Bible kralická/Židům

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Kapitola 1.[editovat]

1 Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto [pak] posledních dnech mluvil nám skrze Syna [svého],
2 Kteréhož ustanovil dědicem všeho, skrze něhož i věky učinil.
3 Kterýžto jsa blesk slávy, a obraz osoby jeho, a zdržuje všecko slovem mocnosti své, očištění hříchů našich skrze sebe samého učiniv, posadil se na pravici velebnosti na výsostech,
4 Tím důstojnější nad anděly učiněn, čím vyvýšenější nad ně jméno dědičně obdržel.
5 Nebo kterému kdy z andělů řekl: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe? A opět: Já budu jemu otcem, a on mi bude synem?
6 A opět, když uvodí prvorozeného na okršlek země, dí: A klanějte se jemu všickni andělé Boží.
7 A o andělích zajisté dí: Kterýž činí anděly své duchy, a služebníky své plamen ohně;
8 Ale k Synu [dí]: Stolice tvá, ó Bože, na věky věků, berla pravosti [jest] berla království tvého.
9 Miloval jsi spravedlnost, a nenáviděl jsi nepravosti, protož pomazal tebe, ó Bože, Bůh tvůj olejem veselé nad spoluúčastníky tvé.
10 A ty, Pane, na počátku založil jsi zemi, a díla rukou tvých jsouť nebesa.
11 Onať pominou, ty pak zůstáváš; a všecka jako roucho zvetšejí,
12 A jako oděv svineš je, i budouť změněna. Ale ty jsi tentýž, a léta tvá nepřestanou.
13 A kterému kdy z andělů řekl: Seď na pravici mé, dokudž nepoložím nepřátel tvých za podnože noh tvých?
14 Zdaliž všickni nejsou služební duchové, kteříž posílání bývají k službě pro ty, jenž mají dědičně obdržeti spasení?

Kapitola 2.[editovat]

1 Protož musímeť my tím snažněji šetřiti toho, což jsme slýchali, aby nám to nevymizelo.
2 Nebo poněvadž skrze anděly mluvené slovo bylo pevné, a každé přestoupení a neposlušenství vzalo spravedlivou odměnu pomsty,
3 Kterakž my utečeme, takového zanedbávajíce spasení? Kteréžto nejprvé začavši vypravováno býti skrze samého Pána, od těch, kteříž [jej] slýchali, nám jest utvrzeno.
4 Čemuž i Bůh svědectví vydával skrze divy, a zázraky, a rozličné moci, i podělování Duchem svatým, podlé vůle své.
5 Nebo nepoddal andělům okršlku země budoucího, o kterémž mluvíme.
6 Osvědčilť pak na jednom místě jeden, řka: Co jest člověk, že naň pomníš, aneb syn člověka, že na něj patříš?
7 Maličkos jej menšího než anděly učinil, slavou a ctí korunoval jsi ho, a ustanovils jej nad dílem rukou svých.
8 Všecko jsi podmanil pod nohy jeho. Poddav pak jemu všecko, ničeho nezanechal nepodmaněného jemu. I však nyní ještě nevidíme, aby jemu všecko poddáno bylo.
9 Ale toho Ježíše, kterýž maličko nižší byl nežli andělé, vidíme pro utrpení smrti slavou a ctí korunovaného, aby z milosti Boží za všecky okusil smrti.
10 Slušeloť zajisté na toho, pro kteréhož jest všecko, a skrze kteréhož jest všecko, aby mnohé syny k slávě přiveda, vůdce spasení jejich skrze utrpení posvětil.
11 Nebo i ten, kterýž posvěcuje, i ti, kteříž posvěceni bývají, z jednoho jsou všickni. Pro kteroužto příčinu nestydí se jich nazývati bratřími,
12 Řka: Zvěstovati budu jméno tvé bratřím svým, u prostřed shromáždění prozpěvovati budu tobě.
13 A opět: Já budu v něm doufati. A opět: Aj, já a dítky, kteréž dal mi Bůh.
14 Poněvadž tedy dítky účastnost mají těla a krve, i on též podobně účasten jest jich, aby skrze smrt zahladil toho, kterýž má vládařství smrti, to jest ďábla,
15 A vysvobodil ty, kteříž bázní smrti po všecken čas života podrobeni byli v službu.
16 Neboť nikoli nepřijal andělů, ale símě Abrahamovo přijal.
17 Pročež ve všem připodobněn býti měl bratřím, aby milosrdný byl, a věrný nejvyšší kněz {biskup} v tom, což [se] u Boha k očištění hříchů lidu [díti mělo].
18 Nebo že sám trpěl, pokoušín byv, může také pokušení trpícím spomáhati.

