jedou ve vozích s dvojnásobnou přípřeží, nejsou hodni, aby jim bosím rozvázali řemínky. Však si to myslí ti páni též, a my nedbáme, aby se inkommodovali. Úcty si vydobyli naši duchové činy. Čin pak jest ovoce zvláštní; aniž bysme je balsamovali — ono nehnije.

Božena Němcová náleží k okrasám naší literatury, z českých žen jest ona první, již v úctě pozdravujeme.

Neklamme se. Ti páni, kteří v naší zemi žijí jako na hodech, a tím myslí, že veliký čin vykonali, když nás traktirují posměchem, ti páni, kteří měli a mají školy i na koně, ti páni snad nevědí, že jsme my neměli doposud škol žádných, že pak nemáme škol dosud, v nichž by se vzdělala naše dívka.

Že to u naší ženské mládeže až doposud smutně vyhlíží, víme ku svému žalu nejlépe my. Kde pak by se co vzalo na poli, jež neosívá nikdo, leč koukolem povržení a semenem netečnosti? A však že z těchto dívek vzešla Božena Němcová, jež se stala naší okrasou, jež i vedle jiných žen se směle může postavit co neposlední, to nám dodává pevné naděje, co z našich dívek býti může, ba co z nich s jistotou bude.

Božena Němcová, rozená Pankelová, narodila se ve Vídni dne 5. února 1820, avšak již roku následujícího se odstěhovali rodičové její do Ratibořic v Náchodsku v Čechách, kdež i vychována byla. Otec její byl muž rozšafný, poctivý, jejž lid obzvláště miloval. V službě hraběcí byl štolbou a co takový nejvíce jen na cestách. Pročež vychování Boženy zůstaveno hlavně matce. Poetická její mysl má býti po otci zděděna, při němž dětinná láska k přírodě zvláště zmínky zasluhuje; krátce před smrtí dal si ještě otevříti okno, aby boží sluníčko ještě jednou uviděl.

Nemýlíme-li se, jsou v „Babičce“ paní Prošková, pan Prosek, hraběnka atd. věrné nákresy z Boženiny mladé domácnosti. Otec její zemřel r. 1848, dožil se tedy doby, kdy již Němcová jmena nabývati počala.

Božena byla ze čtrnácti dítek nejstarší. Prvního vzdělání nabyla mimo domov ve škole Skalicské, pak ve Chvalkovicích, kamž se i ubytovala u tamnějšího správce, jehož pěkné vzdělání dobře účinkovalo na dívku.

Ve Chvalkovicích byl také dobrý učitel, jemu pak dobrý kaplan po ruce. správce jí uváděl v známost literaturu německou, a tak její mládí rostlo na půdě příznivé. Co zvláštnosť Chvalkovického učitele se chválí, že učil žáky veršovati a písně skládati. Že by však tato hračka, neboť ničím jiným to není, měla na Boženu nějaký účinek, netroufáme si tvrditi. Který gymnasista není zasvěcen v umění, „kterak se verše dělají!“ A který z nich dovede dělati verše? A kdyby: tak daleko jest ještě od veršů k básni, jako od tříče barev k umělci, jenž vymaloval jasnou noc Betlemskou.

V Chvalkovicích trávila Božena vždy celý týden; jen v sobotu se vracela k matce a babičce do Ratibořic, aby na pondělek byla opět v Chvalkovicích. A to tak až do ukončení svého třináctého roku. Podivné! Božena tenkrát chtěla vstoupiti do kláštera, buď že nábožná mysl jí se tam klonila, buď že, což pravdě podobnější, duševního vzdělání tam dosíci doufala, jemuž doma přece jen dosti potravy nenacházela. Netrvalo však dlouho, že opustila od úmyslu tohoto.

