Antologie z oper
Šelma sedlák	Dimitrij	Svatá Ludmila

Údaje o textu
Titulek:	Dimitrij
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 40-44 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Dimitrij

Antonín Dvořák: Dimitrij

Opera o čtyřech dějstvích. Text Marie Červinkové-Riegrové.

Osoby

Osoby: Dimitrij Ivanovic, domnělý syn Ivana Hrozného… t. Marfa Ivanovna, cařice, vdova po Ivanu Hrozném … ms. Marina, dcera Jiřího Mníška, vojevody Sandomírského, choť Dimitrijova… s. Ksenie Borisovna, dcera po caru Borisi Godunovu… s. Petr Fedorovič Basmanov, vůdce vojsk carských… b. Kníže Vasil Ivanovič Šujský… bar. Jov, patriarcha moskevský… b. Něbovský… t. Lipský z družiny polské. — První provozování 8. X. 1882 v Prozatímním divadle.

Obsah

První jednání Chmurná nálada ovládla lid moskevský, proudící před Kremlem na Červeném náměstí: skonal náhle car Boris Godunov — kdo bude dobrým otcem bědným sirotám? Všude zuří boje, polské voje, vedené Dimitrijem, stojí již před branami Moskvy. Sám Hospodin ví, je-li Dimitrij synem cara Ivana Hrozného, předchůdce Borisa Godunova. Vtom vystupuje patriarcha Jov, jenž prohlašuje, že všichni bojarové přísahali věrnost dětem vdovy po Godunovi, Ksenii a Fedoru; i vyzývá národ, aby sloužit dětem svého cara a přísahal: zmar snahám vetřelcovým, ježto pravý syn Ivanův Dimitrij zahynul již v útlém mládí. Tento Dimitrij jest polský podvodník, jehož třeba se stříci. V lidu vzniká nesvár: část, jíž přimlouvá Šujský a bojaři, jest pro Fedora, druhá nechce ničeho slyšeti o synovi Borisa, jenž lid soužil, a přeje si míti carem Dimitrije. Půtku mezi stranami zastavuje Basmanov zvěstující, že již veškerá země ruská uznala Dimitrije, jenž stojí již před branami Moskvy, aby vrhl se v náručí milené matky své Marfy. Pouze Moskva nemá uznati pravého cara svého? Lid jest ochoten přijmouti Dimitrije, uzná-li jej matka. Nedbaje domluv Šujského, spěchá vzdáti poctu novému carovi. Šujský, všemi opuštěný, proklíná zaslepenost národa nenávidícího nyní jak nebožtíka Borisa tak jeho dětí, jimž hrozí smrtí. Přichvátá zoufalá Ksenie a oznamuje Šujskému, že rozlícená luza právě ubila jí matku a bratra a nyní pronásleduje ji samu. Šujský ujímá se nebohého sirotka, jehož slibuje ochrániti svým mečem. Vchází průvod Dimitrijův a plesá, že vzešlo jasné slunko nad ruskou zemí a navrátil se pán a dědic pravý, jenž přinese spásu veškeré vlasti. Dimitrij nadšeně pozdravuje posvátný Kreml, srdce ruské země, a přísahá, že povždy bude množit slávu vlasti milované. I Marfa, mezitím v pozadí se zjevivší, s radostí a mateřskou pýchou naslouchá slovům domnělého syna, jemuž chvátá vstříc. Lid ustoupil. Marfa však pohlédnuvši Dimitrijovi v obličej, nepoznává v něm dítěte svého a zklamána jest ve sladké naději; zmítá jí krutý boj a pochybnosti, takže slova lásky, řinoucí se z úst Dimitrijových, chladně odmítá. Posléze vítězí v ní touha po pomstě nad vrahy syna, na rozkaz Borisův v mládi jí zavražděného, a dojmou ji upřímné sliby mladého muže, takže se mu vrhá v náručí volajíc: »Mé dítě! Synu můj!« Lid jásá, že cařice syna uznává, poznavši jej jako syna Ivanova, a sám patriarcha káže otevříti Kreml, aby v něm nový car důstojně byl uvítán. Dimitrij plesá, že nalezl matku. Pouze Šujský jest přesvědčen o podvodu, jenž se tu stal, a přísahá pomstu. Kreml se otvírá, Dimitrij a Marfa vcházejí do sídla carského.