Kapitola 3.[editovat]

1 A protož, bratří svatí, povolání nebeského účastníci, spatřujte apoštola a nejvyššího kněze {biskupa} vyznání našeho, Krista Ježíše,
2 Věrného tomu, kdož jej ustanovil, jako i Mojžíš [byl] ve všem domě jeho.
3 [Tím] větší zajisté slávy tento nad Mojžíše jest hoden, čím větší má čest stavitel nežli sám dům.
4 Nebo všeliký dům ustaven bývá od někoho, ten pak, kdož všecky tyto věci ustavěl, Bůh jest.
5 A Mojžíš zajisté věrný byl v celém domě jeho, jako služebník, na osvědčení toho, což potom mělo mluveno býti.
6 Ale Kristus, jako Syn, [panuje] nad domem svým. Kterýžto dům my jsme, jestliže tu svobodnou doufanlivost, a tu chloubu naděje až do konce pevnou zachováme.
7 Protož jakž praví Duch svatý: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho,
8 Nezatvrzujtež srdcí svých, jako při onom popuzení v den pokušení toho na poušti;
9 Kdež pokoušeli mne otcové vaši, zkusiliť mne, a viděli skutky mé po čtyřidceti let.
10 Protož hněviv jsem byl na pokolení to, a řekl jsem: Tito vždycky bloudí srdcem, a nepoznávají cest mých.
11 Pročež přisáhl jsem v hněvě svém, že nevejdou v odpočinutí mé.
12 Viztež, bratří, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé [a] nevěrné, kteréž by odstupovalo od Boha živého.
13 Ale napomínejte se vespolek po všecky dny, dokudž se dnes jmenuje, aby někdo z vás nebyl zatvrzen oklamáním hřícha.
14 Účastníci zajisté Krista učiněni jsme, jestliže však ten počátek podstaty až do konce pevný zachováme.
15 [Protož] dokudž se říká: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých, jako při onom popuzení.
16 Nebo někteří slyševše, popouzeli [ho], ale ne všickni, kteříž vyšli z Egypta skrze Mojžíše.
17 Na které se pak hněval čtyřidceti let? Zdali ne na ty, kteříž hřešili, jejichž těla padla na poušti?
18 A kterým zapřisáhl, že nevejdou do odpočinutí jeho? Však těm, kteříž byli neposlušní.
19 A vidíme, žeť nemohli vjíti pro nevěru.

Kapitola 4.[editovat]

1 Bojmež se tedy, aby snad opustě zaslíbení o vjití do odpočinutí jeho, neopozdil se někdo z vás.
2 Nebo i nám zvěstováno jest, jako i oněmno, ale neprospěla jim řeč slyšená, nepřipojená k víře těch, kteříž slyšeli.
3 Neboť vcházíme v odpočinutí my, kteříž jsme uvěřili, jakož řekl: Protož jsem přisáhl v hněvě svém, žeť nevejdou v odpočinutí mé, ačkoli dokonána jsou díla od ustanovení světa.
4 Nebo pověděl na jednom místě o sedmém dni takto: I odpočinul Bůh dne sedmého ode všech skutků svých.
5 A tuto zase: Že nevejdou v odpočinutí mé.
6 A poněvadž vždy na tom jest, že někteří mají vjíti do něho, a ti, kterýmž prvé zvěstováno jest, nevešli pro nevěru,
7 Opět ukládá den jakýsi: Dnes, skrze Davida, po takovém času pravě, (jakož řečeno jest:) Dnes uslyšíte-li hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých.
8 Nebo byť byl Jozue v odpočinutí je uvedl, nebylť by potom mluvil o jiném dni.
9 A protož zůstáváť svátek lidu Božímu.
10 Nebo kdožkoli všel v odpočinutí jeho, takéť i on odpočinul od skutků svých, jako i Bůh od svých.
11 Snažmež se tedy vjíti do toho odpočinutí, aby někdo neupadl v týž příklad nedověry.
12 Živáť [jest] zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě strany ostrý, a dosahujeť až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i mozku v kostech, a rozeznává myšlení i mínění srdce.
13 A neníť stvoření, kteréž by nebylo zjevné před oblíčejem jeho, nýbrž všecky věci jsou nahé a odkryté očima toho, o kterémž jest řeč naše.
14 Protož majíce velikého nejvyššího kněze {biskupa}, kterýž pronikl nebesa, Ježíše Syna Božího, držmež [to] vyznání.
15 Nebo nemáme nejvyššího kněze {biskupa}, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem [nám] podobně, kromě hříchu.
16 Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný.

Kapitola 5.[editovat]

1 Všeliký zajisté nejvyšší kněz {biskup} z lidu vzatý za lidi bývá postaven v jednání s Bohem, [totiž] aby obětoval i dary i oběti za hříchy,
2 Kterýž by mohl, jakž sluší, lítost míti nad neznajícími a bloudícími, jsa i sám obklíčen nemocí.
3 A pro ni povinen jest, jakož za lid, tak i za sebe samého obětovati za hříchy.
4 A aniž kdo sobě sám té cti osobuje, ale ten, kterýž by byl povolán od Boha, jako i Aron.
5 Tak i Kristus ne sám sobě té cti osobil, aby byl nejvyšším knězem {biskupem}, ale ten, kterýž řekl jemu: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe.
6 Jakž i jinde praví: Ty jsi kněz na věky podlé řádu Melchisedechova.
7 Kterýž za dnů těla svého modlitby a ponížené prosby k tomu, kterýž ho mohl zachovati od smrti, s křikem velikým a slzami obětoval, a vyslyšán jest v tom strachu.
8 A ačkoli byl Syn [Boží], z toho však, což strpěl, naučil se poslušenství.
9 A tak dokonalý jsa, učiněn jest všechněm sebe poslušným původem spasení věčného,
10 Nazván jsa od Boha nejvyšším knězem {biskupem} podlé řádu Melchisedechova.
11 O kterémž mnoho by se mělo mluviti, a to nesnadných věci k vypravení, ale vy jste nezpůsobných uší.
12 Nebo měvše býti v tak dlouhém času mistři, opět potřebujete učeni býti prvním počátkům výmluvností Božích, a učiněni jste mléka potřebující, a ne pokrmu hrubšího.
13 Kdožkoli zajisté mléka se drží, nechápá slova spravedlnosti; (nebo nemluvně jest.)
14 Ale dokonalých jest hrubý pokrm, [totiž] těch, kteříž pro zvyklost mají smysly způsobné k rozeznání dobrého i zlého.