Po 13. roce vrátila se opět do Ratibořic k rodičům svým, kdež zůstala až do svého provdání. Přístup k hraběcí knihovně ji byl volný, a tak se stalo selské jedno děvče a knihy nejmilejší jí společností. Zde začala číst spisy Goethovy, seznámila se s Schillerem, Lamartinem, Byronem a jinými, jichž se dopíditi mohla. Roku 1837 provdala se z otcovy vůle do Kostelce za Josefa Němce, tehdáž komissara při finanční stráži. Mladí manželé se brzy přestěhovali do Polny, kdežto tamnější kaplan v literatuře ji podporoval. Zde počala čísti spisy Tylovy, který právě tenkrát vládl plamenným písmem, jímž rozněcoval a probouzel lásku k národu, tehdáž ještě tak chudému, jímž bičoval netečnost a lhostejnost u věci národní. Jako apoštolově lovili tenkráte naši pěstitelové lásku našich synů a dcer k našemu národu. Po hřímajících písních Kollarových trhl sebou lid náš z otupělé otrlosti své. Malý to byl hlouček, který hlásal jeho evangelium; a Tyl, ač ne vždy umělcem, slovy vřelými, často plamennými klepal na dvéře, aby mu bylo otevřeno. Jeho slovo bylo útulné, hladké, zvláště pak srdci ženskému lehce dostupné. Snadno tedy pochopíme, že vřelý cit Němcové a vše to, co v jejím duchu tak bohatě se shromáždilo, nyní se jasným plamenem vzňalo. Láska k národu byla vyslovena, v Němcové si razila cestu činem.

Nejbližší doba jí byla velmi příznivá. Roku 1840 přišla poprvé do Prahy, kamž se roku následujícího se svým manželem na čisto přestěhovala. V Praze se vzmohl národní a literární ruch tenkrát právě k prvním květům. V literatuře první neobyčejnější plodnost, ve veřejnosti besedy, literáti i obecenstvo jedna rodina — vlastenectví slavilo svou zlatou dobu. Nemohlo tedy nic příznivěji účinkovat na Němcovou, než ty poměry, v něž právě přišla. Seznámila se s mladšími tehdáž spisovateli Riegrem, Pichlem, Erbenem, Klácelem a j. Živé slovo, obcováni s nimi dokonalo, co bylo pouhým čtením dosud započato.

Dům Němcové se stal středištěm mladých spisovatelů, a roku 1842 seznámila se na besedě s Čejkou a Nebeským, z nichžto první měl rozhodného působení na její krasocit. Brzy na to, roku 1843, vyšla ve Květech první její báseň: „Ženám českým“, v níž oslovuje poprvé naše ženy srdečně: „Ženy české, matky české, jediná nám budiž slast, vychovati naše děti pro tu drahou, slavnou vlast!“ Na to následovaly: „Moje vlast“, „Znamení“, „Zasnoubení“, ve Včele roku 1844: „Touha“,„Hvězda má“ a jiné v řeči vázané i prósou,

Nade vše přirovnání šťastnější byla Němcová v próse. Němcová znala lid náš, život jeho, jeho psychologii z vlastního názoru. Seznamujíc se s ním, sbírala jeho pohádky. V roku 1845 vyšly první svazky jejích pohádek, čili jak ona je nazvala „báchorek“. Kritika si jich nehrubě všímala, jediný Tyl je ocenil.

Pohádky Němcové nemají ovšem té ceny do sebe, jakou se Erbenovy honosejí. U Němcové není ta objektivnost, jako u Erbena; Erben podá pohádku tak, jak v našem lidě celistvě žije, v pravlastní formě. Němcová ji zpracuje svým duchem, a proto není její pohádka tak pohádkou našeho lidu, jako pohádkou Němcové. Jinak přidává Němcová pohádce ze svého u velmi malé míře, daleko méně, než jiní vypravovatelé. Zajímavou však zůstane pohádka její tím, kterak ona ji podává; a s toho stanoviska jest Němcová mimo Erbena nejznamenitější.

Roku 1845 odebrala se Němcová se svým manželem do Domažlic, kdežto ji Bobeš Pavlas v češtině dotvrzoval. Zajímavo jest, že Božena psala co patnáctileté děvče německý román, který však hned po napsání byl spálen. V Domažlicích psala „Obrazy z okolí Domažlického“, líčíc v nich mravy, zvyky, obyčeje, společenský život atd. To jí připravilo mnohou nesnázi s tamnějším lidem, který v tom se cítil postavena na pranýř, tak že i Havlíček se jí musil ve „Včele“ ujmouti na hanlivý dopis, jenž mu byl odtamtud zaslán.