Druhé jednání. Dimitrij uvádí svou nevěstu Marinu do Kremlu — byliť právě oddáni a korunováni. Jest šťasten, že milovaná bytost náleží jemu, a prosí manželky, aby odložila polský šat, jejž dnes k svatebnímu průvodu oblékla, a stala se pravou Ruskou duší, tělem. Než tvrdá Polka zamítá prosbu manžela, jenž nabývá smutného přesvědčení, že se Marina pouze ctižádostivostí jsouc vedena stala jeho manželkou. Se žalem odkvapí. Mezitím plní se síň Poláky a Polkami, bojary a bojarkami; obě strany se rozestupují. Marina nedbajíc přítomnosti Rusů, děkuje krajanům za věrné služby jejich, pozvedá pohár ke zdaru Polsky a vyzývá svou šlechtu, aby tančila mazur. Rusové jeví nespokojenost cítíce, že nejsou pány ve vlastním domě; vzniká spor stále prudší, až půtku jižjiž hrozící vypuknouti zamezí Dimitrij přísahající trest tomu, kdo mír poruší.

Proměna. Klenutá chodba před carskou hrobkou v Uspenském soboru. Jest viděti pomník Ivana Hrozného a Borisa Godunova. — Dimitrij sestoupil v posvátná místa tato, aby si posteskl u mrtvoly otcovy: jest carem, ale v duši jeho není klidu, ježto obklopen jest pouze pochlebníky, jest opuštěn a nemilován. Do chodby vrazí poděšená Ksenie, jež pronásledována jsouc polskými vojíny v boží svatyni nalezla útočiště. Plačíc věnčí hrob svého otce, který zanechal ji bez ochrany. Dimitrij skryv se při jejím příchodu, pozoruje její počínání se živým účastenstvím. Zvenčí zaznívá bujná píseň vojenské chásky. Poláci Něborský a Lipský vrazí do chodby za Ksenií, jež chystá se, zoufale volajíc otce, k odporu proti násilníkům, když vtom vystoupí z úkrytu Dimitrij a vetřelce zapudí, hroze jim přísným trestem. Ksenie cítíc vděčnost k svému ochránci vroucně děkuje Dimitrijovi, jenž rázem byv jat láskou k spanilé dívce, promlouvá k ní pln nadšení. I Ksenie bezděky podává se dojmu lásky, cara neznajíc, ale odchází oznamujíc mu, že v domě Šujského jest ochrana jí přána. Když poté i car k odchodu se chystá, zaslechne kroky Rusů, vedených Šujským. Ukryv se za hrobkou, naslouchá slovům Šujského, který zaklíná spiklence, aby svrhli samozvance Dimitrije. Chce přísahati, že na vlastní oči viděl pravého Dimitrije jako nebožtíka v rukou chův; v Ugliči spatřil, jak malý trup jeho byl pochován. Vtom Dimitrij za hrobkou volá: »Nepřísahej!« a rázným vystoupením poděsí spiklence, že většina žádá o milost. Pouze Šujský se svými věrnými chce samozvance skoliti nedbaje posvátnosti místa, když vtom vrazí do hrobky carská stráž a Šujského a jeho stranu odráží. Vinníci prosí o milost.

Třetí jednání. Síň v Kremlu. — Dimitrij vzpomíná Ksenie, která se mu zjevila tak krásnou jako jarního slunka svit. Než k čemu jest mu láska beznadějná, jež jako zničený kvítek určena jest ke zvadnutí? Vchází Marina a Marfa, které Dimitrij uvádí k povýšeným sedadlům, družina ruská i polská. Basmanov oznamuje jménem bojarův rozsudek sněmu, jímž Šujský byl odsouzen k smrti. Zároveň však věrní Rusové utíkají se k carovi s prosbou, již pronáší patriarcha: v zemi vládne polský pych a v Kremlu cařici se slouží latinské bohoslužby; nestane-li se Marina pravoslavnou, ruská církev neuzná právoplatnosti sňatku; Marfa přimlouvá carovi, v němž bezděky vzniká naděje v možnost sňatku s Ksenií, aby přání lidu vyhověl; Marina a Poláci slibují tuto urážku smýti krví. Vtom přikvapí Ksenie a vrhnuvši se na kolena před Marinou prosí za smilování pro Šujského, vedeného na popravu. Carevna poukazuje ji na Dimitrije. Ksenie poznavši v něm svého ochránce, omdlévá. Marina ostře pozorujíc Dimitrije, všimne si jeho dojmu a počne ho podezřívati z nevěry. Basmanov oznamuje, že poprava již počíná. Car vzpomenuv vroucí prosby Kseniiny, udílí v posledním okamžiku Šujskému milost a ohlašuje Rusům, že vyhově jejich žádosti, polské tlupy vypoví ze země. Rusové jásají, Poláci přísahají, že krví smyjí tuto urážku. Když pak car chce odejíti, Marina zastoupí mu cestu, vyčítá mu, že odpustil Šujskému jenom k vůli Ksenii, vytýká mu jeho nevděk k Polákům, a když Dimitrij poukazuje k svému právu řka, že chce trůnem svých otců vládnouti sám, vrhá mu v obličej urážku: »Tys nevolník — Griška jsi, Otrepěv!« I vypravvuje mu pak tajemství jeho původu. Byl jako dítě přinesen k strýcovi Maríninu mužem, jenž s jinými zavraždil pravého syna Ivanova, Dimitrije, jak Boris přikázal. Muž ten maje sám syna stejného věku se zabitým dědicem trůnu, sňal se šíje pravého Dimitrije svátý obraz a zlatý kříž, dal syna svého k známému mnichu, jenž dítěti zkrátil pravou ruku, jak to míval syn Ivanův, a přivedl pak nepravého Dimitrije s oněmi znaky pravého Dimitrije do Polska, kdež ze syna nevolníkova vychovali cara. Tak povznesen byl z prachu. Zoufalý Dimitrij pozbývaje důvěry ve své právo, bojuje sám s sebou, ale uvažuje, jaké zmatky by vznikly v zemi, kdyby se vlády vzdal, volá: »Chci zůstat pánem osudu, a jest-li nejsem zrozen k panování, tož práva toho — sobě dobudu!« Svazky, jež poutaly jej k Marině, ruší, ježto byl jí oklamán. Marina teprve nyní, vidouc jeho mužnou odvahu, začne si ho vážiti, jej milovati. Chce obětovati mu vše, národnost i víru, jen věnuje-li jí svou lásku. Klesá před ním na kolena — než Dimitrij ji s opovržením odmítá, ježto v duši své má obraz anděla. Pokořená Marina vztyčí se zoufalou silou a hrozí mu: »Pamatuj, žes Otrepěv!«