Kapitola 6.[editovat]

1 Protož opustíce řeč počátku Kristova, k dokonalosti se nesme, ne opět zakládajíce gruntu pokání z skutků mrtvých, a víry v Boha,
2 Křtů učení, a vzkládání rukou, a vzkříšení z mrtvých, i soudu věčného.
3 A toť učiníme, dopustí-li Bůh.
4 Nebo nemožné jest jednou již osvíceným, kteříž i zakusili daru nebeského, a účastníci učiněni byli Ducha svatého,
5 Okusili také dobrého Božího slova, a moci věka budoucího,
6 Kdyby padli, zase obnoviti se ku pokání, jakožto těm, kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají.
7 Země zajisté, kteráž často na sebe přicházející déšť pije, a rodí bylinu příhodnou těm, od kterýchž bývá dělána, dochází požehnání od Boha.
8 Ale vydávající trní a bodláky zavržená [jest], a blízká zlořečení, jejížto konec [bývá] spálení.
9 A však, nejmilejší, nadějemeť se o vás lepších věcí, a náležejících k spasení, ač pak koli tak mluvíme.
10 Neboť není nespravedlivý Bůh, aby se zapomenul na práci vaši, a na pracovitou lásku, kteréž jste dokazovali ke jménu jeho, slouživše svatým, a [ještě] sloužíce.
11 Žádámeť pak, aby jeden každý z vás až do konce prokazoval tu opravdovou pilnost plné jistoty naděje,
12 Tak abyste nebyli leniví, ale následovníci těch, kteříž skrze víru a snášelivost obdrželi dědictví zaslíbené.
13 Bůh zajisté zaslíbení čině Abrahamovi, když neměl skrze koho většího přisáhnouti, přisáhl skrze sebe samého,
14 Řka: Jistě požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím tebe.
15 A tak trpělivě očekávaje, dosáhl zaslíbení.
16 Lidé zajisté skrze většího přisahají, a všeliké rozepře mezi nimi konec jest, když bývá potvrzena přísahou.
17 A takž Bůh, chtěje dostatečně ukázati dědicům zaslíbení neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu,
18 Abychom skrze ty dvě věci nepohnutelné, (v nichž nemožné jest, aby Bůh klamal,) měli přepevné potěšení, [my], kteříž jsme se utekli k obdržení předložené naděje.
19 Kterouž máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu,
20 Kdežto předchůdce pro nás všel Ježíš, jsa učiněn podlé řádu Melchisedechova nejvyšším knězem {biskupem} na věky.

Kapitola 7.[editovat]

1 Nebo ten Melchisedech [byl] král Sálem, kněz Boha nejvyššího, kterýž vyšel v cestu Abrahamovi, navracujícímu se od pobití králů, a dal jemu požehnání.
2 Kterémuž Abraham i desátek dal ze všeho. Kterýž nejprvé vykládá se král spravedlnosti, potom pak i král Sálem, to jest král pokoje,
3 Bez otce, bez matky, bez rodu, ani počátku dnů, ani skonání života nemaje, ale připodobněn jsa Synu Božímu, zůstává knězem věčně.
4 Pohleďtež tedy, kteraký ten [byl], jemuž i desátky z kořistí dal Abraham patriarcha.
5 A ješto ti, kteříž jsou z synů Léví kněžství přijímající, přikázaní mají desátky bráti od lidu podlé zákona, to jest od bratří svých, ačkoli pošlých z bedr Abrahamových,
6 Tento pak, jehož rod není počten mezi nimi, desátky vzal od Abrahama, a tomu, kterýž měl zaslíbení, požehnání dal.
7 A [jistě] beze všeho odporu menší od většího požehnání béře.
8 A tuto desátky berou smrtelní lidé, ale tamto ten, o němž se vysvědčuje, že jest živ.
9 A ať tak dím, i sám Léví, kterýž desátky béře, v Abrahamovi desátky dal.
10 Nebo ještě v bedrách otce byl, když vyšel proti němu Melchisedech.
11 A protož byla-liť dokonalost skrze Levítské kněžství, (nebo za něho vydán jest lidu zákon,) jakáž toho byla potřeba, aby jiný kněz podlé řádu Melchisedechova povstal, a nebyl podlé řádu Aronova jmenován?
12 A poněvadž jest kněžství přeneseno, musiloť také i zákona přenesení býti.
13 Nebo ten, o kterémž se to praví, jiného jest pokolení, z kteréhož žádný při oltáři v službě nebyl.
14 Zjevné jest zajisté, že z pokolení Judova pošel Pán náš, o kterémžto pokolení nic z strany kněžství nemluvil Mojžíš.
15 Nýbrž hojněji to ještě zjevné jest, že povstal jiný kněz podlé řádu Melchisedechova,
16 Kterýž učiněn jest ne podlé zákona přikázaní tělesného, ale podlé moci života neporušitelného.
17 Nebo svědčí: Ty jsi kněz na věky podlé řádu Melchisedechova.
18 Stalo se zajisté složení onoho předešlého přikázaní, proto že bylo mdlé a neužitečné.
19 Nebo ničeho k dokonalosti nepřivedl zákon, ale na místo jeho uvedena lepší naděje, skrze niž přibližujeme se k Bohu.
20 A to i podlé toho, že ne bez přísahy [jest uvedena].
21 Nebo onino bez přísahy kněžími učiněni bývali, tento pak s přísahou, skrze toho, kterýž řekl k němu: Přisáhl Pán, a nebudeť toho litovati: Ty [jsi] kněz na věky podlé řádu Melchisedechova.
22 Podlé čehož lepší smlouvy prostředníkem učiněn jest Ježíš.
23 A také onino mnozí bývali kněží, proto že smrt bránila jim vždycky trvati;
24 Ale tento poněvadž zůstává na věky, věčné má kněžství.
25 A protož i dokonale spasiti může ty, kteříž přistupují skrze něho k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně.
26 Takovéhoť zajisté nám slušelo míti nejvyššího kněze {biskupa}, svatého, nevinného, nepoškvrněného, odděleného od hříšníků, a kterýž by vyšší nad nebesa učiněn byl,
27 Kterýž by nepotřeboval na každý den, jako onino kněží, nejprv za své vlastní hříchy oběti obětovati, potom za lid. Nebo učinil to jednou, samého sebe obětovav.
28 Zákon zajisté lidi mající nedostatky ustavoval za nejvyšší kněží {biskupy}, ale slovo přísežné, kteréž se stalo po zákonu, [ustanovilo] Syna dokonalého na věky.

