Antologie z oper
Rusalka (Dvořák)	Armida (Dvořák)	Zdeněk Fibich

Údaje o textu
Titulek:	Armida (Dvořák)
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 53-55 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Armida

Antonín Dvořák: Armida

Zpěvohra o 4 jednáních. Slova Jar. Vrchlického.

Osoby

Osoby: Hidraot, král v Damašku. Armida, jeho dcera. Ismen, vládce v Syrii a čaroděj. Bohumír z Bouillonu, vůdce křižácké výpravy. Petr, poustevník. Rinald, Gernand, Dudo, Ubald, Sven, Roger, rytíři křížové výpravy. Hlasatel. Muezin. — Děj v době první výpravy křížové. — První provozování 25. III. 1904 v Národním divadle.

Obsah

Jednání I. Zahrady královského paláce v Damašku. — Dvořané a družina krále Hidraota různým způsobem se baví, očekávajíce příchodu panovníkova; muezin na věži oslavuje velikého Allaha. Vítán jsa poddanými, blíží se král v průvodu snoubence své dcery Ismena, od něhož k žalu svému se dovídá, že krásná Armida se mu vyhýbá, milujíc asi jiného. Vládce syrský zvěstuje pak Hidraotovi zprávu ještě smutnější: valné voje Franků dobyvše Gazy a Tyru pod záminkou, že chtějí nevěřícím vyrvati hrob svého Boha, spějí k Damašku a jistě se ho zmocní, nezachrání-li království lest. Nástrojem k potření nenáviděných křesťanů má býti dle Ismenovy rady spanilá Armida, jež musí se odebrati do tábora nepřátelského a roznítiti tam nenávist vůdců, aby se utkali bojem a hubili se navzájem. Právě blíží se Armida, ponořená v hluboké myšlenky; vzpomíná jako ve vidění nedávné příhody. Chvátajíc lesem za gazelou, spatřila náhle před sebou nádhernou vidinu svých dívčích snů, muže ozdobeného zlatým brněním, který šípem prokláv zvíře, odnesl je, zanechav v duši dívčině divnou touhu, neznámou do té doby. Král přistoupiv k zadumané dceři, vysvětluje jí, jaký úkol jí očekává; než Armida, všecka jsouc zaujata svými vzpomínkami, nedbá slov otcových, ba ani kletby, jíž Hidraot k radě Ismenově jí hrozí. Na to Isimen čarodějným umem svým předvádí před zrak žasnoucího krále a jeho dcery tábor křesťanský. Armida nejprve s hrůzou pozoruje vojsko nepřátelské; jakmile však spatří mezi rytíři Rinalda, vidinu svých snů, radostně zajásá prohlašujíc, že se ihned vydá na cestu do tábora. Hidraot potěšený náhlým rozhodnutím jejím, jehož vlastní příčiny ovšem nezná, odvolává svou kletbu, a žehná Armidě, odhodlaně spějící v tábor křesťanský.

Jednání II. Křesťanský tábor nedaleko Damašku. — Poustevník Petr z Amiensu právě dokonávající posvátnou oběť u polního oltáře, žehná křesťanským bojovníkům, a ubírá se pak do stanu vůdce výpravy, Bohumíra z Bouillonu. Rytíři se rozdvojují ve dvě skupiny: jedna, vedená Germontem a Rogerem, reptá na nečinnost a marně domlouvá zadumanému Rinaldlovi, aby šel s nimi oznámit Bohumírovi jejich touhu po boji; druzí, v jejichž čele jest Dudo, plně důvěřují svému vůdci, poslouchajícímu pokynů muže božího — poustevníka Petra. Hlasatel vystoupivší ze stanu Bohumírova, vyzývá rytíře na poradu. Vtom přichází Armida, černě oděná, a oznamuje Dudovi, který se jí ujal proti strážím, že chce mluviti s vrchním vůdcem. Poustevník Petr tuše v její kráse nebezpečenství pro tábor, zastupuje jí cestu, narazí však na odpor Rinaldla, zmámeného nádherným zjevem dívky, kterou spatřil nedávno v lese. Ačkoli Petr varuje i samého vůdce, opustivšího stan, před nebezpečnou ženou, Bohumír ji vyslechne. Armida předstoupivši vypravuje smýšlený příběh, jak její otec Hidraot byl zbaven vlády strýcem Arbilonem a její bratr vydán v oběť šakalům. Jí samé podařilo se uprchnouti a nyní dožaduje se pomoci proti ukrutníkovi slibujíc, že křesťanům vydá Damašek. Většina rytířů, jatých kouzlem krásy Armidiny, jest ihned ochotna jí přispěti; Bohumír však rozhodne, že nutno nejprve zmocniti se vlastního cíle výpravy — Jerusalema. Tímto rozhodnutím popuzený Rinald prohlásiv, že třebas sám pustí se v boj za cizinku, strhne část rytířů na svou stranu. Bohumír, chtěje uklidniti neblahý spor, ustanovuje, že losem bude rozhodnuto, kteří z rytířů mají se vydati na Damašek. Než rytíři vstoupí do hlavního stanu, Rinald ohlédne se ještě po Armidě, svůdně mu kynoucí; nemoha překonati své vášně, kvapí k ní a vroucně ji zlíbav, chce s ní uprchnouti. V útěku brání oběma Petr, přivolávaje úderem na štít ostatní rytíře. Před pronásledovanými rozevře se náhle země, plameny vyšlehnou, a na voze, taženém draky, objeví se kouzelník Ismen, zvoucí milence k sobě. S hrůzou rytíři zírají na vidění a želí, že skvělá perla rytířstva, Rinald, propadl věčné zkáze

