Björnstjerne Björnson

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Björnstjerne Björnson
Autor: Jindřich Vodák
Zdroj: VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 271–275.
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: České slovo 8. XII 1932
Licence: PD old 70
Související: Autor:Bjørnstjerne Bjørnson
Související na Wikidatech: Bjørnstjerne Bjørnson

Jméno „Björnstjerne“ vykládá se jak „Medvědí hvězda“ a Medvědí souhvězdí je ono, které plavcům ukazuje na moři od severu dvojmo bezpečný směr v nejistotách, dodává posily a důvěry. Nám Čechům se ten výklad jména Björnsonova plně osvědčil tehdy, když jeho nositel tak rázně a hlasitě před celou Evropou se zastal utiskovaných Slováků proti maďarským surovým násilníkům.

Dychtivá, jará bojovnost vykonávala svoje poslání, když s proudy obnovných, pokrokových názorů vyrazila proti domácí zaostalosti a různé zatemnělosti. Bylo uprostřed minulého století v konservativním Norsku jako jinde mnoho zatuchlého, užuž zahnívajícího, a včas přišly z Dánska, zejména z podnětů Brandesových řízné očistné větry, aby ostře profoukaly každý divně páchnoucí kout. Björnson sám svými literárními romantickými počátky, svými básněmi a historickými dramaty, zdál se všecek utkvívat v dávné národní minulosti, v oslavování a chránění národní trvalosti, chtěl se přímo podobat hlemýždi, nemysle ani na to, jak pomalu on si vleče kupředu svůj domek. S té stránky mají svou konservativnost i proslulé, svěží, vítězné jeho selské povídky s „Orlím hnízdem“, ačkoli „Synnove Solbakken“, „Arne“, „Veselý hoch“ velmi zřetelně zvěstují kypění rozpínavé životní síly a chuti, odpor ke stojatosti a zádumčivé liknavosti, touhu po volnějším a zářnějším výkvětu. Pravý, průkopný Björnson, ten, jenž popoháněl Norsko do omlazení a osvícení ve shodě s novými myšlenkami, ohlásil se však teprve později svou podnikavostí a odvahou, která brala na přetřes všecky podstatné otázky, nebála se otřásat všemi dosavadními věrami, řády a předsudky.

Známe tohoto pokrokového, moderního Björnsona u nás dostatečně. Je od něho drama „Bankrot“, kde proti podvodným kapitalistickým praktikám obchodním povznáší se přísná vláda pravdivosti a poctivosti třebas na zdánlivou vlastní škodu. Je od něho drama „Král“, jež důtklivě upozorňuje na zhoubné účinky královské hodnosti v povaze panovníkově a útočí na všechna zřízení monarchistických soustav. Je od něho vedle „Redaktora“ také pohnutá emancipační „Rukavička“, jež vysílá proti mužské smyslnosti svou hrdou, nesmlouvavou Svavu, aby uložila mužům před manželstvím týž závazek zdrželivosti a čistoty, jaký se přikazuje ženám. A co všechno jiného by se musilo od Björnsona zde jmenovati! Vycházel původně od základů náboženských, nechával náboženskému cítění a smýšlení ten sociální význam, jaký mělo dotud, ale najednou v románě „Vyvěšují se vlajky v městě a přístavech“ (Dědictví Kurtů) dovedl proti němu povýšit výchovu přírodovědeckou, uvědomělé a rozumové vypěstění mladé vůle, aby čelila i neblahým zárodkům dědičným. Nebo nechával též manželství tak, jak bývalo dotud se svou pravidelnou nerozlučitelností, ale najednou v románě „Na božích cestách“ dovedl s nejlepším pochopením líčit lásku, jež odhazuje manželská pouta a vchází osvobozena v nový radostnější sňatek.

Arci, Björnson nikdy nebyl tak revoluční, tak anarchisticky troufalý jako Ibsen, vždycky rozeznával mírné od nemírného, vždycky se omezoval a žádal omezení, jako by stará norská konservativnost byla v něm zůstavila stálou potřebu krotící opatrnosti. Už v rozsáhlé trilogii sigurdské, která spadá do prvních let šedesátých, vyvodil tragičnost svého přebíhavého hrdiny z osobivého přepětí jeho tužeb a nadějí, ze sebepřeceňování, jež si naměřovalo pořád výš a dál, než mělo, do blouznivých ohromností. Ale zvláště tedy vrcholné dvojdrama „Nad naši sílu“ z doby Björnsonovy zralosti, z let 1883 a 1895, odmítá pádně všechno očekávání náboženských nebo sociálních zázraků, bláhovou domněnku, že se v některém oboru lidského života a vývoje mohou stát náhlé, bájné divy, jež rázem způsobí nejhlubší převraty. Jako by úžasná neobyčejnost scén měla jen ten účel, aby už sama sebou zjevila nesmyslnost a nemožnost každé nadsázky v našich snahách a cílech. Proto mohlo dojít k tomu, že třebas Laura Marholmová nazvala Björnsona básníkem měšťáctva a že vůbec byla mu vytýkána náklonnost k měšťáckým ústupkům. Nebylo ani nutno dovolávat se zezadu jeho „Novomanželů“, kteří na pohled vypadají jako vzpoura proti rodičům, kdežto ve skutečnosti spějí k týmž koncům a mravům jako rodiče. Vždyť i v mladším dramatě „Pavel Lange a Tora Parsbergová“ titulní hrdina jednoho dne na politickém kolbišti prudce vyrazí proti ministerskému předsedovi a druhého dne jako kandidát výhodné ženitby okázale ve sněmovně mluví pro něho. A poslední dramatické dílo Björnsonovo, „Když omládlá réva kvete“, nesahá vysoko nad zábavný a tklivý rodinný obrázek, kde všechny rozpory a křivdy musejí být umoudřele zahlazeny, aby se rodina šťastně zachovala tak, jak byla.

Ale Björnson nemůže být jiný, než jest se svou selskou a pastorskou krví, člověk ven a ven praktický, milovník země a úrodné práce, který v holých skalách vidí jen pobídku, aby je pokryl až do temene utěšenou, šťavnatou zelení. Snít, básnit, bájit, vzlétat do orlích výšin, ano, zároveň však při tom vždycky jasně vidět, co se může a má opravdu udělat, aby slovo nezůstalo pouhým slovem! Vzniká-li z toho v jeho literárním díle ta a ona kolísavost, vratkost, podivnost, čirá vymyšlenost, nahradí to bohatě silný vrh celého pojetí, ryzí lidský poměr k postavám, důvěrná blízkost vylíčení a vyřčení srdce, které nepřestává uvnitř bít svým živým, vřelým a činorodým tepem. Björnson zbožňoval krásu svého severního hornatého, mořského, zimního domova, zbožňoval krásu a mocnost své mateřštiny, a když dne 26. února 1910 v Paříži umíral, směl si říci, že také jeho zásluhou malá skandinavská zemička se svým nárůdkem a jazykem nabyla nepředvídaně znamenitého podílu ve světové kulturní a sociální práci. Je to málo?