Kapitola 8.[editovat]

1 Ale summa toho mluvení [jest], že takového máme nejvyššího kněze {biskupa}, kterýž se posadil na pravici trůnu velebnosti v nebesích.
2 Služebník jsa svatyně, a pravého toho stánku, kterýž Pán vzdělal, a ne člověk.
3 Všeliký zajisté nejvyšší kněz {biskup} k obětování darů a obětí bývá ustanoven, a protož potřebí bylo, aby i tento měl, co by obětoval.
4 Nebo kdyby byl na zemi, aniž by knězem byl, když by zůstávali ti kněží, kteříž obětují dary podlé zákona,
5 Sloužíce podobenství a stínu nebeských věcí, jakož Mojžíšovi od Boha řečeno bylo, když dokonávati měl stánek: Hlediž, prý, abys udělal všecko ku podobenství, kteréžť jest ukázáno na této hoře.
6 Nyní pak [tím] důstojnějšího došel úřadu, čímž i lepší smlouvy prostředníkem jest, kterážto lepšími zaslíbeními jest utvrzena.
7 Nebo kdyby ona první byla bez úhony, nebylo by hledáno místa druhé.
8 Nebo obviňuje Židy, dí: Aj, dnové jdou, praví Pán, v nichž vejdu s domem Izraelským a s domem Judským v smlouvu novou.
9 Ne podlé smlouvy té, kterouž jsem učinil s otci jejich v ten den, když jsem je vzal za ruku jejich, abych je vyvedl z země Egyptské. Nebo oni nezůstali v té smlouvě mé, a já opustil jsem je, praví Pán.
10 Protož tatoť jest smlouva, v kterouž vejdu s domem Izraelským po těch dnech, praví Pán: Dám, zákony své v mysl jejich, a na srdcích jejich napíši je, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem.
11 A nebudouť učiti jeden každý bližního svého, a jeden každý bratra svého, říkajíce: Poznej Pána, proto že mne všickni znáti budou, od nejmenšího z nich až do největšího z nich.
12 Nebo milostiv budu nepravostem jejich, a na hříchy jejich, ani na nepravosti jejich nikoli nezpomenu více.
13 A kdyžť praví o nové, [tedy] pokládá první za vetchou; což pak vetší a schází, blízké jest zahynutí.

Kapitola 9.[editovat]

