Benátky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Benátky
Autor: Alfred de Musset
Původní titulek: Venise
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 239–242.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

V Benátkách na pobřeží
bez hnutí lodě leží,
ni rybář na vlnách,
    ni světlo v tmách.

Jen k obzoru, jenž celý
plá v jasu osamělý,
lev zvedá vítězný
    spár železný.

A kol něho se kupí
koráby a šalupy,
jak volavek by sem
    se sletnul sněm.

Spí. Vidíš sloupem páry
jak mlhou kříží tvary
se pestrých vlajek jich
    ve kotoučích.

Blednoucí luna snivá
své bludné čelo skrývá,
v mrak, v kterém hvězdný svit
    se chvěje skryt.

Tak spouští závoj tiše
v Saint Croix abatyše,
jej v řasách nechá vlát
    přes tvář i šat.

Kol paláce se řadí
a vážná sloupořadí,
a bílých schodů svod
    se noří z vod.

Ulice, mosty bílé
a sochy zasmušilé,
i záliv rozhoupán
    kde větrů van.

Vše spí. Jen stráží šiky,
jichž dlouhé lesknou píky
se s arsenálu zdí,
    ty pouze bdí.

Ó mnohá děva v skrytu
při luny matném svitu
na hocha čeká v tmách,
    sluch na zvědách.

Jak mnohá teď se strojí;
ve karnevalu kroji,
tvář tají v masky lem
    před zrcadlem.

Na loži plném vůně
Vanina láskou stůně,
miláčka líbá v líc
    usínajíc.

A v gondolu se skryla
Narcissa rozpustilá,
a prodlužuje dnes
    až v jitro ples.

Kdo z moudrých aneb snilků
zde nezabláznil chvilku,
kdo neměl ve Vlaších
    své lásky jih?

Ať slyší z svého lože
bít starý orloj dože,
ať čítá jeho hlas
    i dlouhý čas.

My čítat budem v letu
na vzdorném tvojím retu,
co polibků mně dáš
    neb promrháš…

A půvaby tvých oudů
a sladké slzy v proudu,
jež slastí plamennou
    nám z očí jdou.