Bílá Hora (Pekař)/Předmluva

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Předmluva
Autor: Josef Pekař
Zdroj: PEKAŘ, Josef. Postavy a problémy českých dějin. Praha : Vyšehrad, 1990. S. 132–133.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1921
ISBN: 80-7021-057-5
Licence: PD old 70

Práce tato náleží k literatuře, která vznikla pod dojmem třistaletého výročí české stavovské revoluce. Základem jejím je jednak řada statí, jež vyšly v květnu a červnu r. 1918, tedy ještě za války, ve fejetonu „Národní Politiky“ (titul jejich „K velkému výročí“ nese i knižní otisk jejich, vyšlý v sbírce nakladatele B. Kočího „Naše vzpomínky“, č. VI. na podzim r. 1920) a potom šestnácte fejetonů, otištěných v témže deníku v říjnu až prosinci 1920 pod nadpisem: Po Bílé Hoře. Část prvá, jež obírala se příčinami české katastrofy, vyšla k třístému výročí defenestrace, část druhá, líčící následky její, psána byla k výročí bělohorské porážky. Odtud jest vysvětliti časové narážky vstupních úvodů obou kusů, jež jsem ponechal beze změny.

Přítomné knižní vydání je na rozdíl od tisku v „Národní Politice“ rozličně doplněno a opraveno. Podstatnějšímu rozšíření a vzdělání podlehla zejména část první, pojmenovaná nyní „Cestou k Bílé Hoře“. A to nejen proto, že zdálo se mi nutným srovnati ji povahově s oddíly dalšími (t. j. opříti její úvahové výklady víc materiálem datovým), ale i proto, že některé její problémy (např. otázka poněmčení české předbělohorské společnosti) potřebovaly po mém soudu výkladu plnějšího.

Snažil jsem se, abych jak formou výkladu, tak věcným obsahem jeho přiblížil velkou tragedii našich dějin zvýšenému zájmu a opravdovému porozumění čtenářovu a abych v zápasu dohadů, mínění, důvodů, ba i lásek a nenávistí dopracoval se k pojetí, které nezávislému a pouze po pravdě poznání toužícímu muži jeví se nejpřijatelnějším. Nespokojencům z prava i z leva odpovídám předem: Věřím, že jdu správnou cestou a že práce budoucí mé stanovisko v podstatě potvrdí.

Výčet literatury, jíž užíti třeba, najde čtenář v pracích mých posledních předchůdců. Je to Kamila Krofty Bílá Hora (1914) a Hanuše Opočenského Protireformace v Čechách (1914). Co by nad to bylo uvésti, týká se (kromě dvou nebo tří menších příspěvků) především oddílu: Emigrace, v němž (po prvé v naší literatuře) snažím se postihnouti historii politického snažení českých exulantů v celkovém přehledu. Kromě známých prací Kvačalových prospěla mi tu i jubilejní literatura o Komenském z podzimu r. 1920.

V březnu 1921.