Bible česká/Kniha proroka Jonáše/Celý text bez komentáře

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny

Hlava 11Hospodin oslovil Jonáše, syna Amatiova, takto: 2„Vstaň [a] jdi do Ninive, města velikého, a kaž v něm, neboť vystoupila zloba jeho přede mne.“ 3Avšak Jonáš vstal, aby utekl do Tarsise, daleko od Hospodina. Sestoupil do Joppe a našel loď, která měla odplouti do Tarsise; zapravil příslušné jízdné a sestoupil do ní, aby se odebral s nimi do Tarsise daleko od Hospodina.

4Hospodin však spustil vítr veliký na moře, že nastala na moři veliká bouře a lodi hrozilo, že se ztroskotá. 5Plavci se báli a volali, každý k bohu svému, a vmetali nářadí, které na lodi bylo, do moře, aby jim bylo ulehčeno.

Jonáš pak byl sestoupil dovnitř lodi, lehl si a tvrdě spal. 6I přistoupil k němu velitel lodi a řekl mu: „Co ty se poddáváš spánku? Vstaň, vzývej boha svého! Snad (ten) bůh rozpomene se na nás, a nezahyneme.“

7I řekli si vespolek: „Nuže, vrzme losy, abychom zvěděli, čí vinou nás toto neštěstí potkalo!“ Když metali losy, los padl na Jo- náše. 8Tu mu řekli: „Pověz nám, pro koho toto neštěstí nás potkalo, jaké máš zaměstnání (odkud přicházíš), která země je tvůj domov, [a kam jdeš] a z kterého národa jsi ty?“ 9Odpověděl jim: „Hebrej jsem já a ctím Hospodina, Boha nebes, jenž učinil moře i pevninu.“ 10Tu zděsili se ti muži bázní velikou a řekli mu: „Cos to učinil?“ – Věděli totiž ti muži, že utíká daleko od Hospodina, protože jim to byl oznámil. – 11A tázali se ho: „Jak máme s tebou naložiti, aby moře přestalo (se bouřiti) proti nám?“ – Moře totiž se vzdouvalo, dál a dále. – 12Odpověděl jim: „Vezměte mě a uvrzte do moře, i přestane moře (se bouřiti) proti vám; neboť já vím, že pro mne bouře tato veliká přišla na vás.“ 13I veslovali ti muži, aby se vrátili k zemi, ale nemohli, neboť moře se vzdouvalo proti nim dál a dále. 14Tu volali k Hospodinu řkouce: „Ach, Hospodine, kéž nezahyneme pro život tohoto muže, a kéž nám nepřičítáš nevinné krve; neboť ty, Hospodine, jak jsi chtěl, učinil jsi!“ 15Vzali tedy Jonáše a uvrhli ho do moře; i přestalo moře bouřiti se. 16A ti muži zděsili se bázní velikou z Hospodina, obětovali mu oběti a učinili mu sliby.

Hlava 2. — 1Hospodin pak připravil rybu velikou, aby po- pohltila Jonáše. A byl Jonáš v břiše té ryby tři dny a tři noci. 2Tu se Jonáš modlil k Hospodinu, Bohu svému, z břicha ryby 3takto:

Volal jsem z tísně své k Hospodinu,
i vyslyšel mne;
z lůna podsvětí volal jsem,
a vyslyšel jsi hlas můj.

4Uvrhl jsi mne do hlubiny, do srdce moře,
proud mne obklíčil;
všecky tvé víry a vlny tvoje
nade mnou přešly.

5A já – řekl jsem si: „Zavržen jsem
daleko od tvých očí;
ale opět uzřím
chrám tvůj svatý!“

6Obklíčily mne vody až k duši,
tůň mě obehnala;
moře přikrylo mi hlavu
7na úpatí hor.
Sestoupil jsem do země, jejížto závory
zavřely mne na věky,
ale vytáhl jsi z podsvětí můj život,
Hospodine, Bože můj!

8Když vysílena byla ve mně má duše,
na Hospodina vzpomněl jsem si,
i došla k tobě modlitba má,
k tvému svatému chrámu.
9Kteří ctí nicotné modly,
opouštějí (zdroj) své milosti!
10Já však s hlasem chvály
obětovat budu tobě;

cokoliv jsem slíbil, splním.
Spása jest u Hospodina!

11I přikázal Hospodin rybě, a ta vyvrhla Jonáše na pevninu.

Hlava 3. — 1Hospodin oslovil Jonáše po druhé takto: 2Vstaň, jdi do Ninive, města velikého, a kaž tam, co já ti ukládám. 3Vstal tedy Jonáš a odešel do Ninive, podle slova Hospodinova; bylo pak Ninive město veliké na tři denní pochody. 4I počav Jonáš první denní pochod ve městě kázal takto: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno!“ 5Ninivští však uvěřili v Boha, vyhlásili půst a oblékli se v žínice od největšího až do nejmenšího. 6Když totiž dostala se ta řeč ke králi ninivskému, vstal se svého trůnu, odhodil svůj háv, oblékl se v žínici a sedl si do popela; 7dal také provolati v Ninive toto: „z rozkazu krále a knížat jeho budiž přikázáno: Lidé i dobytek, skot i brav ať ničeho ani neokusí ať se nepasou a vody ať nepijí 8Oblečeni buďte žínicemi (lidé i dobytek), volejtež k Hospodinu, co mají síly, a každý nechať obrátí se od cesty své zlé, od nepravosti, která lpí mu na rukou. 9Snad obrátí se Bůh a odpustí; snad zanechá přísného hněvu svého a nezahyneme!“ 10Když viděl Bůh skutky jejich, že se odvrátili od cesty své zlé, smiloval se nad neštěstím, kterým byl jim hrozil a neučinil ho.

Hlava 4. — 1Ale Jonáše mrzelo to velmi, a rozhněval se. 2Modlil se Hospodinu řka: „Ach, Hospodine, zdali to není to, co jsem si myslil, když jsem byl ještě doma? Proto jsem rychle utíkal do Tarsise; neboť jsem věděl, že jsi ty Bůh milostivý, milosrdný, trpělivý a mnohého smilování, který má slitování nad neštěstím. 3Nyní tedy, Hospodine, vezmi, prosím, život mně; jeť mi lépe, abych umřel nežli žil!“ 4Hospodin odpověděl: „Hněváš se právem?“

5Jonáš pak vyšel z města, a usadil se proti východní straně města; udělal si tu stánek a seděl pod ním ve stínu touže spatřiti, co se stane městu. 6Připravil Hospodin Bůh skočec, aby vzrostl nad hlavu Jonášovu, aby měl stín nad svou hlavou, a chránil ho. Byltě obtížen (vedrem). Jonáš měl ze skočce velikou radost. 7Ale Bůh nastrojil druhého dne při východu jitra červa, který píchl do skočce, že uschl. 8Když pak vzešlo slunce, přivolal Hospodin vražedné, žhoucí povětří a slunce pralo na hlavu Jonášovu, že mu bylo mdlo; i přál si, aby umřel řka: „Lépe jest mi umříti nežli živu býti!“ 9Tu se tázal Bůh Jonáše: „Právem-li se hněváš pro skočec?“ Odpověděl: „Právem se hněvám až k smrti!“ 10I řekl Hospodin: „Ty žalost máš nad skočcem, o němž jsi nepracoval, aniž jsi učinil, aby vzrostl, který za jednu noc se vypučel a jedné noci zahynul; 11a já bych neměl soucit míti s Ninivem, městem velikým, v němž jest více nežli sto dvacet tisíc lidských bytostí jež nedovedou rozlišovati pravici od levice, a množství dobytka?“