Čtvrté jednání. Nádvoří v domě Šujského. Stranou zahrada, v pozadí výhled na Kreml. — Ksenii, pohříženou ve vzpomínky na setkání s Dimitrijem v hrobce, překvapuje car, jenž vroucně si ji zamilovav, chce přetrhnouti svazky s podvodnou manželkou, dát se s ní rozvésti a uvésti do Kremlu Ksenii, která lásku jeho opětuje, ačkoli stíny zavražděných stojí mezi nimi. Mezitím zjevila se v pozadí Marina, jež štvána jsouc žárlivostí, manžela sledovala a jeho zámysly vyslechla. Přísahá pomstu, ježto tak se pokořivši, byla zamítnuta. Ksenie pokleknuvši na kolena prosí ducha otcova, aby jí dal tolik síly, aby mohla uniknouti tak vábnému pokušení. Když chce odkvapiti, zastupuje jí cestu Marina a vyčítajíc jí nestoudnou lásku k Dimitrijovi, chce ji zabíti. Ksenie důstojně se hájí svou nevinou. Zamilovala si sličného muže, který jí ochrany poskytl, neznajíc ho; nyní před ním prchá. Kdo ukrátí muka její beznadějné lásky, tomu žehnati bude. Marina uvěří jí, spatřujíc vinníka pouze v Dimitrijovi. Rozhořčení Poláci přikvapivše, vyzývají carevnu, aby na Ksenii pomstila potupu jí učiněnou — než Marina chrání Ksenie, jež spěchá k přicházejícímu patriarchovi, hledajíc u něho útočiště. Marina s Poláky ustupuje stranou, když se za zvuků slavnostního průvodu blíží Dimitrij a patriarcha prohlašující, že církev dala svolení, aby se car spojil sňatkem s pravoslavnou dcerou národa, Ksenií. Než Ksenie již rozhodla,— zříká se lásky světské a jest odhodlána vstoupiti do kláštera. Marně zapřísahá ji Dimitrij, aby se stala jeho manželkou; složila již přísahu v ruce patriarchy, který se jí ujímá. Dimitrij jako car nechce k tomu svoliti; nikdo tu není, kdo by jemu mohl vzdorován. »Jen já!« volá náhle Marina, jež ve vášnivosti své lidu hlásá, že se klaní samozvanci, nevolníku, synu Otrepěva. Tak se mstí za zhrzenou lásku. Šujský vyzývá lid, aby uchvatitele trůnu svrhl. Když Dimitrij prohlašuje, že ochoten jest položiti život, bude-li usvědčen, Šujský dovolává se svědectví přicházející Marfy. Marfa prohlašuje sice Dimitrije z počátku za syna, než když Šujský a po něm patriarcha žádá na ní, aby pravdu svého prohlášení stvrdila přísahou, zmítána jest hroznou úzkostí. Nicméně hodlá již dopustiti se i křivé přísahy, když jí v tom zabrání Dimitrij sám volaje: »Nepřísahej! Já nechci trůnu nabýt podvodem!« — Vtom třeskne rána, a Šujským k smrti raněný Dimitrij klesá. Patriarcha žehná jeho mrtvole, a lid vděčně vzpomíná statného muže, dobrého cara, který tak bídně zahynul.