Básně z roku 1865, svazek I./Při jezeře Gardském

Básně z roku 1865, svazek I. Adolf Heyduk
Padua	Při jezeře Gardském	Žebračka

Údaje o textu
Titulek:	Při jezeře Gardském
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	citanka.cz Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Jako safír velkolepý, zasazený v horském kruhu
poutáš srdce, krásné Garda, v mysli jasnou kleneš duhu;
krásná vodo, o jíž panství Janov válčil s Benátkami,
pohled tvůj, on choré srdce krásou svojí poutá, mámí.
V údolí tvém věčné jaro, věčná rozkoš, věčná krása,
a jen bora prudkým dechem tvojí vodě válku hlásá;
na sklonech kde horských věnců svěží lavřín zelená se,
cypřiš pučí, granát kvete, mandle rdí se v růžné kráse.
A v tvých hájích olivových rozkošně jak spočívání
i v těch loubích, kde se réva na palčivé čelo sklání. —
Z rumu Roccy níž jsem hleděl, Garda, k jasné tvojí vodě,
v zátoce kde krásné Rivy zakotvily plné lodě.
S Monte Balda příkrých vršků oko v širých dálkách tone,
tam kde Catull sladké písně toužně pěl na Sermione,
a z lesíků oranžových, v nichž se libě domky tratí,
libá vůně větrem vane a čarovně mysl chvátí.
Vodopád kde z Val di Ledro, Ponale ten stříbropěnný
v perlový se prášek tříští, v drobné stkvosty nesečteny;
slunečním kde světlem stkví se paprslek ten jeho hravý,
a že navždy zahynout má, žel svůj pláče usedavý. —
A když trudno bylo srdci, když v mé mysli palno bylo,
tu jsi ty mne, tiché Arco, v kroužku přátel pohostilo, —
Garda, krásné, milé Garda, šťasten byl jsem s tebou chvíli,
tak že ani myšlenky mé nazpět domů netoužily.
Kolikrát jsem za večera vedl tebou, zmítán vlnou,
loďku malou s plnou myslí, s plným srdcem, s duší plnou.
Kolikráte mužnou silou plul jsem tebou bez zachvění
a po ptácích na pouť jdoucích vlasti vzkázal pozdravení.
Jak bych mohl zapomenout Hesperidek božské sady,
jejichž vzhledem oko srdci rajské vykouzlilo vnady.
Garda, Garda, krásné Garda, až mé srdce svadnout musí,
na ráj lidstvu nazpět daný — údolí tvé — vzpomenu si. —