1 Mělať pak i první ona [smlouva] nařízené služby a svatyni světskou.
2 Nebo udělán byl stánek první, v kterémž byl svícen, a stůl, a posvátní chlebové, a ten sloul svatyně.
3 Za druhou pak oponou [byl] stánek, kterýž sloul svatyně svatých,
4 Zlatou maje kadidlnici, a truhlu smlouvy, všudy obloženou zlatem, kdežto [bylo] věderce zlaté, mající v sobě mannu, a hůl Aronova, kteráž byla zkvetla, a dsky zákona,
5 Nad truhlou pak cherubínové slávy, zastěňující slitovnici. O kterýchž věcech není potřebí nyní vypravovati o jedné každé obzvláštně.
6 To pak když tak jest zřízeno, do prvního stánku vždycky vcházejí kněží, služby vykonávajíce,
7 Do druhého pak jedinou v rok sám nejvyšší kněz {biskup}, ne bez krve, kterouž obětuje sám za sebe, i [za] lidské nevědomosti.
8 Čímž Duch svatý ukazuje to, že ještě nebyla zjevena cesta k svatyni, dokudž první stánek trval.
9 Kterýž byl podobenstvím na ten tehdejší čas, v němž darové a oběti se obětují, kteréž nemohou dokonalého v svědomí učiniti toho, kdož obětuje,
10 Toliko v pokrmích a v nápojích, a v rozličných umýváních a ospravedlňováních tělesných, až do času napravení, záležející.
11 Ale Kristus přišed, nejvyšší kněz {biskup} budoucího dobrého, skrze větší a dokonalejší stánek, ne rukou udělaný, to jest ne tohoto stavení,
12 Ani skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev, všed jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl.
13 Nebo jestližeť krev býků a kozlů, a popel jalovice, pokropující poškvrněných, posvěcuje k očištění těla,
14 Čím více krev Kristova, kterýž skrze Ducha věčného samého sebe obětoval nepoškvrněného Bohu, očistí svědomí vaše od skutků mrtvých k sloužení Bohu živému?
15 A pro tu příčinu nové smlouvy prostředník jest, aby, když by smrt mezi to vkročila k vyplacení přestoupení těch, kteráž byla za první smlouvy, zaslíbení věčného dědictví přijali ti, kdož jsou povoláni.
16 Nebo kdež jest kšaft, potřebí jest, aby k tomu smrt přikročila toho, kdož činí kšaft.
17 Kšaft zajisté těch, kteříž zemřeli, stálý jest, poněvadž ještě nemá moci, dokudž živ jest ten, kdož kšaft činil.
18 Protož ani první onen bez krve nebyl posvěcován.
19 Nebo když Mojžíš všecka přikázaní podlé zákona všemu lidu předložil, vzav krev telat a kozlů, s vodou a s vlnou červenou a s yzopem, tak spolu i knihy i všeho lidu pokropil,
20 Řka: Tatoť jest krev zákona, kterýž vám Bůh vydal.
21 Ano i stánku i všech nádob k službě náležitých rovně též krví pokropil.
22 A téměř všecko podlé zákona krví očišťováno bývá, a bez krve vylití nebývá odpuštění [vin].
23 Protož potřebí bylo, aby věcí nebeských příkladové těmi věcmi očišťováni byli, nebeské pak věci lepšími obětmi, nežli jsou ty.
24 Neboť nevšel Kristus do svatyně rukou udělané, kteráž by nesla figůru pravé, ale v samo nebe, aby nyní přítomný byl tváři Boží za nás.
25 Ne aby častokrát obětoval sebe samého, jako nejvyšší kněz {biskup} vcházel do svatyně každý rok se krví cizí,
26 (Sic jinak by byl musil častokrát trpěti od počátku světa,) ale nyní jednou při skonání věků, na shlazení hřícha skrze obětování sebe samého, zjeven jest.
27 A jakož uloženo lidem jednou umříti, a potom [bude] soud,
28 Tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení mnohých [lidí] hříchů; podruhé bez hříchu ukáže se těm, kteříž ho čekají k spasení.

Kapitola 10.[editovat]

1 Zákon zajisté, maje stín budoucího dobrého, a ne sám obraz těch věcí, jednostejnými obětmi, kteréž po všecka léta obětují, nikdy nemůž přistupujících dokonalých učiniti.
2 Sic jinak zdaliž by již nepřestaly obětovány býti, proto že by již neměli žádného svědomí z hříchů ti, kteříž obětují, jsouce jednou očištěni?
3 Ale při těch [obětech] připomínání hříchů děje se každého roku.
4 Neboť možné není, aby krev býků a kozlů shladila hříchy.
5 Protož vcházeje na svět, dí: Oběti a daru nechtěl jsi, ale tělo jsi mi způsobil.
6 Zápalných obětí, ani [obětí] za hřích jsi neoblíbil.
7 Tehdy řekl jsem: Aj, jduť, (jakož v knihách psáno jest o mně,) abych činil, ó Bože, vůli tvou.
8 Pověděv napřed: Že oběti a daru, a zápalů, i [obětí] za hřích, (kteréž se podlé zákona obětují,) nechtěl jsi, aniž jsi oblíbil,
9 Tehdy řekl: Aj, jduť, abych činil, ó Bože, vůli tvou. Ruší první, aby druhé ustanovil.
10 V kteréžto vůli posvěceni jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou.
11 A všeliký zajisté kněz přístojí, na každý den službu konaje, a jednostejné často obětuje oběti, kteréž nikdy nemohou odjíti hříchů.
12 Ale tento, jednu obět obětovav za hříchy, vždycky sedí na pravici Boží,
13 Již dále očekávaje, až by položeni byli nepřátelé jeho za podnož noh jeho.
14 Nebo jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteříž posvěceni bývají.
15 Svědčíť pak nám [to] i sám Duch svatý. Nebo prvé pověděv:
16 Tatoť jest smlouva, kterouž učiním s nimi po těch dnech, praví Pán: Dám zákony své v srdce jejich, a na myslech jejich napíši je,
17 A na hříchy jejich, i na nepravosti jejich nikoli nezpomenu více.
18 Kdežť pak jest odpuštění jich, neníť více oběti za hřích.
19 Majíce tedy, bratří, plnou svobodu k vjití do svatyně skrze krev Ježíšovu,
20 (Tou cestou novou a živou, kterouž nám způsobil skrze oponu, to jest tělo své,)
21 A kněze velikého nad domem Božím,
22 Přistupmež s pravým srdcem, v plné jistotě víry, očištěná majíce srdce od svědomí zlého,
23 A umyté tělo vodou čistou, držmež nepochybné vyznání naděje; (nebo věrnýť jest ten, kterýž zaslíbil.)
24 A šetřme jedni druhých, k rozněcování se v lásce a dobrých skutcích,
25 Neopouštějíce společného shromáždění svého, jako někteří obyčej mají, ale napomínajíce se, a to tím více, čímž více vidíte, že se ten den přibližuje.
26 Nebo jestliže bychom dobrovolně hřešili po přijetí známosti pravdy, nezůstávalo by již oběti za hříchy,
27 Ale hrozné nějaké očekávání soudu, a ohně prudká pálivost, kterýž žráti má protivníky.
28 Kdož by koli pohrdal zákonem Mojžíšovým, bez lítosti pode dvěma neb třmi svědky umírá.
29 Což se vám zdá, čím přísnějšího trestání hoden jest ten, kdož by Syna Božího pošlapával, a krev smlouvy, kterouž byl posvěcen, za nehodnou drahého vážení by měl, a Duchu milosti potupu učinil?
30 Známeť zajisté toho, jenž řekl: Mně pomsta, já odplatím, praví Pán. A opět: Pán souditi bude lid svůj.
31 Hroznéť jest upadnouti v ruce Boha živého.
32 Rozpomeňtež se pak na předešlé dny, v nichž osvíceni byvše, mnohý boj utrpení snášeli jste,
33 Buďto když jste byli i pohaněními i ssouženími jako divadlo učiněni, buďto účastníci učiněni byvše těch, kteříž tak zmítáni byli.
34 Nebo i vězení mého čitelni jste byli, a rozchvátání statků svých s radostí jste strpěli, vědouce, že v sobě máte lepší zboží nebeské a trvanlivé.
35 Protož nezamítejtež smělé doufanlivosti své, kteráž velikou má odplatu.
36 Než potřebíť jest vám trpělivosti, abyste vůli Boží činíce, dosáhli zaslíbení.
37 Nebo ještě velmi, velmi maličko, [a aj], ten, kterýž přijíti má, přijde, a nebudeť meškati,
38 Spravedlivý pak z víry živ bude. Pakli by se jinam obrátil, nezalibuje sobě duše má v něm.
39 Ale myť nejsme poběhlci k zahynutí, ale věřící k získání duše.

