Bajky Ivana Krylova/Žabí král

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Žabí král
Autor: Ivan Andrejevič Krylov
Krátký popis: bajka
Původní titulek: Лягушки, просящие Царя
Zdroj: Soubor:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Praha, 1886
Licence: PD old 70
Překlad: Hynek Jaroslav Mejsnar
Licence překlad: PD old 70
Související:
Index stran

Žabkám jíž se znechutily
řád a správa národní:
zdálť se býti mrav to málo ušlechtilý —
žíti bez služby a svobodni.
I teskní v říši podvodní,
až náhle za krále si bohů poprosili.
Ač každou odmítá Bůh hlouposť se své výše,
přec Perun tentokrát jim sluchu svého přál,
a krále dal. K nim letí hlučně s nebes král,
a tak se hřmotně smrskne do své říše,
že panství slatinné se všecko rozkolíše.
Zděsil se žabí rod,

hned na vše strany pálí,
jak který uměl, jak kdo moha v spod,
a v slujích pošeptmu se obdivují králi.
A skutečně byl král jim ku podivu dán:
ne slídivý, ne popudlivý,
usedlý, vážný, mlčelivý,
a tlouštkou, zrůstem velikán.
Kdo uzří, divem by se zalek’.
Jen tu měl chybu král a pán:
byl rodem osykový špalek.
Z počátku, vznešenou chtě Jeho Milosť ctíti,
netroufá přiblížiť se nikdo z poddaných
a hledí na něho z děr, skulin schovaných
tak s bázní, pokradmu skrz puškvorec a sítí.
Než jakož divu nemá svět,
v nějž neponořil by se lidský hled;
tak oni zprva též si mysli dodávali,
a s oddaností svou se k pánu přikrádali:
pokorně nejprv před oči,
pak, kdo byl smělejší, se k němu přibočí.
pak pokouší se sednouť řadem,
pak, v kom se pojí chrabrosť s drzostí.
již ku králi si sedne zadem.
Král trpí všecko po své milosti.
A po chvilkách — co uvidíš? Hle, kdo si zmane,
i skokem na něm stane.
Pak život omrzel je s králem — Polenem.
I přišli s novou, v duchu zkroušeném,

by ráčil Perun dáť jim krále rodných mlačin,
však krále na slávu a na čin.
Jich slyše vroucí prosby chvat
Bůh Perun Jeřába k nim poslal kralovat.
To nebyl Špalek král, byl zcela jiných mravů:
nehejčká národa, toť v očích jeho hřích:
vinníky pojídá, a pohnán-li kdo z nich,
nenajde nevinných:
soud čině v okamih
má k ránu, k obědu a večer hojnou stravu.
Na panstvo šírých blat
zlý přišel čas a zvrat:
ach! žabky den co den čtou velký počet ztrát;
neb s jitra do nocí král po království kráčí,
a každého, kdo přijde v ústřetí,
hned trestati a spolknouť ráčí.
Tak hůře nežli dřív jich prosby k nebi kváčí.
by Perun ráčil po třetí
jim dáti krále jinakého:
že nynější jich král je hubí jako kat.
že ani nelze jim (jde hrůza z toho zlého!)
ni volně pokvaknouť, ni vystrčiti brad.
že horší jejich král než sucha jejich blat.
„Proč pak jste dříve vy si štěstí promrhali?
Což, zpozdilci!“ tak Perun s nebe děl.
„já od vás pokoje kdy měl?
Což jste mi pro krále div uši nestrhali?
Vám dán byl král — ten byl vám na pospas,

vy bujnou reptali jste řečí;
dán jiný vám — ten na vás jako ras.
Nuž žijte s ním, by nepřišlo zlo větší.“