Jednání III. Čarovné zahrady Armidiny. — Sirény laškující za scénou, nymfy proplétající se na rybníce mezi černými labutěmi a víly pronásledující amorety okouzlují svými písněmi Rinalda a Armidu, ponořené v sladké snění v obrovské škebli perleťové. Když procitnuvše spějí v kouzelný palác, vystoupí Ismen, proměněný ve shrbeného starce v černém hávu a líčí, jak do tenat láká křesťanské reky; až zmoří i Rinalda, pak zboří zámek a uchvátí sám milovanou Armidu. Avšak dívka odmítá jeho návrh, aby zhubila drahého Rinalda; nebojí se ani kouzel Ismenových, jsouc sama opatřena mocí čarodějnou. Odmítnutý Ismen přísahá pomstu a dav se Rinaldovi poznati v pravé podobě, chce zámek ztroskotati. Armida však jej předejde: máchne rukou, vzdušný hrad rázem zmiz , a kolem rozkládá se poušť. Opětným mávnutím vytvoří zámek znova v první kráse a odkvapí s Rinaldem. Ismen osamotněv poznává ze zpěvu svůdných sirén, že se blíží cizinci. Jsou to rytíři Ubald a Sven, vvslaní Bohumírem, aby vyrvali Rinalda z osidel Armidiných. Těch Ismen použije za nástroj své pomsty. Oznámiv jim, že ve sklepě paláce jest uložen démantový štít sv. Michala, jehož okouzlený Rinald bude nucen následovati, odvádí je s sebou. Střídající se zpěvy siren a nymf, oslavujících svatební noc Rinalda a Armidy, náhle přeruší temné dunění a těžké kroky obou rytířů, krytých démantovým štítem. Rinald chvátá za nimi s tváří zděšenou, nemoha odvrátiti očí od štítu, kouzelnou mocí jej pudícího vpřed. Marně Armida, poznávající pomstu Ismenovu, zapřísahá svého miláčka, aby odvrátil od štítu oči, a klesá v zoufalství na posledním stupni zámku, jenž se na Ismenův pokyn rozpadá v trosky.

Jednání IV. Oasa v poušti. — Rinald octnul se na poušti, kde vysílen divokou honbou noční poklesl, kdežto Ubald a Sven, kteří až sem jej zavedli, uprchli před Maury, pronásledujícími je. Procitnuv z mrákot, hrdina vzpomíná slastí, jichž užil po boku Armidině, a trpce želí své zpronevěry na posvátné věci křesťanské. Vysíleného najdou oba rytíři a poustevník Petr, jenž léčivým balsámem vrací mu síly a ujišťuje zoufajícího slitováním nebes, vynasnaží-li se smýti těžkou vinu svou. Z dáli ozve se válečný zpěv křižáků, táhnoucích na Damašek; za praporem dva rytíři nesou zázračný štít. Pohledem naň Rinald rázem nabývá bývalé síly a vytrhnuv jednomu vojínu korouhev a meč, řítí se v čele vojínů ve vítězný boj. Nejprve se utká s Ismenem a po tuhém boji srazí jej k zemi a usmrtí, když se poraněný zmínil o Armidě, kterou Rinald proklíná. Chystajícímu se kvapiti dáte v cestu se staví rytíř v černém brnění. Na otázku jeho, ví-li Rinald, že Armida jest mrtva, hrdina odpovídá, že to jest nejlepší osud, jenž ji mohl potkati. Neznámý na ta slova spustí meč a raněn jest na smrt. Rinald strhnuv domnělému rytíři přilbu, poznává — Armidu, jež umírajíc přiznává se svému miláčkovi, že pouze opravdová láska vedla ji v jeho náruči a že nepropůjčila se za nástroj zrádných záměrův Ismenových. Zarmoucený Rinald spatřuje v její smrti vyšší řízení a pokřtí umírající jsa přesvědčen, že po životě, zasvěceném službě Kristově, shledá se s milenkou a bude s ní spojen na věky v životě krásnějším. An se sklání nad její mrtvolou, doléhá k jeho sluchu válečný zpěv křižáků, valících se dále k Jerusalemu.