Kapitola 11.[editovat]

1 Víra pak jest nadějných věcí podstata, [a] důvod neviditelných.
2 Pro ni zajisté svědectví došli předkové.
3 Věrou rozumíme, že učiněni jsou věkové slovem Božím, tak že z ničeho jest to, což vidíme, učiněno.
4 Věrou lepší obět Bohu obětoval Abel, nežli Kain, skrze kterouž svědectví obdržel, že jest spravedlivý, jakž sám Bůh darům jeho svědectví vydal. A skrze tu, umřev, ještě mluví.
5 Věrou Enoch přenesen jest, aby neviděl smrti, a není nalezen, proto že jej Bůh přenesl. Prvé zajisté, než jest přenesen, svědectví měl, že se líbil Bohu.
6 Bez víry pak nemožné jest líbiti se jemu; nebo přistupující k Bohu věřiti musí, že jest [Bůh], a těm, kteříž ho hledají, že odplatu dává.
7 Věrou napomenut jsa od Boha Noé o tom, čehož ještě nebylo viděti, boje se, připravoval koráb k zachování domu svého; skrze nějž potupil svět, a spravedlnosti té, kteráž jest z víry, učiněn jest dědicem.
8 Věrou, povolán jsa Abraham, uposlechl [Boha], aby odšel na to místo, kteréž měl vzíti za dědictví; i šel, nevěda, kam přijde.
9 Věrou bydlil v zemi zaslíbené jako v cizí, v staních přebývaje s Izákem a s Jákobem, spoludědici téhož zaslíbení.
10 Nebo očekával města základy majícího, jehožto řemeslník a stavitel jest Bůh.
11 Věrou také i Sára moc ku početí semene přijala, a mimo čas věku porodila, když věřila, že jest věrný ten, kterýž zaslíbil.
12 A protož i z jednoho, a to již umrtveného, rozplodilo se [potomků], jako jest množství hvězd nebeských, a jako písek nesčíslný, kterýž jest na břehu mořském.
13 Podlé víry zemřeli ti všickni, nevzavše zaslíbení, ale zdaleka je viděvše, jim i věřili, i je vítali, a vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi.
14 Nebo ti, kteříž tak mluví, zjevně to prokazují, že vlasti hledají.
15 A jistě, kdyby se byli na onu rozpomínali, z kteréž vyšli, měli [dosti] času zase se navrátiti.
16 Ale oni lepší žádají, to jest nebeské. Protož i sám Bůh nestydí se slouti jejich Bohem; nebo připravil jim město.
17 Věrou obětoval Abraham Izáka, byv pokoušín, a to jednorozeného obětoval ten, kterýž byl zaslíbení přijal,
18 K němuž bylo řečeno: V Izákovi nazváno bude tobě símě,
19 Tak o tom smýšleje, že jest mocen Bůh i z mrtvých vzkřísiti. Pročež jej jako z mrtvých vzkříšeného přijal.
20 Věrou o budoucích věcech požehnání dal Izák Jákobovi a Ezau.
21 Věrou Jákob, umíraje, každému z synů Jozefových požehnání dával, a poklonil se na vrch hůlky své.
22 Věrou Jozef, dokonávaje, o vyjití synů Izraelských zmínku učinil, a o kostech svých poručil.
23 Věrou Mojžíš, narodiv se, ukryt byl za tři měsíce od rodičů svých, proto že viděli krásné pacholátko, a nebáli se rozkazu královského.
24 Věrou Mojžíš, byv již dorostlý, odepřel slouti synem dcery Faraonovy,
25 Vyvoliv sobě raději protivenství trpěti s lidem Božím, nežli časné a hříšné pohodlí míti,
26 Větší sobě pokládaje zboží nad Egyptské poklady pohanění Kristovo; nebo prohlédal k odplatě.
27 Věrou opustil Egypt, neboje se hněvu královského; nebo jako by viděl neviditelného, [tak] se utvrdil.
28 Věrou slavil hod beránka a vylití krve, aby ten, kterýž hubil prvorozené, nedotekl se jich.
29 Věrou přešli moře červené jako po suchu; o čež pokusivše se Egyptští, ztonuli.
30 Věrou zdi Jericha padly, když je obcházeli za sedm dní.
31 Věrou Raab nevěstka nezahynula s neposlušnými, pokojně přijavši špehéře.
32 A coť mám více praviti: Nepostačíť mi zajisté čas k vypravování o Gedeonovi, a Barákovi, a Samsonovi a Jefte, a Davidovi, a Samuelovi, a prorocích.
33 Kteříž skrze víru vybojovávali království, činili spravedlnost, docházeli zaslíbení, zacpávali ústa lvům,
34 Uhašovali moc ohně, utekli ostrosti meče, zmocněni bývali v mdlobách, silní učiněni v boji, vojska zaháněli cizozemců.
35 Ženy přijímaly mrtvé své vzkříšené. Jiní pak roztahováni jsou, neoblíbivše sobě vysvobození, aby lepšího dosáhli vzkříšení.
36 Jiní pak posměchy a mrskáním trápeni, ano i vězeními a žaláři.
37 Kamenováni jsou, sekáni, pokoušíni, mečem zmordováni; chodili v kožích ovčích a kozelčích, opuštěni, ssouženi, a zle s nimi nakládáno,
38 Jichžto nebyl svět hoden, po pustinách bloudíce, i po horách, a jeskyních, i v doupatech země.
39 A ti všickni svědectví dosáhše skrze víru, neobdrželi zaslíbení,
40 Proto že Bůh něco lepšího nám obmýšlel, aby oni bez nás nepřišli k dokonalosti.