Tomuto počínání lidu Domažlického se pranic nedivíme. Kdežby se to v něm bylo tenkrát vzalo, když nebylo po staletí, kdo by jej byl poučil. Vždyť uvidíme hnedle u pražských pánů „vlastenců“, že ač v jiném ohledu, se chovali k Němcové tak hanebně, jako praví šosáci.

Mimo „Selskou politiku“, jež r. 1848 vyšla ve „Včele“, nenapsala Němcová do roku 1850 ničeho. R. 1851 konala cestu přes Vídeň do Uher do Novohradské stolice; Zpomínky její odtamtud vytištěny v Lumíru. Roku 1853 vrátila se z Uher a onemocněla. —

A však něco ještě těžšího potkalo ji — Němcová upadla v skutečnou bídu. Bylo by trudné líčení, kdybysme měli vypsati všechny ty trudné chvíle. Avšak jisto jest, že jí bída materiální netížila tak, jako dobročinnost našich „vlastenců“.

A o tom promluvíme několik slov.

Mám v rukou list Boženy Němcové. Když byla v tísni nejtěžší, sebralo se něco příspěvků, aby se jí v nejtěžších starostech ulehčilo. To by nebylo samo o sobě nic zlého. A však páni „vlastenci“ šli ve svém „vlastenectví“ dál. Na tom jim nebylo dost, že vypili o džbánek piva méně ve prospěch trpící spisovatelky. Oni žádali také, aby jim skládala účty, kterak s těmi penězy naložila, zač je vydala. Příspěvky ty byly tak skromné, že ani za řeč nestojí. Žebrák může nakládat s darovaným grošem dle své vůle: Němcová se jim stala pojednou neplnoletou!

Největší nebezpečenství výtečného ducha, aby staráním se o chléb svoji sílu nepromrhal! Tvůrčí duch není na to zde, aby sobě chleba vydělával, nýbrž aby lidstvu duševní chléb rozdával. Za chléb pracují tisíce, tvůrčí duch však pracují za sta tisíců. A tito páni „vlastenci“ ve své nestoudnosti neměli tolik studu, aby nepověděli pravici, co dala levice. Snad to tak musí být, že tvůrčí duch největšího žalu se dožije na svých současných; třikráte však horší, když si tato duševní luza chce zavázat podobného ducha vděčností. Němcová, která měla před tím přátel dost, zůstala v nouzi osamotnělá. „Vlastenci“ nechtějí ukázati nouzi vlídnou tvář, snad v oprávněné bázni, aby nezaklepala zejtra zase. Před tím byl její dům středištěm — nyní nemilým známým, jemuž se zdaleka vyhýbáme, aby se nám nestal obtížným.

Fui na tyto „vlastence!“

Nejvíce to však ucítila Němcová. Poznala, že vrtkavý základ jest lidská přízeň. Němcová se utekla sama k sobě, ku své žalem zkormoucené duši. Stala se lékařem sama sobě; v chvílích bolesti se zrodila „Babička“, již počala psáti „pro úlevy zkormoucené duše své!“

A v „Babičce“ jest soustředěno všechno světlo, světlo nejkrásnějších barev, jimiž se Němcová skvěla. Zde žije plná její poesie, zdravý názor, čistě národní život. Postavy její jsou plastické, zvyky, obyčeje, mravy jejich věrné. Němcová má zvláštní národně-poetický cit. Její zrak najde všechnu poesii v životě našeho lidu, a její pero ji podá svěží, nesetřenou, zdravou, že nám zalahodí, jako jahoda na zelené stráni, jako fiala v orosené trávě. To jest život, který ona prožila, který jsme prožili s ní my všichni. Druhá „Babička“ snad není ani více možná. Němcová jest v „Babičce“ opravdivou básnířkou, a proto má toto dílo cenu trvalou. Všecky její práce, které předcházely, jsou jen prácemi více méně přípravnými; „Babička“ plodem zralým. „Báchorky“ Němcové jsou lašťovkami zvěstujícími jaro, „Babička“ jest jaro samo. Nevím, učinila-li „Babička“ na každého stejný dojem. Mně však se zdálo, že to moje vlastní mládí, a proto mi byla tak milá, jako upomínka na ně.

