Bílá paní sicilská/Poručník na hradě

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poručník na hradě
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Bílá paní sicilská. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 9–15. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Bílá paní

Několik dní po pohřbu šlechetného Francesca Millesima oznamoval hlásný s cimbuří táhlým zvukem rohu, že blíží se někdo ku hradu. Za nedlouho stanul před branou jízdní oděnec.

„Tvá žádost?“ otázal se hradní či kastelán Luigi, jenž náhodou dlel u hlásného.

„Urozený můj pán, šlechtic Benvenuto, vyslal mne, abych oznámil jeho příchod na hrad,“ oznamoval oděnec.

„Nepochybně onen jezdec, jenž klusá právě údolím, je tvým pánem?“ doptával se hradní.

„Tak jest,“ zněla úsečná odpověď.

Luigi pospíšil ke komnatám panny Margherity a vyřídil jí své poslání.

„Toť poručník Antoniův,“ vysvětlovala hradnímu a s povzdechnu tiše dodala: „Tedy již zde! Dej Bůh, aby příchod jeho nezpůsobil nám nepříjemností!“

Potom řekla hlasité: „Kaž spustiti most, pane hradní, a šlechtice bezodkladně přiveď ke mně. O sluhu jeho, jakož i o koně ať postará se čeleď.“

Luigi odkvapil zase na hradby. A když druhý jezdec vystupoval s ořem po skále, zarachotil padací most, brána se otevřela a za krátko vjel Benvenuto se sluhou na nádvoří, uctivě jsa vítán hradním.

„Signora zdráva?“ otázal se kastelána, nedbale děkuje za jeho pozdrav.

„Ano, signore,“ zněla odpověď.

„Tedy doveď mne k ní,“ žádal šlechtic.

Vyhoupnuv se ze sedla, zanechal svému oděnci koně na starosti a řinče dlouhým palašem hrdě kráčel za hradním.

Posléze dostal se do komnaty, kde čekala již Margherita s Antoniem.

Benvenuto smekl uctivě čapku a přiblíživ se k Margheritě, dvorně políbil jí ruku.

„Budiž mi vítán, signore!“ ozvala se sestra Francescova. „Požehnání Boží nechť vstoupí s tebou do domu našeho!“

Benvenuto se zase uklonil a zrak jeho tázavě spočinul na hošíkovi, jenž úzkostně pohlížel na vousatého muže.

„Tof tvůj svěřenec, signore,“ vysvětlovala Margherita, povšimnuvši si jeho pohledu. Po té vybídla hocha: „Antonio, pozdrav svého pana poručníka!“

Chlapec nesměle přistoupil k Benvenutovi, a uchopiv podávanou mu pravici, lehce ji políbil.

„Tento signor bude u tebe zastávati otce,“ pravila teta svému synovci. „Poslouchej ho jako svého tatíčka a nikdy nezavdej příčiny, aby se na tebe snad hněval.“

„To se jistě nikdy nestane,“ odtušil Benvenuto. „Signora Margherita proslula svými ctnostmi a svěřenec její zajisté jest hodným dítětem — jsa pod dohledem tak vzorné vychovatelky.“

„Činím, jak mé slabé síly stačí,“ řekla Margherita, kteréž pochlebování šlechticovo nebylo milé.

Benvenuto zabočil jinam.

„Ubohý Francesco,“ promluvil chvějícím se hlasem, „již nikdy ho neuzřím! Lituji velice, že nemohl jsem býti přítomen jeho pohřbu. Však sama uznáš, signoro, že nebylo mi lze v čas dostaviti se; došlať mne zvěst o smrti mého drahého příbuzného příliš pozdě. Byv určen Antoniovi za poručníka, spořádal jsem v Messině všechny své záležitosti a bez odkladu vydal jsem se na cestu. Budu nyní bydleti na hradě a s pomocí tvou, signoro, jistě vychováme z Antonia šlechtice tak řádného, jako byl Francesco.“

„Dejž Bůh!“ přála si Margherita.

Potom otázala se šlechtice, nechce-li ve své komnatě trochu si oddychnouti a něčím se občerstviti.

„Ač mi tvoje společnost nade vše milá, přece osmělím se na krátkou dobu tě opustiti, signoro. Jsem opravdu jízdou utrmácen a také žaludek hlásí se ku svému právu. Jak jen se trochu zotavím, hned zase vyhledám tvé společnosti.“

„Budeš mi vždy vítán,“ řekla Margherita a stříbrnou paličkou udeřila o desku z téhož kovu.

Ozval se jasný zvuk a do komnaty vkročila dívka služebná.