Kapitola 12.[editovat]

1 Protož i my, takový oblak svědků vůkol sebe majíce, odvrhouce všeliké břímě, i snadně obkličující nás hřích, skrze trpělivost konejme běh uloženého sobě boje,
2 Patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše, kterýž místo předložené sobě radosti strpěl kříž, opováživ se hanby, i posadil se na pravici trůnu Božího.
3 A považte, jaký jest ten, kterýž snášel od hříšníků taková proti sobě odmlouvání, abyste neustávali, v myslech svých hynouce.
4 Ještě jste se až do krve nezprotivili, proti hříchu bojujíce.
5 A což jste zapomenuli na napomenutí, kteréž k vám jako k synům mluví: Synu můj, nepohrdej kázní Páně, aniž sobě stýskej, když od něho trestán býváš?
6 Nebo kohož miluje Pán, [tohoť] tresce, a švihá každého, kteréhož za syna přijímá.
7 Jestliže kázeň snášíte, Bůh se vám podává jako synům. Nebo který jest syn, jehož by netrestal otec?
8 Pakli jste bez kázně, kteréž všickni účastni jsou, tedy jste cizoložňata, a ne synové.
9 Ano tělesné otce své měli jsme, kteříž nás trestali, a měli jsme [je] u vážnosti, i zdaliž nemáme mnohem více poddáni býti Otci duchů, abychom živi byli?
10 A onino zajisté po nemnohé dny, jakž se jim vidělo, trestali, ale tento v věcech přeužitečných, totiž k tomu, abychom došli účastnosti svatosti jeho.
11 Každé pak trestání, když přítomné jest, nezdá se býti potěšené, ale smutné, než potomť rozkošné ovoce spravedlnosti přináší těm, kteříž by v něm pocvičeni byli.
12 Protož opuštěných rukou a zemdlených kolen posilňte,
13 A přímé kroky čiňte nohama svýma, aby, což zkulhavělo, do konce se nevyvinulo, ale raději uzdraveno bylo.
14 Pokoje následujte se všechněmi a svatosti, bez níž žádný neuzří Pána,
15 Prohlédajíce, aby někdo neodpadl od milosti Boží, a aby nějaký kořen hořkosti nepodrostl, a neučinil překážky, skrze nějž by poškvrněni byli mnozí;
16 Aby někdo nebyl smilník, aneb ohyzdný, jako Ezau, kterýž za jednu krmi prodal prvorozenství své.
17 Víte zajisté, že potom, chtěje dědičně dosáhnouti požehnání, pohrdnut jest. Nebo nenalezl místa ku pokání, ačkoli ho s pláčem hledal.
18 Nebo nepřistoupili jste k hmotné hoře a k hořícímu ohni, a k vichru, a k mrákotě, a k bouři,
19 A k zvuku trouby a k hlasu slov, kterýž kdož slyšeli, prosili, aby k nim nebylo více mluveno.
20 (Nebo nemohli snésti toho, což bylo praveno: Kdyby se [i] hovado dotklo hory, budeť ukamenováno, aneb šípem postřeleno.
21 A tak hrozné bylo to, což viděli, [že] Mojžíš řekl: Lekl jsem se, až se třesu.)
22 Ale přistoupili jste k hoře Sionu, a k městu Boha živého, Jeruzalému nebeskému, a k nesčíslnému zástupu andělů,
23 K veřejnému shromáždění a k církvi prvorozených, kteříž zapsáni jsou v nebesích, a k Bohu soudci všech, a k duchům spravedlivých dokonalých,
24 A k prostředníku Nového Zákona Ježíšovi, a ku pokropení krví, lépe mluvící než Abelova.
25 Viztež, abyste neodpírali mluvícímu. Nebo poněvadž onino neušli, kteříž odpírali tomu, jenž na zemi na místě Božím mluvil, čím více my, jestliže tím, kterýž s nebe jest, pohrdneme?
26 Jehož hlas tehdáž byl zemí pohnul, nyní pak zaslíbil, řka: Ještěť já jednou pohnu netoliko zemí, ale i nebem.
27 To pak, že dí: Ještě jednou, světle ukazuje pohnutelných věcí přenesení, jakožto učiněných, aby zůstávaly ty, kteréž jsou nepohnutelné.
28 Protož království přijímajíce nepohnutelné, mějmež milost, skrze kteroužto služme libě Bohu, s vážností a uctivostí.
29 Neboť Bůh náš jest oheň spalující.