Druhá její větší práce „Pohorská vesnice“, ač bohatá na výtečné jednotlivosti, nemá již do sebe té ceny, jako „Babička“, která nestala-li se ještě, zajisté se stane knihou národní. V „Pohorské vesnici“ se pouští již do líčení života salonního — a to nebyly vody její lodi příznivé. Kdež by také se u nás vzalo zdařilého líčení salonu, když ho nemáme? I tam, kde jest líčení salonního života nejlepší, není takřka ničím, protože nám to svět cizí, nevlastní. Náš život se posud v saloně nerozvinul. U všech našich spisovatelů nemá celý jejich salonní svět ani jedinou zvláštní figuru. Jsou to více méně šablony, našemu srdci jsou to sousedé, nejsme to my. Zcela naším románem může být zatím jen román historický.

Roku 1858 vydala Němcová „Slovenské pohádky a pověsti“ co výsledek svého dřívějšího trvání na Slovensku; pohádky ty za krátký čas jsou rozebrány.

Jiné její práce jsou: Sestry v „Ladě Niole“, Karla v „Perlách“, V zámku a v podzámčí v „Koledě“, Chudí lidé v „Poutníku 1857“, Chýže v „Máji“, Dobrý člověk v „Poslu z Prahy“, Uherské město v „Musejníku“ atd.

Bylo by ještě záhodno, abychom právě při Němcové promluvili něco o našich nakladatelích. Neboť je-li kde jakési reorganisace zapotřebí, jest to především zde. Což ví čtenář! Čtenář se kochá v rozkoši knihy; při tom ovšem mu nepřipadne, že ten, který mu tu rozkoš připravil, že spisovatel za tu právě knihu od nakladatele ani tolik nedostal, zač by se mu zaplatilo jen opisování, pravím to výslovně: jen opisování této knihy. Ptáci nebeští ovšem nepředou; ale ptáci nebeští mohou živi býti na poli, na nich se nežádá, aby aspoň slušně se objevili ve společnosti lidské. A že nakladatelé v nouzi spisovateli nepřispějí, jest důkazem právě při Němcové; nakladatel ji tak neznal, jako jiní. Praví se o fabrikantech, že tyji z mozolů dělnických. Ale o našich nakladatelích se může říci, že bohatnou z krve předních duchů našich. Sami si dělají velké kapitály, kupují a staví domy jen z krvavých plodů spisovatelských, a ubohý spisovatel nedostane za svoje dílo ani tolik, aby si mohl suchou kurku denně ve vodě namočiti po ten čas, po který dílo psal. Jinak může roznášet vodu po ovocném trhu. A nakladatelové naši jsou ty pijavice, jenž krev z jeho tváří vyssáli, a neználi jeho duch ty nadpřirozené kunšty, aby obýval tělo bez tuku a bez krve, pak může udělati před časem testament, aby ho pochovali na Vyšehradě. O náhrobek se mu pak postarají noviny a „vděčný národ!“ — Ba vděčný!

Myslíme, že někdo povolanější o tomto našem vředu lépe pojedná. Nemyslíme však, že by se nad hrobem nebožtíkovým měly všecky nedostatky zapomníti. To jest planá fráse. Tím se nedostatků svých pozbavíme, když o nich promluvíme otevřeně, bez fariseiství.

Rokem 1861 počala již Němcová vadnout. Ku konci minulého roku zdržovala se v Litomyšli za příčinou sebraných svých spisů. Zde však již se jevila choroba tak silně, že odvezena býti musila do Prahy, kdež na lůžku těžké nemoci podlehla. Ještě ten večer před skonáním dostalo se jí radosti, že uviděla první sešit svých sebraných spisů. Snad na ně ještě čekala; druhý den ráno skonala.

Němcová byla paní vysoce vzdělaná. Slovanská nářečí znala z veliké části, ba i staroslovanštinu dosti dobře. Bájesloví slovanské bylo zvláště v posledním čase milým jí zaměstnáním.

Dívky naše! Vzor máte, kterak se miluje národ: Prokažte Němcové lásku tím, když se jí stanete hodnými.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Podepsáno na začátku obou částí šifrou × (křížek). Podle životopisné studie Vincence Vávry Božena Němcová je autorem feuilletonu Vítězslav Hálek.