„Anetto, rozkaž Beppovi, aby signora uvedl do jeho komnaty.“

Dívka se uklonila a zmizela. Za několik okamžiků přišel mladý sluha, jenž vyzval pokorně šlechtice, aby jej následoval.

Benvenuto pozdravil Margheritu, usmál se na Antonia a pak kráčel za sluhou.

Brzy dostal se do své komnaty, z níž byla překrásná vyhlídka na město Catanii a na obrovskou sopku Etnu.

Osaměv postál šlechtic chvíli u okna; potom uvrhl se do měkké lenošky.

Brzy vrátil se Beppo, nesa na stříbrném podnosu studenou kýtu, chléb a velký pohár vína, což postavil před Benvenuta na stůl.

Poručník Antoniův pustil se do jídla; chutnalo mu výborně. Víno shledal výtečným a po každém doušku zamlaskal spokojeně.

„Nebude mi tu zle,“ zahučel. „Jídlo dobré, víno znamenité, peněz dosti, starostí pramálo; a ve městě o veselou společnost jistě nebude nouze. Ať si ta jeptiška vychovává klouče po své chuti, já jí v tom nebudu překážeti; jen když nebude skrblou! Škoda, že Francesco nezajistil mi určitý důchod! Ale, snad je tak lépe. Margherita bude nucena dávati mi více, než bych mři přiřknuto. Postiti se tu nebudu; toho užil jsem v Messině dosti v dobách nedostatku. Však to klouče nezchudne. když mu rozházím o něco více zlaťaků, než bych zasluhoval za svou starost o jeho pečlivé vychování!“

Po slovech těchto usmál se potupně a vlil do sebe zbytek nápoje.

„Skrblíci!“ zahuboval náhle. „Dají mi sem jediný pohár a já bych zatím vypil tři, čtyři — a ještě bych měl žízeň! Hej, duchu služebný!“ zahoukl.

Beppo, jenž meškal v předsíni, přiběhl a otázal se, co signor poroučí?

„Chci ještě vína,“ poroučel si Benvenuto.

„Ihned oznámím to signoře,“ řekl sluha a chtěl odkvapiti.

„Nechoď, nebudu již píti,“ velel mu šlechtic s tváří zamračenou. „Zůstaň venku a čekej mých dalších rozkazův.“

A když Beppo zmizel, zaťal Benvenuto pěsti a zahučel: „Tedy signora musí věděti o každé kapce vína? To je pěkné hospodářství! Snad mne tu nenechají leknouti jako kapra na suchu?“ Utišiv se trochu, řekl mírněji: „Tentokrát se ještě zdržím, aby ta jeptiška nesmýšlela o mně příliš zle; však si později vše vynahradím.“

Položiv hlavu na opěradlo, na chvíli zdříml. Prospav se trochu, zašel opět k Margheritě a začal s ní úlisný hovor, až požádal jí, aby ho provedla hradem. Nebyl tam již mnoho let a proto prý se na vše jen jako ve snu pamatuje.

Margherita byla k tomu ochotna a vzavši s sebou také Antonia, ukazovala poručníkovi všechno bohatství hradu.

Benvenuto jiskřil očima, když zřel drahocenné klenoty a naplněné truhlice. Vzniklo v něm přání, aby všechno směl někdy svým nazývati. A proč by nemohlo dostati se mu toho štěstí? Margherita i Antonio jsou lidé smrtelní; kdyby zemřeli, zůstal by on jediným dědicem veškerého zboží. Potom by mohl hodovati a užívati všech rozkoší měrou nejhojnější.

Myšlénkami takovými jsa zaujat ani neposlouchal výkladů Margheritiných a k jejím otázkám převráceně odpovídal. Teprv po delší době podařilo se mu opět nabýti duševní rovnováhy.

„Věru, netušil jsem ani, že by Millesimové měli takové bohatství!“ prohodil posléze. „Budeš jednou mocným pánem, hochu,“ obrátil se k Antoniovi.

„Však jsem rád, že budu tak bohatým,“ ozval se Antonio, který až dosud s poručníkem jen málo mluvil, „čím více budu míti, tím více dobrého mohu potřebným lidem prokázati.“

Margherita usmála se laskavě na hodného chlapce.

Také na rtech Benvenutových objevil se úsměv, jenž však vyhlížel spíše jako pošklebek.

Když byla prohlídka skončena, zasedlo se k jídlu. Benvenuto byl by rád hodně pil; ale k vůli Margheritě se zdržoval.

Trápen jsa žízní ulehl na lože všecek rozmrzelý; ale vzpomínka na bohatství ve hradě brzo ukolébala jej v líbezné sny o krásné budoucnosti.