Kapitola 13.[editovat]

1 Láska bratrská ať zůstává.
2 Na přívětivost k hostem nezapomínejte; skrze ni zajisté někteří, nevěděvše, anděly za hostě přijímali.
3 Pomněte na vězně, jako byste spoluvězňové byli, na ssoužené, jakožto ti, kteříž také v těle jste.
4 Poctivéť [jest] u všech manželství a lože nepoškvrněné, smilníky pak a cizoložníky souditi bude Bůh.
5 Obcování [veďte] bez lakomství, dosti majíce na tom, což máte. Onť zajisté řekl: Nikoli nenechám tebe, aniž tě opustím;
6 Tak abychom doufanlivě říkali: Pán spomocník můj, aniž se budu báti, by mi co učiniti mohl člověk.
7 Zpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl, spatřujíce, následujtež [jejich] víry.
8 Ježíš Kristus včera i dnes tentýž [jest], i na věky.
9 Učením rozličným a cizím nedejte se točiti. Výbornéť jest zajisté, aby milostí upevněno bylo srdce, a ne pokrmy, kteříž neprospěli těm, kteříž se jimi vázali.
10 Mámeť oltář, z něhož ti nemají práva jísti, kdož stánku slouží.
11 Nebo kterýchž hovad krev vnášína bývá za hřích do svatyně skrze nejvyššího kněze {biskupa}, těch pálena bývají těla vně za stany.
12 Protož i Ježíš, aby posvětil lidu svou vlastní krví, vně za branou trpěl.
13 Vyjděmež tedy k němu ven z stanů, pohanění jeho nesouce.
14 Neboť nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme.
15 Protož skrze něho obětujme Bohu obět chvály vždycky, to jest ovoce rtů, oslavujících jméno jeho.
16 Na účinnost pak a na zdílnost nezapomínejte; nebo v takových obětech zvláštní svou líbost má Bůh.
17 Povolni buďte správcům svým a poslušni; oniť zajisté bdějí nad dušemi vašimi, jako ti, kteříž počet mají vydati, aby to s radostí činili, a ne s stýskáním. Neboť by vám to nebylo užitečné.
18 Modltež se za nás; doufámeť zajisté, že dobré svědomí máme, jako ti, kteříž se chceme ve všem chvalitebně chovati.
19 Tím pak více prosím vás, abyste to činili, proto abych tím dříve navrácen byl vám.
20 Bůh pak pokoje, kterýž toho velikého pro krev smlouvy věčné pastýře ovcí vzkřísil z mrtvých, Pána našeho Ježíše,
21 Učiniž vás způsobné ve všelikém skutku dobrém, k činění vůle své, působě v vás to, což jest libé před oblíčejem jeho, skrze Jezukrista, jemuž sláva na věky věků. Amen.
22 Prosímť pak vás, bratří, snestež trpělivě slovo napomenutí tohoto; neboť jsem krátce psal vám.
23 Věztež o bratru Timoteovi, že jest propuštěn, s kterýmžto, (přišel-li by brzo,) navštívím vás.
24 Pozdravtež všech správců svých, i všech svatých. Pozdravují vás [bratří] z Vlach.
25 Milost [Boží] se všechněmi vámi. Amen.

Starý zákon
GenesisExodusLeviticusNumeriDeuteronomium

JozueSoudcůRutI SamuelovaII SamuelovaI KrálovskáII KrálovskáI ParalipomenonII ParalipomenonEzdrášNehemiášEsterJob

ŽalmyPříslovíKazatelPíseň Šalamounova

IzaiášJeremiášPláč JeremiášůvEzechielDaniel

OzeášJoelAmosAbdiášJonášMicheášNahumAbakukSofoniášAggeusZachariášMalachiáš

Nový zákon
MatoušMarekLukášJanSkutky

ŘímanůmI KorintskýmII KorintskýmGalatskýmEfezskýmFilipenskýmKolossenskýmI TessalonicenskýmII Tessalonicenským

I TimoteoviII TimoteoviTitoviFilemonoviŽidům

JakubI PetrovaII PetrovaI JanovaII JanovaIII JanovaJudova

Zjevení